Pár věcí by tu bylo. Práce kopa, to komentovat nebudu, ostatně je to jeden z důvodů, proč nestíhám nic psát na tyto požehnané stránky. Na druhou stranu příjemná kompenzace úsilí je fakt, že se pan ředitel ustrnul a za mé životní nasazení v kanceláři se rozhodl mi vyplácet drobný žold.
Rodinný život je o něco pestřejší. Například jsme rozbili postel / ne tak, jak si hned myslíte, nemravové/: po pravdě řečeno jsme si na ní nacvičovali sjezd z kopce na lyžích s konečnou pravotočivou zatáčkou; inu moment pravdy v Alpách se blíží mílovými kroky. Pro velký úspěch se nám taky pokazila pračka /ani tentokrát to není tím, na co hned myslíte, nemravové/ už ale máme novou; upadl nám přední nárazník u auta, neb do nás někdo nevybíravě najel na parkovišti při nedělním výletu do Etretatu, a na dálnici cestou zpět se nám dva kamínky v intervalu 5 minut zaryly do předního skla. Nepotěší.
Pozitivní news je, že manžel zůstává na svém postu ještě o rok dýl, než bylo plánováno, tudíž budu ještě víc než rok bydlet pět minut pěšky od Louvru. La vie est belle, hein?
V poslední době jsem dostala plánovací mánii, většinou při pohledu na portály prodávající lístky na koncerty /takže nás po dubnovém Dylanovi v červenci neminou RHCP/ a taky při pohledu na portály prodávající cestovní lístky, což mimo jiné znamená, že v máji, během lásky to času, odfrčíme na víkend do London. To sa mi tiež velmi páči.
Jinak stále brousím po stopách dávných výletů z dob mého mládí, což znamená, že jsme o víkendu byli v Normandii. Nachodili jsme kilometry po útesech, fotili brouky na krajích srázu a byli jsme suverénně jediní návštěvníci, kteří si s sebou tahali velký deštník s reklamou ČR na túru. Taky můj sportovní elán neklesá. J. se sice ještě stále nepodařilo přesvědčit mě, že ranní běh Lucemburskou zahradou je základ dobrého dne, nicméně na bruslích stále bez úhony brázdím pařížské bulváry a zanedlouho se asi nevyhnu ani tenisu v plenéru. Kdo by to byl do mě řekl, že.
Minulý týden nám v práci spravili výtah, takže fotodokumentace bude, ale až někdy jindy, protože je to opět neuvěřitelná historka, co si zaslouží samostatný post. A teď howgh.
Rodinný život je o něco pestřejší. Například jsme rozbili postel / ne tak, jak si hned myslíte, nemravové/: po pravdě řečeno jsme si na ní nacvičovali sjezd z kopce na lyžích s konečnou pravotočivou zatáčkou; inu moment pravdy v Alpách se blíží mílovými kroky. Pro velký úspěch se nám taky pokazila pračka /ani tentokrát to není tím, na co hned myslíte, nemravové/ už ale máme novou; upadl nám přední nárazník u auta, neb do nás někdo nevybíravě najel na parkovišti při nedělním výletu do Etretatu, a na dálnici cestou zpět se nám dva kamínky v intervalu 5 minut zaryly do předního skla. Nepotěší.
Pozitivní news je, že manžel zůstává na svém postu ještě o rok dýl, než bylo plánováno, tudíž budu ještě víc než rok bydlet pět minut pěšky od Louvru. La vie est belle, hein?
V poslední době jsem dostala plánovací mánii, většinou při pohledu na portály prodávající lístky na koncerty /takže nás po dubnovém Dylanovi v červenci neminou RHCP/ a taky při pohledu na portály prodávající cestovní lístky, což mimo jiné znamená, že v máji, během lásky to času, odfrčíme na víkend do London. To sa mi tiež velmi páči.
Jinak stále brousím po stopách dávných výletů z dob mého mládí, což znamená, že jsme o víkendu byli v Normandii. Nachodili jsme kilometry po útesech, fotili brouky na krajích srázu a byli jsme suverénně jediní návštěvníci, kteří si s sebou tahali velký deštník s reklamou ČR na túru. Taky můj sportovní elán neklesá. J. se sice ještě stále nepodařilo přesvědčit mě, že ranní běh Lucemburskou zahradou je základ dobrého dne, nicméně na bruslích stále bez úhony brázdím pařížské bulváry a zanedlouho se asi nevyhnu ani tenisu v plenéru. Kdo by to byl do mě řekl, že.
Minulý týden nám v práci spravili výtah, takže fotodokumentace bude, ale až někdy jindy, protože je to opět neuvěřitelná historka, co si zaslouží samostatný post. A teď howgh.
