(za tento post se předem omlouvám svým prarodičům doktorům, kteří tento blog čtou, a kterým určité pasáže mohou způsobovat infarktové stavy)
Ça caille, říkají místní. Jinými slovy je zima jak v, ehm, řekněme v tanku. A když někdo chodí venku bez ponožek a v letní bundičce, tak prochladne a onemocní. Což by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Jenže v mém okolí je dostatek hodných hypochondrů, kteří předpoví buď blížící se ledvinovou koliku, to v tom lepším případě nebo v tom horším akutní selhání ledvin… Nutno říct, že jsem ztratila svůj obvyklý klid ohledně nutnosti jít navštívit nějakého dr. Ale nikdo se mi nemůže divit, že po poslední zkušenosti s francouzskou pohotovostí jsem odmítla uchýlit se do profesionálních rukou. V rámci auto-diagnózy mě tedy Olga bila do zad, jestli mě to opravdu bolí ledvina, nebo mě jen bolí záda poté, co jsem nosila plata piv na baru v ČC. (Nebo že by to byla relikvie po nedávném večírku, kdy jsme ve třech pokořily 6 lahví šampaňského (někdo míchal se slivovicí!) a na jehož konec si moc nepamatuju, a to bohužel včetně pasáže, kdy jsem telefonovala pár desítek minut s maminkou svého přítele…). Bouchání do zad od kamarádky neodhalilo nic, takže jsem se, dle návodu internetu „skákejte do výšky několika desítek centimetrů, pokud vás při dopadu na zem bolí ledviny, máte nejspíš zánět ledvin“, jala skákat do výšky. Dívala jsem se u toho na sebe do obrovského zrcadla, které máme v obýváku nad krbem a říkala si, že jestli se tu ještě někde potuluje duch Masaryka – který fakt bydlel à l´époque v našem bytě! – musí být mrtvý smíchy. Ale ani skákání nic neodhalilo. Po této vysoce fundované analýze mého zdravotního stavu jsem usoudila, že mi vlastně nic není. Metodou pozitivní sugesce mě následně záda přestala bolet, takže teď už jen čajíčkuju a mám nohy v teple, tak snad to bude v pohodě, hehe.
