Saint of Me in Bordelland

Tak jsem strávila první víkend ve svém vyhnanství. Co se týká vzrušujících zážitků, byl charakterizován zejména střetem se šváby v koupelně. Vyhrála jsem dva nula! Vylézají nejspíš z odkrytého prostoru pod vanou: majitelé bytu odmontovali ochrannou desku, protože jdou prý měnit kohoutek ve vaně (?), tak snad to zas brzy zamontují. Jinak na dveře mého pokoje v sobotu večer zaklepala paní domácí, že jestli si můžu radši zavřít okno, z venku jde totiž smrad: za rohem hoří dvě auta. A opravdu, kdo by si myslel, že z jedné hořící dodávky a jednoho osobáku bude tolik puchu. Přijeli hasiči, policajti, inu zábava pro celý blok na pár hodin. Opatrně jsem se zeptala, zda je to jev v této lokalitě normální. Prý ne, naposledy auta hořela na Nový rok, nejspíš jen jako pozůstatek bujarých oslav. Když jsem do googlu dala hledat ‚Argenteuil a zapálené auto‘, vylezlo pár odkazů, kterak to ve žhavém roce 2005, kdy se revoltovalo mnoho předměstí, sálalo poměrně dost i ‚u nás‘. Tak snad letos zůstane jen u těchhle dvou vraků.

Jinak asi nikoho nepřekvapí, že již třetí týden nepožívám výhod dávno zaplacených služeb. Zábavného poučení, proč nefunguje příjem dopisů, se mi dostalo na poště. Lišácky jsem vyrazila na vzdálenější pobočku poptat se, jak je možné, že když je mé jméno na schránce už dýl než měsíc, nechodí mi stále nic. Paní se mě mile zeptala, zda jsem se po přistěhování šla zaregistrovat na poštu. No, ani mě to vskutku nenapadlo. Bylo mi vysvětleno, že pokud se přestěhuju, musím zajít na poštu a vyplnit jim tam přihlašovací kartičku, která je pak předána dotyčnému pošťákovi. Ten si moje jméno a adresu napíše do svého sešitku a dle něj teprve distribuuje poštu. Zkoušela jsem namítat, že když pošťák dorazí na určitou adresu, na schránce vidí jméno XY a v ruce má obálku s dotyčnou adresou a stejným jménem, mohlo by ho trknout, kam má dopis hodit. A ne ho poslat zpět odesílateli. Navíc, ve Francii jsem prodělala už pět stěhování, ale nikdy jsem se nikam nehlásila a pošta chodila vzorně. Paní se tvářila, že nikdy neslyšela, že by to mohlo jít takhle jednoduše. Celou dobu o pošťákovi našeho domu mluvila jako o ‚ní‘. Nakonec jsem se zeptala, zda bych mohla dostat jméno dotyčné a nějaký kontakt na ni. Paní houkla přes rameno, zeptat se kolegyně, kdo má vlastně na starosti náš dům a odpověď byla odzbrojující: „mais là il y a personne“. Jinými slovy – nikdo. No takže pak se divme, že služby nefungují.
Jinak crash se SciencesPo. je odzbrojující. Ve středu mám dva předměty, ve kterých je povinná četba. A to, jestli člověk četl či ne, se jako v mateřské školce kontroluje. Jako akční studentka ještě plná entusiasmu prvních týdnů, jsem se jala pátrat po čtyřech dokumentech na tento týden. Po hodinové anabázi v naší slovutné knihovně, chlubící se tím, že je nejobsáhlejší co se týká humanitní literatury v kontinentální Evropě, jsem zjistila, že jedno dílo sice již zakoupeno bylo, ještě ale jaksi nebylo dáno do provozu - „Zatím nemá kód, takže jestli si ho chcete půjčit, požádejte o to online a za několik dní by to mělo být k dispozici.“ Jasné! Druhé dílko v knihovně není vůbec, je ale ke koupi na Internetu za několik desítek dolarů plus daň. Třetí text se mi podařil stáhnout z google books poté, co mi třikrát po sobě spadl počítač, evidentně nešťasten z poněkud nejasného manévru, kdy se stahováním de facto ukazuje vztyčený prostředníček autorským právům. EU zatím nějak není schopna se dohodnout, jak se k tomuto delikátnímu a složitému problému postavit. No a o čtvrtém textu jsem se dozvěděla, že si můžu požádat o jeho dovezení do knihovny z externího skladu – dorazí už do tří dnů! Napsala jsem mail profesorům, že takhle si úplně nepředstavuju studijní podmínky, navíc když je četba povinná. Hned od začátku mě asi budou mít moc rádi.
A poslední zážitek: affaire česnek. V mém vyhnanství existuje jeden zcela vybílený diskont, ve kterém jsem odkázána nakupovat. O víkendu jsem to dopracovala na halal hovězí steak, jiný tu neprodávají. Chtěla jsem si koupit taky oblíbenou antiupíří pochutinu, nicméně jsem narazila pouze na půl kilovou síťku velmi nahnilého česneku, kusový prodej neexistuje. Jelikož principiálně odmítám investovat do produktu, který nesplňuje kvalitu, navíc mi jej prodejce nutí v nadměrném množství a tudíž mě více obere, měla jsem útlum. Využila jsem teda dnes pauzy mezi hodinama a nostalgicky vyrazila do mého oblíbeného Monoprix na St. Germain. Při pohledu na plné regály mi dojetím téměř vyhrkly slzy. Vzala jsem krásný strouček a mířím s ním k vahám, kde stojí okrojovaný zaměstnanec a sdělí mi, že je problém s elektronickými vahami a že mi to zváží výjimečně na pokladně. Vystojím tedy vzorně frontu u express pokladen (míň než 5 položek) a paní mi říká: „Ale to nemáte zvážené, to musíte na normální pokladnu, my tu váhy nemáme“. Při pohledu na deseti metrovou frontu, ve které má každá správná hospodyňka z šestky trendy textilní koš na nákupy narvaný k prasknutí, schlíple odcházím.
Tak snad někdy příště.

Bilan týden poté

Uplynulo sedm dní a jsem na tom tak, že nemám ani lítačku, ani SIMku, ani papíry na stýpko.

Zjistila jsem, že s MHD se dá komunikovat mailem: můžete napsat až 240 znaků! Vměstnant do mailu jméno, číslo klienta, problém a požadované řešení je vskuku prací pro stenografa, ale budiž. Odpověď mi přišla po dvou dnech: vaše karta byla v pořádku odeslána dne 3. září na adresu: ulice Francois VRILLONA. Pokud je adresa špatná, napiště nám mail. Hm, tak buď mi uniklo něco zcela zásadního z dějin kultury Francie, nebo je člověk, jež adresu psal, naprostý idiot. B je správně. Údajně mi bude vystavena nová a zaslána na adresu, kterou jim zašlu. Při pokusu o 'odpovědět' se mi mail vrátil jako undelivered. Zkoušela jsem z několika různých mailů, stále 'nedoručeno'. Tak jsem napsala další univerzální téměř sms-kový vzkaz přes portál MHD a čekám, kdy tedy onen slavný duplikát příjde. Hlavně že mi neustále chodí propagační maily, jak je skvělé využívat magnetickou kartu a jaké všemožné výhody se mi nabízejí. Jsem zvědavá, od kdy jich budu moci požívat.

Náhodou jsem ob-ulici od domu narazila na pošťáka. Ptám se ho, zda má v režii i náš panelák. "Ne, to dělá kolega. Ale dnes ještě nezačal roznášet, musíte se zeptat jeho." To prosím bylo v půl jedné. Vydala jsem se kontrolně opět vystát si frontu na poštu, s pokusem se zeptat, zda mezi nedoručenými doporučenými zásilkami přeci jen není nějaká má pošta. Odpověď byla lakonická: pokud nám neřeknete číslo doporučené zásilky, neřekneme vám, zda ji tu máte. Kde si mám číslo vycucat, když mi žádný papír o nezastižení doma do schránky nepřístál, nevím. Heller by se smál.

Mailem jsem taky kontaktovala firmu, kde jsem si koupila po netu SIMku. Dle odpovědi, která přišla tři dny po mém dotazu, mi prý byla SIMka zaslána dne 15. září na udanou adresu. Kde teda je, když ne ve schránce, je ve hvězdách. Pokud prý ale mám problém s doručením, mám zavolat na zákaznickou linku. Odpověděla jsem, že velmi děkuji za výtečnou radu, zvláště v situaci, kdy nemám čím na onu linku zavolat.

Jinak Sciences Po. nepřestává překvapovat. Ve škole jsou nainstalovány nové hlavní vstupní dveře na fotobuňku, namísto pověstných asi metrák vážících železných vrat. Reakční doba fotobuňky je nepřímo úměrná počtu studentů valících se dovnitř, takže si člověk počká a fronty se tvoří. Další věc je, že vstupní hala je evidentně poddimenzovaná s ohledem na neustále vzrůstající počet studentů, takže než se člověk prokouše směrem, který potřebuje, zmasakruje loktem či taškou s NB značný počet okolo se tlačících studentů. V momentě, kdy je nutné v patnáctiminutových přestávkách mezi hodinami přebíhat mezi x různými budovami rozesetými po sedmém arrondissementu, se lehce stane, že není čas vůbec na nic.
V pondělí jsem ocenila, že automat na kávu zcela výjimečně, oproti zkušenostem z předchozích let, funguje. Dnes jsem spadla zpět do reality: nápis zněl hors service. Stejně tak výtahy se tvářily, že se jim jet nechce.
Co se týká samotných hodin, pocity jsou smíšené. Mám tu čest mít jako prof. např Jean-Pierra Jouyeta, což je vskutku ikona francouzského, ale i evropského politického života. Škoda je, že člověk jeho zkušeností nás v pátém ročníku učí, co jsme se dozvěděli v prváku v Dijonu v couru Lukáše Macka. Doufám, že časem se dozvíme i něco více z evropské kuchyně než to, co se dá najít v každé učebnici o EU. Mimo jiné, jako volitelný předmět mi byl nabídnut například kurz, který jsme absolvovali v druháku taktéž v Dijonu.
Otevření Sciences Po. studentům pro výměnné pobyty je zajisté dobrý a chvályhodný nápad. Drobně mě ale překvapuje, že až dosud jsem v rámci každé hodiny většinou jediná, kdo je takříkajíc "z domu" už od prváku. Studenti mají diametrálně jiné studijní backgroundy, specializace a zájmy a v neposlední řadě také jinou úroveň znalosti francouzštiny, což přispívá ke značné inkoherenci a nevyváženosti. Bohužel jsem také zjistila, že předměty, které mě baví, budu mít pouze 6krát za semestr, naproti tomu s vysoce nesympatickými hodinami, které se svým naturelem hodí spíše na master recherche (s ohledem na kontrolovanou povinnost každotýdenní intenzivní četby nudných a pro praktický život nepoužitelných "slavných" teoretiků), se budu potýkat každý týden. Nepotěší.

Abych zakončila po vzoru ostrovních přátel, aspoň to počasí se tu ještě nepokazilo. Při cestě do Lucemburky za účelem koupání v odpoledním slunci a četby pro vyplnění proluky mezi hodinami jsem zjistila, že na křižovatce St.Germain a St. Michel vzniklo nové velké hypermoderní Monoprix. Hypermoderní proto, že má instalovány "samoobslužné kasy", kde si má zákazník sám markovat a vážit zboží, které pak zaplatí kartou. Píšu zcela záměrně, že zákazník "má", protože dle toho, co jsem stihla odpozorovat, tato procedura se bez kurvování podařila málokomu. Většina moderních nadšenců opětovně zabrousila se sklopeným zrakem zpět do trapné staré řady a upnula své naděje na živou pokladní. No ale třeba se to časem podaří rozchodit.
Jinak jsem při procházce starou dobrou "šestkou" zjistila, že ani po třech letech, co si pamatuju lešení na St.Sulpice, není opravena levá věž, která dlí stále pod plachtou. Vrchních pět metrů je již ale odhaleno! Měla jsem za to, že vzlášť v době hospodářské krize jsou stavební/renovační práce privilegovány, vzhledem k tomu, že na místě jsem ale nikdy nikoho neviděla pracovat, ve Francii to zřejmě neplatí.
Ono je tu ale často vše postavené na hlavu. Možné jsem si to předurčila, když jsem už jako malá měla nejradší knihu Ema naopak. Ostatně všichni mí početní sourozenci to měli stejně.

Vítejte v Absurdistánu aneb zpět v Paris po 14 měsících

Po ročním intermezzu ve školní docházce, které jsem zasvětila obětavé, nevděčné a vyčerpávající službě vlasti v době českého předsednictví, jsem v pondělí opět plna nadšeného očekávání přiletěla do milované Paříže.

Úsměv na tváři byl brzy zkřiven realitou. Vlastně stále nevycházím z údivu, jak je možné, že se Francie ještě nerozložila na prvočinitele.
První ze série drobných překvapení se týkalo bydlení. Po letech strávených v 16. a 6. obvodu jsem si řekla, že trochu adrenalinu na banlieue nemůže zaškodit. Majitelka bytu mi tvrdila, že Argenteuil je šarmantní městečko 15 minut vlakem od Paříže. Opomněla dodat, že nabízený pokoj k pronájmu není v Argenteuil, což je vcelku pitoreskní městečko, které zaujalo impresionisty natolik, že v něm malovali jak o život, ale ve Val d’Argenteuil, což je bratru jiná lokalita. Inu, ocitla jsem se mezi vysokými paneláky nefalšovaného předměstí, v náležitém multikulturním mixu, kde jsem pravda jedna z mála bílých na ulici (v domě jsem asi sama). Majitelka taky opomněla sdělit, že s manželem Mohammedem, který bývá celé dny doma, mají dvouměsíční dcerku. Kromě tohoto osazenstva bydlí v bytě v 6. z 13. poschodí panelákového domu ještě dvě sestry, údajně odněkud z černé Afriky. Při náhodném potkání na chodbě bytu odpovídají na pozdrav jen sporadicky a neochotně, tak nevím. Můj pokoj o velikosti zhruba 2,5 x 2 zřejmě metry láme světové rekordy v ceně za pronájem na cm2 v této lokalitě. Až na místě mi došlo, že dva pronajaté pokoje v rámci společného bytu zřejmě majitelům zajišťují pohodlné zaplacení nájmu bez námahy. No, mám, co jsem chtěla.
Druhé rozladění pochází z fungování dopravního systému, respektive tanečků kolem vydání kartičky na MDH. Francouzský systém předplatného je značně rozkošatělý, ve zkratce je potřeba o průkazku fungující na bázi čipu požádat s měsíčním předstihem. Po třech týdnech od obdržení vaší žádosti byste normálně měli do schránky obdržet onu vytouženou plastikovou kartu. Ta mi ale jaksi ani po měsíci čekání nedorazila, tudíž mi nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat a denně platit ekvivalent ceny lístku Praha – Olomouc na trase Val d'Argenteuil – Paris. Nepotěší. Vydavateli karty se přes telefon dovolat nedá, na e-maily nikdo nereaguje, u přepážek na lísky, a to jsem jich zkusila asi 6, jsem vždy byla poslána k šípku – tyto informace neposkytujeme. Zakoupení týdenní karty nic moc neřeší, napřed je k ní taky potřeba zakoupit plastikový support, který vydávají jen na několika stanicích metra a navíc, nezáleží na tom, kdy týdenní kartu koupíte, všechny platí vždy od pondělí do neděle. Logika, že.
Další skvělý zážitek s francouzskou bureaucratie spočívá v komunikaci s organismem, kde se dá získat stipendium – CROUSem. Princip je ten, že každý rok do konce dubna musí kandidát na webu vytvořit svou žádost, tu elektronicky potvrdí a do dvou týdnů by mu domů mělo přijít papírové potvrzení, které se musí podepsat, přidat k němu dokumenty a zaslat zpět na CROUS. Způsobně jsem podala žádost v půlce dubna, za pět měsíců mi papíry nedorazily, přes tři doporučené a prokazatelně doručené dopisy, kterými jsem žádala o opětovné zaslání papírů. Takže jsem se vydala na místo činu v Paříži. Když jsem slavnostně dorazila v očekávání brzkého rozuzlení půlroční anabáze, zjistila jsem, že vzhledem k poruše počítačové sítě má CROUS výjimečně zavřeno. Ne, že by o tom byla zmínka na jejich webu. Dovolat se tam samozřejmě nedá, člověk narazí jen na přednahrané vzkazy a reprodukovanou hudbu, která má zřejmě člověka pozitivně naladit. Mě jen rozzuřila. Kontrolně jsem se tedy včera přeptala, zda bude otevřeno druhý den, a ze dvou nezávislých zdrojů se mi dostalo kladné odpovědi. Vypravila jsem se tedy dnes podruhé na více než hodinovou pouť, abych zjistila, že je stále výjimečně zavřeno a nikdo stále nic nevyřizuje. Spolu se mnou se v malé hale nacházelo asi 150 podobně nepříčetných studentů, hystericky mávajících svými ne či špatně vyřízenými papíry. Přijďte v pondělí, bylo nám řečeno, prý bude otevřeno. To je sice pěkné, od pondělí mám ale pravidelně v otevírací bodu CROUSu hodiny ve škole.
A když už jsme u školy, vlastně jsem tento týden přiletěla zbytečně. Napřed mě koncem srpna potkalo rozhořčení z krachu Skyeurope a tedy ztráty čtyř zakoupených letenek. Dle rozvrhu hodin vyvěšeném na webových stránkách Sciences Po., které byly až doposud pět let psány správně, jsem si zakoupila alternativní letenku, abych teda byla v Paris v avizovanou dobu začátku přednášek. Jaké bylo mé překvapení, když mi v pátek večer, tři dny před plánovaným začátkem akademického roku, přistál ve schránce mail od sekretářky mého masteru, slavnostně nám oznamující, že všechny naše hodiny začínají vlastně až o týden později. Jak kdyby se to paní sekretářka dozvěděla až v ten pátek večer a nemohla nám dát vědět dřív…
K velkému nadšení jsem při surfování na netu objevila existenci virtuálních mobilních operátorů, takže jsem celá šťastná zakoupila francouzskou SIMku a naivně věřila, že mi opravdu dorazí za avizovaných maximálních 72 hodin. Uplynulo pět dní, karta nikde.

Šla jsem tedy na místní poštu (před kterou právě zasahovala policejní jednotka proti skupince silně zkouřených či jinak omámených mladíků, kteří obtěžovali zjevně mentálně postiženou černošku) zjistit, zda nemůže být, navzdory faktu, že mé jméno je na schránce bytu už skoro měsíc, obálka se SIMkou někde mezi poste restante. Po vystání obří fronty jsem se dozvěděla, že na pobočce pošty nic takového jako nedoručenou poštu nevedou, musím si prý najít svého pošťáka a zeptat se ho. Takže si mám asi sednout před panelák a celý den čekat, kdy se objeví mužíček ve žluto-modrém mundúru. Jak jednoduché.
Poslední radostí do rakve bylo, když jsem si dopoledne ve škole úspěšně vyřídila studentskou kartu na tento rok a tohoto samého dne odpoledne jsem ji vytrousila z kapsy při zmateném pobíhání na nádraží Saint Lazare, když jsem se snažila najít vlak „domů“. Ono to nádraží taky stojí za zmínku, ale o tom až jindy. Nová karta mě z vlastní blbosti stála 15 € a asi 10 let života vzhledem k tomu, jak dlouho jsem musela stát ve frontě studentů ve škole a jak jsem to pak musela vzdát, protože paní úřednice neměla drobné na vrácení. Vyběhla jsem tedy ven a za pomoci škemrání u třech tabakistů jsem rozměnila 50 €. Vrátila jsem se zpět na SciencesPo., natvrdo předběhla celou frontu a vysloužila si mnoho znechucených pohledů podobně frustrovaných studentů a stoupla si vedle okýnka, odkud mě úřednice prve poslala si rozměnit, abych se na ni vrhla hned po tom, co dojedná se studentem, kterého měla zrovna u sebe. Napřed se jí sekl počítač a nemohla ho rozchodit, tak jsem čekala. Pak si s chlapcem dlouze povídala o tom, jaké všechny papíry jí musí přinést na zápis (seznam visí na webu) a poté, co chlapec odtančil, se paní zvedla a odešla taky. Źmoulala jsem těch 15 € a čekala, až se paní po deseti minutách vrátí. Paní si oblékla kabát a ucedila, že má pauzu na oběd, ale že ji určitě nekdo příjde zastoupit na její místo. Aha. Tak jsem způsobně stála dalších pět minut a přemýšlela, jestli mě lidé z fronty zabijou, když je opět předběhnu a nahrnu se k jinému okýnku. Vzhledem k tomu, že za paní stále náhrada nepřicházela, očinila jsem tak a po hodinu a půl dlouhém martyriu jsem dostala novou kartu.

No prostě, bienvenue en France.

PS: Původně jsem majitelům bytu dovezla Becherovku jako dárek, pak mi ale došlo, že kojící matka a Mohammed asi nejsou nejlepšími příjemci, tak jsem si ji otevřela a vzpomínám na lepší časy.