Saint of Me

víte, proč furt jak tataři přepisujete čísla a písmenka na webu? captcha, baby!

2010-02-03T21:48:00.008+01:00

Je to prostě VŠUDE kolem nás a tenhle postarší článek z Figara Vám, tedy aspoň těm frankofonním, řekne proč.

Google
Des millions d'internautes aident à la numérisation massive de livres. Sans le savoir.

Ils sont malins, les dirigeants de Google. Pour accélérer leur programme de numérisation de livres, ils font travailler bénévolement des millions d'internautes. Vous, moi, n'importe qui. Comment ? Chaque fois que vous vous inscrivez sur un service en ligne, que vous remplissez un formulaire sur le Web ou déposez un commentaire sur un blog, on vous demande de reproduire dans une case les mots ou les lettres représentés dans une image. Le but : confirmer que vous êtes bien un humain et non un robot, pour éviter le spam. C'est ce qu'on appelle un « captcha ». Et chaque fois, il y a de grandes chances pour que vous travailliez sans le savoir pour Google. Le géant américain a en effet racheté le mois dernier la société reCaptcha, spécialisée dans cette technologie. Pas pour se protéger du spam, mais pour en exploiter les résultats et identifier ainsi les mots que les programmes de reconnaissance de caractères n'arrivent pas à décrypter.

«Captcha»

Quand ces logiciels analysent un texte imprimé, il leur arrive de confondre le «l» avec un «1», le «0» avec un «O», etc. En général, le correcteur orthographique intégré rétablit les bonnes lettres. Mais quand le texte est mal imprimé ou que le document est froissé ou taché, la capacité de déduction du logiciel est vite prise à défaut. Il écrit «nomye_a» au lieu de «rangement»,«1orsgd0n» au lieu de «lorsqu'on» ou… abandonne purement et simplement, se contentant d'insérer l'image du mot inconnu au milieu du texte reconnu. Et c'est là que vous intervenez, auxiliaires inconscients de ce grand œuvre. À vous de jouer les correcteurs. Toutes les images de ces mots sont transmises au « captcha », qui les soumet à votre sagacité quand vous avez fini de remplir le questionnaire en ligne. Mais pour que le système fonctionne, chaque mot non reconnu est accompagné d'un mot connu. Vous devez taper les deux mots de l'image : Google part du principe que si vous avez saisi correctement le mot connu, c'est que vous avez aussi déchiffré le mot inconnu. Votre formulaire est donc validé ou publié, et Google récupère votre contribution, qu'il compare à celle d'autres internautes. C'est ainsi que vos corrections font avancer la numérisation des livres par Google, qui dépasse désormais les 10 millions d'ouvrages.

Environ 200 millions de ces « captcha » sont identifiés chaque jour par des humains dans le monde entier. Des opérations qui prennent une dizaine de secondes à chacun. Et qui, en s'additionnant, permettent à Google d'économiser l'équivalent de 150 000 heures de travail. Astucieux, n'est-ce pas ? Un nouveau modèle économique voit le jour.

Zvěřinec v paneláku

2009-12-08T01:06:00.005+01:00

‚Můj‘ dočasný 13-ti patrový panelák se čtyřmi byty pro čtyřčlennou rodinu (rozuměj krát dva) na každém podlaží má počet výtahů jedna. Výtah často nefunguje nebo jej někdo ‚vtipně‘ blokuje v horních patrech, takže jsem se už naučila chodit potmě postranními schody à la dům hrůzy. Když ale výtah funguje, jeho použití rovná se trénink zejména čichového smyslu.

V našem domě bydlí také majestátní šedá doga, která je dost velká, i když na ni při venčení koukám z šestého patra. Fakt, že absolvovala cestu výtahem, je možno vystopovat i o pár desítek minut později po inkriminované projížďce. Někoho z nájemníků to popudilo natolik, že na stěnu výtahu klíčem vyryl: « salob! laver vos chien, ca pue grave. penser au autre ». Být majitelem, napíšu v odpověď něco jako « apprenez le français, pensez aux autres » a pak teprve půjdu vymydlit psa.

Jinak jsem tuhle v sobotu šla spát o půl šesté, jelikož jsem neměla na práci nic jiného než patlat další z nekonečné série paperů do školy. Chvíli poté, co jsem ulehla, začal z útrob domu kokrhat kohout. Pravý a nefalšovaný, ten, co dělá poctivé francouzské cocorico a ne kykyryký, s protivnou vytrvalostí sobě vlastní až do rozednění.

V noci z neděle na pondělí už nekokrhal, zato ve výtahu se na zemi objevily malé kapičky krve, takové ty, co nesměle prosakují odpadkovým pytlem a padají k zemi.

Jak jsem se již zmínila, na začátku pobytu, když majitelé bytu něco dělali s vanou a odsunuli její spodní kryt, zabojovala jsem si tu trochu se šváby. V kontextu zvěřince mi došlo, že to je možná důvod, proč mají domácí kočku. Její oblíbená činnost je slídění po koupelně, zejména potmě a posezení ve výlevce v kuchyni. Potvoře dokonce ani nevadí, když na ni člověk pustí vodu, čeká a číhá… radši nechci vědět, na co všechno.

O vrtoších, fotbalu, blbosti a tak ...

2009-11-21T12:15:00.011+01:00

Na Sciences Po je dobrým zvykem, že profesoři zvou do hodin externí hosty, přední odborníky daného oboru, aby nám povyprávěli o jejich práci a zodpověděli naše všetečné dotazy. V předmětu s názvem Forecasting in International Relations byl jako jeden z těchto hostů naplánovaný Emmanuel Todd, slovutný to francouzský historik, sociolog a hlavně demograf, který získal vzdělání napřed na Sciences Po a poté doktorát v Cambridgi.
V roce 1976 se jako pětadvacetiletý proslavil knihou „The Finall Fall“, ve které jako první předpověděl pád USSR právě na základě některých neblahých demografických ukazatelů. Co na tom, že datum neupřesnil a tak jsme si přes dvacet let počkali. S ohledem na kariéru pana Todda bylo datum jeho intervence neustále posouváno, což způsobilo nemalé komplikace v neustálém přesouvání prezentací studentů z jednoho týdne na druhý, nicméně tento týden nadešel konečně den D.
Namísto hosta ale seděl ve třídě jen zkroušený a osamocený profesor, který nám sdělil, že má dvě novinky – jednu špatnou a druhou vtipnou. Inu špatná je ta, že drahý host nedorazí, ale ta vtipná je, proč nedorazí. Když mu profesor posílal konfirmační mail ohledně jeho přítomnosti v hodině, jen mu připomněl, že předmět je vyučován v angličtině, během intervence bude tedy potřeba hovořit v tomto jazyce. Načež Todd odvětil, že v tom případě nechť se s jeho přítomností nepočítá, protože on odmítá na své alma mater hovořit tímto cizím jazykem, jež ohrožuje roli francouzštiny ve světě. Jeden by to nečekal od někoho, kdo získal část vzdělání také v Anglii, ale jak známo, velcí muži mají své vrtochy a tak jsme ostrouhali.

Ve středu se hrál důležitý fotbal, což je normálně událost hluboko pod mou rozlišovací schopnost. Když ale kolem půl deváté večer začaly před mým domem jezdit desítky troubících aut a motorek, bouchaly ohňostroje a rachejtle, zaduněla hudba a kluci omotaní vlajkou pobíhali po ulicích, pochopila jsem, že Alžír to opravdu natřel Egyptu a postupuje na MS. Deníky tématu ten den věnovaly dost prostoru, hlavně co se týkalo konstatování, jak se mladíci ze soupeřících národů v posledních dnech vzájemně mydlí na potkání. Tak jsem jen doufala, že na znamení radosti či naopak frustrace mi zas nezačnou pod okny hořet auta a se stoickým klidem jsem přešla i tříhodinový neutuchající rachot venku. Ten večer ale došlo i k dalšímu postupu, a to Francie na úkor Irska, když padl nefér gól za pomocí ručky jednoho z francouzských fotbalistů.
Druhý den jsem se večer vracela domů svým oblíbeným příměstským vlakem a seděla jsem nedaleko dvou nefalšovaných Francouzek, které si povídaly o včerejším večeru a jak jim bylo líto těch Irů, že to přeci jen není fér, no ale zas postoupila Francie, že jo, tak v konečném výsledku je to super. "A všimla sis, jak v jednu chvíli úplně zazněl křik směrem jakoby od předměstí a pak to tam hrozně dlouho slavili. No byl to sice rachot, ale zas je hezké, jak to slavili i ‚oni‘, že se tak jako identifikujou s Francií.". Načež se zvedlo blízko sedící dvoumetrové monstrum z posilovny tmavší pleti a přes celý vagon zařvalo "Ste úplně blbý voe, né, ňáká Francie je nám u prdele, vyhrál Alžír né, voe". Paní radši změnily téma hovoru na večerní vaření a já se zakoukala zpět do svých textů do školy. Do fotbalu je prostě lepší se nemíchat.

Neuvěřitelné se stalo skutkem

2009-10-24T21:11:00.007+02:00

Možno pustit palce i pěsti, slovy klasika se stalo neuvěřitelné a po ‚pouhých‘ osmi týdnech, tedy pět týdnů po oficiálním uplynutí lhůty, si našla MHD karta cestu do mé schránky. Člověk se hned cítí lépe, tak nějak součástí systému, byť mě to stále každé ráno táhne jít si koupit spořádaně lístky na dopravu do nádražní budovy. Pípání na bránách do metra si teď ale vyloženě užívám.
Teď mě čeká ta ještě míň příjemná část, tedy sesumírovat do srozumitelného dopisu stížnost, která bude rekapitulovat celou zábavnou dvouměsíční anabázi a která dostatečně prokáže vinu společnosti tak, abych viděla zpět aspoň nějaké peníze z oněch několika stovek ojro zbytečně vydaných chybou zdejší nefungující administrace. Takže to be continued.

K tématu doprava ještě nutno poznamenat, že Francie opět nezklamala, co se týká oblíbeného národního sportu - v úterý proběhla celonárodnií stávka SNCF. Postižena byla třetina všech spojů a já jsem si říkala, jak je to fajn, že mi do mailu přišel den předem seznam vlaků, které by měly jet. Pak jsem si přečetla v novinách, že dle zákona existuje povinnost na webu informovat o zrušených spojích a problematických linkách, takže zas tak vysoká míra kultury a empatie není SNCF úplně vlastní. Naivně věřící informačnímu mailu jsem vyrazila na nádraží, abych zjistila, že příští vlak do civilizace jede až za hodinu a půl oproti původně avizované hodině. Celou tu dobu, co jsem tam mrzla a bavila se při pohledu na rozčílené spolučekající, kteří většinou ani nevěděli, že nějaká stávka je, jsem se dívala na nadšeně environmentalistické reklamní plakáty SNCF, podtrhující fakt, že jízda vlakem představuje pouze 1% emisí CO2 v porovnání s letem. Slogan "Prenez le train, le ciel vous le rendra." mi v té chvíli přišel jako opravdu bohapustý výsměch.

Vytržením z neustávajícího pracovního nasazení byl čtvrteční večer, kdy proběhlo slavnostní předávání doktorátu honoris causa Václavu Havlovi na Sciences Po. Jacques Rupnik jako vždy nezklamal svou brilantní řečí, bývalý prezident přednesl jímavý projev hodný spisovatele a státníka v jednom a potlesk ve stoje se udál během večera v počtu tří opakování.
HN přinesly druhý den přepis projevu, takže si ho i vy můžete vychutnat zde.
Na konci večera proběhla, z iniciativy osvícených přátel českého a slovenského původu, za což jim tímto děkuji, rychlá a provizorní akce předání kytice prezidentu společně s poděkováním, že je to mimo jiné i díky němu, že jsme dnes opět součástí Evropy a že tu dnes vlastně můžeme být. Občan Havel vypadal dojatě, přijal dary a při potřesení rukou konstatoval, že se těší, až se jednou v Čechách vystřídají generace a vezmeme to do rukou my :) Inu večer, na který se jen tak nezapomíná, takže díky za vše, pane prezidente.

Jak přitáhnout Francouze k angličtině

2009-10-14T20:09:00.006+02:00

Metro je obvykle plné více či méně vtipných reklam na nejrůznější jazykovky, tahle mě ale docela pobavila. Je založená na slovní hříčce, která mění smysl věty dle užití členu: 'Soignez votre anglais, ne massacrez pas votre l’anglais.'
Ve značně freestylovém překladu tedy něco jako: ‚Starejte se o vaši angličtinu a nemasakrujte svého Angličana‘ vs ‚Starejte se o vašeho Angličana a nemasakrujte angličtinu.‘

V kombinaci s obrázkama docela výstižné :)

Zaslechnuto včera ve vestibulu metra

2009-10-06T12:29:00.002+02:00

Scéna: dvě Američanky před mapou metra: „…we could go up to mad line…“.
WTF? že by nějaká šílená nová linka pro turisty? nebo že by o víkendu postavili novou stanici?
Došlo mi, že je to mnohem prozaičtější: holky jely na Madeleine.

Exile on Main Street…or maybe not

2009-10-04T18:57:00.006+02:00

Argenteuil je synonymem pro mé dočasné vyhnanství. Byť je to vyhnanství, přišlo mi docela rozumné se o něm něco dozvědět a pak se vydat na empirickou návštěvu, zde je tedy výsledek.

Napřed několik geografických a demografických dat pro lepší orientaci: Argenteuil se nachází na břehu řeky Seiny v departmentu Val d’Oise asi 12 km severozápadně od Paříže v tzv. 4 zóně Île-de-France, kde je jediným přístupovým nádražím gare Saint-Lazare. Po Boulogne-Billancourt se jedná o druhé nejzalidněnější předměstí Paříže a nejčerstvější čísla z roku 2009 hovoří o populaci 105 tisíc obyvatel na rozloze 17 km2. To odpovídá zhruba hustotě, která je v Praze v centrálních čtvrtích města. V roce 1250 mělo Argenteuil přitom pouhých 450 obyvatel, populační růst byl po staletí konstantně brzděn nejen vysokou mortalitou novorozenců (bakterie způsobující smrtelnou horečku pocházející ze splašků obsažených v Seině), ale také epidemiemi tyfu a cholery, které byly zvlášť smrtící v 19. století. Demografický skok zažilo Argenteuil až v době industriální revoluce, poté v době mezi světovými válkami a to zejména díky masivní imigraci (Italů, Španělů, Poláků a Francouzů z Pikardie), největší nárůst populace – dvojnásobení - ale nastal v době mezi 30. a 70. lety minulého století.
Co se týká složení obyvatel, 77,5% je prý narozeno v metropolitní Francii. Z těch zbylých 22,5% jsou 2% narozena v zámořské Francii, 2% narozena v cizí zemi, ale měla FR národnost již při narození, přes 4% jsou emigranti z EU 15 a zbylých 14% jsou emigranti mimo EU. No, jak jsem psala již minule, v části Val d’Argenteuil musí být ty proporce naopak, další dcery a syny ředitelů vápenek aby tu pohledal. Nikoho asi tedy v tomto kontextu moc nepřekvapí, že aktuálním starostou je socialista, Philippe Doucet.

Z historického okýnka je možné říct, že první zmínky o městě pocházejí ze 7. století, respektive z královské listiny z roku 697, kde se hovoří o městě Argentoialum. Latinský či galský kořen argento znamená stříbrný či lesklý a keltská přípona – ialo značí ‚místo‘. Nejčastějším etymologickým vysvětlením názvu je tedy lesknoucí se hladina Seiny, na jejímž břehu Argenteuil stojí. Město jako takové vzniklo nejspíš založením kláštera v 7. století, který ovšem o nějakých tisíc let později nepřežil Velkou francouzskou revoluci. Postupně se stalo známé díky pěstování chřestu a hroznového vína, ne náhodou argenteuil v kulinářském světě znamená bílý chřest a ne náhodou má město ve znaku právě tyto dvě plodiny. Od 19. století se zde hromadně pěstovaly také fíky, o čemž svědčí mnohé fíkovníky, které jsou dodnes k vidění v zahradách rodinných domů poblíž centra.
Dnes je Argenteuil známé především proto, že v době, kdy bylo ještě venkovským útočištěm pro buržoazní Pařížany, podlehli jeho kouzlu i Monet, Manet, Delacroix, Renoir či Sisley a zvěčnili ponejvíce jeho nábřeží u Seiny s plachetnicemi či kvetoucí louky s vlčími máky v pastelových barvách a impresionistickém ‚tečkovaném‘ provedení. Známý to kubista Georges Braque se zde dokonce narodil.
Na začátku 20. století se pak Argenteuil stalo kolébkou hydroplánů, ty se tu vyráběly již dva roky po jejich vynalezení v Marseille. O rok později v roce 1913 se začínají díky letounům vyrobeným v Argenteuil otevírat komerční lety na těchto vymoženostech moderní techniky. Letecký průmysl zůstal v Argenteuil klíčovým i v dalším století, stejně tak jako lodní průmysl, který se rozvíjel zejména s ohledem na blízkost řeky. O stabilní oblíbenosti „lodních sportů“ a relaxačních aktivit spojených s okolím řeky svědčí také slavné Monetovy ‚Regaty v Argenteil‘, ‚Červené lodě v Argenteuil‘ či ‚Most u Argenteuil‘.
Pro katolicky naladěné čtenáře bude možná zajímavé, že místní bazilika Saint-Denys ukrývá údajnou Kristovu tuniku, kterou na sobě měl mít při (u)mučení. Dle legendy našla tuniku ve 4. století sv. Helena. Tunika byla poté až do 8. století uchovávána v Istanbulu (ehm, Konstantinopoli), kdy ji císařovna Irena darovala Karlu Velikému za věrnost. Jak známo, o Vánocích roku 800 byl Karel Veliký korunován císařem a pomazán na krále papežem Lvem III. Tuniku pak údajně věnoval své dceři Théodradě, která byla představenou právě kláštera v Argenteuil. Jak už to bývá, legendy nesedí s historickými fakty, problém tedy je, že Karlova dcera se stala představenou až po jeho smrti v roce 814. Tunika nicméně byla v klášteře evidentně dobře schovaná (zejména před normandskými loupeživými hordami), protože dle legendy ji mniši ze Saint-Denis k jejich překvapení ze zdiva kostela vykopali až ve 12. století. Oficiální historické prameny hovoří o tunice až právě od 12. století, zejména v souvislosti s biskupem z Amiens, který ji poprvé veřejně vystavil právě v Argenteuil. Začalo období mnoha století, kdy byla uctívána, mimo jiné mnoha králi a vysokými představiteli církve, a kdy za ní proudily davy poutníků, jak už to od středověku bývalo zvykem co se týká relikvií. Ve veselém období Francouzské revoluce nebylo radno provokovat, tunika bylo tedy schována v kostele a po uzavření převorství byla pro jistotu rozstřihána na kousky jistým knězem, který ji následně zakopal na několika různých místech. V 19. století byl puzzlík zase dán dohromady a mohla začít nová éra uctívání svaté tuniky, která je mimo jiné od roku 1979 historickou památkou. A jako vždy nejlepší na závěr: v letech 2003 a 2004 byly provedeny vědecké analýzy látky, na základě kterých bylo určeno, že s pravděpodobností 95,4% pochází z období 6.-7. století. Tyto závěry jsou v příkrém rozporu s rozborem jakéhosi prof. André Mariona z 90. let minulého století, který tvrdí, že krvavé skvrny na tunice v úrovni ramen, zad a beder patří s velkou pravděpodobností tomu samému člověku, jež byl zavinut do turínského plátna (a navíc prý nesl celý kříž, ne jen příčný trám, jak se domnívají ostatní historikové). Ostatně jako ve většině náboženských hádanek, pravdu se nikdy nedozvíme, aspoň ale tunice nelze upřít, že se zasloužila o rozvoj turismu ve městě a že představuje alespoň jakousi symboliku tohoto místa.

Po teoreticko-historickém okénku a prostudování mapy jsem se teda vydala ze svého severního konce, správně Val d’Argenteuil, do pravého centra, onoho údajně kdysi pitoreskního městečka. Po paměti jsem teda šla asi dvacet minut džunglí paneláků s plastovou fasádou, která pěkně hoří, jak jsem se vizuálně na některých přesvědčila. Před domy posedávala v hloučcích mládež (striktně oddělení kluci a holky), ti první si odpoledního slunce užívali evidentně víc, protože si dávali šíšu a na mobilech poslouchali ‚hudbu‘. Ti, kteří už měli nakouřeno se bavili popojížděním na skútrech po ulici, vytáčením otáček a jízdě střídavě pouze na předním, či zadním kole skútru, doprovázené působivou akrobacií dolních končetin. Aspoň měli na sobě helmy. Dlouho jsem šla Leninovým bulvárem lemovaným tou vysokopatrovou krásou, až jsem došla k ulici Karla Marxe, kde začala starší zástavba, relativně pěkně udržovaných rodinných domů z kamene, s červenými a zelenými dekorativními prvky, včetně dřevěných trámů v horních patrech či romantických věžiček, které všechen ten mix korunovaly. I při svém naturelu přiznávám, že kostelní věž je dobrý orientační bod, když se člověk snaží najít historické centrum města. Problém byl, že věž nebyla nikde vidět, takže jsem se brzo začala navzdory svému dobrému orientačnímu talentu motat. S pomocí hodného starého pána na procházce jsem byla nasměrována do onoho pravého centra, kde se konalo zklamání: pár uliček s opravdovou historií bylo skoupeno a ve většině z nich se v přízemí nachází obchody, stejné jako všude jinde v Evropě. Zbytek jsou různá bistra a levné restaurace, kakofonie konzumu završená obřím nákupním centrem. Opodál stojící radnice musí být výplodem šíleného architekta přelomu 80. a 90. let, jediné její plus je příjemně zelený parčík, který ji obklopuje, který byl ale pln svatebních hostů, proudících z a do radnice. Jednotlivé svatební delegace se musely domlouvat, aby ten a ten člen vycouval z jejich snímku, všichni si zavazeli a chodili do zorného pole špatné svatební fotografie… Kostelní věž, respektive věž baziliky jsem nakonec našla, pod ní se na průčelí nacházel nápis liberté-égalité-fraternité, což mě fakt pobavilo. Vevnitř na mě sice nespadl strop, relikviář jsem našla, ale že bych v něm opravdu něco dešifrovala jako onu slavnou tuniku, se říct nedá. Udělala jsem rychlé kolečko na jediném náměstí v klasickém smyslu slova, které se nachází právě u baziliky a mírně zklamaná jsem si to namířila zpět do panelákového areálu.

I shall never surrender

2009-10-03T13:52:00.001+02:00

Neuvěřitelné se stalo skutkem a dva týdny poté, co jsem zakoupila SIMku, byla mi na druhý pokus doručena. Respektive doručena: nebyla ve schránce, ale ve vestibulu na okýnku uklízečky. Nebýt toho, že přes měsíc a půl je na schránce mé jméno a že jsem podnikla tři návštěvy pošty za účelem stěžování si na nedoručování, asi bych nezuřila. Teď jsem ale nepříčetná vyrazila na poštu počtvrté, zeptat se, jestli zaměstnávají debily namísto pošťáků a poptat se po kartě na MDH, která mi byla, také již podruhé, zaslána, ale nikdy nedoručena. Jako kolovrátek jsem paní pověděla svůj svízel a ta mi, jako již jednou předtím, odvětila, že je jí líto, že pošťák neumí číst a že pokud nemám číslo zásilky, nejde ji najít. Ztropila jsem scénu, kdy ke mně upínala zrak celá pošta a ostatní přepážky přestaly fungovat. Výsledkem bylo, že prohledali všechny doporučené zásilky ručně, a nic nenašli. Kromě toho se mě asi zželelo zákaznice u vedlejší přepážky, dle slušivého úboru také zaměstnankyně pošty, která si ode mě vzala všechny potřebné údaje a slíbila stížnost předat své šéfové na hlavní poště. Jaké bylo mé překvapení, když mi druhý den opravdu zazvonil telefon. Opět jsem paní vysvětlila svůj problém a ta slíbila hledat. Za další dva dny (!) se ozvala s informací, že dohledala, že moje doporučená zásilka s kartou odeslaná 23. září sice v pořádku dorazila 25. září na místní poštu, ale „par erreur“ byla vrácena zpět odesílateli bez toho, aby se pokusili mi ji doručit. Takže jsem si požádala o zaslání karty napotřetí, zatím bez odpovědi. Do té doby budu stále nedobrovolně a bohatě sponzorovat SNCF.
Vzhledem k tomu, kolik důvěry můžu vkládat do služeb pošty, s hrůzou mi došlo, že měsíc starý slib zaměstnance CROUSu – organismu dávajícího stipendium, poslat mi domů papíry, které si od nich žádám od dubna, asi nebude úplně reálný. Toto osvícení přišlo den předtím, než CROUS definitivně uzavřel letošní „kampaň“, tedy periodu, kdy je možné žádat o peníze na rok 2009/2010. Vybrala jsem se tedy (potřetí!) na návštěvu CROUSu, kam jsem dorazila půl hodiny po otevírací době. Kanceláře stipendií sídlí v prvním patře. Konec fronty se nacházel v patře třetím, a nebuďme prosím naivní, na schodech se sedělo a jinak stálo ve čtyřstupech. Šťastlivci, jež přišli po mě, už tvořili tzv. proti frontu, seděli teda na stejném schodě jako já na cestě dolů, oni ale teprve mířili nahoru. Tak jsem si pěkně poseděla čtyři hodiny, než jsem se dostala do vytoužené prosklené kukaně, kde seděli důležití úředníci. V počtu 3! A to se ještě mezi sebou střídali na kouření, kafe, oběd a spol., takže de facto stále pracovali pouze dva. Dobrý vtip. Už zvyklá na omílání strastí, zopakovala jsem pánovi historku, kterak jsem si včas podala v dubnu žádost na Internetu, ale nikdy mi nepřišly domů nutné papíry, kterak jsem jim poslala tři dopisy, na které nebylo nikdy zodpovězeno a kterak jsem již byla dvakrát na CROUSu, z čehož jednou bylo zcela výjimečně zavřeno a podruhé taky, to mi ale alespoň slíbili, že mi pošlou papíry domů. Teď je možné, že jsem je nedostala buď díky laxnosti pošty nebo neschopnosti CROUSu. Pán mi sdělil, že jsem jim určitě musela dát špatnou adresu a stěžující dopisy poslat na špatnou adresu, jiný argument pro nefunkčnost jejich systému neměl. Tak jsem jej požádala, ať mi ty zpropadené papíry vytiskne a jelikož mám s sebou všechny nutné přílohy, že spolu uzavřeme mou složku. A pán že ne, že si to mám pěkně doplnit vše doma a poslat poštou. Ze strategického hlediska ječet nešlo, takže jsem zkusila variantu ublížená hodná a velmi nešťastná holka ztracená v cizí nepřátelské zemi, takže nakonec za mohutného dělání obličejů svolil. Zkoušel na mě, že jeden papír je nutné, aby vyplnil „váš otec- chef de famille“, což je v mém případě zrovna z daňového hlediska máti. Představila jsem si, jak by zuřila při tomto zcela gender nekorektním termínu a následně jsem se zhrozila při představě, že posílám domů papír máti k vyplnění a ona mi ho vrací nefunkční poštou zpět sem – takže zdržení o další měsíc minimálně. S velmi nevinným výrazem jsem navrhla, že umím perfektně falšovat její podpis, takže bych to mohla třeba udělat za ni? V pánovi se asi něco zlomilo a s úsměvem svolil, dokonce mi pak odpustil poplatek za zpracování žádosti. Po pěti hodinách (a jednom zmeškaném couru ve škole) jsem nakonec vítězoslavně odcházela s potvrzeným stipendiem. Takže tak asi co se týká boje proti zdejší neschopnosti.

Saint of Me in Bordelland

2009-09-28T23:08:00.003+02:00

Tak jsem strávila první víkend ve svém vyhnanství. Co se týká vzrušujících zážitků, byl charakterizován zejména střetem se šváby v koupelně. Vyhrála jsem dva nula! Vylézají nejspíš z odkrytého prostoru pod vanou: majitelé bytu odmontovali ochrannou desku, protože jdou prý měnit kohoutek ve vaně (?), tak snad to zas brzy zamontují. Jinak na dveře mého pokoje v sobotu večer zaklepala paní domácí, že jestli si můžu radši zavřít okno, z venku jde totiž smrad: za rohem hoří dvě auta. A opravdu, kdo by si myslel, že z jedné hořící dodávky a jednoho osobáku bude tolik puchu. Přijeli hasiči, policajti, inu zábava pro celý blok na pár hodin. Opatrně jsem se zeptala, zda je to jev v této lokalitě normální. Prý ne, naposledy auta hořela na Nový rok, nejspíš jen jako pozůstatek bujarých oslav. Když jsem do googlu dala hledat ‚Argenteuil a zapálené auto‘, vylezlo pár odkazů, kterak to ve žhavém roce 2005, kdy se revoltovalo mnoho předměstí, sálalo poměrně dost i ‚u nás‘. Tak snad letos zůstane jen u těchhle dvou vraků.

Jinak asi nikoho nepřekvapí, že již třetí týden nepožívám výhod dávno zaplacených služeb. Zábavného poučení, proč nefunguje příjem dopisů, se mi dostalo na poště. Lišácky jsem vyrazila na vzdálenější pobočku poptat se, jak je možné, že když je mé jméno na schránce už dýl než měsíc, nechodí mi stále nic. Paní se mě mile zeptala, zda jsem se po přistěhování šla zaregistrovat na poštu. No, ani mě to vskutku nenapadlo. Bylo mi vysvětleno, že pokud se přestěhuju, musím zajít na poštu a vyplnit jim tam přihlašovací kartičku, která je pak předána dotyčnému pošťákovi. Ten si moje jméno a adresu napíše do svého sešitku a dle něj teprve distribuuje poštu. Zkoušela jsem namítat, že když pošťák dorazí na určitou adresu, na schránce vidí jméno XY a v ruce má obálku s dotyčnou adresou a stejným jménem, mohlo by ho trknout, kam má dopis hodit. A ne ho poslat zpět odesílateli. Navíc, ve Francii jsem prodělala už pět stěhování, ale nikdy jsem se nikam nehlásila a pošta chodila vzorně. Paní se tvářila, že nikdy neslyšela, že by to mohlo jít takhle jednoduše. Celou dobu o pošťákovi našeho domu mluvila jako o ‚ní‘. Nakonec jsem se zeptala, zda bych mohla dostat jméno dotyčné a nějaký kontakt na ni. Paní houkla přes rameno, zeptat se kolegyně, kdo má vlastně na starosti náš dům a odpověď byla odzbrojující: „mais là il y a personne“. Jinými slovy – nikdo. No takže pak se divme, že služby nefungují.
Jinak crash se SciencesPo. je odzbrojující. Ve středu mám dva předměty, ve kterých je povinná četba. A to, jestli člověk četl či ne, se jako v mateřské školce kontroluje. Jako akční studentka ještě plná entusiasmu prvních týdnů, jsem se jala pátrat po čtyřech dokumentech na tento týden. Po hodinové anabázi v naší slovutné knihovně, chlubící se tím, že je nejobsáhlejší co se týká humanitní literatury v kontinentální Evropě, jsem zjistila, že jedno dílo sice již zakoupeno bylo, ještě ale jaksi nebylo dáno do provozu - „Zatím nemá kód, takže jestli si ho chcete půjčit, požádejte o to online a za několik dní by to mělo být k dispozici.“ Jasné! Druhé dílko v knihovně není vůbec, je ale ke koupi na Internetu za několik desítek dolarů plus daň. Třetí text se mi podařil stáhnout z google books poté, co mi třikrát po sobě spadl počítač, evidentně nešťasten z poněkud nejasného manévru, kdy se stahováním de facto ukazuje vztyčený prostředníček autorským právům. EU zatím nějak není schopna se dohodnout, jak se k tomuto delikátnímu a složitému problému postavit. No a o čtvrtém textu jsem se dozvěděla, že si můžu požádat o jeho dovezení do knihovny z externího skladu – dorazí už do tří dnů! Napsala jsem mail profesorům, že takhle si úplně nepředstavuju studijní podmínky, navíc když je četba povinná. Hned od začátku mě asi budou mít moc rádi.
A poslední zážitek: affaire česnek. V mém vyhnanství existuje jeden zcela vybílený diskont, ve kterém jsem odkázána nakupovat. O víkendu jsem to dopracovala na halal hovězí steak, jiný tu neprodávají. Chtěla jsem si koupit taky oblíbenou antiupíří pochutinu, nicméně jsem narazila pouze na půl kilovou síťku velmi nahnilého česneku, kusový prodej neexistuje. Jelikož principiálně odmítám investovat do produktu, který nesplňuje kvalitu, navíc mi jej prodejce nutí v nadměrném množství a tudíž mě více obere, měla jsem útlum. Využila jsem teda dnes pauzy mezi hodinama a nostalgicky vyrazila do mého oblíbeného Monoprix na St. Germain. Při pohledu na plné regály mi dojetím téměř vyhrkly slzy. Vzala jsem krásný strouček a mířím s ním k vahám, kde stojí okrojovaný zaměstnanec a sdělí mi, že je problém s elektronickými vahami a že mi to zváží výjimečně na pokladně. Vystojím tedy vzorně frontu u express pokladen (míň než 5 položek) a paní mi říká: „Ale to nemáte zvážené, to musíte na normální pokladnu, my tu váhy nemáme“. Při pohledu na deseti metrovou frontu, ve které má každá správná hospodyňka z šestky trendy textilní koš na nákupy narvaný k prasknutí, schlíple odcházím.
Tak snad někdy příště.

Bilan týden poté

2009-09-23T21:16:00.020+02:00

Uplynulo sedm dní a jsem na tom tak, že nemám ani lítačku, ani SIMku, ani papíry na stýpko.

Zjistila jsem, že s MHD se dá komunikovat mailem: můžete napsat až 240 znaků! Vměstnant do mailu jméno, číslo klienta, problém a požadované řešení je vskuku prací pro stenografa, ale budiž. Odpověď mi přišla po dvou dnech: vaše karta byla v pořádku odeslána dne 3. září na adresu: ulice Francois VRILLONA. Pokud je adresa špatná, napiště nám mail. Hm, tak buď mi uniklo něco zcela zásadního z dějin kultury Francie, nebo je člověk, jež adresu psal, naprostý idiot. B je správně. Údajně mi bude vystavena nová a zaslána na adresu, kterou jim zašlu. Při pokusu o 'odpovědět' se mi mail vrátil jako undelivered. Zkoušela jsem z několika různých mailů, stále 'nedoručeno'. Tak jsem napsala další univerzální téměř sms-kový vzkaz přes portál MHD a čekám, kdy tedy onen slavný duplikát příjde. Hlavně že mi neustále chodí propagační maily, jak je skvělé využívat magnetickou kartu a jaké všemožné výhody se mi nabízejí. Jsem zvědavá, od kdy jich budu moci požívat.

Náhodou jsem ob-ulici od domu narazila na pošťáka. Ptám se ho, zda má v režii i náš panelák. "Ne, to dělá kolega. Ale dnes ještě nezačal roznášet, musíte se zeptat jeho." To prosím bylo v půl jedné. Vydala jsem se kontrolně opět vystát si frontu na poštu, s pokusem se zeptat, zda mezi nedoručenými doporučenými zásilkami přeci jen není nějaká má pošta. Odpověď byla lakonická: pokud nám neřeknete číslo doporučené zásilky, neřekneme vám, zda ji tu máte. Kde si mám číslo vycucat, když mi žádný papír o nezastižení doma do schránky nepřístál, nevím. Heller by se smál.

Mailem jsem taky kontaktovala firmu, kde jsem si koupila po netu SIMku. Dle odpovědi, která přišla tři dny po mém dotazu, mi prý byla SIMka zaslána dne 15. září na udanou adresu. Kde teda je, když ne ve schránce, je ve hvězdách. Pokud prý ale mám problém s doručením, mám zavolat na zákaznickou linku. Odpověděla jsem, že velmi děkuji za výtečnou radu, zvláště v situaci, kdy nemám čím na onu linku zavolat.

Jinak Sciences Po. nepřestává překvapovat. Ve škole jsou nainstalovány nové hlavní vstupní dveře na fotobuňku, namísto pověstných asi metrák vážících železných vrat. Reakční doba fotobuňky je nepřímo úměrná počtu studentů valících se dovnitř, takže si člověk počká a fronty se tvoří. Další věc je, že vstupní hala je evidentně poddimenzovaná s ohledem na neustále vzrůstající počet studentů, takže než se člověk prokouše směrem, který potřebuje, zmasakruje loktem či taškou s NB značný počet okolo se tlačících studentů. V momentě, kdy je nutné v patnáctiminutových přestávkách mezi hodinami přebíhat mezi x různými budovami rozesetými po sedmém arrondissementu, se lehce stane, že není čas vůbec na nic.
V pondělí jsem ocenila, že automat na kávu zcela výjimečně, oproti zkušenostem z předchozích let, funguje. Dnes jsem spadla zpět do reality: nápis zněl hors service. Stejně tak výtahy se tvářily, že se jim jet nechce.
Co se týká samotných hodin, pocity jsou smíšené. Mám tu čest mít jako prof. např Jean-Pierra Jouyeta, což je vskutku ikona francouzského, ale i evropského politického života. Škoda je, že člověk jeho zkušeností nás v pátém ročníku učí, co jsme se dozvěděli v prváku v Dijonu v couru Lukáše Macka. Doufám, že časem se dozvíme i něco více z evropské kuchyně než to, co se dá najít v každé učebnici o EU. Mimo jiné, jako volitelný předmět mi byl nabídnut například kurz, který jsme absolvovali v druháku taktéž v Dijonu.
Otevření Sciences Po. studentům pro výměnné pobyty je zajisté dobrý a chvályhodný nápad. Drobně mě ale překvapuje, že až dosud jsem v rámci každé hodiny většinou jediná, kdo je takříkajíc "z domu" už od prváku. Studenti mají diametrálně jiné studijní backgroundy, specializace a zájmy a v neposlední řadě také jinou úroveň znalosti francouzštiny, což přispívá ke značné inkoherenci a nevyváženosti. Bohužel jsem také zjistila, že předměty, které mě baví, budu mít pouze 6krát za semestr, naproti tomu s vysoce nesympatickými hodinami, které se svým naturelem hodí spíše na master recherche (s ohledem na kontrolovanou povinnost každotýdenní intenzivní četby nudných a pro praktický život nepoužitelných "slavných" teoretiků), se budu potýkat každý týden. Nepotěší.

Abych zakončila po vzoru ostrovních přátel, aspoň to počasí se tu ještě nepokazilo. Při cestě do Lucemburky za účelem koupání v odpoledním slunci a četby pro vyplnění proluky mezi hodinami jsem zjistila, že na křižovatce St.Germain a St. Michel vzniklo nové velké hypermoderní Monoprix. Hypermoderní proto, že má instalovány "samoobslužné kasy", kde si má zákazník sám markovat a vážit zboží, které pak zaplatí kartou. Píšu zcela záměrně, že zákazník "má", protože dle toho, co jsem stihla odpozorovat, tato procedura se bez kurvování podařila málokomu. Většina moderních nadšenců opětovně zabrousila se sklopeným zrakem zpět do trapné staré řady a upnula své naděje na živou pokladní. No ale třeba se to časem podaří rozchodit.
Jinak jsem při procházce starou dobrou "šestkou" zjistila, že ani po třech letech, co si pamatuju lešení na St.Sulpice, není opravena levá věž, která dlí stále pod plachtou. Vrchních pět metrů je již ale odhaleno! Měla jsem za to, že vzlášť v době hospodářské krize jsou stavební/renovační práce privilegovány, vzhledem k tomu, že na místě jsem ale nikdy nikoho neviděla pracovat, ve Francii to zřejmě neplatí.
Ono je tu ale často vše postavené na hlavu. Možné jsem si to předurčila, když jsem už jako malá měla nejradší knihu Ema naopak. Ostatně všichni mí početní sourozenci to měli stejně.

Vítejte v Absurdistánu aneb zpět v Paris po 14 měsících

2009-09-16T17:56:00.007+02:00

Po ročním intermezzu ve školní docházce, které jsem zasvětila obětavé, nevděčné a vyčerpávající službě vlasti v době českého předsednictví, jsem v pondělí opět plna nadšeného očekávání přiletěla do milované Paříže.

Úsměv na tváři byl brzy zkřiven realitou. Vlastně stále nevycházím z údivu, jak je možné, že se Francie ještě nerozložila na prvočinitele.
První ze série drobných překvapení se týkalo bydlení. Po letech strávených v 16. a 6. obvodu jsem si řekla, že trochu adrenalinu na banlieue nemůže zaškodit. Majitelka bytu mi tvrdila, že Argenteuil je šarmantní městečko 15 minut vlakem od Paříže. Opomněla dodat, že nabízený pokoj k pronájmu není v Argenteuil, což je vcelku pitoreskní městečko, které zaujalo impresionisty natolik, že v něm malovali jak o život, ale ve Val d’Argenteuil, což je bratru jiná lokalita. Inu, ocitla jsem se mezi vysokými paneláky nefalšovaného předměstí, v náležitém multikulturním mixu, kde jsem pravda jedna z mála bílých na ulici (v domě jsem asi sama). Majitelka taky opomněla sdělit, že s manželem Mohammedem, který bývá celé dny doma, mají dvouměsíční dcerku. Kromě tohoto osazenstva bydlí v bytě v 6. z 13. poschodí panelákového domu ještě dvě sestry, údajně odněkud z černé Afriky. Při náhodném potkání na chodbě bytu odpovídají na pozdrav jen sporadicky a neochotně, tak nevím. Můj pokoj o velikosti zhruba 2,5 x 2 zřejmě metry láme světové rekordy v ceně za pronájem na cm2 v této lokalitě. Až na místě mi došlo, že dva pronajaté pokoje v rámci společného bytu zřejmě majitelům zajišťují pohodlné zaplacení nájmu bez námahy. No, mám, co jsem chtěla.
Druhé rozladění pochází z fungování dopravního systému, respektive tanečků kolem vydání kartičky na MDH. Francouzský systém předplatného je značně rozkošatělý, ve zkratce je potřeba o průkazku fungující na bázi čipu požádat s měsíčním předstihem. Po třech týdnech od obdržení vaší žádosti byste normálně měli do schránky obdržet onu vytouženou plastikovou kartu. Ta mi ale jaksi ani po měsíci čekání nedorazila, tudíž mi nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat a denně platit ekvivalent ceny lístku Praha – Olomouc na trase Val d'Argenteuil – Paris. Nepotěší. Vydavateli karty se přes telefon dovolat nedá, na e-maily nikdo nereaguje, u přepážek na lísky, a to jsem jich zkusila asi 6, jsem vždy byla poslána k šípku – tyto informace neposkytujeme. Zakoupení týdenní karty nic moc neřeší, napřed je k ní taky potřeba zakoupit plastikový support, který vydávají jen na několika stanicích metra a navíc, nezáleží na tom, kdy týdenní kartu koupíte, všechny platí vždy od pondělí do neděle. Logika, že.
Další skvělý zážitek s francouzskou bureaucratie spočívá v komunikaci s organismem, kde se dá získat stipendium – CROUSem. Princip je ten, že každý rok do konce dubna musí kandidát na webu vytvořit svou žádost, tu elektronicky potvrdí a do dvou týdnů by mu domů mělo přijít papírové potvrzení, které se musí podepsat, přidat k němu dokumenty a zaslat zpět na CROUS. Způsobně jsem podala žádost v půlce dubna, za pět měsíců mi papíry nedorazily, přes tři doporučené a prokazatelně doručené dopisy, kterými jsem žádala o opětovné zaslání papírů. Takže jsem se vydala na místo činu v Paříži. Když jsem slavnostně dorazila v očekávání brzkého rozuzlení půlroční anabáze, zjistila jsem, že vzhledem k poruše počítačové sítě má CROUS výjimečně zavřeno. Ne, že by o tom byla zmínka na jejich webu. Dovolat se tam samozřejmě nedá, člověk narazí jen na přednahrané vzkazy a reprodukovanou hudbu, která má zřejmě člověka pozitivně naladit. Mě jen rozzuřila. Kontrolně jsem se tedy včera přeptala, zda bude otevřeno druhý den, a ze dvou nezávislých zdrojů se mi dostalo kladné odpovědi. Vypravila jsem se tedy dnes podruhé na více než hodinovou pouť, abych zjistila, že je stále výjimečně zavřeno a nikdo stále nic nevyřizuje. Spolu se mnou se v malé hale nacházelo asi 150 podobně nepříčetných studentů, hystericky mávajících svými ne či špatně vyřízenými papíry. Přijďte v pondělí, bylo nám řečeno, prý bude otevřeno. To je sice pěkné, od pondělí mám ale pravidelně v otevírací bodu CROUSu hodiny ve škole.
A když už jsme u školy, vlastně jsem tento týden přiletěla zbytečně. Napřed mě koncem srpna potkalo rozhořčení z krachu Skyeurope a tedy ztráty čtyř zakoupených letenek. Dle rozvrhu hodin vyvěšeném na webových stránkách Sciences Po., které byly až doposud pět let psány správně, jsem si zakoupila alternativní letenku, abych teda byla v Paris v avizovanou dobu začátku přednášek. Jaké bylo mé překvapení, když mi v pátek večer, tři dny před plánovaným začátkem akademického roku, přistál ve schránce mail od sekretářky mého masteru, slavnostně nám oznamující, že všechny naše hodiny začínají vlastně až o týden později. Jak kdyby se to paní sekretářka dozvěděla až v ten pátek večer a nemohla nám dát vědět dřív…
K velkému nadšení jsem při surfování na netu objevila existenci virtuálních mobilních operátorů, takže jsem celá šťastná zakoupila francouzskou SIMku a naivně věřila, že mi opravdu dorazí za avizovaných maximálních 72 hodin. Uplynulo pět dní, karta nikde.

Šla jsem tedy na místní poštu (před kterou právě zasahovala policejní jednotka proti skupince silně zkouřených či jinak omámených mladíků, kteří obtěžovali zjevně mentálně postiženou černošku) zjistit, zda nemůže být, navzdory faktu, že mé jméno je na schránce bytu už skoro měsíc, obálka se SIMkou někde mezi poste restante. Po vystání obří fronty jsem se dozvěděla, že na pobočce pošty nic takového jako nedoručenou poštu nevedou, musím si prý najít svého pošťáka a zeptat se ho. Takže si mám asi sednout před panelák a celý den čekat, kdy se objeví mužíček ve žluto-modrém mundúru. Jak jednoduché.
Poslední radostí do rakve bylo, když jsem si dopoledne ve škole úspěšně vyřídila studentskou kartu na tento rok a tohoto samého dne odpoledne jsem ji vytrousila z kapsy při zmateném pobíhání na nádraží Saint Lazare, když jsem se snažila najít vlak „domů“. Ono to nádraží taky stojí za zmínku, ale o tom až jindy. Nová karta mě z vlastní blbosti stála 15 € a asi 10 let života vzhledem k tomu, jak dlouho jsem musela stát ve frontě studentů ve škole a jak jsem to pak musela vzdát, protože paní úřednice neměla drobné na vrácení. Vyběhla jsem tedy ven a za pomoci škemrání u třech tabakistů jsem rozměnila 50 €. Vrátila jsem se zpět na SciencesPo., natvrdo předběhla celou frontu a vysloužila si mnoho znechucených pohledů podobně frustrovaných studentů a stoupla si vedle okýnka, odkud mě úřednice prve poslala si rozměnit, abych se na ni vrhla hned po tom, co dojedná se studentem, kterého měla zrovna u sebe. Napřed se jí sekl počítač a nemohla ho rozchodit, tak jsem čekala. Pak si s chlapcem dlouze povídala o tom, jaké všechny papíry jí musí přinést na zápis (seznam visí na webu) a poté, co chlapec odtančil, se paní zvedla a odešla taky. Źmoulala jsem těch 15 € a čekala, až se paní po deseti minutách vrátí. Paní si oblékla kabát a ucedila, že má pauzu na oběd, ale že ji určitě nekdo příjde zastoupit na její místo. Aha. Tak jsem způsobně stála dalších pět minut a přemýšlela, jestli mě lidé z fronty zabijou, když je opět předběhnu a nahrnu se k jinému okýnku. Vzhledem k tomu, že za paní stále náhrada nepřicházela, očinila jsem tak a po hodinu a půl dlouhém martyriu jsem dostala novou kartu.

No prostě, bienvenue en France.

PS: Původně jsem majitelům bytu dovezla Becherovku jako dárek, pak mi ale došlo, že kojící matka a Mohammed asi nejsou nejlepšími příjemci, tak jsem si ji otevřela a vzpomínám na lepší časy.

PF 2009

2009-01-01T21:36:00.001+01:00

Alles gute vinšuju!

Ze života

2008-09-19T19:20:00.004+02:00

Řekl mi minulý týden bratr na svatbě našeho bývalého nevlastního otce: "To bych do tebe nikdy neřek‘, žes máš ráda zelené." O alkoholu nemluvil, zaskočilo mi tedy něco toho svatebního cukroví a pak vyplynulo, jak to myslí. Poté, co jsem si před nějakou dobou progooglovala já bratra a vyčinila mu za jeho příliš vulgární reakce při hádkách s náckama na nejrůznějších webových fórech, jal se bratr učinit to samé se mnou. A tak narazil na stránku, kde se píše: ‚Vážený pane Bursíku, moc Vám fandím, hlavně vydržte ten předvolební maraton i nadále,zatím je to perfektní! podepsáno mým celým jménem - však vy víte jak‘. Nechci si fandit, ale nemyslím, že spojení mého jména a příjmení je zas tak obvyklé, takže vzhledem k tomu, že já to fakt nenapsala, mi nezbývá než si myslet, že autorem výkřiku je naše druhá bývalá nevlastní matka, jež je mou jmenovkyní. Úvah na téma, jak Internet zkresluje a může ublížit zvlášť při hledání údajů o lidech, bylo napsáno neúrekom, takže si přisazovat nebudu a budu brát tento post jako pokus o nápravu. Schválně, jestli odkaz sem vyskočí paralelně s mně falešně a prázdně připisovaným linkem na fandění panu Bursíkovi. Takže jen pro pořádek: nemám nic moc ani pro, ani proti panu Bursíkovi. Budu mu jen vděčná, pokud za jeho pomoci nepadne vláda a nějak to té Evropě nakonec osladíme.

Game is bientôt over, my friends

2008-06-29T00:45:00.000+02:00

Mám za sebou epesní týden zkoušek velmi výživné kvality, nejen na materiální komunitární právo budu do smrti vzpomínat - učil nás ho chlap, co zásadně chodil v tmavě zeleném obleku s kravatou, na které byli koně, koně, koně a koně a ke všemu se jmenoval Rambaud (čti Rambo). Má zkoušející z historie západní civilizace, paní Benedicte Sere, což je naozaj její jméno, na mne bude nejspíš též vzpomínat, neb jsem jí tvrdila, že papež Klement VI byl fakt úleťák, protože si do svého Pokoje s jelenem v avignonském papežském paláci nechat nakreslit do rohu fresky šukající králiky, což bylo na svou dobu docela avantgardní. Na její doplňující otázku ohledně francouzských spisovatelů XVIIe století jsem dokázala rychle vyřknout jen jméno markýze de Sade, všichni ti Rousseauové a Voltairové mě vzrušují o něco míň. Další zkoušku jsem měla ještě lobbyingu a z ‚porovnávání evropských politických systémů‘, přičemž se přiznám, že jméno vyučujícího – Olivier Rozenberg – mě přimělo se podívat na stránku R. Rosenberga, která skýtá mnohá poučná videa a fotografie…

Z kulturního soudku jsme stihli navštívit vernisage Miroslava Tichého v Beaubourgu, což bylo minimálně poučné. Docela mě pobavilo, že když už má po dlouhé době samostatnou výstavu v tomto svatostánku umění Čech, jde o naprostého šílence, jehož fotky jsou zajímavé jen okolnostmi a technikou jejich vzniku. Vděčný zdroj legrace bylo taky poslouchat welmi zasvěcené pseudokunsthistorické komentáře okolních Francouzů, kteří po prvním pohledu na fotografie bryskně tvrdili něco na ten způsob, že focením lidí zboku dosáhl Tichý dokonalé autenticity, čímž chtěl vyjádřit neuchopitelnost dané emoce a situace. A on pan Tichý přitom jen šmíroval holky na plovárně! Jinak vidět pohoršující hrůzu v očích některých našich diplomatů trachtaci přítomných v momentě, kdy popatřili na božská holá lýtka mého drahého v kraťasech, bylo taky k nezaplacení! Jenže venku bylo dle našeho teploměru 38°C a ta slavná instituce nám nenabídla ni kapku champagne na oslavu, což bylo do značné míry zklamání.

A když už mám dnes to lascivní téma, za zmínku ještě stojí Svátek hudby, jež proběhl minulou sobotu, a který byl obzvláště hot po půlnoci na Saint Michel. Za sochou anděla na vrcholu monumentu si totiž vylezlo pár chlapíků, kteří začali provozovat za notného povzbuzování stovek lidí pod nimi dosti odvážnou peep show, proti které bylo Olžino křepčení na baru v den naší rozlučky v ČC jen velmi slabým odvarem.

Or, už je tomu tak, že poslední dny trávím ve znaku farewell večírků, ze kterých se vracím s ranním kuropěním. Onehdy jsem při vypadávání z taxíku před domem narazila přímo před naším vchodem na ruského kamaráda z Dijonu, který neustál Sciences Po a utekl – inu padli jsme si do náruče a děkovali prozřetelnosti.

A jinak tedy ano, vracím se po čtyřech letech zase na chvíli do vlasti, nicméně zatím žádné podrobnosti, neb kola osudu jsou nevyzpytatelná a navíc zřejmě mají úchylku pro surrealistickou frašku, jak ukazuje poslední vývoj událostí. Takže affaire à suivre, nejlépe u dobře vychlazeného plzeňského a v ústním podání.

Další famózní kontribuce mé rodiny k obecnému blahu obyvatel ČR!

2008-06-17T11:08:00.003+02:00

Jako vždy večer si tak spokojeně sedím u svého NB a ťukám a ťukám a jedním okem vnímám televizi, když tu upoutá můj zrak a hlavně sluch reklama na Mezinárodní trienále současného umění 2008 v Národní galerii. Na obrazovce se na žlutém pozadí střídají dva identické obrázky bílých pisoárů à la Duchamp (poznámka na okraj: pisoár je francouzsky urinoir) a uhrančivý hlas přitom říká ‚toto je umění, toto není umění, toto je umění, toto není umění, je, není, je, není‘. A já v tom sugestivním komentáři rozpoznám svého otce, neb tak subtilní a téměř neznatelný ironický podklad v tónu dokáže vyplodit jen někdo mé krve. J. tvrdí, že to není on a já tvrdím, že to je on, a on že ne, a já že jo, čímž se dostaneme do poetiky samotné reklamy, z níž není úniku, ale jak sám speaker později konfrontovaný přímou otázkou přiznává ‘jestli ten hovězí hlas je můj? je.‘ Sledujte ČT! Stáhnout se mi to nikde nepodařilo, takže reklamní bloky jsou teď můj nejoblíbenější pořad.

J. fenomenální pluh

2008-05-28T22:40:00.008+02:00

Tak se zase po půl roce dostala 'naše rodina' do novin ;)
...

2. LE QUÉBEC

Nejlepší kavárna na "dojížďku". V pátek večer se hraje v nedalekém Českém centru jazz. Jednou za týden si tam dávají sraz Češky a Češi, již v Paříži studují, pracují či hlídají děti. Zbytek tvoří Francouzi, kteří tam chodí balit české dívky a zpravidla se jim to daří. Zejména studentky na půlročním programu Erasmus si obvykle během několika týdnů najdou nějakého Francouze a jsou s ním až do konce semestru. Pak se s ním čestně rozejdou. Těm, jimž se poté, co správce Jarda nekompromisně rozevře ruce a po skončení produkce vytlačí svým pluhem zbylé osazenstvo ven, nechce ještě domů, nabízí Le Québec oázu radosti. Jsou tady snad až do rána, majitel vám na požádání zazpívá a s pokročilou hodinou se tady i tančí. Jste uprostřed St-Germain-des-Prés, před sebou vidíte honosnější kavárny Café du Magot či Café de Flore, kde ale určitě není taková legrace. Potkáte tu spoustu zajímavých týpků a někdy tu můžete narazit i na bezdomovce Jeana-Marka, který už dvacet let bydlí na chodníku bulváru St-Germain a letos kandidoval na radnici.

Převzato z Reflex City Guide po Paříži, kompletní text zde: http://reflex.cz/Clanek32319.html
...

Díky, Honzo!

Still alive and kicking, jak říkají naši angličtí přátelé!

2008-05-27T23:01:00.002+02:00

Nemám čas, nestíhám, nestačím! Škola, práce, škola, práce, škola, práce, až do zblbnutí, respektive ještě jeden měsíc, než bude le grand stěhování do Prague. Ale těším se tam moc, nejen na přestavbu bytu, ale i na práci, která mě tam od 1.7. čeká, a která snad bude tak inspirativní, jak to zatím vypadá.
Z excitujících zážitků poslední doby možno poznamenat, že jsem letmo navštívila severní sousedy a tudíž evropskou metropoli. Na první pocit před sedmi lety bylo okouzlení větší, dnes se mi město zdálo malinké a relativně neuspořádané, neb všude trčely jeřáby. Hlavní náměstí je ale stále stejně spektakulární, čurající chlapeček malý, Atomium bizardní, masa úředníků impozantní, holandština neposlouchatelná a úzké domečky na předměstí krásně secesní. Nicméně medvěd Josef byl spokojen a do sbírky fotek si připsal další emblematické snímky, společně s ostatními k nahlédnutí zde. Jen ti lidé se na mě zas dívali docela pobaveně, když jsem ho fotila. Nicméně vše mohlo být jinak, neb předtím vzal manžel Josefa na výlet do Alp na via ferraty a ten mu zrovna u pořizování akčního snímku v soutěsce spadl dolů do průrvy! Po údajně velmi dramatické záchranné akci byl ale Josef triumfálně vysvobozen, dokonce vyvázl bez zranění.
Z dalších výletů, tentokráte již společných, jsme zvládli 43 km na kole ( nekecám !!! ) po zámcích v okolí Paris, dále pak sedmihodinové bloudění po slavném barbizonském lese, jehož skálami se pro fotografování nechal inspirovat i slovutný slovenský expat Peter Župnik. Jinak vzhledem k tomu, že je tady poslední dva týdny docela hnusně, tak žádné další expedice nehrozily.
Z adrenalinových zážitků mohu zmínit každotýdenní nákupy v lokálním Championu, kde nejenom že si vždy zcela neomylně vyberu nejpomaleji jdoucí frontu, ale spolehlivě taky pokladní, která si namísto práce s oblibou začne uprostřed markování povídat arabsky/nějak africky nebo já nevím jak, s kolegyní stejného původu. Naposledy se mi stalo, že jsem měla cukání tam ten nákup nechat a jít pryč, pak se mi zatmělo před očima a ovládla mě touha naházet na pokladní rajčata a začít sprostě ječet a v tom momentě jsem zcela pochopila lidi, kterým přeskočí a dělají na veřejnosti nepřístojné věci…Nevím, který marketingový genius to vymyslel, ale jako předělníky mezi jednotlivými nákupy mají cedule, kde je napsáno, že má zákazník požádat o otevření další pokladny v momentě, kdy jsou před ním další dva zákazníci, nebo že mohou dostat speciální bodový bonus na zákaznickou kartu, pokud je čekání příliš dlouhé. Ten nevinný kus plastu byl pak jen další ingrediencí v koktejlu hysterie…Pak jsem se ale ovládla, pěkně si počkala, až to holky spolu vyřeší, vyťukala kód od karty a odkráčela k domovu, kde jsem si vztek vylila na hovězím mase – blanky to schytaly strašně.
Další mňamku představuje návštěva banky, kde nedej bože i prosba o zaslání nové platební karty z jedné pobočky do druhé představuje nepřekonatelný problém. Nemluvě o prosbě přejít v rámci jedné banky z jednoho města do druhého: musíte doložit, že ve městě, kam chcete účet převést, platíte nájem, respektive účet u zdejší analogie ČEZu. Vysvětlujte paní na přepážce, že bydlíte s přítelem, co má služební byt v domě patřícímu českému státu. Vysloužíte si nenávistný pohled a razantní konstatování, že účet převést nepůjde, a že pokud si chci vybrat větší částku z účtu, musím si zajet do Dijonu. No neberte to! V identické situaci, ale v jiné bance, zažil manžel taky povedenou situaci, kdy na jeho prosbu o výběr peněz zareagovali na přepážce otázkou, na co je chce!? Plácnul, že na nákup auta a s úsměvem mu bylo sděleno, že to přece udal jako důvod už minulý rok, a jestli o tom má tentokrát nějaký doklad, třeba kupní smlouvu. Stejně tak pokus o zrušení smlouvy s telefonním operátorem, na který máte při přestěhování do zahraničí relevantní nárok, je taky kapitola sama pro sebe, kdy se člověk de facto dostává do těžké hlavy XXII, ze které není úniku. Chcete zrušit smlouvu? Dodejte kopii pracovní smlouvy. Nemáte zatím pracovní smlouvu? Nejde to zrušit! Jakože nemáte kopii pracovní smlouvy, když říkáte, že za měsíc začínáte? A co je Vám, kurva, po tom?!
Proto se nějak v poslední době nemůžu ubránit pocitu, že koncentrace debilů mezi lidmi, od kterých bohužel něco potřebujete, je v tomto státě taky vyšší, než by bylo záhodno.
A touto pěknou optimistickou tečkou se dnes loučím.

...

2008-05-06T22:11:00.008+02:00

Vydala jsem se o ‚prázdninách‘ k bratom Slovákom zúčastnit se u prarodičů akce ‚stěhování 3 bytů do 1‘. Jen toho porcelánu bylo neúrekom, ale což o to, celkově to byla návštěva plodná.

Výživný zážitek proběhl u nákupního okýnka v Bratislava, hlavná stanica:

"Dobrý den, jeden lístek na IC do Trenčína, prosím."

- "Hm"

"Máte nějaké slevy pro studenty?"

- "Len pre slovenských štátnych príslušníkov!"

"Tak děkuju. /krávo blbá/"

Asi jsem těžce postižená, nicméně jsem začala vážně přemýšlet, jestli by se někde nedala vyhrabat nějaká evropská směrnice nebo nařízení, které by tuto diskriminaci zakazovala? Přidávám na seznam věcí, které určitě udělám/vyhledám, až na to bude čas.

Pointu nečekejte, nakonec se už jen zcela nechutně rouhačsky pochlubím: po šťastném příletu zpět do civilizace na mě čekal na letišti muž, s kyticí růží v ruce, doma vzorně vypiglováno, vypráno a uvařená večeře. Ten někdo nahoře mě má v poslední době nějak podezřele moc rád…

Pétanque!

2008-04-23T14:36:00.004+02:00

V zápalu únorového boje ponejvíce s únavou, zkouškami, zrušenými lety a jinými radostmi jsem se úplně zapomněla pochlubit svým novým pasem na pétanque! V rámci svého oblíbeného sportovního předmětu jsem skládala na konci podzimního semestru zkoušku – vážně! Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo naházet většinu koulí tam, kam bylo potřeba a dostala jsem tudíž pas FFPJP (Fédération française de pétanque et jeu provinçal).

Uvažte sami, jak je krásný:

Po tomto fenomenálním úspěchu jsem si samozřejmě okamžitě aktualizovala své CV, kde jsem si do rubriky ostatní hrdě vepsala: členka francouzské federace hry pétanque.

A teď jen doufám, že to někoho zaujme natolik, že mi dá zajímavou stáž v Praze na podzim.

I’m so tired, but happy

2008-04-04T15:08:00.016+02:00

Začal mi druhý semestr, který se vyznačuje tím, že mi škola po většinu týdne začíná v osm ráno a končí o čtvrt na deset večer. Od úterního do sobotního odpoledne se nezastavím a zbytek týdne nutně věnuji regeneraci. Nepěkně jsem se sekla jen s výběrem jednoho předmětu, přitažlivě nazvaného Historie západní civilizace – bohužel je to jen prachsprostě převlečená historie francouzského středověku. Komu by se nechtělo číst stohy vědeckých disputací vážených medievistů nad spisy autorů, jejichž jména jsou nemožná byť jen vyslovit! A ti z vás, kteří ještě nechopili: ano, ve zdejším podání historie západní civilizace = historie Francie. Jak prosté, drahý Watsone. Budeme se tvářit, že anglosaská, skandinávská, španělská nedej bože snad italská či dokonce arabská civilizace neexistovala, potažmo její středověké dějiny jsou bezvýznamné. Že jsem mohla být tak naivní i po těch několika letech tady, mě samotnou udivilo.

Ve ojedinělých volných chvílích ulítávám. Naposledy mě nadchla jarní Praha. Byt, kde budeme od léta bydlet a hlavně jeho okolí, pracovně nazývané ‘u slepiček‘ a to jak vzhledem k přítomnosti vily s kurníkem za naším domem, tak vzhledem k blízkosti obory Hvězda. Venkov uprostřed velkoměsta, byť Praha jako velkoměsto je pojem značně relativní. Potěšitelný byl Michael Rittstein ve Veletržáku. Ve stejném svatostánku umění mě pobavily některé artefakty soudobého českého, slovenského, maďarského a polského designu. Jako tyto parohy:

Manžel si ve stálé expozici taky přišel na své…

V až nezvykle zamračené Paříži na tuto dobu mě nadchla národní ‘Mittarrandova‘ knihovna, její glóby z doby Ludvíka XVI a výstava o zakázaných knihách plných erotiky na všechny způsoby.
V uličce Paul Klee, ve čtvrti striktně kancelářských budov a sídel firem, jsme natrefili na moc vtipnou stavbu: na jedné ze stěn budovy je jakoby zevnitř vypouklá silueta dračího těla, dole z ní pak vystupuje trubka s trny alias drak do podzemí a před budovou samotnou jsou pak dva oblouky vynořujících se a zanořujících se hadích/dračích těl. Fakt úlet, i když to nejspíš bude jen nápadité řešení nějaké větrací šachty.

V rámci koleček pravidelných návštěv z domova k nám dorazil taky papa & comp. Versailles opět nezklamalo svou pompézností a přilehlé zahrady svou rozlehlostí, nabízela se jen otázka pokolikáté už a kolikrát ještě? S takovou narozeninovou procházkou jsem ale byla spokojena.

Dorazily také mé dvě dávné souputnice z SGO. Objevovaly jsme spolu noční život na Champs-Elysées a shodou okolností jsme se octily v klubu, kde, alespoň dle galerie fotek na webu, byla pár dnů před námi Madonna. Skoro jsme se začaly cítit světově! Ale asi stárnu, jednou stačilo...

Pro potěchu oka…

2008-04-03T17:22:00.000+02:00

…jsem aktualizovala Saint of Us.

Rapport z véletu… tentokráte do Maroka

2008-02-29T00:57:00.005+01:00

Ehm, dobře, takže vezněme to všechno pěkně po pořádku…

Welcome
Přivítání v Marockém království, které získalo nezávislost na Francii v druhé polovině padesátých let minulého století, bylo zdlouhavé. Na letišti v Marrakéši, velikostí srovnatelném s bratislavským, jsme si postáli dobrou hodinku ve frontě, kterou celkem tvořilo asi 15 lidí. Povinností bylo vyplnit vstupní dotazník se všetečnými otázkami, mezi kterými snad chyběla jen ta na rodné příjmení prababičky. Úředník nebyl schopen pochopit, že dva cizinci pocházející z jedné země, přece jen jsme šli čelit byrokracii společně s mangelem najednou, mají pasy různých barev. Napřed dlouze zkoumal J. modrý a po důkladném studiu dokladu se zeptal, jestli je Polák. Netřeba připomínat, že název státu a instituce jež pas vydala, je na pase nejen anglicky a francouzsky, ale i arabsky…někde byla chyba. Nakonec ale razítko se vstupním číslem milosrdně bouchnul do pasu. Pak se vrhl na studium mého červeného pasu a obšťastnil ho taktéž. Celá procedura vypadala jako ohromný milodar úředníka, který bílé tváři dovolí vstoupit na jeho území, ale dočkali jsme se.

Hotel
Zcela prozíravě jsme si vybrali hotel pěti hvězdičkový, neb afrických pět odpovídá evropským zhruba třem. Předem jsme si na netu přečetli docela příšerné kritiky, ale nakonec to nebyla žádná hrůza. I když: hotel měl stát 10 minut pěšky před hlavním náměstím, nakonec to ale bylo pěšky dobrých 40 minut, protože i když se nacházel na jedné dlouhé ulici vedoucí až do středu města, zhruba v půlce byla ulice zatarasena, protože se na ní stavěl nový hotelový komplex – tudíž se muselo obcházet.
O luxusně vyhlížejícím hotelovém výtahu se víc dá říct, že nefungoval, než fungoval. Paradoxně jsme tedy po příjezdu měli na pokoj dovezené kufry poslíčkem, to ještě výtah fungoval. Naopak při odjezdu, ve 3 hodiny ráno (!!!) jsme si museli kufry sami stáhnout tři patra dolů, protože to už výtah nefungoval. Sám pokoj byl velký, čistý, i když dost tmavý. Měl dvě obrovské postele, balkon s výhledem na bazén a palmy. Pokojské se činily, jen nám zásadně odnášely ze záchodu druhou roli papíru, aby nám ji zas druhý den přinesly zpátky…Také splachování nic moc, ale detailů vás ušetřím. Výživné byly taky hotelové snídaně: po místnosti hopkali různí ptáčci a papkali, na co přišli. Zásadní strategickou chybou bylo dát si na talíř pečivo, nechat ho na stole a až pak se vydat pro nápoje. Ptáčci si šli hned zobnout nějakého toho croissantu. A ne, že by to obsluze vadilo. Pravidelně taky chyběly různé druhy propriet, jeden den misky, druhý den lžičky, třetí den horká voda. Taky se stalo, že člověk neměl na stole ubrousek, vedle stolu mu za zadkem stáli dva pikolíci, kteří si vesele povídali, ale pro ubrousek si člověk musel dojít sám, protože je to prostě nenapadne. Většina stolů se taky kývala, ale pokusy nějak je stabilizovat pomocí podložení personál jen nevěřícně sledoval. Takže teď si představte, jak to musí vypadat v méně ‚luxusním‘ hotelu. Popravdě řečeno, byla jsem docela ráda, že jsme se vždy večer mohli vrátit do izolovaného komplexu, kde byl klid, bezpečno, žádný smog ani hluk a relativně dobrý servis. Sranda byla, když jsme později zjistili, že hotelů Royal Mirage Marrakech je ve městě víc, jeden má přívlastek de Luxe, druhý stejnojmenný stojí asi 20 km jižně od města.Takže abychom předešli zmatení, taxikářům jsme říkali, ať si to namíří do ex Sheratonu, jen tak pro pořádek.

Doprava
Většinou jsme se pohybovali po vlastních, občas jsme si vzali taxíka, jednou jsme jeli koňským povozem a taky jsme si půjčili auto. U všech těchto dopravních způsobů, kromě vlastních nohou, se nás snažili lokální, oje….ehm, jak to říct slušně…obrat. O všem bylo nutno smlouvat a smlouvat a smlouvat. Blbý pak je, když člověk /jako například já/ naprosto nemá chuť, ani talent, ani nic, smlouvání se věnovat. Taxíky zásadně nemají taxametry, i když údajně je mají mít ze zákona všechny, jen jak vidí turistu, zakryjí ho velbloudí či jakou kůží. To je ostatně nejspíš místní specialitka: drtivá většina aut měla přední desku pokrytou nějakou takovou koženou ozdobičkou. Na ceně za jízdu je nutné se domluvit předem, jinak bude člověk obrán. Večer si pak účtovali speciální přirážku, zhruba 50%. Taxíky se pak dělí na petit taxi, většinou reprezentovanými Fiaty Uno, rok výroby bych tipovala tak na začátek devadesátých let, a pak na grand taxi, velké staré smradlavé mercedesy. Petit taxi byly přirozeně levnější než grand taxi. Za to grand taxi dokázali místní docela dobře využít: kolikrát jsme jich viděli jedním autem jet až 8. Pokud si někdo myslíte, že Praha je dopravní peklo, doporučuji trochu si zajezdit v Paříži: ale ani to nic není proti Maroku. Totální úlet: žádné blinkry, zato spousta houkání, žádné pruhy, na cestě se mísí strašně smrdící auta, koňské „rikši“, oslíci vezoucí vozík se zbožím, velké množství motorek a kol v naprosto dezolátním stavu a k tomu zmateně pobíhající turisti. Mopedy jsou taky kapitola sama pro sebe: na jednom jezdí většinou víc lidÍ najednou, bez problému se takhle vozí i malé děti na řídítkách, samozřejmě nikdo s helmou. Mopedníci jezdí navzdory zákazům vjezdu taky po všech úzkých uličkách, a priori pěších zónách, takže nenechat se tam srazit je docela kumšt. Vypracovali jsme si tak systém plížení se podél zdí, aby se nám nic nestalo. Motorkáři a kolaři taky tráví většinu dne opravováním a cíděním svých strojů v drobných uličkách. Nejlepší byli týpci, co si čistili motory mopedů, jejichž poločas rozpadu už dávno nastal, mokrou hadrou přímo na elektriku, ale s blaženým úsměvem na tváři. Stejně tak jako taxikáři, i vozkové koňských povozů a půjčovny aut to s drsným kapitalismem myslí úplně vážně. Za jeden den pronájmu již zmiňovaného Fiatu Uno v pubertálním věku zaplatíte bratru 45 ojro. Zhruba na stejnou sumu nás přišly pokuty, což bylo zcela nečekané. Na silnici se člověk sice může chovat jak naprostý hovád a ohrožovat celé širé okolí, ale rychlostní limity se prostě musí dodržovat. V jeden den jsme tak zaplatili pokutu dvakrát, i když jsme si to hlídali: tachometr ukazoval šedesát, ale dle radaru jsme prý jeli o deset víc, ale jestli to tak bylo, Alláh ví. Pozitivní na tom bylo aspoň bylo, že policajti se dali ukecat a z původních 400 dirhamů nám slevili. V prvním případě bez bločku, pěkně do kapsy, u druhé pokuty už s bločkem. No takže neber to. Myslím, že J. se ještě nestalo, aby schytal pokutu dvakrát za jeden den, za ten samý přestupek a navíc v den svých narozenin…Když si této informace policajti všimli, dokonce mu podali ruku a popřáli mu, ale nemilosrdně platit musel.

Jídlo a s tím věci spojené
Za žádných okolností člověk nemá pít vodu z vodovodu, takže jsme degustovali místní minerálky značky Sidi Ali a jiné. Nicméně hloupého Evropana to stejně dostalo: to když jsme si poslední večer v jednom à la západním baru dali whisky, ale s ledem! Došlo mi to až u poslední kapky, a doufala jsem opravdu jen marně, že to ten panák vyváží. Ne nadarmo jsem si s sebou vezla pakl Endiaronu, ehm.
Co se týče jídla, je nabídka docela limitované: couscous a různé tajine známe i z Paříže, takže překvapením byla snad jen pastilla, něco jako buď slaná nebo sladká kapsa plněná masem: já měla s kuřetem a mandlema, J. ji riskl plněnou holubem. Odvážlivec. Další pravidelně se objevující položkou na lístku byly různé merguez, neboli párečky, kefty a kebaby. Přiznám se, že po týdnu jsem měla chuť na pizzu. Na dezertech jsme moc nejezdili, protože jejich patisserie je hódně přeslazená. Nedbala jsem taky jednou varování průvodců a dala si v kultivovaně vypadajícím restaurantu salát, ale věru neměla jsem to dělat. Varují hlavně před špatně umytou zeleninou, respektive samotnou vodou, která zeleninu umývá, osobně si ale myslím, že mě dostala spíš ta zálivka, která měla konzistenci i barvu jako mlíko s něčím. Radši jsem nesondovala s čím, a lupla si pár zázračných pilulek.
Maroko jako muslimská země samozřejmě neuznává prodej a konzumaci alkoholu. Teda aspoň oficiálně. V našem hotelu a přilehlých restaurantech západního střihu, pro turisty, se dal po menším detektivním pátrání, alkohol sehnat. Dokonce jsme pak objevili i jen jeden místní obchod, kde prodávali jen chlast, nicméně poctivě zabalený do papíru a následně do černé tašky. V běžné místní restauraci si ale nedáte ani pivo, všichni frčí na sladkém mátovém čaji a tváří se u toho, že je to strašně baví. Průvodce ale zároveň psal, že alkoholismus je poměrně velkým problémem místní společnosti: to až po setmění se chlapi scházejí a popíjí jen mezi sebou v tajných alkoholových spolcích. Pár motajících postaviček jsme k večeru viděli, dokonce týpek v obchodě, kde jsme si kupovali několik párů domácích botek, byl úplně na šrot, ale spokojen. Dokonce si na nás pak druhý den pamatoval. Takže to je přece jen tak trošku pokrytecké, že.

Lidé
Kapitola to komplikovaná. Společnost se zdá docela liberální, škála ženského oblečení se pohybovala od pseudo západního stylu v jeansech, botách na jehlách a úplném tričku až po totální zahalení všeho s výjimkou zhruba půlmilimetrové škvíry na oči. Jeden den jsem si vyšla v sukni, ostatně tak jako spousta jiných turistek, nicméně pohledy právě těch nejvíc zahalených paní byly i přes úzkou mřížku nenávistné. Chlapi to oceňovali pokřikováním „gazelle“, prý je to místní výraz jak složit poklonu…Některé holky ale chodily po městě samy, bez doprovodu a dokonce posedávaly v cukrárnách – nikdy ale ne v kavárnách nebo restauracích! Nutno ale říct, že ty, které se snažily vypadat evropsky vypadaly především křečovitě, spíš jako parodie na západní styl. Co člověka bouchne do očí, je množství falešného oblečení, které na sobě všichni nosí. Na jakoukoliv značku si vzpomenete, máte ji mít, povětšinou za desetinu její ‚pravé‘ ceny. Nejvíc frčely velmi dobře udělané kabelky LV, boty a brýle. Na letišti v Paris jsem si ale přečetla, že ten, kdo bude chycen s padělkem může dostat pokutu až 300 000 € a trest odnětí svobody až do tří let, takže u nás se s tím nežertuje.
Základní problém, který může dovolenou v této zemi docela otrávit je už zmiňovaná chuť cizí tvář odrbat na každém rohu, spojená s neustálým vnucováním rad, zboží, prostě čehokoliv. Zásadní strategická chyba je motat se po úzkých uličkách Marrakéše s mapou v ruce, nedej bože se zastavit někde na rozcestí a rozjímat, kudy dál. V mžiku se kolem vás objeví několik dobrých srdcí, které vám ukazují směr, kam jít. Většina vás bude posílat na hlavní náměstí Jemaa el Fna, ale každý naprosto jiným směrem. Když jsme jednou hledali jednu přesnou ulici, tak nás ‚hodný‘ číšník poslal přesně opačným směrem. Jinak tito dobří lidé se vám hned po udělení rady nalepí na paty a nezbavíte se jich až do cíle, kde od vás budou vyžadovat patřičnou odměnu za to, že vám vlastně ukázali cestu. Naprosto nepochopitelný je pro ně pak argument, že přece máte svou mapu a podle ní se perfektně orientujete, tito ‚guides‘ vás budou prudit na každém kroku a neustále. Pakliže jsou podnapilí a vy jejich služby odmítnete, docela pěknou angličtinou vám řeknou fuck you. Další úskalí přejemné procházky jsou pak všemožní obchodníci, jejichž krámky lemují většinu uliček blízkých náměstí. Ulice s krámky se jmenují ‚souks‘ a jde většinou o úzké uličky, provizorně zastřešené, kde se nabízí cokoliv, na co si člověk vzpomene. Místní specialitou jsou takzvané babouches, něco jako papuče, buď z velbloudí nebo kraví kůže. Existují v mnoha pestrých barevných variacích a podle špičky se pozná, jakého jsou původu: do špičky jsou arabské, do obloučku berberské. Z kůže místního zvířectva se také vyrábějí nejrůznější kožené tašky, které jsou stejně jako rozličné boty za pakatel z evropského pohledu. Ukořistila jsem teda dvoje pravé kožené balerýnky a mangel si pořídil epesní křiklavě žluté domácí papučky arabského střihu, móc mu sluší. Nicméně zpět k prodavačům: tak jako všichni jiní se vás snaží co nejvíc natáhnout. Napřed vás skoro fyzicky odtáhnou do svého obchodu, pak dělají tanečky, když se optáte na cenu a ve výsledku ji dvoj až trojnásobně nadsadí a sadisticky sledují, jak se v tom smlouvání topíte, nejde vám to a pak se jen škodolibě smějí, jak na vás vydělali. Nutno pochopit, že pokud vám někdo nabídne zboží za 150, a vy jste ochotni zaplatit maximálně 120, musí se začít smlouvat na 70, 80. Já dělala neustále tu školáckou chybu, že jsem systematicky začínala už na maximální částce, kterou jsem byla ochotná dát…no prostě si tam na nás smlsli, no. Nejagresivnější asi byli prodavači v horách: zastavili jsme v jednom průsmyku, abychom si mohli vyfotit okolí a v mžiku se kolem nás vyrojilo několik ‚obchodníků‘ na mopedech, kteří zřejmě jistí každé auto oblastí projíždějící. Začali nám nabízet obligátní náramky a náhrdelníky „z pravého stříbra‘ (jasnééé), napřed jsme je zdvořile odmítli a postupně couvali směrem k autu, ale když jsme do něj nasedli a oni nám pootevřeným okýnkem začali házet své zboží do auta a pak křičet, že když ho máme, musíme za něj zaplatit, bylo to přece jen trošku moc. J. přece jen ale zjihlo srdce a chtěl si koupit aspoň jakousi vkusnou krabičku na haš nebo na co, týpek říkal, že za 10 dirhamů je naše. Tak dostal deset dirhamů, ale začal ječet, že nemyslel normální drihamy, ale berberské dirhamy, které jsou údajně stonásobkem marockého dirhamu…prostě se nám nikdo nemůže divit, že jsme zboží vyházeli ven, zavřeli okýnka a plnou parou ujeli. A mě ten den už ven z auta v horách nikdo nedostal.
Ona je docela škoda, že po pár zkušenostech člověk radši prchá nebo minimálně ignoruje každého, kdo se na něj obrátí byť jen pohledem, protože tím naprosto zaniká možnost promluvit si jen tak normálně a nezištně s domorodcem. Vlastně jsme ‚normálně‘ jen tak mluvili s jedním postarším pánem v jedné zahradě, který překvapil tím, že nejenže věděl, že Československo už neexistuje, ale ještě nám popřál hezký pobyt a chtěl nám bezplatně poradit, kam se dál vydat. To mi připadá na týdenní pobyt docela málo, ale that’s the way it is.

Marrakéš
Marrakéš je město čítající něco přes milion obyvatel, jeho nejhezčí částí je ale medina, neboli staré město. Čtvrtě za ním jsou docela hnusné, nové město je ale v plném boomu a staví se tam jak o život, zejména hotelové komplexy. Medina je obehnaná hradbami, a celé město je de facto meruňkově oranžové, protože taková je prostě v okolí hlína. Hradby tvoří asi 19 km pás, podél kterého se všude nachází marocké červeno zelené státní vlajky. Centrálním místem setkávání je hlavní náměstí Jemaa el Fna, údajně v překladu něco jako ‚místo setkání mrtvých‘, huhu. Má neurčitý tvar a je poset několika mešitami s minarety. Stranou hlavního náměstí ostatně stojí dominanta města, jeden obzvláště vysoký minaret (a blízko něj jsou výživné veřejné turecké záchodky, mám vyzkoušeno, nebrat!). Minaret a hlavní náměstí odděluje trojúhelník zeleně zvaný Square Foucauld. Bohužel v něm všude parkují koňské rikši, takže v teple (+ všudypřítomný smog) se dýchání v jeho okolí zdá býti nemožné. Na samotném náměstí je nespočet restaurací a čajoven různé úrovně, hlavně pak ale spousty různých stánků s občerstvením. Průvodce důrazně varoval před krásně vypadajícími stánky s čerstvých pomerančovým juice. Pomerančovníků je po celém městě jak dobrých, problém ale spočívá v tom, že, comme par hasard, prodavači prostě šmelí a do čerstvě vymačkané šťávy pokoutně přidávají taky obyčejnou vodu. To by se z toho jeden po….Dál nabízely stánky v kotli šneky, do těch jsem ale taky nešla, byť J. tvrdil, že byli výborní. Další krámky nabízely taky široký výběr sušeného ovoce a ořechů, jenže já bohužel viděla, jak na nich před otevřením posedávají tisícihlavá hejna much…Místní specialitkou jsou pak takové mobilní stánky, které jsou přes den zaparkované v jednom z přilehlých dvorů náměstí a kolem čtvrté hodiny odpoledne je borci vyvezou na náměstí, smontují, a začnou v nich vařit základní pokrmy jako couscous nebo různé špízy. Průvodce psal, že za malý peníz se tam člověk pěkně nadlábne. První den jsme se teda panicky nezkušeni nechali do jednoho takového stánku nalákat, nakonec nám ale předložili účet bratru dvojnásobný, než byla reálná hodnota. Tyto stánky zcela logicky produkují neskutečné množství kouře, který se pak mísí s kouřem z motorek a aut a vytváří docela specifický puch. Jak to tam musí vypadat v létě, kdy je kolem 40°C, si nechci ani představovat.
Kromě těchto stánkařů jsou na náměstí také všelijací lapáci turistů: krámkaři; dále pak ‚tradičně‘ odění staříci, kteří byť o ně jen zavadíš na mikrosekundu pohledem, chtějí finanční odměnu; ženské neustále pokřikující, jestli by slečna nechtěla hennový obrázek na ruku; bleděmodře odění muzikanti, kteří to mastili do bubnů plnou silou; zaříkávači kober, kteří s drobnějšími hady dělali nájezdy na turisty, pokoušejíc zavěsit jim hada na krk; trapitele opic, které za nima hopkaly na řetězu a pitvořily se do foťáků; černochy sedící na koberci, obklopení pštrosími vejci a rozličnými lektvary, barevnými lahvičkami a pilulkami a nákresy mega erekce, v nesrozumitelném jazyce nejspíš zaručujícími nekonečné blaho; skupinky něčeho jako muzikantů, kteří dělali divadlo sami pro sebe, ale hlavně pro místní muže (holka tam nebyla ani jedna), protože jazyk byl opět lokální; potom taky bezzubého dědu, co seděl na ušmudlané dece s houslema opřenýma o zem o šíleně něco fidlal, požadujíce za svou produkci taky tučný honorář; potom taky různě staré a špinavé děti, které nabízely sušenky podobné makarónům (jako z La Durée, ne těm těstovinovým), balíček kapesníků za ojro nebo jen tak pochtívali nějaký ten peníz, no a večer se k této výbušné směsi přidali taky pokoutní prodavači hašiše, kteří chodili po náměstí a směrem k turistům šeptali: hašiš, hašiš a J. si z nich dělal srandu a chodil a šeptal hašiš hašiš taky.
Kromě náměstí a již zmiňovaných souks jsou ve městě taky několikeré zahrady. Nejhezčí se jmenujou Majorelle a byly vytvořeny v okolí modré vily samotným Yves Saint Laurentem. S modrou dominantou se tu kloubí červená na chodnících, žlutě a zeleně malované květináče a různě barevná květena. V jezírcích jsou žabky a želvy, které si jinak pohybují i venku v krajině. Před hradbama jsme viděli kluka, co si z želvy dělal kopačák, ale jelikož se stmívalo a nikde nikdo, neodvážila jsem se mu nic říct, aby si neudělal kopačák taky ze mě. Druhé zahrady, do kterých jsme zavítali, se jmenují Jardins de la Menara, stejně jako ulice, ve které jsme bydleli, a jsou v nich stovky olivovníků a uprostřed olysalé umělé čtvercové jezírko, na jehož břehu byla tribuna. Marně jsem přemýšlela, proboha, k čemu tam jen in the middle of nowhere, je? Dělají snad v takovém konci světa něco jako kanoistické závody na klidné vodě umělého velkého bazénu? Jak poznamenal J., být takové místo někde ve Francii, ani o něj nezavadíme pohledem, ale tady jsme se usilovně snažili najít v něm nějakou vnitřní poezii, značně efemérní.

Vélety
Pekelným strojem Uno jsme podnikli dva vélety mimo Marrakéš a jeden den jsme si taky objeli její předměstí a palmový háj. Původně čítal asi 150 000 palem na jednom souvislém pozemku, ale v posledním desetiletí se začal háj parcelovat a vyrostly na něm golfová hřiště a luxusní rezidence francouzských filmových a hudebních hvězd. Ve zbylém porostu se prohání velbloudi na hřbetu s nepěkně namaškařenýma turistama v hábitech na sobě a na hlavě. Když jsme zastavili a jedněm takovým turistům se posmívali, přicupital k nám mohamedán, pokecal si s J. o Nedvědovi a upletl nám na památku z palmového listí dva velbloudy.
Dále jsme se pak vydali do hor, napřed do údolí Ourika a pak nahoru na horu do pohoří Atlas, do místa Oukaïmeden, kde je údajně nejvýše položená sjezdovka v Africe. Túrovali jsme vozítko přes mnohé berberské vesnice, a to, co člověk viděl, možná ani vidět nechtěl. Většinu vesnic tvořily splácané hliněné domy, bez oken, některé s mřížemi, satelity na nich ale nechyběly, ostatně tak jako skoro na každém jiném domě všude. Většina ušmudlaných obyvatel vesnice posedávala jen tak okolo ulice, popřípadě se věnovala oblíbené činnosti opravy a pulírování motorek. V nižších polohách jsme viděli děti jdoucí do či ze školy, jelikož ale bylo kolem jedenácté dopoledne, nemohli jsme se shodnout, jestli jdou teprve tam, nebo už zpět. Vy vyšších polohách bych si pak už povinnou školní docházkou nebyla tak jistá, protože otrhané děti tam většinou pásly kozy nebo ovce a natahovaly na cizácký vůz ruku s prosbou o nějaký ten dirham. Já jsem ale zcela zbaběle po předchozí zkušenosti s pojízdnými prodejci odmítala vylézt z auta a hlavně mé útroby se upínaly k představě návratu k hotelovému prkénku. Nahoru na horu jsme ale nakonec dojeli. Cesta končila přehrazením a berberem ve falešné tří proužkové bundě, který vyžadoval bakšiš za průjezd závorou, a to se ještě nevědělo, co je za ní. Takže jsme si jen vyfotili odraz hory v jezeru, do kterého údajně uměle vysadili pstruhy, aby měli turisti co v létě lovit, a odfrčeli jsme zpět do velkoměsta. Je ale fakt, že střídání krajiny od vyprahlé země, temně červené krajiny, přes zelené terasovité pásy jako v Asii až po zasněžené vrcholky, bylo impozantní.
Poslední vélet jsme podnikli v den již zmiňovaných pokutových J. narozenin, a to do města Essaouira, bývalého to Mogadoru, jehož medina je na seznamu památek chráněných UNESCO. Essaouira je oproti Marrakéši celá bílá (teda kdysi asi byla, teď má lehkou patinku) a modrá, takže vzdáleně může připomínat Řecko. Je relativně malá, skoro v centru města se nachází písková pláž, s naprosto fascinující jakože ‚glazurou’ na písku těsně před vodou, což v praxi znamená, že v písku se zrcadlí nebe – romantika jak vyšitá! Posílená o to víc, že přímo naproti pláži je ostrov Mogador, za který příšerně kýčovitě zapadalo obrovské slunce, uááááá a na horizontu pláže se procházeli velbloudi, ale i když drobně pršelo, bylo to úžasné. Na pláži jsem se dokonce ‚skamarádila‘ s dvěma autentickýma berberama bez zubů, kteří neuměli ani slovo francouzsky, ale posunkovou řečí mi naznačili, že by byli rádi, když už jsem teda po kotníky v tom Atlantiku, ať jim naberu do vědra vodu. Celá jsem se sice smáčela, ale radost byla veliká. Cestou do Essaoury jsme podél cesty viděli naprosto idylické scenérie z marockého venkova, kdy na stromech argan (česky??? každopádně pro botaniky je to latinsky dle Wiki Argania spinosa) ve větvích ve výšce několika metrů postávaly ovce a živily se tak říkajíc na vysoké noze. Další z prefíkaných triků lokálních jak donutit zastavit obrázkuchtivého cizince a požádat o nějaký ten peníz za to divotvorné představní…
Poučení z putování napříč krajinou je jednoznačné: čím blíž k přístavu, tím více evropeizovaná společnost, čím dál do vnitrozemí, tím větší středověk. Je fakt, že jsem čekala, že přece jen dlouholetý francouzský vliv na tuto zemi se projeví víc. Každopádně to celé stálo za to a je to nezapomenutelný clash of civilizations, abych tak citovala provařeného Huntingtona.

Au revoir
Při odletu bylo přidělení razítka jako povolení opustit zemi daleko rychlejší. Ostatně bylo pět hodin ráno a úředníci asi ještě chtěli mít klid. Jako vždy jsme si vybrali tu neproblematičtější a nejpomalejší frontu ze všech, kdy kousek před námi byl nějaký vousáč, kterého napřed odmítli pustit dál, ale po mírném povyku si odbavení vymohl. Rozhodně mě neuklidnilo, když jsme po sobě procházeli bezpečnostní kontrolou rámem a scannerem, protože slečna mající dozor nad scannerem, se dívala všude jinde jen ne na monitor. Takže i kdyby měl v tašce deset kilo dynamitu, nikdo by si toho nevšiml. Ono je krásné mít bezpečnostní směrnice, ale když nikdo jejich uplatnění nekontroluje, míjí se to jaksi účinkem. A jelikož Airbus byl jaksi plně v rukou Royal Air Maroc, nepřidalo mi na klidu ani neustálé hlášení pilota/letušek v arabštině. Když je člověk vystresovaný, dojde mu, že arabština zní zřejmě i při sebebanálnějším sdělení jako naléhavé hlášení o blížící katastrofě. Podezřelé mi přišlo, že to bylo jako s japonštinou: arabsky něco říkali hrozně dlouho a úpěnlivým tónem a ve francouzštině to dalo ve výsledku jen větu jako ‚za chvíli si budete moct koupit duty free produkty z našeho katalogu.‘
Nakonec jsem ale usnula a probudila se až v upršené Paris, kde na nás zase čekala ‚civilizace‘ a její shon.

P.S. Photos budou vbrzku následovat na Flickru. Promis.

Italská vláda padla, hurá!

2008-01-26T12:03:00.001+01:00

Koho by napadlo, že zrovna tento druh informace mě uvede do téměř extatického stavu. Ale bylo to věru tak, a společně se mnou zajásala asi dvacítka dalších lidí z mého masteru. Důvod? Včera večer nás čekala velice nepěkná ústní zkouška, ze které nás zcela originálně měli zkoušet hned tři italští profesoři najednou. Vzhledem k tomu, že jeden z nich je poslanec a druhý pracuje pro Prodiho, svitla nám naděje, že třeba nepřijedou…nakonec se naděje naplnily jen z půlky, nejhorší tyran poslanec nakonec nedorazil, zbyli na nás teda jen dva více soft profesoři.
Zkouška se nakonec víceméně povedla, a těch sedm vodek, co to následně spláchlo, bylo taky docela dobře mířených.

Meilleurs voeux a jiné

2008-01-17T16:00:00.000+01:00

V této nádherné, bordelářům zaslíbené zemi, je formálně dovoleno přát vše nejlepší do nového roku minimálně do konce ledna. Težím tedy z této kličky a pour féliciter zde lepím aspoň tuto fotku; nějakým podivuhodným způsobem mě uklidňuje.

S lednovým návratem do civilizace nutno okomentovat jednu zdejší novinku: úplný zákaz kouření v restauracích a barech. Francie má to jediné štěstí, že má poměrně příznivé klima - venkovní teplota je momentálně kolem 10C - tudíž má i teď mnoho barů a hospod venku zahrádky, z velké části vybavené teplomety. Jestli slovo teplomet existuje, netuším, každopádně jsou to takové jakože velké lampy, které vydávají teplo.
Možno tedy v každou denní dobu sedět na venkovní zahrádce, nerušeně konzumovat kávu a jiné nápoje, koupat se v nesmělém před-jarním slunci a u toho si vychutnávat svoji oblíbenou cigaretku. Takže zase jednou našli revoluční řešení...

Lednová novinka osobního rázu je ta, že už je zhruba na 99% jisté, že se v létě budeme stěhovat do Prahy. Mimo praktických otázek tato zpráva obnáší také vnitřní paniku, že za chvíli už nebude nic při starém. "Při starém" jsou sice detaily, ale právě ty se nesmazatelně vrývají do paměti a pak způsobují ten odporný pocit nostalgie a toho, že nám něco nenavratilného uniklo.
Zatím žiju třeba v těch detailech, že v ulici vedle od nás stále sedí ta samá mladá žebračka, nejspíš Rumunka, které se vyhýbám už o ulici napřed cíleným přechodem na druhý chodník (když si zrovna vzpomenu, že tak mám učinit); že racci u Seiny stále skříkají a budí dojem, že někde za rohem musí být pláž; že ve středu stále neměnně (zvláštní slovo) chodíme k Japonci a dusíme se mrtvýma syrovýma rybama a jsme u toho šťastní; nebo třeba že každou sobotu o čtvrt na jedenáct dopoledne začnou znít ' probouzecí' zvony na Saint Germain (třeba se do toho kostela konečně podívám se svou babičkou, která se ještě rozhodla mě přijet navštívit!). Je to zvláštní období. A až bude po prvním semestru, bude šťastnější :)

En vrac

2007-12-11T19:18:00.000+01:00

“Lidi jsou divná zvířata.”

S.o.M, 04.27 a.m, úterý, 11.12.2007, kuchyň, rue Bonaparte, Paris, France, Europe, Earth, Solar System

“Ani srnka nemohla tusiť, ze toto sa stane.”
M.R., 09.46 a.m., pondělí, 10.12.2007, yahoomail, HP Compaq nx6110, Paris, France, Europe, Earth, Solar System

“There is a box of chocolate circulating. The purpose of the box of chocolate is to be finished by the end of the session. Do you all follow?”
J.S., 09.23 a.m., pátek, salle 404, rue Saint Pères, Paris, France, Earth, Solar System

“What’s the point of it all?”
P. S., Dead flowers for Alice, on and on and on...

A kdo v tom hledá logiku, tak nenajde.

Ich bin eine Mrkvol

2007-12-07T20:53:00.000+01:00

Stávkové šílenství skočilo, nicméně začalo stávkovat počasí. Ráno šero, odpoledne tma, ráno mrholení, večer déšť. Člověka to zmate. Pelášila jsem si to takto dnes před osmou ráno na test do školy a na dvoře potkám nejmenovanou obyvatelku našeho domu, která se zcela evidentně zrovna vracela domů, respektive šla nejspíš přímo do práce. A jak se tak míjíme, odpoví na mé ‚dobrý den‘ zcela přesvědčivým „Dobrý večer.“ Taky se jí podařilo mě zmást, chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám vrátit do postele…

Jinak exposés, testy, QCM, prezentace, aktuality, povinná četba, eseje, překlady, web ČC, domácnost, manžel, návštěvy… plus si dovoluji pár hodin denně spát. Ještě týden a pak se mnou snad bude větší sranda, promis.

2007-11-23T20:48:00.000+01:00

Tak tu máme zase víc než týden stávku. Podruhé v jednom měsíci. Dosáhla jsem už takového stupně otupění, že vývoj situace vůbec nesleduju. Bohužel Vám tedy neudělám radost žádným srdceryvným postem na téma ‚jak se nemůžu dostat do školy a vůbec je to celé příšerné.‘ Bydlím totiž pět minut pěšky od školy a jediné místo, kam se přes týden přemísťuji, jsou jardins de Tuileires, kam jezdím na kole házet koulema. Kovovýma, nebo z čeho že to jsou. Je ale pravdou, že jsem se tuto středu cestou dostala do zácpy i tak! Možná by bylo rychlejší jít to pěšky. Na cestu totiž vyjeli nejen sváteční řidiči, analogie možná s řidiči à la Uherské Hradiště, klobouk na hlavě a vajca na zadním skle; ale do sedel taky sedla spousta více či méně nadaných cyklistů, kteří vytváří na cestě vskutku smrtenou kombinaci. Takže stávky lokální MHD jdou naštěstí jaksi mimo mě, o stav dopravy se zajímám jen při blížícím se příjezdu návštěv, které nás v tomto měsíci obšťastňují královsky.

Druhé zklamání škodolibého čtenáře vyvstává z absence stávky školní. Od pár známých jsem zaregistrovala, že se nedostali do školy, protože ji blokuje pár nespokojenců s připravovanou změnou statutu vysokých škol a zákona o nich. Má škola je ale zoufale nudně konvenční a nikdo v ní nestávkuje. Můj život tedy postrádá i druhou dimenzi dobrodružného života potencionálně vyvstávající z mnohonásobného stávkového šílenství v této zemi. A tak je zde vše při starém, což je vlastně dobře.

Police en France

2007-11-06T22:54:00.000+01:00

Nebudu zacházet do otřepaných frází a klišé a policistech. Pouze předestírám dvě nedávné historky:

Historka prvá.
Jedu si takto v podzimním nedělním odpoledni na velocipédu s manželem z Bouloňského lesíka domů. Slunce ještě svítí, listí padá, vzduch je svěží, jednoduše idylka. Cyklistická stezka nás navádí do míst k Charles de Gaulle Étoile, proslulého to kruháče u Vítězného oblouku. Odmítám tudy jet, přece jen počet aut a jízdních pruhů nejsou zárukou bezpečnosti. Má polovina tedy ne zcela spořádaně odbočuje z hlavní do vedlejší uličky. Já čekám na přechodu pro chodce a projedu na kole přes něj, pak najedu na chodník (široký, kde nejsou vůbec žádní chodci) a počítám, že manžela dojedu na další křižovatce, kde se k němu připojím už na cestu. Ale ejhle: na křižovatce policajt, který když mě spatří, vyráží ke mně. A že prý:

‚Slečno, doklad totožnosti.‘

- Ehm, pane orgáne, já jsem si jen tak vyjela ven, nic u sebe nemám‘. Orgán, byť sám původem z Afriky, zbystří a nazná, že si mě může jako cizince přistiženého bez papírů náležitě vychutnat.

‚ Tak to půjdeme na commissariat de la police.‘

- Neeee! Nešlo by to udělat nějak jinak? Manžel stojící opodál stále ve vozovce se přestává usmívat a míří pomalu ke mně.

‚ Víte, co jste spáchala? Jízda na kole po chodníku! To je za 90 euro.‘ A jal se vytahovat bločky z kapsy.

- Pane orgáne, jsem si vědomá svého přestupku, už to nikdy neudělám, ale v dané situaci mi to přišlo bezpečnější, než jet po cestě…

A tu se do příběhu vkládá manžel, stupňujíce intenzitu svého hlasu směrem na orgána: „ Devadesát euro ?! Devadesát euro ??! Devadesát euro ??! To nemůžete myslet vážně! Za špatné parkování se platí 15€! Na tom chodníku nikdo nebyl, neudělala nic hrozného… “

Orgán nevěřícně hledí. Já útrpně česky na manžela: nemáš u sebe 90 euro? Manžel polohlasně ke mně: „ Sedni na kolo a jedem, v žádném případě to neplať.“

Orgán trvá na svém: ‚ Commissariat a pokuta.‘

- Nešlo by to pro tentokrát prominout? Už to vážně nikdy neudělám!

„ Devadesát euro???! Devadesát euro ????! To nemyslíte vážně.“

Lidé se otáčejí. A na protějším chodníku jede cyklista na kole ….

Orgán to vzdává! Asi se mu zatočila hlava z tolikrát opakovaného „Devadesát euro?????!“ A nevzdává jen pokutu, ale rozmyslel si i výlet na commissariat, hurá!

NB: Každý den vidím desítky cyklistů jezdit na červenou, v protisměru, na chodníku, děti bez helem a jiné vychytávky.

Historka druhá.
Recepce Českého centra, 13.00, centrum se otvírá veřejnosti. Přímo přede dveřmi, na už tak úzkém chodníku, stojí zaparkovaný černý starý skútr Vespa. Skútr tam ve skutečnosti stojí už od devíti od rána. Do ČC se tedy dá vejít jen akrobatickým způsobem, nemluvě o normálních chodcích, kteří skáčou z chodníku do cesty, aby obstákl obešli. Skáčou tam, kudy jezdí rychle jak autobusy, tak taxíky. J. mě prosí, ať zavolám policajty, aby s tím něco udělali. Inu volám na préfecture de la police šestého okrsku. Vysvětlím paní, že nám nepříliš vhodně zaparkovaná motorka blokuje vchod do Centra a zároveň je překážkou pro chodce na ulici. Pohoršená dispečerka slibuje, že někoho pošle. Za půl hodinky hlídka naozaj dorazí, chvíli skútr obchází a pak se vydá sdělit mi výsledek své akce: jelikož skútr nemá SPZ a nepodařilo se najít ani číslo motoru, nemohou policisté nic dělat! Policie nemá způsob, jak zjistit majitele, tudíž ani jak ho potrestat, nemá právo se skútru dotknout a už vůbec ne ho nechat odtáhnout. Policistka ale radí, abychom odnesli skútr po setmění sami někam za roh, ve dvou to prý zvládneme. Jak prosté, drahý Watsone! A jako bonus po mně chce občanku a zapisuje si všechny mé údaje, prý se musí provést zápis o akci…

NB: Před pár měsíci dostal manžel pokutu 90 euro za neplatný techničák u dva měsíce nového (!) auta. Prošlý techničák měl proto, že préfecture nebyla sto včas mu vydat nový, se správným číslem nových SPZ, které jsme museli povinně mít…

Humorné okénko - žáby a Fernet

2007-11-02T22:07:00.000+01:00

Tento článek mě docela dostal. Za mých mladých let jsme dělali leccos, ale tohle teda naozaj nie...

A tohle je taky docela weselé (po pravdě řečeno oboje provided by my mother).

So it goes

2007-10-28T14:38:00.000+01:00

(za tento post se předem omlouvám svým prarodičům doktorům, kteří tento blog čtou, a kterým určité pasáže mohou způsobovat infarktové stavy)

Ça caille, říkají místní. Jinými slovy je zima jak v, ehm, řekněme v tanku. A když někdo chodí venku bez ponožek a v letní bundičce, tak prochladne a onemocní. Což by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Jenže v mém okolí je dostatek hodných hypochondrů, kteří předpoví buď blížící se ledvinovou koliku, to v tom lepším případě nebo v tom horším akutní selhání ledvin… Nutno říct, že jsem ztratila svůj obvyklý klid ohledně nutnosti jít navštívit nějakého dr. Ale nikdo se mi nemůže divit, že po poslední zkušenosti s francouzskou pohotovostí jsem odmítla uchýlit se do profesionálních rukou. V rámci auto-diagnózy mě tedy Olga bila do zad, jestli mě to opravdu bolí ledvina, nebo mě jen bolí záda poté, co jsem nosila plata piv na baru v ČC. (Nebo že by to byla relikvie po nedávném večírku, kdy jsme ve třech pokořily 6 lahví šampaňského (někdo míchal se slivovicí!) a na jehož konec si moc nepamatuju, a to bohužel včetně pasáže, kdy jsem telefonovala pár desítek minut s maminkou svého přítele…). Bouchání do zad od kamarádky neodhalilo nic, takže jsem se, dle návodu internetu „skákejte do výšky několika desítek centimetrů, pokud vás při dopadu na zem bolí ledviny, máte nejspíš zánět ledvin“, jala skákat do výšky. Dívala jsem se u toho na sebe do obrovského zrcadla, které máme v obýváku nad krbem a říkala si, že jestli se tu ještě někde potuluje duch Masaryka – který fakt bydlel à l´époque v našem bytě! – musí být mrtvý smíchy. Ale ani skákání nic neodhalilo. Po této vysoce fundované analýze mého zdravotního stavu jsem usoudila, že mi vlastně nic není. Metodou pozitivní sugesce mě následně záda přestala bolet, takže teď už jen čajíčkuju a mám nohy v teple, tak snad to bude v pohodě, hehe.

Ináč mám za sebou úspěšně první měsíc školy; s přibývajícím množstvím práce se začínám dostávat do formy, do údivu mě ale přivádějí lidé, kteří kladou otázky profesorům typu: ‚co je to Hlava XXII? a na co je chinin? co myslíte tím, když mluvíte o gender? cože Kurt Vonnegut, a to je kdo?‘ Stává se i v lepších rodinách, mezi které se Sciences Po hrdě hlásí…

A abych zakončila optimistickou tečkou, tak vězte, že jsem dostala stipendium!

Bleuk to school

2007-10-04T15:51:00.000+02:00

Skončil čas her a malin nezralých a nastal čas navrátit se do školních lavic. Po roce na stáži se jednomu FAKT nechce. Pro lepší vykreslení situace několik detailů z mého rozvrhu hodin: 2 x týdně vyučování do 21.15, z toho jednou v pátek, kdy mimo jiné začínám v osm ráno a mám v kuse po sobě 3 x 2hodiny. Všechny samozřejmě v jiných budovách, takže budu pobíhat z místa A do bodu B…A pak taky - může se někdo šest hodin v kuse soustředit na předměty jako Budget and financing the EU, Politiques des sciences et technologies nebo Système politique et juridique de l´Union européenne? A jako bonus k tomu vyučování v sobotu dopoledne; tomu odpolednímu vyučování jsem unikla jen o fous, huhu.
Díky takto skvěle načasovanému rozvrhu jsem se nemohla ani zapsat do nějakého snesitelného sportu. Z toho, co mi nekolidovalo s rozvrhem jsem z nabídky aikido, orientální tance, rugby a pétanque zvolila poslední možnost. Což se ukázalo jako prozřetelné, neb jsem před první hodinou obdržela mail ve znění: „Zítra se potkáme v Jardins des Tuileries, přineste si s sebou dobrou náladu, koule a láhev pastisu.“ S posledně jmenovaným artiklem to nakonec nebylo zas tak žhavé, ale i tak zatím tento předmět vede žebříček oblíbenosti: pohazovat koulema před Louvrem v krásném podzimním odpoledni a mít za to 2 ECTS je docela pěkný deal. Abych si fakt i zasportovala, došla jsem k závěru, že bude dobré jezdit do Tuileries na kole…Celkově doufám, že se v dohledné době dostanu do módu ‚škola‘, zatím tento fakt můj organismus odmítá přijmout.

Kromě toho máme stále ménage à trois s Olgou, která už druhý týden intenzivně hledá, hledá, hledá bydlení. Některé její historky překonávají i ty nejdrsnější story co na toto téma kolují; určitě se s nimi v dohledné době svěří. Jinak to, že jsme byli nedávno na nějaké dovolené si už ani moc nevybavuju, trocha fotek je ale pověšená na Flickeru, takže potěšte své oko.

Pařížské paradoxy

2007-09-26T22:21:00.000+02:00

Včera večer proběhla na ČC projekce filmu « Marcela » H. T., jedné z nekorunovaných to královen českého dokumentárního filmu. Pominu rýpavé poznámky na téma: nebyla jsem uvedena jako autorka minimálně jedné třetiny francouzských titulků… Nechť.
Po projekci se ale stala zajímavá scénka. Pár lidí sedělo později večer u stolu a autorka je posléze požádala, ať se jí podepíší do diáře, který zrovna zcela náhodně dostala.
Dávat autogram této dámě zdálo se mi poněkud nemístné, ale ona si trvala na svém. Zvláštní a klikaté jsou cesty osudu.

RESPECT ME aneb RESPEKT & ME

2007-09-17T16:46:00.000+02:00

samochvála smrdí.
a mnozí si o mě budou myslet, že jsem ještě víc sebestředná, než se doposud domnívali.
a ano, masterpiece to není, ale na to vám kašlu. na hodinu během noci před odjezdem na dovolenou je to docela výkon.

střih

jednoho srpnového rána mě probudil ze spánku telefonát mého otce. podivná záležitost, neb mé blízké okolí ví, že neradno mě budit, respektive se mi hned snažit něco sdělit. začal mi vyprávět o tom, že právě snídá a že téměř se přidusil rohlíkem. inu smutná historka, říkám si. ale on se údajně málem přidusil, neb uzřel mé jméno v seriozním tisku.

klikaté jsou cesty osudu.

Žiju...

2007-07-23T21:53:00.001+02:00

… a jsem si vědoma toho, že jsem to tu v poslední době dost zanedbávala. Pozorný čtenář předchozího postu si ale povšiml, že jsem se celý červen vůbec nenudila. Nezastírám, že mi docela odlehlo, když jsem mohla na konci měsíce předat zpět kancelář a agendu do rukou zástupkyně ředitelky. Naivně jsem si malovala, že si konečně odpočinu, nicméně jsem jen přestala pracovat v kanceláři a začala pracovat doma – inu raport ze stáže pro školu nepočká. Dostala jsem taky další mega překlad pro Arte, čítající 12 hodin natočeného materiálu na dokument o studentském hnutí v Československu v roce 68. A je to maso…Kromě toho se u nás protočilo pár více či méně náročných návštěv, vyžadujících pozornost, nebo angažovanost v kuchyni.

Světlými okamžiky poslední doby byly bezesporu koncerty Rolling Stones a Red Hot Chili Peppers. U prvně jmenovaných jsem navíc propadla davovému šílenství – stála jsem na tak dobrém místě, že přímo přede mě na tři skladby vyjelo malé podium s celou kapelou jako na dlani. Metr přede mnou se tedy vznášeli staří pardálové, pozorovala jsem jejich hluboké vrásky a nepříčetně ječela, stejně tak jako celé okolí. Takový hudební orgasmíček, ostatně říká se do třetice všeho dobrého. Oproti tomu mě RHCP docela zklamali, neboť nejenže pořadatelé neanoncovali dvě předkapely, které koncert příšerně protáhly, neprodávali na stadionu alkoholické pivo – respektive neprodávali ho na tribunách, kde jsme byli doslova uvězněni – ale kapela hrála jen hodinu a půl. Vzhledem k tomu, že pomalu sedmdesátníci to mastili přes dvě hodiny, je to docela chabý výkon. Nutno ale říct, že RS si za vstupné vzali dvojnásobek. . .

Jako odměnu za devíti měsíční nepřetržité pracovní nasazení jsme teď s ‘manželem‘ vyrazili na týdenní voyage po jižní Francii. Zodpovědně už můžu říct, že mám podrobně zmapovaný úsek Menton – Marseille /Monaco, Villefranche sur Mer, Eze, Cannes, Mougins, Agay-Antheor, Fréjus, Lavandou, Six Fours, Sanary sur Mer, Ciotat, Cassis…/ a to i malé vesničky, které jsou kolikrát sympatičtější, než velká bourgeois města, přeplněná novými Rusy a nepěkně zmalovanými a vyoblíkanými rádoby děsně in děvenkami. Pokud byste někdo pomysleli na cestovní výstřelky medvědů – Josef byl samozřejmě také s námi! Důkaz zde:

Vzhledem k tomu, že je konec července, tak v Paříži teď zcela logicky prší a je vůbec velmi nepěkně. Aspoň mě nemusí mrzet, že musím překládat. A až mě to přestane bavit, třeba sem napíšu, jak jsme se byli podívat na velký ohňostroj 14. července u Eiffelovky, nebo jak v Paříži den poté spustili nový systém půjčování kol, kterých do éteru vypustili tisíce.

Que passa

2007-06-06T22:43:00.000+02:00

Minulý čtvrtek mi skončila po osmi měsících stáž. Bylo to výživných několik měsíců, na které budu s láskou vzpomínat ještě na stará kolena! Abych si ale moc neužívala volna, v pátek jsem začala pracovat à la fois jako dočasná-červnová zástupkyně nové paní ředitelky, jako účetní a jako tisková mluvčí, nemluvě o administrativních záležitostech a praktických provozních záležitostech. Inu, nenudím se. A k tomu všemu ještě hlídám kolegyni, co je na měsíční dovolené, neskutečně dementního králíka jménem Bobik…bohužel si plete čekanku s mými prsty.

Protože mi už ale nezbývají síly na vymýšlení blbostí na tyto stránky, nabízím Vám jinou zábavu. Na základě empirického průzkumu provedeného mezi svými známými a kamarády jsem zjistila, že nikdo nezná stránky české analogie Youtube, a to Tv Stream.

Ne, že bych se kdy na nějaké klipy tam nabízené dívala, sleduju ale svědomitě díl po dílu potrefený seriál Gynekologie 2, který pro Stream plodí Čtvrtníček a jeho parta. Některé díly jsou slabší, ale essentiel stojí za to. Takže enjoy!

Že by se blýskalo na lepší časy?

2007-05-30T18:08:00.000+02:00

Zde oficiální dokument z Ministère de l´emploi, de la cohésion sociale et du logement:

NOTE D´INFORMATION

Ressortissants d´un nouvel État membre titulaires d´un master

En application de la loi n^o 2006–911 du 24 juillet 2006, article 23 les ressortissants de l´Union Européenne pendant le temps de validité des mesures transitoires (Pologne, République thèque, Hongrie, Estonie, Slovénie, Lettonie, Lituanie, Slovaquie), s´ils ont achevé avec succès un cycle de formation conduisant à un diplôme au moins équivalant au master, ne sont pas soumis à la détention d´un titre de séjour pour exercer une activité professionnelle en France.

L´exonération de l´obligation d´un titre de séjour pour ces mêmes ressortissants s´accompagne de la suppression de l´obligation de détenir une autorisation de travail. Les ressortissants d´un des huit pays auxquels sont appliquées des mesures transitoires peuvent donc séjourner et travailler en France sous couvert de leur passeport ou de leur carte d´identité en cours de validité. Il n´y a donc plus lieu de leur délivrer d´autorisation du travail.

Ces dispositions dès lors qu´elles ne nécessitent aucune mesure spécifique de mise en ouvre, peuvent être d´ores et déjà appliquées.

Direction départementale du travail, de l´emploi et de la formation professionnelle

Lovcovy zápisky … z Londýna

2007-05-16T16:50:00.000+02:00

Vydali jsme se na prodloužený víkend za kanál. Lépe řečeno jsme tam jeli pod kanálem, neb ode dne úžasného vynálezu tunelu pod La Manche se člověk z centra Paris dostane do centra Londýna za bratru 2,5 hodiny jízdy vlakem Eurostar. Kdyby na palubě v našem voiture nebyl 11. členný fotbalový tým zhruba desetiletých permanentně ječících kluků, dalo by se říct, že už jen ta cesta je výtečný zážitek...

Není asi nic překvapivého, že britské počasí dostálo své pověsti a téměř po celou dobu naší přítomnosti na ostrově pršelo až snad dokonce lilo. Na to jsme ale byli připraveni, na rozdíl od jiných věcí.
Za těch deset let, co jsem v Londonu nebyla, se docela hodně změnil. Nevím, jestli má město nějakého hlavního architekta, popřípadě commité, které by alespoň trochu korigovalo nově vznikající stavby, ale získala jsem dojem, že buď v UK tato funkce neexistuje, nebo ji zastává někdo, kdo je naprosto šialený. Ne že bych se považovala za konzervativního člověka, jsem pro neotřelé konstrukce, futuristické návrhy a Okurka jako taková se mi líbí (Freude, Freude...), ale při pohledu od řeky směr City má člověk pocit, že před ním stojí kočkopes domů, stylů, století, výšek a estetických střetů. Nabízí se:

Tento výhled od Oxo tower:

Tento z Tate Modern (tuny jeřábů...jsou tam všude!):

Tento z jižní promenády:

A tento z Tower Bridge:

A jak píšou v tomto článku a na tomto webu, bude daleko hůř.
Tak jsem si říkala, zlatá Paříž, v jejímž centru se nesmí nic takového provádět.

A vůbec je pravda, že jsem si říkala zlatá Paříž víckrát. Například v metru, kde spousta linek vypadá jako funiculairy na horách a kde i člověk normálně netrpící klaustrofobií začíná cítit nepříjemné pnutí nervů. Příjemná změna sice je, že drtivá většina lidí si v metru čte, ale tento intelektuální opar je poněkud zakalen tím, že například v páteční ranní špičce jede 1 metro za 12 minut na hlavní trati! Takže půlka lidí rezignuje, zatím druhá půlka nezřízeně kleje a jejich rozčílení nabírá na otáčkách taky v momentě, kdy se vlak neplánovaně zastaví a stojí a stojí. Lehce se teda stane, že jen cesta Waterloo – Bayswater vám zabere půlku doby trvání cesty Paris – London! Všeobecně jsem taky měla pocit, že většina lidí daleko víc spěchá, přičemž má nervy na pochodu. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidí freneticky běžet nahoru do jezdících schodů.

Nutno taky říct, že jsme za dobu pobytu viděli asi jen tři bezdomovce, a to ve střízlivém stavu. Naopak po příjezdu na Gare du Nord jich jen na lavičkách ve stanici metra spalo 10! V Paříži se mi zdá, že už tento problém přestávají mít ve svých rukou, žebráci tu rostou jako houby po dešti a čím dál tím víc se vnucují. Bohužel v tomto případě nefunguje efekt „čím víc něčeho je, tím míň mě to pálí“. Docela by mě zajímalo, co s něma v Londýně dělají, že nejsou nikde vidět.

Skvělé je, že některá muzea jsou v UK zadarmo, ale tento fakt je bohužel vyvážen davy lidí uvnitř. Například Tate Modern a Beaubourg: v první je daleko menší a hůř zorganizovaná sbírka, která se navíc nesmí fotit (kustodka říkala něco ve smyslu „protože ta díla mají copyright”), v druhém je sbírka o dost rozsáhlejší a fotit se smí (mais sans le flash, s´il vous plaît!). Že by ta plátna v Pompidou neměla copyright? Když se pak člověk vydá na placenou spešl výstavu, musí počítat s tím, že je zhruba 3x dražší než v Paris! My za nekřesťanské peníze viděli výstavu Dalího, jež je asi ze 50% stejná jak na Montmartru….

Milé bylo naopak to, že anglické hospůdky stále zůstaly stejně útulnými a že Guinness je stále stejně výživný. Angličané dokonce projevili na rozdíl od v tomto směru ignorantských Francouzů takovou osvícenost, že v pomalu každé druhé hospodě čepují Staropramen. I když na cedulích nabídky piva bylo několikrát napsáno Tchech beer…

Nejvíc z naší výpravy ale stejně chlastal medvěd J., který si oblíbil značku London Pride.

Tomu se ostatně výlet hrozně moc líbil, až na to už zmiňované upršené počasí.

Dokonce se mu podařilo najít si v Hyde Parku kamarádku!

Takže spokojenost na všech frontách.

Merde actually

2007-05-09T11:56:00.001+02:00

To není aktuální stav mé mysli, ale titul druhého pokračování knihy Year in the Merde. Jak už to tak bývá, autor zjevně zaujat komerčním úspěchem prvního dílu, jal se vyplodit pokračování. To už je ale jen jakýsi slabší odvar; víc než popisům života v Paris se Stephen Clarke věnuje líčení strastí svého postelového života, respektive neschopnosti zakotvit se svou vyvolenou…Občas tam jsou světlé okamžiky, kdy se člověk zasměje, ale tentokrát je to příběh spíš srdceryvný než vtipný a poukazující na neduhy francouzské společnosti.

Takže ten název knihy vlastně docela sedí.

Royal versus Sarkozy

2007-05-03T09:17:00.000+02:00

Tak jsem se včera večer u televizní debaty dost pobavila. Bylo jasné, že duel ukáže, kdo ví, o čem mluví, a kdo moc ne, ale že ten rozdíl bude tak markantní, mě trošku překvapilo. Madame Royal mi připadala, že potřebuje zhruba 50% své inteligence na zachování zdánlivě pokerové tváře, dalších 30% na evidentně nahraný úsměv na tváři /poté, co se na něj díváte dvě a půl hodiny v kuse, máte ho dost/ no a těch zbývajících 20% rozumu spotřebovala na vytváření ne/argumentů.
Takže jsme se od ní dozvěděli, že 35. hodinový pracovní týden je úplně v pohodě, i když kupní síla Francouzů klesá a platy stagnují; že lidé jsou u n a v e n í a proto nemohou víc pracovat; že je naprosto v pořádku, že někteří lidé přispívají na svou penzi kratší dobu než ostatní /protože rozdíl v délce života dělníka a vysokého funkcionáře je 7 let/, údajně se musí začít brát v potaz ještě víc náročnost povolání; že by se mělo postupně upouštět od atomové energie a hledat alternativnější řešení, protože na Francii je, aby svět vyléčila z globálního oteplování /mdr, už zase chtějí někoho spasit/; že je nutná částečná reforma penzijního systému, jež by se měl financovat z nějaké nové daně /ale jaká daň, její procento ani nic jiného o ní jsme se nedozvěděli/; penzijní reformu by také začala zrušením Loi Fillon /který až do roku 2020 garantuje vyplácení penzí bez schodku/; dále nám paní Royal jako bývalá ministryně školství řekla, že Sarkozyho vláda /v životě premiérem nebyl, pouze člen kabinetu/ zrušila 100 000 pracovních míst ve školství /pravda je ta, že platy na tyto místa přestaly spadat do národního rozpočtu, ale po decentralizaci patří do kompetencí regionů, takže zrušena nebyla, jen přemístěna/; její permanentní odpovědí na konkrétní otázky týkající se změn, které by si představovala, byla "to se ještě musí prodiskutovat s našimi sociálními partnery" popřípadě "o tom rozhodnou společná setkání s našimi sociálními partnery"; na adresu Turecka jsme se dozvěděli, že by zřejmě na nějakou dobu "pozastavila" jednání /která trvají bratru už několik desítek let/ aby po dalších diskuzích rozhodlo, co dál a tak dále a tak podobně.
Osobně bych při poslechu těchto a jiných perel asi propukla do hurónského smíchu, ale Sarkozy nehnul brvou. Z jiných indicií bylo ale vidět, co si o své protikandidátce myslí: na začátku mluvil k Royal víceméně normálně, pak na ni mluvil pomaleji a všechno jí pěkně vysvětloval /aby měla čas se chytnout a zhruba tušit, o čem se baví/ a nakonec se už ani moc neadresoval na ni, ale otáčel se čím dál tím víc na moderátorskou dvojici, tušice, že konstruktivního dialogu se nedočká.
Zajímavé taky bylo, když se Madame rozhořčila a začala poměrně nepříčetně ječet, na což jí Sarkozy řekl, že by měla jako potencionální budoucí prezidentka kontrolovat své emoce. Odpovědí bylo další ječení s obsahem " já se nerozčiluju, já jsem spravedlivě naštvaná aneb mě neruply nervy, já jsem se pouze rozhořčila" ... no legrace weliká.
Jako třešničku na dortu nám pak Madame naservírovala svůj závěrečný projev, ve kterém namísto stručného shrnutí své vize prohlásila, že "vím, že někteří z vás si mohou myslet, že na tuto funkci žena nestačí, ale uvědomte si, že ve světě to tak může fungovat, vezměte si třeba jen příklad Angely Merkel". Aha, děkujeme za zprávu. Drobný rozdíl je jen v tom, že Angela ví, o čem je řeč a je schopná nabídnout projekt řešící reálné problémy, a ne se pouze ohánět "nutným dialogem s našimi sociálními partnery". No prostě na mě zanechala paní Královská poněkud slepicoidní dojem.
Ne tak na mluvčího Madame -v dnešním LeMondu vyšlo: "Ségolène Royal a dominé le débat de A à Z. Il n'y a pas eu de moment où Nicolas Sarkozy a réussi à imposer un tant soit peu ses idées. Elle a gagné ce débat"
Tak to jsme se asi každý díval na nějakou jinou debatu nebo co.

Time for a Year in the Merde

2007-04-27T11:19:00.000+02:00

Již jednou jsem zde psala o jedné povedené knížce tropící si žerty z Francouzů. Navnadilo mě to na četbu další knihy s obdobným tématem, tentokráte anglicky psané dílko z pera Stephena Clarka. A byla to ještě větší výživnost! Při četbě první půlky jsem propadala hysterickým záchvatům smíchu asi tak na každé páté straně. Manžel mé nadšení moc nekvitoval, protože jsem ho svým perlivým /sic!/ smíchem permanentně budila a navíc mu neustále něco nadšeně citovala.
Kostru knihy tvoří příběh anglického mladíka, který přichází do Paříže vytvořit v rámci jedné francouzské firmy síť čajoven na britský způsob. Jeho popisy a pozorování jsou tak neskutečně blízké realitě, až to hezké není. Naráží na problémy s bydlením, pobytovou a pracovní kartou, na neustálé stávky, na francouzský přístup k práci, na bojkot ze strany vlastních kolegů, na jejich pohled na Anglii, a vůbec na zbytek světa, na prapodivné vztahy a provázanost mezi lidmi z byznysu a politiky, na zdánlivou vstřícnost, za kterou se skrývá "dobrý úmysl", a samozřejmě taky v neposlední řadě na poměrně zvláštní způsob fungování partnerských vztahů. Srandu si dělá taky z Francouzské neschopnosti mluvit cizími jazyky a na neochotu přiznat, že cokoliv nefrancouzské může být dobré. Jen tak pro představu názvy kapitol.

Contents
Septembre: Never the deux shall meet
- Why the French distrust all English-speakers, and more particularly anyone who can't speak French (for example moi)
October: One foot in the merde
I visit different parts of Paris, touristy and less so, treading in plenty of dog-poop, literal and metaphorical
Novembre: Make yourself chez moi
Looking for an apartment. The garret myth - shared hole-in-the-floor toilets are "romantic"?
Décembre: God save the cuisine
With my palate attuned to French cuisine, I try my best to get nostalgic about British food
Janvier: A maison in the country
I discover the EU-subsidized quaintness of rural France and decide to buy a suspiciously cheap cottage.
Février: Make amour, not war
Tensions as the Iraq War looms. Meanwhile, a girl tries her best to turn me into a Latin lover with an intensive course in French sexual traditions.
Mars: The joy suppositories
I explore the France's wildly generous medical system, and even try out typical French "treatment by the back door"
Avril: Liberté, égalité, get out of my way
I find that the French are secretly quite fond of English-speakers after all. This is especially true of the exotic Florence.
Mai: 1968 and all that
With countless long week-ends, holiday allowances to be used up and the inevitable strikes, the French know that if you haven't finished your year's work by may 1, you're in the merde.
...
Původně jsem sem chtěla napsat pár záživných citací, ale jelikož jsem si nebyla schopna zapamatovat si ani jedno číslo stránky, kde se ty největší bomby nachází, tak si ten book asi budete muset pořídit, a dosyta se vysmát sami.
P.S.: Hned jak dočtu druhý díl, dám vědět, jestli i ten stojí za to.

Change!

2007-04-19T17:02:00.000+02:00

jaro → teplo → slunce → energie → optimismus → radost → no more šedá → modrá / je dobrá/
and more:
fotografický aparát + výlety = spousta fotek → chuť se o ně podělit → flicker → nová rubrika Pictures
nechť se vám líbí!

Podle čeho se pozná, že se blíží prezidentské volby?

2007-04-16T20:46:00.000+02:00

Dalo by se říct, že podle toho, že z každého rohu na Vás vykukují plakáty s tvářemi všech možných i naprosto nemožných kandidátů. Nebo podle toho, že probíhají nekonečné televizní debaty na dané téma. Taky by to šlo rozpoznat podle toho, že studenti ScPo zažívají extatické stavy při famózních exaltovaných diskuzích o tom, jak to dopadne.

Ale ono ne!

Smrtelník nedotčený hukotem z médií to pozná při bližším pohledu na ulici, respektive na tom, jak Pařížani parkují. Už za "normální situace" je to docela zábavné, tedy pro pozorovatele. Parkuje se dost natěsno a obecně se nezatahuje ruční brzna, aby se popřípadě dalo do auta lehce ťuknout a to popojelo o kýžených pár centimetříků chybějících pro zajetí. Jelikož je ve vnitřní Paříži velké množství úzkých uliček, kde je vše často natěsno, spoustě aut chybí zrcátka nebo jsou dosti zmasakrovaná. Teď ale dost lidí parkuje ještě hůř než kdy jindy a to právě proto, že se blíží volby. Chirac totiž vždy po svém zvolení vyhlásil amnestii na pokuty a v předtuše další se mnozí tváří na silnici jako naprostá hovada. Tak jsem zvědavá, jestli i nový prezident/ka bude taky tak shovívavý. Pokud by náhodou nebyl, jsem si jistá, že procento peněz zpětně vybraných na pokutách vzroste astronomickým způsobem. A dobře jim tak! Nám totiž před týdnem urazili zrcátko, bastards.

Vaklafavel ve Francii

2007-04-12T15:30:00.000+02:00

Titulkem neříkám pro většinu zasvěcených nic nového. Monsieur le Président přijel z několika důvodů: odhalit desku Svědectví na domě, kde sídlila mezi lety 1981 a 1991 jeho redakce, představit novinářům francouzský překlad Prosím, stručně a pak také zájemcům danou knihu podepsat na autogramiádě.

V úterý jsem se zúčastnila slavnostního odhalení, přičemž mi bylo zadáno dělat paparazzi. Welice libový úkol, neb se tam motala spousta lidí. Kromě obligátních exulantských celebrit /a ne, Kundera tam nebyl/ mám ten pocit, že si V.H. s sebou dovezl plný speciál svých věrných. Takže jsem cvakala a cvakala a cvakala, až se na mě někteří škaredě dívali. Odhalení miniaturní destičky /Svatopluka Sládečka - Ylín rulezz!/ a vůbec proslovy okolo ale byly vážné, důstojné a koneckonců i dojemné.
Dnes se mě matička ptala, jestli jsem měla vlasy do culíku a brýle na čele. Takže špionská soutěž bystrosti pro Vás, jsem zde:

http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/11.04.2007/1097181328-udalosti/31969.html?linkarr%5B%5D=56935&from=&ilink=selected

malou nápovědou budíž fakt, že až v druhé půlce.

Ve středu pak mělo mé pracoviště (sic!) tu čest, že se u nás konala striktně uzavřená tiskovka na téma vydání knihy /s francouzským názvem A vrai dire/. Novinářům bylo explicitně vysvětleno, že nemají klást politické dotazy. Překvapivě se tedy všechny otázky točily okolo Iráku, Evropské unie, skepticismu, Evropské ústavy, blížících se francouzských prezidentských voleb či vývoje české společnosti po roce 1989. Jedinou výjimkou byl jistý nejmenovaný fr. režisér, který se V.H. ptal, jestli v roce 1980 /tedy v době, kdy zrovna seděl/ měl tušení o tom, že v Paříži hráli o něm a jeho procesu hru. Dotyčný odpověděl, že ano a že to nejen jemu přinášlo v lochu jistou morální satisfakci, což mělo za následek, že se starý pan režisér málem rozplakal; po skončení tiskovky šel panu prezidentovi dokonce políbit ruku.
Má vrozená neschopnost jít se k někomu lísat a tvářit se v uzavřené společností starých kamarádů jako její přirozená součást způsobily, že jsem s panem V.H. nezapařila. Zcela neplánovaně se totiž tato společnost uzavřela v našich kancelářích a my, ubozí to zaměstnanci, jsme neměli koule na to vyjet k nim do horního patra. A tak jsem se zcela paradoxně stala s kolegy exulantem ve vlastní práci. Ale poradili jsme si hezky! Zavřeli jsme se do sklepa, kde jsme čekali na uvolnění okupovaných kanceláří. A jelikož jsme čekali přes tři hodiny, vyplenili jsme poslední zásoby vína ze Svátků jara a pak, když přišla doba návratu do kanceláře, jsme se rozhodli odolávat a setrvali jsme ve sklepě do večerních hodin.
Inu byl to takový pěkný den.
I fotodokumentace bude, jen co dostanu z říďova foťáku inkriminované snímky, kterak stojím ve dveřích a V. stojí na ulici přede mnou.

I'm flattered!

2007-04-10T11:43:00.000+02:00

Šla jsem si takhle po ulici nedaleko Pont Neuf. Teplé jarní odpoledne, nebe bez byť jen náznaku kumulonimbu. Se slunečníma brýlema na nose, vlající vlasy, blažený úsměv na rudých rtech.
V tom se kolem mě prohnala banda anglofonních turistů.

A!

Otočili se na mnou a jeden z nich značně nahlas pronesl: "Monica Belucci!"

Tak nevím, jestli to nebyl nějaký zájezd osob zrakově postižených, nebo co, ale pán to myslel fakt vážně.

YES!

2007-04-05T09:40:00.000+02:00

Včera v noci jsme se vraceli / sice nelegálně v šesti, jedním autem/z výborné večeře u kolegyně, která bydlí na hranici vnitřní Paříže a periferie. Chtěli jsme najet na périphérique a tak se lehce dostat k nábřeží, nicméně tento byl v oblasti Bagnolet-Bercy zavřený /a všude stáli policajti, což z pochopitelného důvodu znervózňovalo našeho řidiče/. I museli jsme tedy hledat alternativní cestu, která nás vyvezla do končin, kam bychom se jinak nedostali. A jaký to slastný výkřik jsem vydala, když v těchto místech padl můj zrak na billboard
THE ROLLING STONES A PARIS!
Takže do třetice všeho dobrého, po letech 1995 a 2003 v Praze, uvidím v červnu opět staré pardály.
...
...
Včera prý říkali ve francouzském rádiu, že můj největší oblíbenec Richards se přiznal k tomu, že si dal lajničku popelu svého zemřelého otce. Prý s nim byla strašná prdel...tak už se těším, bude to zajisté výživné.

2007-03-19T16:27:00.000+01:00

Minulou sobotu jsme vyrazili k večeru do ulic, protože irské hospody slavící Svatého Patrika lákaly už víc než týden na plakátech na zelený Guinness. Před každou irskou v naší čtvrti, což znamená asi před pěti lokály, byly ale takové davy lidí, že jsme byli nuceni to vzdát. Čekat 30 min jen na vstup a pak se v nedýchatelném prostoru mačkat další hodinu, než se dá něco objednat, bylo trochu moc. Takže jsem bohužel neodhalila tajemství zeleného Guinnesse.

Ale něco mě potěšilo. Ve výloze takového dokonalého vetešnického krámku...

...jsem zachytila tuto ceduli:

Je libo si koupit v sobotu večer plastikové letadýlko nebo hrůzostrašnou porcelánovou panenku? No problem, přijď si pro majitele obchodu do nejbližsí hospody. Dokonalé!

Rapport z hor

2007-03-15T20:33:00.000+01:00

Tak za prvé: přežila jsem to. I když mi mnozí členové rodiny / a taky někteří skeptičtí přátelé říkali/ že někdo jako já prostě nemůže být sportovní typ a nepřežije víc než 24 hodin bez smrtelného zranění. Mně se podařilo si jen udělat exkluzivní modřinku jejíž podobu možno shlédnout zde:

Za druhé: skromně by se dalo říct, že mi to v mé úžasné nové výbavičce docela slušelo. A naozaj nevadí, že jsem si roztrhla kalhoty na prdeli.

Welmi sa mi na horách páčilo. I to sportování. Fakt! Ostatně medvědovi Josefovi se líbilo také. Manžel s ním dokonce jezdil jeden den v kapse u bundy. Nicméně jen do té doby, než jsme na sjezdovce narazili na známého z Paříže... pak byl medvěd nemilosrdně zazipován do kapsy a měl po výhledu na okolní impozantní kopce a ledovce.

První den po příjezdu /po 11 hodinové cestě z Paris/ jsem při pohledu na svahy obklopující místo našeho bydliště konstatovala, že jejich sklon překračuje mou představivost a že vzhledem k tomu, že pud sebezáchovy docela mám, hodlám strávit týden v hospodě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem měla denně budíček kolem osmé a po deváté jsem již zcela poslušně stála dole na kruháči u vleků na všechny možné světové strany. A těšila se nahoru. Živý pohled na sjezdovky můžete najít zde: http://tignes.net/panoramique.html

Inu vzpomněla jsem si na školní lyžařský kurz a začla poslušně zelenýma a modrýma sjezdovkama v pomalém tempu za použití metody polo-pluh. Pak jsem se údajně zlepšovala sjezd od sjezdu. J., jehož lyžařské schopnosti překračují hranice mého chápání, byl naštěstí více než trpělivý. Zřejmě se rozhodl, že nejlepší bude učení šokem a tak mě druhý den /údajně omylem/ vzal na černou. Zde ilustrační foto, když jsem si nahoře na kopci ještě myslela, že míříme do restauračního zařízení a ne na Trolla.

I tuto zkoušku osudu jsem ale zdárně přežila a zbytek týdne jsem sice s pravidelnýma, ale stále méně častýma pádama, probrázdila všechny kopce Espace Killy. Tato poloha patřila k mým nejoblíbenějším, protože si odpočinula kolena. A to jsem celý týden frčela zodpovědně na brufenu.

Samozřejmě se občas vyskytly zastávky v občerstvovacích zařízeních. Chytali jsme bronz poměrně intenzivně, protože jsme měli 7 dnů bez jednoho odpoledne azur. Nejvýše jsme se vyšplhali něčím jako metro do 3456 m nad mořem na ledovec Grande Motte.

Mě osobně ale v mapě nejvíc zaujala sjezdovka jménem rhododendron. / i bez kuřátka, hehe/. Nicméně cesta k ní byla trnitá. Z oblasti, kde jsme se vyskytovali, k ní nebyl přímý přístup a tak jsme si říkali, že ten kousek na mapě nějak přejdeme s lyžemi v rukou. Nakonec se ukázalo, že musíme stoupat i do kopce za nějakou chatou, abychom se na sjezdovku napojili. A to prosím v 2,4 metrech sněhu. Ještě nikdy jsem neviděla J. s takovým záchvatem smíchu, jako když mě pozoroval, jak se bořím, nořím, vynářím, znovu bořím, kurvuju, hážu lyžema, hůlkama a bořím se ještě víc.

Ale útrapy byly překonány a nakonec jsme se do cíle dostali:

V každém případě jsem si to hrozně užila, i když jsem prý někdy komunikovala pouze ve větách „ mě bolí nohy“, „tam nejedu, tam jsou moc velké muldy“, „debilní snowboardisti“, „bolí mě rty“, „pálí mě obličej, „niečo bych zožrala“ „ne, na tuhle červenou nasrat“ a „ne, já prostě rychleji nepojedu“. Komu by se ale tady nelíbilo, že.

Welice stručný až bych řekla stenografický zápis before I leave. So:

2007-03-02T17:31:00.000+01:00

Ano, je pravda, že jsem měla nehodu s kolem. Lépe řečeno mě srazil cyklista na ulici, jdouce z obchodu. Modřiny se pomalu vstřebávají, zadní partie těla už mě taky nebolí natolik, aby si nemohla normálně sednout na WC. Člověk někdy přichází na obyčejné životní slasti až v momentě, kdy o ně přijde. Ehm ehm. Ale jinak všechno pp.

Ne, navzdory tomu, že jsem si stihla s předstihem pořídit k narozeninám nový foťáček, nenašla jsem ještě čas na zdokumentování pracovního výtahu na mimořádně oblíbené pokračování postu « elevator ».

Ranní scéna z ložnice:

- Dobré ráno, miláčku.

- ….. hm, ehm, uf, prch….uhm, už? …aha, no…dobré ráno.

- Tak co myslíš? Cappuccino nebo šedá?

- ….uch, ehm…co?...kolik je?

- Capuccino nebo šedá?

- Babiččin bylinkový čaj, prosím.

- Ale já se ptal na barvu!

- Jáj. No já nevim.

Scéna z kanceláře:

- Kde jsi stahovala to pdf s těma parametrama?

- Máš to vytištěné doma na stole.

- Kombíka i liftback?

- Jo. Taky veškerou výbavu, verze motoru a doplňkové vybavení.

- A jsou tam i ty litý kola?

- Ano, 15., 16. i 17. palcové.

- Aha…a emise jsou tam taky?

- I ceník. Všechno to tam je!

10 x denně:

- Tak co, miláčku, kombíka nebo liftback?

- No já nevim; mně se líbí i ta krátká, co se mi původně nelíbila.

- Neříkej krátká, ono je to stejné, jde jen o větší objem kufru.

- Jaj. Takže to má stejnou hmotnost a délku?

- Jo, tudíž to zhruba stejně žere.

- No tak čo ja viem. Bude nám k něčemu kombík? Ona je pěkná i ta krátká.

- Uááááááááá.

Kdykoliv, kdekoliv, za předpokladu, že je 20 sekundová prodleva mezi konverzací/prací:

- Tak co, miláčku, kombíka nebo liftback?

- Já nevim! Nevim, nevim!

Večerní scéna po návratu z práce:

- Miláčku?

- Yes?

- Půjdeme na procházku?

- Jo, klidně. Ale už je tma, takže zahrady jsou zavřené. Nábřeží?

- Mno…

- Copak?

- Já bych spíš řekl někam na boulevard.

- ?

- Někam, kde jezdí hodně taxiků. Víš přece, že většina je jich v Paříži taxíků.

- Tak jo, a kam? Na Saint Michel nebo na Saint Germain?

- No a kde myslíš, že jezdí víc aut?

- Čo ja viem.

- Tak si stoupneme někam na křižovatku dopravních tepen, tam jich bude nejvíc! A vemem foťák.

Večer doma:

- Já si jdu asi lehnout.

- Jdeš spát?

- Ne, jdu si číst. Ty?

- Tak já hned přijdu. Neviděla někde ty prospekty? Ještě se chci podívat na ty motory…

Při chůzi na ulici:

- Tam je! A před chvíli taky jedna jela, ale to bylo cappuccino a ne gris antracit.

- …

- No obě dvě jsou hezké, ne? Tak já nevím.

- No to já taky nevím. Ale asi se mi víc líbí ta tmavě šedá.

Kruciální večer:

- Tak co, miláčku, zítra mám tu schůzku a furt nevíme.

- Tak si hoďme eurem.

- …… no….dobře. Pana liftback, orel kombík.

- Pana. No to se mi moc nelíbí.

- Hm. Pana šedá, orel cappuccino.

- Orel. Ale nie!

- Takže nižší a cappuccino.

Text obdržené sms:

- Miláčku, tak myslím, že šedého kombíka.

Ceci n´est pas un texte surréaliste.

Toto je má životní realita v uplynulých dvou týdnech. A nejlepší na tom je, že ten vůz dostaneme až za dva měsíce; protože paradoxem je, že to pro nás bude dovozové auto. A tak si o tom budeme ještě dva měsíce povídat…

Howgh. Mám před sebou poslední půlhodinku v práci, od šesti do půlnoci budu stát v jazzu za barem a zítra brzo ráno odjíždíme na týden do Tignes, kde se budu pokoušet se nezabít na modrých sjezdovkách. Dnes přes den tam jely jen zelené, protože se ve vyšších polohách i v této oblasti čekal průsvist amerického hurikánu. Huhuhu.

What’s new?

2007-02-20T15:39:00.000+01:00

Pár věcí by tu bylo. Práce kopa, to komentovat nebudu, ostatně je to jeden z důvodů, proč nestíhám nic psát na tyto požehnané stránky. Na druhou stranu příjemná kompenzace úsilí je fakt, že se pan ředitel ustrnul a za mé životní nasazení v kanceláři se rozhodl mi vyplácet drobný žold.
Rodinný život je o něco pestřejší. Například jsme rozbili postel / ne tak, jak si hned myslíte, nemravové/: po pravdě řečeno jsme si na ní nacvičovali sjezd z kopce na lyžích s konečnou pravotočivou zatáčkou; inu moment pravdy v Alpách se blíží mílovými kroky. Pro velký úspěch se nám taky pokazila pračka /ani tentokrát to není tím, na co hned myslíte, nemravové/ už ale máme novou; upadl nám přední nárazník u auta, neb do nás někdo nevybíravě najel na parkovišti při nedělním výletu do Etretatu, a na dálnici cestou zpět se nám dva kamínky v intervalu 5 minut zaryly do předního skla. Nepotěší.
Pozitivní news je, že manžel zůstává na svém postu ještě o rok dýl, než bylo plánováno, tudíž budu ještě víc než rok bydlet pět minut pěšky od Louvru. La vie est belle, hein?
V poslední době jsem dostala plánovací mánii, většinou při pohledu na portály prodávající lístky na koncerty /takže nás po dubnovém Dylanovi v červenci neminou RHCP/ a taky při pohledu na portály prodávající cestovní lístky, což mimo jiné znamená, že v máji, během lásky to času, odfrčíme na víkend do London. To sa mi tiež velmi páči.
Jinak stále brousím po stopách dávných výletů z dob mého mládí, což znamená, že jsme o víkendu byli v Normandii. Nachodili jsme kilometry po útesech, fotili brouky na krajích srázu a byli jsme suverénně jediní návštěvníci, kteří si s sebou tahali velký deštník s reklamou ČR na túru. Taky můj sportovní elán neklesá. J. se sice ještě stále nepodařilo přesvědčit mě, že ranní běh Lucemburskou zahradou je základ dobrého dne, nicméně na bruslích stále bez úhony brázdím pařížské bulváry a zanedlouho se asi nevyhnu ani tenisu v plenéru. Kdo by to byl do mě řekl, že.
Minulý týden nám v práci spravili výtah, takže fotodokumentace bude, ale až někdy jindy, protože je to opět neuvěřitelná historka, co si zaslouží samostatný post. A teď howgh.

Radosti ScPo

2007-02-07T14:48:00.000+01:00

Dřív, než se rozhoupu a napíšu konečně něco nových historek z mého pohnutého života, rozhodla jsem se zprostředkovat i Vám drobet nekonečné moudrosti páně Camyho, jehož hodiny ústavního práva patřily do rajónu "peklopekloucínepěknéodpornénepochopitelnéanavícnanic" během prvního ročníku mého studia. Včera k večeru jsem dostala kolektivní mail do školní schránky s následujícím poselstvím od pomazaného:

Bonjour,
Je vous annonce la parution de mon essai : “Droit constitutionnel critique” !

La quatrième de couverture :

Cet ouvrage tente d’inaugurer une approche critique du droit constitutionnel occidental démocratique ; une approche capable de faire apparaître la dimension métaphysique et surtout théologique de ce droit. Il démontre que ses concepts directeurs (Constitution, Souveraineté, etc.) font nécessairement appel à l’idée de Dieu, donc d’infini. Cela pour des raisons qui ne sont pas seulement historiques (liées à la sécularisation de la théologie chrétienne) mais aussi structurelles.
Trois grandes apories que la science du droit constitutionnel n’a cessé d’affronter sans succès sont examinées d’un point de vue théologique. Il s’agit des problèmes de la fondation ultime de la Constitution, de la nature du souverain (auteur présumé de la Constitution) et des lacunes de la Constitution. Cet examen permet de dévoiler le rapport particulier que doit entretenir la démocratie avec le théologique conçu comme une transcendance négative. Une transcendance qui n’a rien à voir avec les dogmes des religions officielles et ne remet pas en cause la nécessaire séparation fonctionnelle du spirituel et du temporel.
L’ouvrage peut être considéré comme un anti-manuel de droit constitutionnel, refusant l’approche positiviste ou technicienne des manuels actuels.

Le lien chez l’éditeur ici :
http://www.editions-harmattan.fr/index.asp?navig=catalogue&obj=livre&no=22908

Et chez Amazon :
http://www.amazon.fr/Droit-Constitutionnel-Critique-Camy-Olivier/dp/2296025315/sr=1-2/qid=1170679884/ref=sr_1_2/171-8074150-0886603?ie=UTF8&s=books

Což v češtině znamená zhruba něco takového:

Zadní strana knihy:
Tato práce se pokouší o odhalení kritického přistoupení k západnímu demokratickému ústavnímu právu; o přístup schopný ukázat metafyzickou, a hlavně teologickou dimenzi tohoto práva. Ukazuje, že jeho hlavní koncepty /Ústava, Suverenita etc. / se nevyhnutelně odvolávají k myšlence Boha, tedy k nekonečnu. Z důvodů, jež nejsou pouze historické (spojené se sekularizací křesťanské teologie), ale také strukturální.
Tři velké neřešitelné rozpory, kterým věda ústavního práva nepřestávala čelit bez úspěchu, jsou studovány z teologického hlediska. Jedná se o problém vzniku Ústavy, rázu panovníka (předpokládaného autora Ústavy) a mezer v Ústavě. Toto zkoumání umožňuje odkrýt osobitný vztah, který musí udržovat demokracie s teologičnem, pojímaným jako negativní transcedence. Transcedence, která nemá nic společného s dogmaty oficiálních náboženství a nezpochybňuje nutnou separaci účelovosti duchovní a světské.
Kniha může být požadována za anti-učebnici ústavního práva, odmítající pozitivistický či technický přístup současných učebnic.

Z páně profesora stává se tedy noční i denní můra, neb začal fungovat už i jako spamátor / zavilý propagátor svých tezí., jež se dají minimálně označit za řekněme originální.
Za co mě, pane, trestáš?
/oslovení "pane" patří tomu pánovi nahoře; ten, jak tam sedí, a všechno řídí... ne tomu spamátorovi...on by stejně nerozumněl/
A ta obálka je pěkně hnusná!

WTF

2007-01-19T12:35:00.000+01:00

Padá na mě spleen nebo co. V poslední době jsem se prolouskávala blogy jisté dvojice chlapců z London a následně jednoho odvážlivce v Shanghaji. Podotýkám, že z vlastní lenosti jsem nehledala nikoho jiného mimo zorné pole odkazů na spřátelených stránkách. Je ale docela sranda, jak velké množství mladých, inteligentních a nadějných lidí blogguje z různých koutů světa a mimoděk tím světu sdělují, jací jsou mástři. Nic proti tomu, tak trošku v tom frčím taky, ehm…nebo že by ne?

Možná je to tím, že v Paříži už nějakou dobu prší a já kromě letmých, leč vydatných výpadů do okolních stravovacích zařízení nevystrčím paty z práce. Nebo je to tím, že navzdory soldes, ze kterých tu všichni šílí, jsem se nevypravila na žádné velké pokupky. Zaopatřila jsem si jen pp kozačky (parádo, trp, a to hodně) a taky námořnické tričenko / identické s J. – je to normální? GAP for MEN…auch! /.
Další varianta je ta, že jsem se opravdu zbláznila: za poslední týden jsem v chronologickém pořadí dělala tiramisu/štrúdl/bábovku. A to se bavíme jen o dezertech. Tak trošku dělám matku o tři roky starší ‘dceři‘ /«XY, jak ses vyspala? »; « XY, nemáš hlad? »; « XY, zabírají ti ty antibiotika? »; « XY, jdeš se s náma dívat na film? »; « XY, jdeme nakupovat, chceš něco? »; « XY, jak bylo v práci? »; « XY, můžu do koupelny? » …/.
Navíc: včera jsem se dobrovolně zúčastnila tanečního p o l k o v é h o večera v ČC / no dobře, prokládali jsme to volně panákama a v pauze jsme se zdekovali, ale quand même …/. Dobrovolně jsem si taky zakoupila lístek na dubnový koncert Boba Dylana na Bercy. Jako výčet znepokojujících událostí to stačí, ne?
Jinak došlo na slova Lucie B., která se bavila při vyřizování carte de séjour dost podobně jako já. Dle jejího scénáře jsem se i já vypravila na druhý pokus sice opět do 14^e, ale tentokráte na policajty. Měla jsem předvolání na 28. prosince. Na dveřích policejního okrsku stojí velkými písmeny: Upozornění pro studenty - studentské pobytové karty pro cizince se od 14. hod dne 26. prosince vydávají v 19^e. Proč mi ti debilové zrovna neřekli, že mám jet hned do 19^e? Je nutné podniknout 3 hodinovou cestu na trase 6^e → 14^e → 19^e →6^e ? A to jsem prosím měla tu čest být vezena služebním autem, takže to bylo rychlejší než metrem. Zábavné to bylo i na místě: do budovy se vejde dveřmi, kde je napsáno Entrée – to by dávalo smysl. U dveří stáli dva cajti a ti nám řekli, že máme vyjít ven a vejít opětovně vchodem vpravo, a to přes bezpečnostní rám. Prošla jsem rámem se slzným plynem a dvěma zapalovači v kabelce. J. prošel i se svým věrným přítelem Laguiolem. Tentokrát je logika kde? V místnosti bylo 99% čekatelů z jiho-východní Asie a blíže nedefinovatelné lokace Afriky. A Krutilová. Čekala jsem asi jen 30 min, což docela jde. Ale! Byla bych bývala byla čekala o něco míň, kdyby pracovníci za přepážkami pracovali a ne se bavili o krémech na pleť. Jeden chlapeček, a nebudu specifikovat jaký, abych nebyla nařčena z rasismu, za tu půl hodinu jen seděl a prohlížel si čekatele přes okýnko. Jinak neudělal vůbec, ale vůbec NIC. Laguiol se otvíral samovolně v kapse. Co to, kurva, je za přístup? A nejlepší na tom je, že na rozdíl od Lucie mi tu kartu konečně dali, ale de facto je neplatná, neb když jsem o ni žádala, měla jsem jiné bydliště než teď. Odmítám tuto anabázi ale podstoupit znovu kvůli změně adresy /i když dle toho, co je na té kartě napsané, jsem povinna to nahlásit do 8 dní/.
K dovršení portrétu mého aktuálního psychického zdraví sděluji, že už dva týdny dělám na rekapitulaci kompletního programu ČC za posledních 10 let. Z toho k prvním třem letem neexistují tištěné programy… a aspoň minimálně srozumitelný archiv. Takže se položme na otázku: jak si mám uchovat chladnou mysl?

Elevator

2007-01-11T10:34:00.000+01:00

Asi jsem se ještě nikdy nezmínila o skvělém výtahu, který máme v práci. Výtah je totiž, navzdory tomu, co by si někteří posměváčci mohli myslet, naprosto zásadní pracovní pomůcka. Máme tady 4 patra plus sklepení, takže výtah se celý den nezastaví mezi recepcí a kanceláří, mezaninem a sálem, kanceláří « touristů» a knihovnou. Ti matematicky zdatnější z vás si mohou vypočítat všechny možné kombinace pater...je jich dost. A to ještě nepočítám zastavování ve vícero patrech během jedné jízdy!

Sám o sobě je to dost specifický výtah, a mnozí nad způsobem jeho fungování jen kroutí bezmocně hlavou bez toho, aby opravdu pochopili, kdy se výtahu zachce a někam vás odveze, popřípadě jak ho k tomu donutit.

Náš výtah si ale žije svým vlastním životem a tak se rozhodl, že bude stávkovat a vyvrhovat čudlíky. Čudlíky, jejichž oprava stojí desetinásobek českého průměrného platu, a tak se nějak nikdo z uživatelů a majitelů budovy nemůže shodnout na tom, kdo to zaplatí. A tak to tedy u nás ve výtahu momentálně vypadá nějak takto.

Nepřála bych vám vidět ty grimasy, které strouhají ať už důležití, či jen méně důležití návštěvníci, kteří mají tu čest a výtahem se za doprovodu zaměstnanců svezou.

Když chcete někam jet výtahem, musíte mít u sebe klíč, který ho spustí.
Pakliže překonáte problém « jak co nejchytřeji někomu ukrást klíč, když je v budově kolem 15 lidí a klíčů je o dost míň?»,zbývá vám už jen problém «bude fungovat tlačítko indikující číslo patra? nebo je zatlačené, popřípadě vyvržené?a když do něj budu i přesto mačkat, zabije mě výtah strašnou smrtí elektrického kopance? »
V případě,že se vám podaří rozchodit patrové tlačítko, máte vyhráno. Pokud se to nepodaří, zbývá poslední varianta: žluté tlačítko, o jehož existenci jste se mohli vizuálně i textově už přesvědčit.
Ono magické tlačítko po stisknutí kvičí dosti prapodivným způsobem v nejvyšší kanceláři /teda tam, kde mám tu čest sedět/. Pavlov by zajásal, jak jsou obyvatelé této kanceláře naučení, že po kviknutí se hbitě vymrští ze židle, utíkají k výtahu a stlačením jiného tlačítka si výtah /a hlavně vytočeného mačkatele žlutého čudlíku/ přivolají do vyšších sfér.
A tak se tu celý den zabíjíme útěkem jeden před druhého, soutěžíme, kdo zmáčkne první, krademe si klíče, supíme do schodů, utíkáme ze schodů, omlouváme se návštěvníkům, smějeme se těm, kdo vystoupí do posledního patra a jen taktak popadají dech, blokujeme si výtah naschvál, a hlavně se při tom všem snažíme věřit firmě, která výtah instalovala, že nemůže spadnout, protože je zakotven na nějakém nepadavém mechanismu.

A pro ty, kteří by přece jen nějakým záhadným způsobem zůstali zaklíněni mezi patry, a výtah by s nimi odmítal jet dál, obsahuje jedna z jeho stěn návod na to, jak si zavolat pomoc.

Já osobně bych asi se asi v případě nouze a uvěznění ve výtahu v instrukcích moc nevyznala; že by mi přepínání mezi čudlíky A a B mělo přinést nějakou pomoc...A tak radši lítám pěšky. Dnes, v očekávání večerní vernisáže, mi to na podpatcích moooooc jde.

Zmijovka a sekt rulezz

2007-01-05T18:02:00.000+01:00

Dlouhou dobu jsem žila v přesvědčení, že Bolelouc je konec světa par excellence. Kde jinde hledat závistivé sousedy se slepicema lítajícíma kolem epesních bazénů, na které se cestujícím ČD skýtá pohled z trati. Ale! Lákavé nabídce strávit Silvestra v ob-vedlejší nejmenované vesnici, kde bydlí kamarádka A., prostě nešlo odolat. A tak jsem se vydala na strastiplnou cestu do vesnice zaslíbené, během které jsem mimo jiné musela například projít přes pole, kde úporně vanul severák, který mi málem způsobil umrznutí. Nicméně jako každá kladná hrdinka jsem i já navzdory nepřízni počasí a všeobecnému spiknutí temných sil proti mně v pořádku a včas dorazila do cíle. Odměnou mi bylo zahájení večírku v časných odpoledních hodinách. Poučeny mnohými krušnými předcházejícími zkušenostmi jsme s A. rozumně rozhodly, že nejlepší bude držet se jednoho druhu alkoholu po celý večer, což jak mnozí z vás tuší, je v mém případě červené víno. Vydaly jsme se tedy do příbytku kamaráda A., kde událost probíhala. Pan «domácí» byl sympatický mladík s velmi osobitým hanáckým slovníkem, ale hlavně: s opravdovou zmijovkou na hlavě! Večírkové prostory se nacházely v domečku po zesnulé babičce, slepice byly vzadu na zahradě (zaparkované vedle motorky) a záchod, prosím, představovala latrína. Ta mě ale dost zklamala, protože nejen že v ní bylo světlo, ale dokonce ani otvor ve dveřích neměl srdíčkový tvar. Jen všudypřítomné pavučiny byly stylové. Zhýčkaný západoevropský obyvatel tak znovu objevoval svět, kde ani dveře, ani světlo, ani splachování, ani voda opravdu, ale opravdu nejsou na fotobuňky; bylo to dobrodružné!
Co se týká ostatních návštěvníků, i ti byli zajímaví. Minimálně jsem došla k poznatku, že mít na hlavě litr H₂O₂je zřejmě jediná možnost, jak jako místní holka zapadnout do party…a tak jsem asi nezapadla.Néanmoins to byl vyvedený večírek: ke konci jsme tancovali na několikrát se opakující O.S.T. z Včelích medvídků. Přátelé chvátám, chvátám, nemám chvíli klid, já tam, já tam dávno už měl být, ne ne ne, nestíhám, nestačím, nestihnu to, nesvačím... No a tak dál. Někdy je fajn mít mladší sourozence, při takovýchto akcích jste zaručeně nejlepší předříkávač dotyčných textů, takže se dá docela slušně zamachrovat. Ale přežila jsem to ve zdraví, i když jsem snad poprve v životě držela v ruce malou petardu, dokonce jsem ji sama zapálila a odhodila. Takže díky!

I´m back!

2007-01-05T10:58:00.000+01:00

To je radosti na starém bělidle, není-liž pravda? Ve zdraví fyzickém, méně už psychickém, jsem přežila poslední dva týdny a plnými doušky si užívala krajů českých, moravských i západo-slovenských. Nicméně není nad to, ocitnout se v zase ve staré dobré F. a užívat si relativního tepla. Na druhou stranu nehezké je, že je tu ráno déle tma, což mi komplikuje i tak dost těžké ranní vstávání. Ale pozor: jsem v práci už dva dny a zatím jsem vždy přišla dřív, než pan riaditeľ; tomu říkám dobrý start do Nového roku.

Nedobrý start do Nového roku je fakt, že mi práce začíná přetýkat přes hlavu. Takže howgh, neb jdu ke strojům.

Vacances

2006-12-16T19:51:00.000+01:00

Vím, že teď asi naštvu většinu stážistů a taky pilných studentů, nicméně mám od včerejška volno. Tzn., že zítra velmi brzo ráno frčím směr Prague; návrat zpět do civilizace 3.1. 2007. Luxus.
Přežijte všichni Vánoce a Nový rok!

Grèves, grèves, grèves

2006-12-15T16:33:00.000+01:00

Jsem předvolaná na Cité universitaire, kam si jedu takhle v pracovní dobu hodinu a půl pro pobytovou kartu. Narvané metro i busy, protože stávkují některé trasy RER. / Stávkují už asi 4 dny, takže nejsem ráno výjimečně poslední z přicházejících do práce. / Dojedu na místo, chvíli se motám, než najdu správnou ulici, dům, dvůr, křídlo, chodbu, patro, směr, sál. Po další půlhodině čekání se dostanu na řadu. A co mi neřekne neskutečně znuděná a kysele se tvářící slečna u přepážky?

« Vaši kartu tu ještě nemáme »
« Ano ? To jsem ráda, že mi to říkáte po tom, co jsem ztratila několik desítek minut jízdou sem, a to na Vaše předvolání. Ostatně máte v mých papírech na mě jen dva maily, dva telefony a poštovní adresu, asi to není dostačující... »

(...Alice exploduje a kleje v duchu...)

« A mohla bych vědět, proč tu ta karta není ? »
« Protože továrna na jejich výrobu byla ve stávce »

(Uááááááááááá. Pchchchchchchchchchr!!! Bléeeeee! Nasrat! )

« Aha, já zapoměla, že jsem ve Francii »
« Tak si znovu přijďte 28.prosince. »
« Cože ? 28. prosince? Já jsem do 4. ledna pryč »
« Hm, tak to nevím, jestli se ta karta pak od nás nevrátí zpět na prefekturu a jestli vám ji nestornují. Pak byste si musela žádat znovu. A to už vám ji taky nemusí dát, když už vám jednu vydají a vy neprojevíte zájem si ji v patřičném termínu vyzvednout. »
« Tak vám pěkně děkuju, nashledanou »

(Další přes hodinu trvající anabáze v dopravních prostředcích. Jediná otáka v mé hlavě: máme ještě v práci nějakou otevřenou láhev zbylou po poledním vánočním obědě s kolegy? Může proti člověku vstoupit do stávky celý svět?Která KK tohle spiknutí řídí?)

Jak jsme jeli na vélet - do třetice - tentokráte na urgences

2006-12-13T16:52:00.000+01:00

To bylo tak. Bylo sobotní poledne, já se právě probrala a chystala jsem se něco spapkat, abych mohla odejít pro změnu o víkendu do práce a tam se převléct za čerta a tímto se zúčastnit, jako úhlavní vrchol trojúhelníku postaviček strašících děti, Mikulášské besídky. Jenže podvědomí a má láska k dětem nejspíš zapracovaly a tak jsem se namísto instalace rohů a jiných propriet v kuchyni welice pěkně řízla do levého ukazováčku ne zrovna neostrým nožem. Krve jak z prasete, podkožní tuk deroucí se ven; přiznávám, drobet jsem zbledla. Debilní Monoprix! Kdyby neprodávali tvrdé bagety, co se tváří jako čerstvé, tak se určitě neříznu. Těm z vás, co si myslí něco o mé šikovnosti, vzkazuju, že si máte trhnout nohou. Mna!
Ukázala jsem své zranění kolegyni/lékařce a ta mě s konstatováním, že nějaký steh by neuškodil, poslala na pohotovost s varováním, že by tam čekání mohlo zabrat nějakou tu dobu. Tak jsem si cvičně s krvácející rukou obvolala chirurgy v bezprostředním okolí 6tého arrondissement a zjistila, že mi to nikdo, ale opravdu nikdo hned zašít nemůže. I vydal se tedy J. se mnou vozem na pohotovost jedné z nemocnic, kde údajně bývá míň lidí. Vlídně nás hned u dveří přivítal nápis « Urgences en grève ». Chvíli jsem přemýšlela, jestli náhodou nemám halucinace, ale ono ne. Opravdu zaslíbená zem…socialistické je tu fungování snad všech veřejných služeb, ale tohle už je fakt maso. Tak jsem se připojila k davu asi 35 již čekajících lidí a přemýšlela, mám-li to zapotřebí. Když během půl hodiny přijelo několik hasičů s novýma várkama urgentnějších pacientů, než jsem já /ano, funkci sanitek tu většinou mají hasiči/ došlo mi, že bych si počkala dobrých 7 hodin kvůli jednomu stehu. A tak jsem usoudila, že bude lepší zajít do hospody za rohem, dát si panáka, přestat se klepat a navštívit vedlejší lékárnu a tam nakoupit nezbytnosti pro ošetření kolegyní. Paní lékárnice na mou větu: « Dobrý den, já jsem se pořezala », reagovala větou: « A proč to děláte? » a následně mi doporučila, ať si mimo jiné zajdu do Picarda koupit Magnum, abych si z dřevěného držátka mohla udělat dlahu. Sobota je údajně den, kdy les femmes bricolent, tak už se ničemu nedivila a já se aspoň pobavila. Drahá kolegyně mě pak zafačovala a já se od té doby modlím, ať se rána zacelí. Pekelně se ale bojím dne, kdy všechny ty leukoplasti a steri-stripy a obvazy půjdou dolů…
A tož tak, jsem prostě hrozně šikovná.

Jak jsme jeli na vélet na jih

2006-12-11T19:04:00.000+01:00

To bylo tak. Kolega J. dostal bojový úkol odjet do Monaca a pořešit tam lednovou výstavku jednoho českého umělce. Tak jsem se obětovala a jela s ním jako doprovod zajišťující nezbytné doplňování tekutin, jídla, vyplňování kuponů na benzín etc. Z pracovní cesty se vyklubal příjemný výlet na côte d´Azur, během kterého jsme projeli Cannes/Nice/Antibes/Menton a pro mě taky novou Marseille. Po letech jsem taky navštívila Monte Carlo, kde jsme dokonce bydleli hned dans le centre naproti onému proslavenému casinu. Nejlepší ale byla pláž. Kdo by věřil, že se člověk v prosinci skoro vykoupe? Chyběly mi k tomu jen plavky….

Jak jsme jeli na vélet na jmelí

2006-12-03T18:53:00.000+01:00

To bylo tak. Měli jsme doma návštěvu, a ta si dvě hodiny před odletem vzpomněla, že v minulých letech se jezdilo hromadně na lov jmelí kamsi na campagne, kde na vytipovaném místě roste při zemi, a že by bylo fajn první adventní neděli tradici dodržet. A tak jsme se tedy nedbajíce prudkého deště a mlhy vydali na vélet. Po několika peripetiích na cestě jsme nakonec zdárně na místo dorazili, a já zjistila, že už jsem tam kdysi v prváku na gymplu byla, neb jsme se ocitli v Abbaye Challis, což je asi 3 km od Nanteuil, a kde jsme byli na exkurzi…
Za Abbaye jsme uhnuli na polní cestu, kde bylo bahýnka tak bratru dvacet čísel a tvářili se, že Mondeo je 4x4. Návštěvě do odletu zbývalo asi 50 min. Provedli jsme rychlou záškodnickou akci a vyběhli jsme z vozu k nejbližšímu stromu, kterému opravdu rostlo jmelí u země a chlapci už vytahovali nože, že jdou pižlat, a já se mezitím rochnila v bahníčku. Spatřila jsem ale zhruba jeden metr kubický už odřezaného jmelí válejícího se poblíž, takže jsme ho jen prachsprostě odtáhli, naložili a odjeli. Tímto se náš pobyt mimo auto značně zkrátil – řekla bych, že víc než 2 minuty jsme nemohli na čerstvém vzduchu pobýt. Návštěva ale stihla letadlo a my zdárně po další hodině strávené na ucpaném BP dojeli do cíle. Takže úkol splněn, najetých 130 km, a máme jmelí pro celou čtvrť. Jen mě mrzí, že jsme všichni zapomněli foťáky, protože za fotodokumentaci by to určitě stálo…

And now for something completely different. Až do čtvrtka Vás ušetřím svých duchaplných postů, neb odjíždím na jih. A pro ty, co by mi chtěli závidět, říkám ano! Svítí tam slunce a je tam asi 19ºC, yes!

Tak život chode

2006-12-01T13:07:00.000+01:00

Výlet do Prague jsem přežila více čí méně ve zdraví. Nejvýživnějším zážitkem byl nedělní finální dýchánek s K.a K., kdy jsme v jednu chvíli skončily ve sklepním potemnělém bytě, s talířem slovenského špeku a klobás, popíjejíce borovičku a hlavně poslouchajíce Hanu H. a jejího Potměšilého hosta...Vidím jako velmi pravděpodobné, že to tak s náma bude vypadat i za 40 let, oh my god... Následně jsme vyrazily ven a k výše jmenované kombinaci jsme připojily pivo, vodku, metaxu a fernet. Ještě ve 4 ráno jsme vzpouzely v Akropoli a v deset jsem už seděla v kanceláři na Saint Germain. Svět je fascinující. Jen pasovým úředníkům se nějak nezdála podobizna v dokladu shodná s mým ranním vzhledem. Dýchla jsem na ně a pochopili; chudáci.

Během týdne jsem se snažila regenerovat. Dnes jsem trhla asi osobní rekord v posouvání budíků: 8.30/8.45/9.00/9.10/9.20/9.40. V 9.46 se vrátil pan J. z běhání a byla jsem nemilosrdně vyhozena z postele. Ještě že pan riaditel je na dovolené a na docházku se momentálně nehraje, uh.
Jinak dělám pokroky v používání pitomých asijských hůlek. Základní observace: v japonských restos je mají kratší, než v thajských. Jestli někdo tuší proč, sem s vysvětlením! Ale je to docela sranda, když se člověk zrovna nezasere wasabi se sauce sucré nebo si nehodí do výstřihu kus nedešifrovatelné mořské potvory. Ne že by se u toho okolí královsky nebavilo, ale košer to není.
Kromě učení se jíst jsem taky učinila významné rozhodnutí, které zajisté zamrzí příznivce dekoru mých tapet z pokoje v 16ème - opouštím ho. Přece jen se přiznávám, že tam bydlí jen můj červený kufr. Jako historka by to možná bylo stylové, platit kufříku separé pokojíček v bourgeois čtvrti v Paris, ale bankovní účet se z toho neraduje.
Tak, musím jít ještě chvíli pracovat, neb pracovnímu pátku ještě není konec. Víkendu zdar! A sílu, v Devětsilu.

Off 2 Prague 4 the w-end!

2006-11-24T15:29:00.000+01:00

Mám dopřekládáno, dopracováno, takže mi zbývá už jen sbalit si kufřík a odfčet na Orly. Jen kdyby venku tak nepršelo, nebyla tam mlha a nefoukalo, blééé. A v Prague nebylo o 5C míň, než tady. Ale zas je tam plzeň a zelíčko a jiné. No prostě hard life. Tout ça pour vous dire, že se tam těším... A to je dnes asi vše, na co se zmůžu.

TOHLE jsou důvody, proč žít en France

2006-11-21T17:10:00.000+01:00

Jahůdková vodička, naprosto zásadní záležitost. Kdo nezná, neuvěří.

Taboulé s kuřátkem. Bez rododendronu...

A konečně rebarborovo-jablečný kompot!

Extáze!

Mr J. je mrtev, ať žije Mr J.

2006-11-20T16:07:00.000+01:00

Po intervenci papa opravuju onu původně tragicky vypadající zprávu: medvěd Josef je stále s námi! Šlo o nedorozumění a záměnu dvou Josefů ( a dvou sester).

A pokud byste chtěli, aby byl i s Vámi, musíte si zajet do Ikea. Jedná se už ale o typ remade.

Starý dobrý Josef je už prostě nedostupný :(
.....
A jestli máte pochyby o mém mentálním zdraví, odpověď je ano! Nejenom že jsem včera viděla utopenou lišku (!!!) v jezírku ve Versailles, ale dokonce jsem se pak dobrovolně dívala na Snowboarďáky.

Nostalgická

2006-11-17T16:30:00.000+01:00

Je pátek odpoledne, sedím v kanceláři ve 4.patře, venku se pomalu ale jistě stmívá, mně se klíží zrak a twinings/earl grey chládne. Běží nám tu česká televize a v ní sestřih ze 17. listopadu, takže mi to promiňte, ale budu trapně nudná a sentimentální a symbolicky tu vyvěsím aspoň fotku.

Ono je totiž neskutečné, že ani ne před čtvrt stoletím bylo všechno jinak. A kdyby sametu a štěrchání klíčů nebylo, asi bych tu teď neseděla. Takže mi připadá občas dobrý si to jen připomenout a nebrat vše jako samozřejmost. A to ne jen forcément 17.11...
Howgh.

Tak a teď už méně vážně. Kdyby vás zajímalo, jaký ma fotografický talent můj zploditel (a jaké má krásně děti, n´est-ce pas), čekněte tohle. Nachází se tam i obrázek legendárního medvěda Josefa, pijáka Mythosu, který byl ale bohužel nedávno nanávratně ztracen.
Pro dnešek by to mohlo stačit, přece jen bych ještě měla trošku pracovat. Ať si tu revoluci můžu večer na jazzu oslavit dole ve sklepě v klidu.

Still alive

2006-11-16T19:55:00.000+01:00

Nějak to tu zanedbávám, přiznávám. Neznamená to ale, že bych neměla o čem psát, popřípadě byla v nějaké kryse inspirace. Jak vidno, lingvistické vtipy ještě zvládám, hehe, no nic.
Jen prostě zas klasicky nestíhám. Pro představu, jak jsem moc pracovité děvče, musím konstatovat, že kromě každodenní 8/9 hodinové práce v ČC stíhám ještě placeně ve volném čase zaskakovat za jednu nešťastnici v naší knihovně (kde nejede topení, a proto mi sem vozí kolega víno…). A v extra povedené dny, jako například dnes, jsem v práci od rána do dvou, od dvou odpoledne do osmi večer v knihovně a následně od osmi do půlnoci na recepci, neb máme spešl jazzový koncert a někdo tam ty davy musí krotit a prodávat jim vstupenky a poukázky na pití, že. Spolu-údernice z kanceláře se mě ještě ptala, zda-li bych náhodou nestihla zaskočit ještě dole ve sklepě na baru, neb děvče, co tam bude samo, údajně není úplně schopné. A kdyby se Vám náhodou zdálo, že se nudím, vězte, že ani nie, protože jsem jen tak ze srandy vzala překlad pro Arte, nesestřihaný materiál na dokument o Petře Procházkové. V praxi je to 12 DVD-ček po hodině a půl syrového materiálu. Paní novinářka (i když nejen ona, neb v tom vystupuje i jedna z mých nejlepších kamarádek Ivana P.) částečně česky a částečně rusky hovoří o svém životě a angažovanosti ve veselých zemích jako Čečna, Rusko nebo Afghánistán. Nevím, jestli jste to někdy zkoušeli, ale já zjistila, že člověk si toho může říct na blbých deseti vteřinách setsakra mnoho, a copak teprve během 18 hodin?! Mezi mé oblíbené pasáže při překládání patřily například momenty, kdy mluví na valné hromadě asociace asi 15 lidí přes sebe a od paní režisérky mám příkaz to vše vyhmátnout, neb je to zrovna sekvence, kterou hodlá použít ve finální verzi filmu…To si tak prostě člověk sedí se sluchátkama na uších a třeba 30x si sjíždí jednu pasáž, aby vše zachytil. A není nad to, když se vám uprostřed toho všeho sekne komp na znamení, že jet 16hodin denně v kuse ho zas tak úplně nebaví. Ale jinak life is fun…Takže to je asi tak ve zkratce vše, čím v posledních dnech žiju, neb šibeniční termín jednoho týdne na celý překlad je přece jen o hubu.
A to je prosím dnes onen požehnaný den, kdy « Le Beaujolais nouveau est arrivé », nicméně já sedím a makám. To jsou mi ale konce….

Hypochondrický úlet pro Olgu

2006-11-08T12:49:00.000+01:00

Druhá návštěva lékárny (efekt první várky sirupu a pastilek se limitně blížil nule) proběhla ve znamení «dejte mi něco fakt silného, ať se toho kašle po třech týdnech už opravdu zbavím». Krabička něčeho, co na sobě mělo napsaný Eucalyptine vypadala velmi tempting, takže jsem do ní vložila své poslední naděje. Nicméně jsem zapomněla, kde žiju. Onen zázračný lék jsou totiž č í p k y.

Ano, čtete dobře, na rozdrásané hrdlo si má člověk aplikovat tady ten zázrak. Být latentním homosexuálem, asi bych zajásala… ale takhle? Tiše trpím a přemýšlím, jaký problém mají vývojáři lokálních farmaceutických firem.

2006-11-06T18:15:00.000+01:00

Ano, věříte správě svým očím a vidíte před sebou nový post, po poměrně dlouhé době. Život je prostě plný nástrah a tajemných překvapení, které vám ubírají času a noukají vás věnovat se bohulibějším činnostem, než je grafomanie. Takže stručně k uplynulým týdnům:

Zdárně pracuju, až do vyčerpání. Minulý týden byl extrémně náročný, neb se tu instalovala nová výstava, tentokrát fotografií Milana Davida, který mimojiné zná půlku Zlína. Welice vyčerpávající záležitost, pro ilustraci informace o tom, že pán umělec vytahoval první sedmičky či pivánko zhruba kolem desáté hodiny ranní. A až do nočních hodin nás pak bavil historkama například o tom, jak se za komoušů oženil s kamarádovým psem a celou záležitost dovedl opravdu až do regulérního obřadu a večírku. K památným se také zařadí věty: «Kuř, kuř, zajímáš mě» nebo «Nespi, budeš malátnej». Už se opravdu těším na derniéru výstavy, přejmenovanou na dernissage.
K mé velké radosti se mi vrátilo nachlazení, neb navzdory stále svítícímu slunci se pekelně ochladilo a vyměkla jsem do té míry, že jsem vytáhla ze skříně ponožky a hubertus. Zima, zima, zima. Obzvláště oblíbené jsou mé hodinové záchvaty kašle zhruba kolem páté ráno…
Je ze mě těžká Pařížanka. V neděli jsem se vypravila (no pravda ne úplně za ranního kuropění) na trh na Bastilu za účelem nákupu čerstvých rybiček a zeleniny. Byl to ráj nejen pro kapsáře, ale taky pro oči. Nejednou jsem si vzpomněla na Zdenku a vznik našeho barevného vaření, bylo to krásné, ale foťák jsem se vytáhnout neodvážila. A ratatouille jsem pak udělala asi 200kg, takže ho budu jíst tak zhruba do Vánoc.
Poučena z pobytu v Dijonu jsem se rozhodla, že bude záhodno začít poznávat nejen Paris, ale i okolí. A tak jsem navštívila o víkendu na jihu městečko Fontainebleau s jeho slavným zámkem a velkými zahradami. Před zámkem stál povoz s koňma, a jelikož zrovna padla mlha, připadal si najednou člověk jako o dvě století pozadu. Vélet jsme zakončili procházkou po lese, který vypadal zhruba jako by někdo udělal copier/coller v Českém ráji, jeho název ale zněl o něco prozaičtěji, Barbizon. Prý je to vesnička, kde kdysi žila spousta malířů. Jediný škraloup byl fakt, že trojpruhová dálnice byla zacpaná už 35kilometrů před Paříží, ale na to si člověk asi časem zvykne.

Takže tak nějak, to je asi vše zaznamenání-hodné, co se ve zdejších končinách událo.

Z dnešní četby na lince 63

2006-10-24T21:43:00.000+02:00

La France se croit toujours le centre de l´univers. Autrefois, je veux dire à la belle époque d´avant la mondialisation, à l´école communale, les petits Français avaient devant les yeux une immense carte de France, qui semblait dominer la classe avec ses longues fleuves toutes bleus, si bien tracés. Parfois, on exhibait une deuxième carte, beaucoup plus petite, appelée « Le monde », mais personne n´y prêtait vraiment l´attention. Tous comprenaient que le reste du globe était destiné à recevoir le rayonnement de la France, voir à fournir des lieux de vacances un peu moins pluvieux. Avec la mondialisation, hélas, tout a changé. Cette vision nombriliste a été chamboulée. Editorialistes, économistes, et autres individus mal élevés se sont mis à parler de la France comme d´un pays comme tant d´autres. Un pays qui ne représente qu´infime pourcentage de l´économie de la planète. Pire, on apprenait que l´économie française ne pesait pas plus qu´un seul État américain, la Californie, pourtant plus réputée pour sa consommation de marijuana et de cocaine que pour ses performances industrielles. Vous avez bien lu : la France et la Californie sont ex-aequo économiquement.

Další perly v knize Sacrés Français! Un Américain nous regarde od Teda Stangera; vhodné k pěknému startu dne (nevhodné k nahlídnutí sousedovi v dopravním prostředku...).

Bilan

2006-10-22T13:21:00.000+02:00

57 hodin strávených v práci
2 dny úplně bez hlasu
2 dny skřehotání
desítky odporných bonbónů proti kašli a desítky ml ještě odpornějšího sirupu
hektolitry čaje
3 výživné večírky jako bolestné

Stává se ze mě expert na ředitele škol v Paříži, Lyonu a Nimes. Bombarduju je dopisy, ve kterých je nutím buď zapojit jejich studenty do naší kreslící soutěže, nebo jim nabízím, pozor, zdarma jeden výtisk Labyrintu světa a ráje srdce ve francouzštině. Brzy ze mě bude poštovní spammer par excellence!
Btw, víte, co znamená pro všechny zaměstnance dovezení čerstvě vytištěných programů ČC na další čtvrtletí? Ne? Já vám to řeknu: 2500 obálek/2500 štítků/7500 známek (protože pošta změnila tarify a rozdíl se musí dolepit) a 2500 vložení programu a pozvánky na vernisage do dotyčných obálek. Ale protože to bylo ve společnosti těchto lidí, dalo se to přežít.

Tož tak.

Jak přijít úspěšně o hlas v deseti krocích

2006-10-18T20:12:00.000+02:00

1) nastěhujte se do starého domu s velkými dírami pod prahem a okny, přičemž pro jistotu neustále větrejte, abyste z domu vyhnali z vedlejší místnosti se linoucí smrad hnijící slaniny vašich spolubydlících. choďte spát s mokrou hlavou.
2) jezdětě MHD a pravidelně tak vystavujte svůj organismus prudkým změnám teplot: venkovní zimy versus upocený přecpaný dopravní prostředek. když začínáte mít pocit, že chytáte rýmu, atakujte babiččin bylinkový čaj po hektolitrech.
3) zůstaňte v práci přesčas, jako vždy, ale tentokrát fest. až do té doby, než odchází i big boss a společně s komplicem kolegou vás pozvou na "vietnamskou polévku fo" (nebo tak nějak)
4) nechte se doslova svézt CD autem a za žádných okolností nesrolovávejte okénko
5) spojte protiklady: po horkém čaji kopněte blíže nespecifikovaný počet Bushmills s hodně ledem. léčba šokem...
6) dejte si své 3 cigaretky denně, přejděte na Bordeaux
7) jezte fo s veškerými servírovnými proprietami, to znamená kromě čerstvé bazalky taky se zeleným koriandrem a hlavně! s malinkýma červenýma a zelenýma papričkama. pekelně pálivýma. a všechny je pořádně rozkousejte, hrdinně.
8) najednou si všimnete, že tak drsně skřehotáte, ale to vlastně nevadí, je to takové, ehm, sexy
9) sedněte si do taxíku a marně hledejte na zadním sedadle pás. rozpoutejte na dané téma diskuzi s řidičem, která se vyvine do menší hádky. živě odpovídejte na jeho výpady, že si nemáte co sedat do taxíku, když se chcete za jízdy připoutat (logika?!?). po deseti minutách (hlasivky vyčerpávající) hádky si nechte od taxikáře vysvětlit, že je Řek a tyto drobné výměny názoru jsou jeho národním sportem, takže nic ve zlým
10) ráno se probudíte a zjistíte, že prostě nemluvíte. což je vlastně v pohodě, protože po vás v práci nikdo nemůže chtít, abyste zvedala telefony. a kolegové vám nosí čajíčky, vitamíny, oříšky a jiné až pod nos, pohoda.

Ve znamení žlutého slunce a hvězdy

2006-10-15T21:15:00.000+02:00

Mám za sebou další týden v pracovním procesu, který mě jak časově, tak energeticky vysál do té míry, že jsem nebyla schopná se jakkoliv mobilizovat k psaní. Mám ten pocit, že tu vše plyne kosmickou rychlostí, což je mi překvapivě příjemné.
Kromě sezení v kanceláři jsem zvládla návštěvu Maison de la culture juive, ve které probíhalo něco jako salon čerstvě do francouzštiny přeložených knih pocházejících ze střední a východní Evropy; z pěti knih měly tři co do činění s válečnou minulostí a nacistickým režimem. Otázka viny a stigmata minulosti jsou jak vidět i do dnes nosným tématem i současných autorů. Soirée jsem zakončila ve skupince lidí v tibetské restauraci, kam údajně chodí v P. dalajláma. Škoda jen, že byl zrovna v Prague. Poměrně jsem se ale pobavila "typickým tibetským chlebem vařeným v páře": už na první pohled vypadal jako knedlík (nebo nok?), při ochutnání se má domněnka potvrdila. Konzistence úplně knedlíková, barva taky, stejně jako mazlavost; jen těsto jako by bylo půl na půl bramborové a houskové a výsledný produkt vypadal spíš jako parenica. S tou chutí v ústech jsem se chvíli cítila jako doma, jen si nedovedu představit, že by v české hospodě hostům hned po příchodu servírovali čaj. Pravdou je, že knedlík se mi na chvíli i udělal v krku v momentě, kdy nám jeden bývalý diplomatický pracovník ČR v Alžíru vyprávěl, jak fungují lokální islámské školy a vůbec celý tamní systém vzdělávání; nic pozitivního a do budoucna naděj přinášejícího to nebylo...
V pátek jsem se příjemně umrtvila opět u nás na jazzu nejen plzní, jdouce domů mě tady už poněkolikáté napadlo, že všechno je, jak má být. Potěšil mě taky již dřív zmiňovaný J. Šmíd, jež si na mě překvapivě vzpomněl a slíbil mi donést dvd s Postřehy odjinud z Dijonu, takže snad konečně uvidím, co s námi na jaře spáchal.
Pokračování ve jménu židovské tematiky jsem si střihla v sobotu, kdy jsem se vydala na další literární zážitek: autorská čtení z dvou knih opět na téma WWII a vyhlazovacích táborů. Jelikož mi pak nebylo lehce na duši, vyšla jsem se pak vzpružit se na výstavku Yves Klein v Centre Pompidou; nicméně jsem cestou zapomněla, že jsem ve Francii a že tu stávkovat může opravdu každý a neustále, a tak jsem zůstala jen vytočená stát před zavřenými dveřmi, na kterých zel nápis: "zaměstnanci stávkují" v mnoha jazycích (včetně polštiny, jen čeština nikde). Doma v klidu postele jsem tedy kulturní okénko týdne zakončila "Letem číslo 93", což taky rozhodně není film z nejveselejších. Jak již trefně psal jeden z českých kritiků, mrazivé na něm je to, že už dopředu víte, že se nakonec neobjeví žádný Bruce Willis a nevyseká na poslední chvíli všechny z průseru. Poslouchat autentické záznamy telefonátů lidí, co mají před sebou poslední minuty života a jejich loučení s blízkými je poměrně emotivní záležitost.
Tak jsem zase načerpala sil, něco se dověděla, přežvýkala několikery noviny a časopisy a nabita (snad) se těším na další týden. Doufám, že i vy se máte srovnatelně dobře!

Till I Roll Over Dead

2006-10-09T21:22:00.000+02:00

Tak mě tady máte zas s novou várkou drobných, byť obsáhlých poznámek.
Mám za sebou první pracovní týden, který mě příjemně vyčerpal a naučil pár nových věcí. Nechci si to malovat moc růžově, ale zatím to vypadá, že jsem se upsala na 8 měsíců a 8 hodin denně instituci, ve které mi bude ctí se angažovat. Nejen že mám milé a sympatické kolegy (teda vlastně většinou kolegyně), ale navíc mám i pocit (na rozdíl od mého snažení na Sciences Po, korunovaném jen prodejem prací na Oboulot), že práce, kterou dělám, i k něčemu vede. Což je docela příjemná změna. Samozřejmě vám nebudu tvrdit, že vše co mám na starost a za úkol je činnost vysoce povznášející, ale pocitu satisfakce mě to nezbavuje. Takže si do budoucna budu držet palce, aby se má současná povznesená nálada nezměnila!
Milou skutečností, neoddělitelně spojenou s Centre tchèque, je páteční jazz dole "u nás" v klubu, zvaném Janem Šmídem "Jeskyň". V pátek jsem jeden z prvních koncertů navštívila s pár dobrodruhy ze čtvrtého ročníku a nutno říct, že to byl vcelku příjemný relax. I když dle názoru některých patřil spectacle spíše ke slabším. No každopádně si nenechám ani tento pátek ujít další koncert minimálně pro srovnání, ale taky proto, že na čepu je Budvar za zde naprosto výjimečnou cenu (a ano, přiznávám, i zaměstnanecká sleva dělá své).

O víkendu jsem se jala si zútulnit svůj příbytek, pročež jsem se vypravila do lokální nejmenované švédské firmy zabývající se prodejem nábytku a čekoholiv s bydlením souvisícím. Takový vélet doporučuji ale jen povahám silným, pakliže nedisponují autem. Napřed jsem strávila půl hodinu v metru, následně dalších 30 minut v autobuse ve třetí zóně. Pozorujíce ale oknem podzimní taje a čarokrásy Bouloňských lesíků, zapomněla jsem vystoupit tam, kde mi to plán ratp.fr nařizoval. Zcela logicky jsem se tedy vydala zpět proti směru jízdy, po několika stovkách metrů mě ale několik dálničních tepen vzájemně se křížících v nejrozmanitějších uskupeních přečíslovalo. Pevně věřím ve vaši představivost a schopnost vykreslit si mě, jak coby přerostlý zajíc hopkám přes mohutné dvojpruhy a snažím se marně dostat se na druhou stranu spleti silnic, za kterou se rýsovaly staré dobré vlaječky Ikea. Mějte na paměti, že jsem se nacházela někde v industriální zóně, kde se někomu o přechodu/podchodu/nadchodu pro chodce může jen zdát. Pro přiblížení situace má pouť vypadala asi tak, jako kdyby člověk vystoupil z MHD někde v Brně u Makra a měl heroický úkol dostat se bez úhony do Shopping parku Avion. Tedy nic moc vyhlídka. Nakonec má pouť trvala něco málo přes 4 hodiny, z toho zhruba 20 minut strávených přímo v cílovém bodě cesty, no ale ono za to ten Bibbi Snurr v červené a mé milované Rattviky fakt stojí. Nemluvě o tom, že jsem si pořídila taky pořádnou peřinu a tak tady v tom ledovém království možná ani nezmrznu do doby, než začne topná sezóna.
V uplynulém týdnu jsem taky začala intenzivně přemýšlet o změně garderoby (ne, Olgo, nezačnu nosit nic fosforového ani jinak barevného). Empirickým výzkumem jsem ale došla k závěru, že se na mě přece jenom dívá okolí jinak, když mám na sobě jeany s teniskama, a když se promenuju na vysokých podpatcích v decentní sukni, i když s nedecentním výstřihem. Ono je to smutné, ale asi je to opravdu tak, že na jistou část zemské populace víc zabírá ta druhá varianta. Ach jo.
Jeden postřeh mám taky co se týče techniky. Zkusil si někdo z vás v poslední době na veřejnosti vytáhnout z tašky discmana? Ano, myslím ten dnes už evidentně zastaralý vynález. Docela jsem se v buse i metru bavila vytřeštěnýma pohledama všech těch i-podářů či jiných vyznavačů miniaturních přehrávačů; skoro jako bych jeho používáním provedla nějaký hrozný smrtelný hřích!
Dnes jsem poprvé viděla Trocadéro a okolí Tour Eiffel bez pouličních prodavačů kopií věže v jakékoliv velikosti či barvě. Ne že bych se bavila chozením kolem každý den, pohled z autobusu mi normálně stačí, ale dnes mě vezl směrem k domovu manžel mé kolegyně, který si pro ni přijel obětavě do práce. A tak mě cestou vyhodil u věže, a já si udělala procházku v drobném dešti domů, přičemž jsem byla svědkem policejního zátahu na již zmíněné prodavače/šmelináře. Z policejního autobusu vyskákalo komando oobuškovaných maníků a jalo se utíkat na všechny možné světové strany, kde byla vidět prostěradla posetá Eiffelovkami. V mikrosekundě podavači zareagovali, sbalili své zboží a utíkali i s nákladem, co jim nohy stačily. Nutno říct, že Afričané asi mají opravdu něco v genech, protože zmizeli v dál neuvěřitelnou rychlostí. A tak se prostranství na chvíli ocitlo zcela bez komerce a otravného nabízení cetek. Škoda jen, že tou dobou už lilo tak, že to žádný turista nemohl ocenit, protože všichni seděli v okolních kavárničkách; jen já jsem se neohroženě brodila potoky vody a málem se přizabila na kluzkém mramoru.
Méně úsměvný mám postřeh o ČR a její snaze podporovat studenty v zahraničí. Se zájmem a radostným očekáváním jsem si přečetla článek v regionální příloze MF o tom, že olomoucký kraj hodlá od příštího roku dávat stipendia studentům jak vysokých, tak středních škol na jejich zahraniční pobyty. Obratem jsem si našla na webu, jaké jsou podmínky podání žádosti a dověděla se tak, že žadatel musí kromě jiných poměrně neobtížně splnitelných podmínek taky být zapsán do řádného studia na jedné z univerzit přímo v olomouckém kraji. Kontrolně jsem napsala mail paní, co má dané žádosti pod palcem, nepochybuju ale o tom, že fakt, že nejsem studentkou v českém systému, bude tak vážným handicapem, že mi znemožní se o podporu jen ucházet. Známe přece striktnost úředníků, že. Takže jsem se opět na svou vlast zcela právem rozhořčila, protože jak víc by nám "jiným a divným" venku o studium se snažícím, mohla ještě házet klacky pod nohy, si už moc nedokážu představit. Asi máme tento přístup za trest nebo co.
V rámci uklidnění jsem se šla v neděli odpoledne procházet. Takticky jsem si před vyrazením prohlídla detailněji mapu okolí a s úžasem jsem zjistila, že mé bydliště je obklopeno desítkami nejrůznějších ambasád a konzulátů. Takže už aspoň konečně vím, proč se tu motá neustále tolik CD aut. Jen mě moc neuklidňuje, že valná většina z nich tu reprezentuje a hájí zájmy států jihovýchodní Asie, blízkého i dálného východu, popřípadě subsaharské Afriky. Snad se ale pan Huntington mýlí ve svých úvahách… Mimo jiné, pro ty z vás, co se v tom taky vezou, doporučuji článek JXD "Islám proti násilí" v předposledním Reflexu č. 39, a následnou diskuzi pod ním; jako doplňující četbu navrhuju z archivu víkendové Kavárny MF Dnes "Válka, v níž prohráváme" od Agnieszky Kolakowské. Výživné!
A nakonec ještě poslední tip pro vyznavače Dana Browna: sežeňte si Urbanův Santiniho jazyk, o kterém jsem se už zmiňovala. Je to taková milá variace, obsahující tajemno, vraždy, znamení, numerologii, náhody a v neposlední řadě taky tajný odkaz dávných staletí, to vše zasazeno do českého kontextu, jehož reálie určitě mnozí znáte. Pěkná, byť místy málo uvěřitelná oddychovka.

Virtuální návštěva

2006-10-07T18:30:00.000+02:00

Rozhodla jsem se zprostředkovat vám pár momentek z mého nového bydliště. Takže vítejte na tour virtual!

Na stanici Rue de la Pompe na lince devět se nachází tento krásný vstup/výstup z metra. Vede na širokou avenue Georges Mandel, která je poseta kaštany, a když se po ní jdete ne pod zemským, ale naopak nad zemským povrchem, dostanete se zhruba za 5 minut na Trocadéro.

Přes tuhle avenue Mandel taky musím přejít, abych došla domů. Kromě toho, že vás na ní můžou srazit auta jedoucí ve dvou pruzích v každém směru, je také zajímavá tím, že uprosřed je něco jako parkovací pruh, ve kterém se prohánějí dost rozjetí cyklisté.

Po úspěšném přechodu se dostáváme na rue Eugene Delacroix. Zhruba v její polovině se nachází École irakienne complémentaire. Tak jsem si včera v tomto kontextu jdouce domů představovala, jak by asi vypadala aktualizovaná Liberté guidant le peuple...

Na konci této uličky se nachází brána do mé uličky v uličce (stihla jsem pochopit, že mnozí z vás tento pojem ne tak úplně zpracovali), takže to vypadá to asi takhle:

Po zadání kodů jsem vpuštěna dovnitř. Anebo se taky můžu rozhodnout si cestu prodloužit, obejít roh domu a do své uličky vejít přes druhou zakódovanou bránu:

V každém případě dorazím k tomuto domu, kde jsou mým výsostným územím dvě velká a jedno malé okno vlevo nahoře.

Povšimněte si, prosím, terasy nad mými okny.

Vevnitř vystoupám po schodech, pravda ne moc nápaditých, do druhého patra:

A po otevření dveří se mi naskytne zhruba následující pohled:

Po mírném otočení doprava, dveře vedoucí do koupelny:

A čelem vzad: levé dveře jsou vchodové, pravé falešné vedoucí do vestavěné skřině. Lampička s artyčokovým dekorem je jednou z dominant mého stolu.

Zde zátiší s mým nesmrtelným sarongem, novým koberečkem a beddings.

A zde výhled z okna při přechodu do koupelny:

Která vypadá takhle. A má ucpané umyvadlo, zřejmě mé prokletí ve Francii. Paní majitelové už mi ale slíbila zapůjčit zvon. Tak si zas ve volném čase budu hrát na instalatéra.

I toto je důležité. Když si na něj sednete a nezatáhnete předtím závěsy, s velkou pravděpodobnosté připravíte pěknou podívanou sousedům odnaproti. Ještě jsem to ale nezkoušela...

A nakonec ještě pohled z okna vlevo,

vpravo,
a dolů:

A pro ty, co to vydrželi až do konce, zde mám třešničku na dortu: detail z mých fenomenálních tapet!

Doufám, že se vám u mě líbilo. Škoda jen, že do jpegů nejde narvat zdejší zima. A taky sílící smrádek ze společné ledničky s Číňankami, docela by mě zajímalo, co to tam děvčata skladují. Ti bystřejší z vás si zajisté všimli, že chybí fotodokumentace kuchyně; tu jsem ale nazhrnula do své visite, protože je v ní tma a fotku mikrovlnky jste už všichni asi někdy viděli...takže das ist alles.

Vše nejlepší Ferdinandu Vaňkovi

2006-10-05T09:25:00.000+02:00

Tady ten pán má dnes 70. narozeniny.
Takže mu přeju jen to nejlepší, zaslouží si to.

Dead duck day

2006-10-04T21:40:00.000+02:00

Vážení a milí, jsem vyřízená. Poznávám, že život poctivě pracujících ve velkých městech je náročný. Ale mám, co jsem chtěla – aspoň teda v práci. Rozhodně jsem ale nesnila o dopravních útrapách. Dnes jsem si spočítala, že jsem celkově strávila přes dvě a čtvrt hodiny v metru či busech. Děs. Máte li bujnou fantazii, zkuste si představit situaci, kdy je nejen vyhlášená stávka lokální MHD, takže jakžtakž jede jeden spoj ze dvou, ale do toho se ještě přihodí nějaký technický problém na klíčové trase mající na sobě 11 dopravních uzlů. K tomu na sobě máte vypolstrovanou podzimní bundu, hlídáte si kabelku a notebook a je na vás namačkaných spoooooousta lidí, všelijakých. Vlak metra ujede vždy jednu stanici, 5minut stojí a pak se zas rozjede. A zhruba na každém druhém rozjezdu se zastaví uprostřed tunelu, zhasne elektrika a jen tak se stojí potmě. A do toho vám ječí Mick Jagger do uší: "It's just torture baby/Why don't just get a gun and shoot it/Why don't you just get a gun/Why don't you just get a gun" Uáááá! Utěšuju se jen myšlenkami na M. v Kuala Lumpur, jak ta se dostává do práce mi není jasné vůbec.

Ale abych nebyla jen negativní, musím říct, že jsem zde zaznamenala pozitivní différence s ČR: velmi malý výskyt oranžové barvy prakticky všude/na všem. Dokonce si tu nikdo tu šílenost ani nepatlá na hlavu, abych se na to pak musela dívat. Díky ti osude!

Poslední poznámku mám ještě ze svého bydliště. Moc se tu s ostatními obyvateli domu nepotkávám, což je s docela s podivem, ale dole u vchodu pravidelně visí klíče od aut zaparkovaných přede dveřmi. Překvapivá míra důvěry, na dnešní dobu. Majitelé jsou ale asi ještě stará škola. Pan manžel je údajně bývalý šéf francouzského Červeného kříže, aktuálně je v čele Alliance France-Bulgarie. To by vysvětlovalo, proč nedostali osýpky při zjištění, že jsem z Europe centrale. A navíc vypadá trochu jako děda Bohuško, to mu dává několik bodů k dobru.
Uzmula jsem si dnes v práci Santiniho jazyk od Urbana, tak se do něj jdu pustit. Ostatním přeju dobrou noc.

Věci se dějí aneb změna je život

2006-10-02T21:55:00.000+02:00

V neděli večer jsem se úspěšně přestěhovala do XVI-tého arrondissement do Villy de la Tour. Odtáhla jsem si metrem tuny svých bagáží (tentokrát mi ale jeden pán pomohl!), což v Klářiném bytě ihned zvětšilo obyvatelný prostor o polovinu. A to mě tak vyčerpalo, že jsem večer odfrčela, navzdory značné únavě, na Champs de Mars pod Eiffelovku na sraz ScPo. Sedět jen tak (tehdy ještě bez netu) v růžovém pokojíku a přemýšlet nad tím, jaké to cesty pekelné mě do této země kdysi zavedly, bych asi nezvládla. Velice kýčařské posezení pod blikající věží, výhled na dobrodruhy žonglující ve tmě se zapálenými loučemi, historky od lidí, co právě úspěšně prošli 3.ročníkem (třeba ty výživné o Ismailovi, snažícím se handlovat ceny potravin v pražských supermarketech dle domácího zvyku z Maroka), kolem neustále projíždějící angličtí cyklisté pídící se po papírcích, Despe a vlezlá zima způsobily, že jsem ze sebe vyždímala i poslední zbytky energie a usnula snad ještě před dopadením do postele (kterou jsem si ale během první návštěvy pokoje nezkusila, a tak jsem pak byla překvapena její měkkostí). Ráno jsem prozřetelně vyrazila na první den na stáž asi o hodinu dřív v předtuše, že místní MHD nemusí vždy jezdit dle plánu (má cesta přímým autobusem na Saint Germain des Prés měla údajně trvat 24 minut). Inu bylo pondělní ráno, zácpy, všude mnoho osamopalovaných policistů a k mému velkému štěstí se v mém čísle 63 nacházel taky autistický chlapec, který byl evidentně ztracen, lost in translation, protože nekomunikoval, nic u sebe neměl, jen se tvářil dost vyjeveně. Takže zodpovědná paní řidička zavolala policii, aby s ním něco provedla a my, ostatní cestující, co jsme až příliš dobře znali veškeré podrobnosti a destinace našich plytkých dní, jsme museli čekat, až muži zákona dítě "zachrání". To pak celou akci zpestřilo hysterickým křikem a striktním odmítnutím vystoupit z autobusu a dalším desetiminutovým vyjednáváním. Další nečekaná prodleva nastala u Národního shromáždění, kde byl náš autobus zastaven kolonou projíždějících zuřivě blikajících limuzín. Do Centra jsem nakonec přijela po skoro 50 minutách a před branou stanula právě minutu předtím, než jsem tam měla být. Jaká bude cesta ve středu, na kdy jsou plánované stávky, nevím.
V práci jsem pak byla poměrně rychle včleněna do kolektivu, jež se zdá býti sympatickým (5 ženských -sic - pan ředitel a pan správce). Na ranní poradě jsem se dozvěděla, že průběžně budu využívána všemi, co budou s něčím potřebovat pomoct. A kromě této pěkné funkce, které si někteří troufají říkat "holka pro všechno" budu mít taky na starosti communication. To znamená, že se budu starat o propagační materiály (s prvním kolem stahování zábavností jako gimp, paintdotnet či skribus už mi pomohl klasicky papa) a vůbec zprostředkování informací potencionálním návštěvníkům. A návdavkem, snad jakoby i mé nové kolegyně vycítily mou neutuchající náklonnost k dětem, jsem dostala na starost akci nazvanou "mon carnet de voyage", což je v podstatě soutěž pro děti od 9 - 15 let, ve které mají ztvárnit téma letní dovolené se zajímavým prožitkem. Odměnou jim pak bude víkendový pobyt i s rodiči v Praze. A vice versa funguje soutěž i pro české děti u nás. Já mám začít komunikovat s řediteli/telkami škol v 5 a 6 arr. (ještě že ne ve všech 20) a snažit se získat je, a především jejich žáky, pro tuto soutěž. Jsem velmi zvědavá, kolik moderních hyper bourgeois a hyper noble dětiček se nechá svést vidinou vodovek a patlání obrázků z letní dovolené někde v Dominikánské republice. A to vše za výlet do země, o níž si tu stejně většina lidí stále myslí, že se jmenuje Československo a nachází se někde mezi Kavkazem a Mandžuskem...No ale třeba budu jen mile překvapena.

A to by asi tak pro dnešek bylo vše. Vydealovala jsem dnes večer konečně se sousedkama Číňankama připojení na net, tak už pěkně frčím po síti přímo z postele, ale nutno říct, že má únava překonává i nadšení z připojení. Howgh.

Bydlím, tedy jsem

2006-09-30T18:36:00.000+02:00

Ano, deníčku, je tomu tak. Nebo teda přesněji: zítra tomu tak bude. Dnes jsem si udělala kolečko po dalších bytech, jež byly buď nevyhovující, nebo seznam papírů a dokladů, které po mě jejich majitelé chtěli, přesahoval i mé nejbujnější fantazie. A jak už to tak v pohádkách bývá, jela jsem unavená, znechucená a zplihlá podívati se na poslední pokoj do XVI. Po výstupu z metra jsem minula pána venčícího lokálního Sigiho, což mi hned udělalo radost. A kaštanové listy líně padaly k zemi...a kapky lehkého deště se snášely tím samým směrem, gravitace dělala svou starou dobrou práci. Ach. A v tomto nostalgickém podzimním rozpoložení jsem dorazila na danou adresu, zadala kód, vešla do ulice v ulici a našla ten správný větší rodinný dům, ve kterém už mě čekala stylová paní majitelka v růžovém županu a omlouvala se, že má bronchitidu. Zavedla mě do druhého patra vchodem přes jejich dům a ukázala mi pronajímaný pokoj o velikosti téměř 20m2, ze kterého vedou ještě další dveře do koupelny a spol. Vybavení sestává z velké postele (yes!), vestavěné skříně, stolu, poliček a malého kusu nábytku, co se tváří jako komoda. Až na dost šílené staré fialovo-růžové tapety není místnosti moc co vytknout. Na stejné chodbě jako můj pokoj se nachází ještě dva menší, ve kterých aktuálně bydlí dvě čínské studentky, se kterými se budu dělit o plně vybavenou kuchyňku. Jednu z nich jsem už měla tu čest poznat, děvče se tvářilo docela mile a potěšilo mě tím, že má u sebe wifi, na kterou se pak za drobný úplatek budu moci připíchnout. Jako bonus k pronájmu mám společně se všemi majiteli domu přístup na velkou terasu na střeše domu (třetí patro s výhledem do oné uličky v uličce plné stromů a vůbec zeleně). Lokalita je to dle pohledu poklidná a tichá, kousek od domu je obchod + boulangerie. A idylka pokračuje, neb paní majitelka na rozdíl od ostatních striktně nevyžaduje francouzského finančního garanta a jako kauci si nebere dopředu dva měsíce nájmu, ale jen jeden. Odpadají u ní taky stohy jiných dokladů, jež by mi jen znepříjemňovaly život. Takže resumé dnešního dne je konečně přeci jen pozitivní. Čeká mě tedy poslední noc u dobrodinky Kláry a zítra odpoledne si balím svůj červený kufřík a fičím na rue de la Tour. Incroyable!

Hledání evidentně to be continued

2006-09-29T20:06:00.000+02:00

Lov pokračuje, bohužel. Z fáze obvolávání jsem přešla do fáze návštěv bytů. První dva navštívené pokoje byly, co se týká vybavení a údržby zcela evidentně netknuté zhruba od doby konce 2. světové války. Paní majitelka jednoho z nich, velice šarmantní a asi stoletá paní Goldschmidtová se mi svěřila, že prostoru, kterou pronajímá, vůbec v průběhu posledních několika let nenavštívila, protože se nachází v sedmém patře bez výtahu, a tudíž neví, jak to tam teď vypadá. To by možná vysvětlovalo, proč hrála "sprcha" všemi barevnými variacemi plísní a v různých koutech se válely zbytky svršků předcházejících nájemníků. V druhém pokoji o celkové rozloze 10m2 byla pro změnu toaleta hned v e d l e postele – velmi lákavá představa pravidelného užívání, zvláště v přítomnosti návštěv. Papírové stěny a společné sprchy pro 7 dalších bytů taky nebyly nejpřitažlivější. Další dva byty vypadající nadějněji spolu se mnou navštívilo v průměru asi tak 30/40 dalších zájemců. Pamatuje si někdo z matematiky, jak by se dala vypočítat pravděpodobnost toho, že dá majitel přednost mně, vezmeme-li do úvahy veškeré mé handicapy? Včera jsem se mimo jiné taky dověděla při telefonátu s jednou majitelkou, že u nás máme něco jako občanskou válku, devalvovanou měnu a že mi tady přece nikdo byt nemůže pronajmout, protože je přece jasné, že nebudu schopná ho platit. Velmi zajímavé. Návdavkem se mě ještě paní zeptala, proč volám z utajeného čísla. Starosti, drzost a ignorance některých lidí mě nepřestávají fascinovat. Další návštěvy mě čekají o víkendu. Už teď se těším, ale snad už to dospěje do šťastného konce.
Z jiného soudku moc podnětů nepřišlo. Pro příznivce adrenalinových sportů se sebevražednými sklony doporučuji zkusit jízdu po jednom z největších bulvárů na kolečkových bruslích bez helmy a jiných ochranných pomůcek, ovšem pozor: v závěsu na okénku auta řidiče. Velmi stylové. Turisti nestíhali cvakat digitály.
Pro příznivce mladých krasavic s inteligencí limitně se blížící nule by mohlo být dobrým tipem okolí place Vendôme. Takovou koncentraci dlouhovlasých blondýnek v minisukních s nohama končícíma zhruba někde tam, kde mi začíná krk, jsem snad ještě neviděla. Truman Capote by měl radost, Tiffany a jemu podobné značky v průběhu vleku času neztrácí svou přitažlivost. A když už jsme u kultury, můj soukromý žebříček ATP nejbizardnějších filmů má od včerejška nového vítěze. Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec překonal i staršího kandidáta podobného tematického ražení Delikatessen. Velmi velmi nechutné. Vzhledem k tomu, že oba dva zmíněné filmy mi dal do počítače papa, chvíli jsem nevěděla, co si o tom myslet. Naštěstí jsem ale dostala od Rádi flašku portského, kterým jsem své drobné obavy rozptýlila. A tak můžu zase klidně spát.

Flat hunting a jiné

2006-09-27T13:48:00.000+02:00

Mými nejlepšími kamarády jsou v posledních třech dnech Google a Skype Out. Sedím v garsonce v sedmém patře bourgeois domu v 8.arrondissement u Kláry H., jež mi poskytla provizorní útočiště (jak se jí za to všechno odvděčím ještě nevím) a intenzivně chytám ze spodního patra od sousedů wifi signál. Za těch pár desítek hodin, co jsem odjela z téměř rodných HL. jsem získala sérii poznatků, jež mě občas mile, občas nemile překvapily. Namátkou zde několik z nich:

fungování lidské paměti ja prapodivná záležitost. ještě než stihl po nástupu ve vlaku pán z reproduktoru říct "welcome on board of super city pendolino train", už jsem věděla, že jsem doma zapomněla kromě nezbytného diáře taky žvýkačku na krk (ach ano!). půl hodiny předtím jsem ale ještě doma byla přesvědčená, že vše mám. nepotěší.
letadla společnosti Skyeurope mohou (navzdory všeobecně sdílenému opačnému názoru jejich pravidelných cestujících) létat načas
jejich piloti mají občas romantickou náladu a při vzletu nad Prahu naschvál zamíří přímo nad Karlův most, Hradčany a Žižkovskou věž v pozdním podzimním odpoledním slunci. krása!
Pařížani nejsou zas tak galantní a vychovaní, jak se o Francouzích všeobecně občas říká. ani tentokrát nikoho na schodech mezi různými linkami metra nenapadlo pomoci nešťastně vypadající, taškami ověšené slečně, tahající obrovský kufr. ještěže českým nadávkám nikdo nemohl rozumět
v metru moc často francouzštinu neuslyšíš
v metru je šílené teplo, i když je venku jen kolem 20C. o tom, jak tam bude, až bude venku 40C, radši zatím nepřemýšlím
v metru člověk může trávit denně spoustu času. jen ho to asi po jednom dni omrzí.
fyzické proporce drtivé většiny cestujících afrického původu přesahují standardní velikost sedadel; z tohoto důvodu se jeví stání při jízdě jako lepší varianta
studenti Sciences Po na rue St.Guillaume se i během pauzy na cigáro na ulici tváří, jako by už TEĎ řídili celou zeměkouli. na kolemjdoucí (pokud také nezamíří na IEP) se dívají s jakýmsi prapodivným despektem. syndrome de supériorité by se asi opravdu v některých případech měl začít akutně léčit.
už jsem objevila onu bájnou kavárnu u školy, údajně místo s největší koncentrací homosexuálů v celé Paříži. mýty padají někdy až pozoruhodně rychle.
člověk by si neměl myslet, že existence různých školních kanceláří věnující se jednotlivým záležitostem může opravdu pomoci efektivně řešit problémy. když si chce například člověk vyřídit kartičku na metro, potřebuje vedle adresy také potvrzení o studiu. takže si zajede do školy a o potvrzení zažádá. tam mu ale řeknou, že dnes se v kanceláři přijímají jen studenti, jejichž příjmení začínají na písmena A - C. pokus říct, že se píšu Crutilová nevyšel...takže mi potvrzení údajně do tří dnů doručí domů. jen když já ještě nemám "domů". podobně pokus navštívit v kanceláři paní mající na starosti pomoc s hledáním ubytování není nejjednodušší. celé úterní dopoledne jsem se jí snažila dovolat, abych zjistila, zda-li mi řekne víc než site ScPo a zda-li má i jiné nabídky pronájmů, než ty, které taky visí na síti. odpovídal mi jen její záznamník s tím, že paní teď momentálně nemůže, ale že není problém za ní do té kanceláře dojít. tak jsem přes půl P. dorazila a milá paní právě zavírala kancelář, že úřaduje jen do 12.00 a tak že mám přijít druhý den. další den jsem teda dorazila dopoledne a na dveřích pro změnu stálo, že zcela výjimečně je kancelář zavřena z důvodu organizačních schůzek administrace. hlavně se nenechat vyprudit!
zábavné je taky volání na inzeráty s nabídkou pronájmu. ono vůbec najít nějaký byt v rozumné geografické zóně, který by zároveň nestál součet měsíčních platů mých rodičů je heroický úkol. potencionální kandidát na můj budoucí příbytek teda dle dosavadního hledání vypadá zhruba takto: 9m2 (bývalé pokojíčky pro služku), 7.patro bez výtahu, záchod a koupelna na chodbě (sice na kód, ale společné s dalšími x pokojíky), elektrické destičky na vaření, umyvadlo, postel a skříň. polovina inzerovaných čísel hovor nezvedá, půlka z té půlky, co to zvedne vám oznámí, že byt už je pronajatý a zbytek se zarazí v momentě, kdy si bere vaše jméno s číslem, že vám zavolá, a ptá se, co že jste to vlastně za národnost. obávám se, že zaměňování ČR a Čečny je tu stále mezi domorodci na denním pořádku. jinak mezi oblíbené podmínky pronajímatelů patří mimojiné i existence francouzského garanta nebo taky třeba požadavek na zaplacení celoročního (nebo aspoň půlročního) nájemného dopředu navíc s tím, že vám ho na konci zase vrátí, když budete hodní. no prostě ideálně nastavené podmínky pro studenty. ale naděje umírá poslední, že.
fajn je, že v pondělí začínám stážistovat, na což už se těším. psala jsem kontrolně mail paní, co mě bude mít nejspíš pod palcem a ta mi obratem sdělila, že už se na mě všichni těší. nápodobně! mozek snad po letní pauze opět začne pracovat.

Takže tak tady život chode. Dnes už asi na nic duchaplnějšího nemám.
A.

Here I am

2006-09-26T20:09:00.000+02:00

Vážení a milí, přiznávám se dobrovolně.
Upustila jsem od svého dobrého vychování neopičit se, od pudu sebezáchovy a kritičnosti, a přidávám se do nekonečné hmoty oněch narcistických grafomanských šílenců publikujících pravidelně okolnosti svého více či méně zábavného života do nekonečných záhybů netu. Učinila jsem tak částečně na popud kamarádů trpích pocitem, že se mi občas podaří být vtipná; nicméně hlavním motorem byl pragmatismus a prachobyčejná lenost vypisovat do jednotlivých mailů či skypovacích konverzací své pocity, dojmy, zážitky a kriticismy z "nové etapy" života v Paris. Takže ještě jednou, here I am, s celou svou drzostí, invencí, asertivitou, arogancí a neochvějným talentem vše ironicky glosovat. Snad vás občas potěším, nebo navnadím, každopádně doufám, že mě postupem času nebudete chtít virtuálně ukamenovat za mé deníčkové záznamy.
A.