Jsem předvolaná na Cité universitaire, kam si jedu takhle v pracovní dobu hodinu a půl pro pobytovou kartu. Narvané metro i busy, protože stávkují některé trasy RER. / Stávkují už asi 4 dny, takže nejsem ráno výjimečně poslední z přicházejících do práce. / Dojedu na místo, chvíli se motám, než najdu správnou ulici, dům, dvůr, křídlo, chodbu, patro, směr, sál. Po další půlhodině čekání se dostanu na řadu. A co mi neřekne neskutečně znuděná a kysele se tvářící slečna u přepážky?
« Vaši kartu tu ještě nemáme »
« Ano ? To jsem ráda, že mi to říkáte po tom, co jsem ztratila několik desítek minut jízdou sem, a to na Vaše předvolání. Ostatně máte v mých papírech na mě jen dva maily, dva telefony a poštovní adresu, asi to není dostačující... »
« A mohla bych vědět, proč tu ta karta není ? »
« Protože továrna na jejich výrobu byla ve stávce »
« Aha, já zapoměla, že jsem ve Francii »
« Tak si znovu přijďte 28.prosince. »
« Cože ? 28. prosince? Já jsem do 4. ledna pryč »
« Hm, tak to nevím, jestli se ta karta pak od nás nevrátí zpět na prefekturu a jestli vám ji nestornují. Pak byste si musela žádat znovu. A to už vám ji taky nemusí dát, když už vám jednu vydají a vy neprojevíte zájem si ji v patřičném termínu vyzvednout. »
« Tak vám pěkně děkuju, nashledanou »
Výlet do Prague jsem přežila více čí méně ve zdraví. Nejvýživnějším zážitkem byl nedělní finální dýchánek s K.a K., kdy jsme v jednu chvíli skončily ve sklepním potemnělém bytě, s talířem slovenského špeku a klobás, popíjejíce borovičku a hlavně poslouchajíce Hanu H. a jejího Potměšilého hosta...Vidím jako velmi pravděpodobné, že to tak s náma bude vypadat i za 40 let, oh my god... Následně jsme vyrazily ven a k výše jmenované kombinaci jsme připojily pivo, vodku, metaxu a fernet. Ještě ve 4 ráno jsme vzpouzely v Akropoli a v deset jsem už seděla v kanceláři na Saint Germain. Svět je fascinující. Jen pasovým úředníkům se nějak nezdála podobizna v dokladu shodná s mým ranním vzhledem. Dýchla jsem na ně a pochopili; chudáci.
Během týdne jsem se snažila regenerovat. Dnes jsem trhla asi osobní rekord v posouvání budíků: 8.30/8.45/9.00/9.10/9.20/9.40. V 9.46 se vrátil pan J. z běhání a byla jsem nemilosrdně vyhozena z postele. Ještě že pan riaditel je na dovolené a na docházku se momentálně nehraje, uh.
Jinak dělám pokroky v používání pitomých asijských hůlek. Základní observace: v japonských restos je mají kratší, než v thajských. Jestli někdo tuší proč, sem s vysvětlením! Ale je to docela sranda, když se člověk zrovna nezasere wasabi se sauce sucré nebo si nehodí do výstřihu kus nedešifrovatelné mořské potvory. Ne že by se u toho okolí královsky nebavilo, ale košer to není.
Kromě učení se jíst jsem taky učinila významné rozhodnutí, které zajisté zamrzí příznivce dekoru mých tapet z pokoje v 16ème - opouštím ho. Přece jen se přiznávám, že tam bydlí jen můj červený kufr. Jako historka by to možná bylo stylové, platit kufříku separé pokojíček v bourgeois čtvrti v Paris, ale bankovní účet se z toho neraduje.
A konečně rebarborovo-jablečný kompot!
A pokud byste chtěli, aby byl i s Vámi, musíte si zajet do Ikea. Jedná se už ale o typ remade.
Druhá návštěva lékárny (efekt první várky sirupu a pastilek se limitně blížil nule) proběhla ve znamení «dejte mi něco fakt silného, ať se toho kašle po třech týdnech už opravdu zbavím». Krabička něčeho, co na sobě mělo napsaný Eucalyptine vypadala velmi tempting, takže jsem do ní vložila své poslední naděje. Nicméně jsem zapomněla, kde žiju. Onen zázračný lék jsou totiž č í p k y.
Ano, čtete dobře, na rozdrásané hrdlo si má člověk aplikovat tady ten zázrak. Být latentním homosexuálem, asi bych zajásala… ale takhle? Tiše trpím a přemýšlím, jaký problém mají vývojáři lokálních farmaceutických firem.
Ano, věříte správě svým očím a vidíte před sebou nový post, po poměrně dlouhé době. Život je prostě plný nástrah a tajemných překvapení, které vám ubírají času a noukají vás věnovat se bohulibějším činnostem, než je grafomanie. Takže stručně k uplynulým týdnům:
Takže tak nějak, to je asi vše zaznamenání-hodné, co se ve zdejších končinách událo.
Další perly v knize Sacrés Français! Un Américain nous regarde od Teda Stangera; vhodné k pěknému startu dne (nevhodné k nahlídnutí sousedovi v dopravním prostředku...).
Stává se ze mě expert na ředitele škol v Paříži, Lyonu a Nimes. Bombarduju je dopisy, ve kterých je nutím buď zapojit jejich studenty do naší kreslící soutěže, nebo jim nabízím, pozor, zdarma jeden výtisk Labyrintu světa a ráje srdce ve francouzštině. Brzy ze mě bude poštovní spammer par excellence!
Btw, víte, co znamená pro všechny zaměstnance dovezení čerstvě vytištěných programů ČC na další čtvrtletí? Ne? Já vám to řeknu: 2500 obálek/2500 štítků/7500 známek (protože pošta změnila tarify a rozdíl se musí dolepit) a 2500 vložení programu a pozvánky na vernisage do dotyčných obálek. Ale protože to bylo ve společnosti těchto lidí, dalo se to přežít.
Tož tak. Mám za sebou další týden v pracovním procesu, který mě jak časově, tak energeticky vysál do té míry, že jsem nebyla schopná se jakkoliv mobilizovat k psaní. Mám ten pocit, že tu vše plyne kosmickou rychlostí, což je mi překvapivě příjemné.
Kromě sezení v kanceláři jsem zvládla návštěvu Maison de la culture juive, ve které probíhalo něco jako salon čerstvě do francouzštiny přeložených knih pocházejících ze střední a východní Evropy; z pěti knih měly tři co do činění s válečnou minulostí a nacistickým režimem. Otázka viny a stigmata minulosti jsou jak vidět i do dnes nosným tématem i současných autorů. Soirée jsem zakončila ve skupince lidí v tibetské restauraci, kam údajně chodí v P. dalajláma. Škoda jen, že byl zrovna v Prague. Poměrně jsem se ale pobavila "typickým tibetským chlebem vařeným v páře": už na první pohled vypadal jako knedlík (nebo nok?), při ochutnání se má domněnka potvrdila. Konzistence úplně knedlíková, barva taky, stejně jako mazlavost; jen těsto jako by bylo půl na půl bramborové a houskové a výsledný produkt vypadal spíš jako parenica. S tou chutí v ústech jsem se chvíli cítila jako doma, jen si nedovedu představit, že by v české hospodě hostům hned po příchodu servírovali čaj. Pravdou je, že knedlík se mi na chvíli i udělal v krku v momentě, kdy nám jeden bývalý diplomatický pracovník ČR v Alžíru vyprávěl, jak fungují lokální islámské školy a vůbec celý tamní systém vzdělávání; nic pozitivního a do budoucna naděj přinášejícího to nebylo...
V pátek jsem se příjemně umrtvila opět u nás na jazzu nejen plzní, jdouce domů mě tady už poněkolikáté napadlo, že všechno je, jak má být. Potěšil mě taky již dřív zmiňovaný J. Šmíd, jež si na mě překvapivě vzpomněl a slíbil mi donést dvd s Postřehy odjinud z Dijonu, takže snad konečně uvidím, co s námi na jaře spáchal.
Pokračování ve jménu židovské tematiky jsem si střihla v sobotu, kdy jsem se vydala na další literární zážitek: autorská čtení z dvou knih opět na téma WWII a vyhlazovacích táborů. Jelikož mi pak nebylo lehce na duši, vyšla jsem se pak vzpružit se na výstavku Yves Klein v Centre Pompidou; nicméně jsem cestou zapomněla, že jsem ve Francii a že tu stávkovat může opravdu každý a neustále, a tak jsem zůstala jen vytočená stát před zavřenými dveřmi, na kterých zel nápis: "zaměstnanci stávkují" v mnoha jazycích (včetně polštiny, jen čeština nikde). Doma v klidu postele jsem tedy kulturní okénko týdne zakončila "Letem číslo 93", což taky rozhodně není film z nejveselejších. Jak již trefně psal jeden z českých kritiků, mrazivé na něm je to, že už dopředu víte, že se nakonec neobjeví žádný Bruce Willis a nevyseká na poslední chvíli všechny z průseru. Poslouchat autentické záznamy telefonátů lidí, co mají před sebou poslední minuty života a jejich loučení s blízkými je poměrně emotivní záležitost.
Tak jsem zase načerpala sil, něco se dověděla, přežvýkala několikery noviny a časopisy a nabita (snad) se těším na další týden. Doufám, že i vy se máte srovnatelně dobře!
Tak mě tady máte zas s novou várkou drobných, byť obsáhlých poznámek.
Mám za sebou první pracovní týden, který mě příjemně vyčerpal a naučil pár nových věcí. Nechci si to malovat moc růžově, ale zatím to vypadá, že jsem se upsala na 8 měsíců a 8 hodin denně instituci, ve které mi bude ctí se angažovat. Nejen že mám milé a sympatické kolegy (teda vlastně většinou kolegyně), ale navíc mám i pocit (na rozdíl od mého snažení na Sciences Po, korunovaném jen prodejem prací na Oboulot), že práce, kterou dělám, i k něčemu vede. Což je docela příjemná změna. Samozřejmě vám nebudu tvrdit, že vše co mám na starost a za úkol je činnost vysoce povznášející, ale pocitu satisfakce mě to nezbavuje. Takže si do budoucna budu držet palce, aby se má současná povznesená nálada nezměnila!
Milou skutečností, neoddělitelně spojenou s Centre tchèque, je páteční jazz dole "u nás" v klubu, zvaném Janem Šmídem "Jeskyň". V pátek jsem jeden z prvních koncertů navštívila s pár dobrodruhy ze čtvrtého ročníku a nutno říct, že to byl vcelku příjemný relax. I když dle názoru některých patřil spectacle spíše ke slabším. No každopádně si nenechám ani tento pátek ujít další koncert minimálně pro srovnání, ale taky proto, že na čepu je Budvar za zde naprosto výjimečnou cenu (a ano, přiznávám, i zaměstnanecká sleva dělá své).
O víkendu jsem se jala si zútulnit svůj příbytek, pročež jsem se vypravila do lokální nejmenované švédské firmy zabývající se prodejem nábytku a čekoholiv s bydlením souvisícím. Takový vélet doporučuji ale jen povahám silným, pakliže nedisponují autem. Napřed jsem strávila půl hodinu v metru, následně dalších 30 minut v autobuse ve třetí zóně. Pozorujíce ale oknem podzimní taje a čarokrásy Bouloňských lesíků, zapomněla jsem vystoupit tam, kde mi to plán ratp.fr nařizoval. Zcela logicky jsem se tedy vydala zpět proti směru jízdy, po několika stovkách metrů mě ale několik dálničních tepen vzájemně se křížících v nejrozmanitějších uskupeních přečíslovalo. Pevně věřím ve vaši představivost a schopnost vykreslit si mě, jak coby přerostlý zajíc hopkám přes mohutné dvojpruhy a snažím se marně dostat se na druhou stranu spleti silnic, za kterou se rýsovaly staré dobré vlaječky Ikea. Mějte na paměti, že jsem se nacházela někde v industriální zóně, kde se někomu o přechodu/podchodu/nadchodu pro chodce může jen zdát. Pro přiblížení situace má pouť vypadala asi tak, jako kdyby člověk vystoupil z MHD někde v Brně u Makra a měl heroický úkol dostat se bez úhony do Shopping parku Avion. Tedy nic moc vyhlídka. Nakonec má pouť trvala něco málo přes 4 hodiny, z toho zhruba 20 minut strávených přímo v cílovém bodě cesty, no ale ono za to ten Bibbi Snurr v červené a mé milované Rattviky fakt stojí. Nemluvě o tom, že jsem si pořídila taky pořádnou peřinu a tak tady v tom ledovém království možná ani nezmrznu do doby, než začne topná sezóna.
V uplynulém týdnu jsem taky začala intenzivně přemýšlet o změně garderoby (ne, Olgo, nezačnu nosit nic fosforového ani jinak barevného). Empirickým výzkumem jsem ale došla k závěru, že se na mě přece jenom dívá okolí jinak, když mám na sobě jeany s teniskama, a když se promenuju na vysokých podpatcích v decentní sukni, i když s nedecentním výstřihem. Ono je to smutné, ale asi je to opravdu tak, že na jistou část zemské populace víc zabírá ta druhá varianta. Ach jo.
Jeden postřeh mám taky co se týče techniky. Zkusil si někdo z vás v poslední době na veřejnosti vytáhnout z tašky discmana? Ano, myslím ten dnes už evidentně zastaralý vynález. Docela jsem se v buse i metru bavila vytřeštěnýma pohledama všech těch i-podářů či jiných vyznavačů miniaturních přehrávačů; skoro jako bych jeho používáním provedla nějaký hrozný smrtelný hřích!
Dnes jsem poprvé viděla Trocadéro a okolí Tour Eiffel bez pouličních prodavačů kopií věže v jakékoliv velikosti či barvě. Ne že bych se bavila chozením kolem každý den, pohled z autobusu mi normálně stačí, ale dnes mě vezl směrem k domovu manžel mé kolegyně, který si pro ni přijel obětavě do práce. A tak mě cestou vyhodil u věže, a já si udělala procházku v drobném dešti domů, přičemž jsem byla svědkem policejního zátahu na již zmíněné prodavače/šmelináře. Z policejního autobusu vyskákalo komando oobuškovaných maníků a jalo se utíkat na všechny možné světové strany, kde byla vidět prostěradla posetá Eiffelovkami. V mikrosekundě podavači zareagovali, sbalili své zboží a utíkali i s nákladem, co jim nohy stačily. Nutno říct, že Afričané asi mají opravdu něco v genech, protože zmizeli v dál neuvěřitelnou rychlostí. A tak se prostranství na chvíli ocitlo zcela bez komerce a otravného nabízení cetek. Škoda jen, že tou dobou už lilo tak, že to žádný turista nemohl ocenit, protože všichni seděli v okolních kavárničkách; jen já jsem se neohroženě brodila potoky vody a málem se přizabila na kluzkém mramoru.
Méně úsměvný mám postřeh o ČR a její snaze podporovat studenty v zahraničí. Se zájmem a radostným očekáváním jsem si přečetla článek v regionální příloze MF o tom, že olomoucký kraj hodlá od příštího roku dávat stipendia studentům jak vysokých, tak středních škol na jejich zahraniční pobyty. Obratem jsem si našla na webu, jaké jsou podmínky podání žádosti a dověděla se tak, že žadatel musí kromě jiných poměrně neobtížně splnitelných podmínek taky být zapsán do řádného studia na jedné z univerzit přímo v olomouckém kraji. Kontrolně jsem napsala mail paní, co má dané žádosti pod palcem, nepochybuju ale o tom, že fakt, že nejsem studentkou v českém systému, bude tak vážným handicapem, že mi znemožní se o podporu jen ucházet. Známe přece striktnost úředníků, že. Takže jsem se opět na svou vlast zcela právem rozhořčila, protože jak víc by nám "jiným a divným" venku o studium se snažícím, mohla ještě házet klacky pod nohy, si už moc nedokážu představit. Asi máme tento přístup za trest nebo co.
V rámci uklidnění jsem se šla v neděli odpoledne procházet. Takticky jsem si před vyrazením prohlídla detailněji mapu okolí a s úžasem jsem zjistila, že mé bydliště je obklopeno desítkami nejrůznějších ambasád a konzulátů. Takže už aspoň konečně vím, proč se tu motá neustále tolik CD aut. Jen mě moc neuklidňuje, že valná většina z nich tu reprezentuje a hájí zájmy států jihovýchodní Asie, blízkého i dálného východu, popřípadě subsaharské Afriky. Snad se ale pan Huntington mýlí ve svých úvahách… Mimo jiné, pro ty z vás, co se v tom taky vezou, doporučuji článek JXD "Islám proti násilí" v předposledním Reflexu č.
A nakonec ještě poslední tip pro vyznavače Dana Browna: sežeňte si Urbanův Santiniho jazyk, o kterém jsem se už zmiňovala. Je to taková milá variace, obsahující tajemno, vraždy, znamení, numerologii, náhody a v neposlední řadě taky tajný odkaz dávných staletí, to vše zasazeno do českého kontextu, jehož reálie určitě mnozí znáte. Pěkná, byť místy málo uvěřitelná oddychovka.
Po úspěšném přechodu se dostáváme na rue Eugene Delacroix. Zhruba v její polovině se nachází École irakienne complémentaire. Tak jsem si včera v tomto kontextu jdouce domů představovala, jak by asi vypadala aktualizovaná Liberté guidant le peuple... 
Na konci této uličky se nachází brána do mé uličky v uličce (stihla jsem pochopit, že mnozí z vás tento pojem ne tak úplně zpracovali), takže to vypadá to asi takhle:
V každém případě dorazím k tomuto domu, kde jsou mým výsostným územím dvě velká a jedno malé okno vlevo nahoře. 
Po mírném otočení doprava, dveře vedoucí do koupelny:
A čelem vzad: levé dveře jsou vchodové, pravé falešné vedoucí do vestavěné skřině. Lampička s artyčokovým dekorem je jednou z dominant mého stolu.
Zde zátiší s mým nesmrtelným sarongem, novým koberečkem a beddings. 
I toto je důležité. Když si na něj sednete a nezatáhnete předtím závěsy, s velkou pravděpodobnosté připravíte pěknou podívanou sousedům odnaproti. Ještě jsem to ale nezkoušela...
a dolů:
