What’s new?

Pár věcí by tu bylo. Práce kopa, to komentovat nebudu, ostatně je to jeden z důvodů, proč nestíhám nic psát na tyto požehnané stránky. Na druhou stranu příjemná kompenzace úsilí je fakt, že se pan ředitel ustrnul a za mé životní nasazení v kanceláři se rozhodl mi vyplácet drobný žold.
Rodinný život je o něco pestřejší. Například jsme rozbili postel / ne tak, jak si hned myslíte, nemravové/: po pravdě řečeno jsme si na ní nacvičovali sjezd z kopce na lyžích s konečnou pravotočivou zatáčkou; inu moment pravdy v Alpách se blíží mílovými kroky. Pro velký úspěch se nám taky pokazila pračka /ani tentokrát to není tím, na co hned myslíte, nemravové/ už ale máme novou; upadl nám přední nárazník u auta, neb do nás někdo nevybíravě najel na parkovišti při nedělním výletu do Etretatu, a na dálnici cestou zpět se nám dva kamínky v intervalu 5 minut zaryly do předního skla. Nepotěší.
Pozitivní news je, že manžel zůstává na svém postu ještě o rok dýl, než bylo plánováno, tudíž budu ještě víc než rok bydlet pět minut pěšky od Louvru. La vie est belle, hein?
V poslední době jsem dostala plánovací mánii, většinou při pohledu na portály prodávající lístky na koncerty /takže nás po dubnovém Dylanovi v červenci neminou RHCP/ a taky při pohledu na portály prodávající cestovní lístky, což mimo jiné znamená, že v máji, během lásky to času, odfrčíme na víkend do London. To sa mi tiež velmi páči.
Jinak stále brousím po stopách dávných výletů z dob mého mládí, což znamená, že jsme o víkendu byli v Normandii. Nachodili jsme kilometry po útesech, fotili brouky na krajích srázu a byli jsme suverénně jediní návštěvníci, kteří si s sebou tahali velký deštník s reklamou ČR na túru. Taky můj sportovní elán neklesá. J. se sice ještě stále nepodařilo přesvědčit mě, že ranní běh Lucemburskou zahradou je základ dobrého dne, nicméně na bruslích stále bez úhony brázdím pařížské bulváry a zanedlouho se asi nevyhnu ani tenisu v plenéru. Kdo by to byl do mě řekl, že.
Minulý týden nám v práci spravili výtah, takže fotodokumentace bude, ale až někdy jindy, protože je to opět neuvěřitelná historka, co si zaslouží samostatný post. A teď howgh.

Radosti ScPo

Dřív, než se rozhoupu a napíšu konečně něco nových historek z mého pohnutého života, rozhodla jsem se zprostředkovat i Vám drobet nekonečné moudrosti páně Camyho, jehož hodiny ústavního práva patřily do rajónu "peklopekloucínepěknéodpornénepochopitelnéanavícnanic" během prvního ročníku mého studia. Včera k večeru jsem dostala kolektivní mail do školní schránky s následujícím poselstvím od pomazaného:

Bonjour,
Je vous annonce la parution de mon essai : “Droit constitutionnel critique” !

La quatrième de couverture :

Cet ouvrage tente d’inaugurer une approche critique du droit constitutionnel occidental démocratique ; une approche capable de faire apparaître la dimension métaphysique et surtout théologique de ce droit. Il démontre que ses concepts directeurs (Constitution, Souveraineté, etc.) font nécessairement appel à l’idée de Dieu, donc d’infini. Cela pour des raisons qui ne sont pas seulement historiques (liées à la sécularisation de la théologie chrétienne) mais aussi structurelles.
Trois grandes apories que la science du droit constitutionnel n’a cessé d’affronter sans succès sont examinées d’un point de vue théologique. Il s’agit des problèmes de la fondation ultime de la Constitution, de la nature du souverain (auteur présumé de la Constitution) et des lacunes de la Constitution. Cet examen permet de dévoiler le rapport particulier que doit entretenir la démocratie avec le théologique conçu comme une transcendance négative. Une transcendance qui n’a rien à voir avec les dogmes des religions officielles et ne remet pas en cause la nécessaire séparation fonctionnelle du spirituel et du temporel.
L’ouvrage peut être considéré comme un anti-manuel de droit constitutionnel, refusant l’approche positiviste ou technicienne des manuels actuels.

Le lien chez l’éditeur ici :
http://www.editions-harmattan.fr/index.asp?navig=catalogue&obj=livre&no=22908

Et chez Amazon :
http://www.amazon.fr/Droit-Constitutionnel-Critique-Camy-Olivier/dp/2296025315/sr=1-2/qid=1170679884/ref=sr_1_2/171-8074150-0886603?ie=UTF8&s=books

Což v češtině znamená zhruba něco takového:

Zadní strana knihy:
Tato práce se pokouší o odhalení kritického přistoupení k západnímu demokratickému ústavnímu právu; o přístup schopný ukázat metafyzickou, a hlavně teologickou dimenzi tohoto práva. Ukazuje, že jeho hlavní koncepty /Ústava, Suverenita etc. / se nevyhnutelně odvolávají k myšlence Boha, tedy k nekonečnu. Z důvodů, jež nejsou pouze historické (spojené se sekularizací křesťanské teologie), ale také strukturální.
Tři velké neřešitelné rozpory, kterým věda ústavního práva nepřestávala čelit bez úspěchu, jsou studovány z teologického hlediska. Jedná se o problém vzniku Ústavy, rázu panovníka (předpokládaného autora Ústavy) a mezer v Ústavě. Toto zkoumání umožňuje odkrýt osobitný vztah, který musí udržovat demokracie s teologičnem, pojímaným jako negativní transcedence. Transcedence, která nemá nic společného s dogmaty oficiálních náboženství a nezpochybňuje nutnou separaci účelovosti duchovní a světské.
Kniha může být požadována za anti-učebnici ústavního práva, odmítající pozitivistický či technický přístup současných učebnic.

Z páně profesora stává se tedy noční i denní můra, neb začal fungovat už i jako spamátor / zavilý propagátor svých tezí., jež se dají minimálně označit za řekněme originální.
Za co mě, pane, trestáš?
/oslovení "pane" patří tomu pánovi nahoře; ten, jak tam sedí, a všechno řídí... ne tomu spamátorovi...on by stejně nerozumněl/
A ta obálka je pěkně hnusná!

WTF

Padá na mě spleen nebo co. V poslední době jsem se prolouskávala blogy jisté dvojice chlapců z London a následně jednoho odvážlivce v Shanghaji. Podotýkám, že z vlastní lenosti jsem nehledala nikoho jiného mimo zorné pole odkazů na spřátelených stránkách. Je ale docela sranda, jak velké množství mladých, inteligentních a nadějných lidí blogguje z různých koutů světa a mimoděk tím světu sdělují, jací jsou mástři. Nic proti tomu, tak trošku v tom frčím taky, ehm…nebo že by ne?

Možná je to tím, že v Paříži už nějakou dobu prší a já kromě letmých, leč vydatných výpadů do okolních stravovacích zařízení nevystrčím paty z práce. Nebo je to tím, že navzdory soldes, ze kterých tu všichni šílí, jsem se nevypravila na žádné velké pokupky. Zaopatřila jsem si jen pp kozačky (parádo, trp, a to hodně) a taky námořnické tričenko / identické s J. – je to normální? GAP for MEN…auch! /.
Další varianta je ta, že jsem se opravdu zbláznila: za poslední týden jsem v chronologickém pořadí dělala tiramisu/štrúdl/bábovku. A to se bavíme jen o dezertech. Tak trošku dělám matku o tři roky starší ‘dceři‘ /«XY, jak ses vyspala? »; « XY, nemáš hlad? »; « XY, zabírají ti ty antibiotika? »; « XY, jdeš se s náma dívat na film? »; « XY, jdeme nakupovat, chceš něco? »; « XY, jak bylo v práci? »; « XY, můžu do koupelny? » …/.
Navíc: včera jsem se dobrovolně zúčastnila tanečního p o l k o v é h o večera v ČC / no dobře, prokládali jsme to volně panákama a v pauze jsme se zdekovali, ale quand même …/. Dobrovolně jsem si taky zakoupila lístek na dubnový koncert Boba Dylana na Bercy. Jako výčet znepokojujících událostí to stačí, ne?
Jinak došlo na slova Lucie B., která se bavila při vyřizování carte de séjour dost podobně jako já. Dle jejího scénáře jsem se i já vypravila na druhý pokus sice opět do 14^e, ale tentokráte na policajty. Měla jsem předvolání na 28. prosince. Na dveřích policejního okrsku stojí velkými písmeny: Upozornění pro studenty - studentské pobytové karty pro cizince se od 14. hod dne 26. prosince vydávají v 19^e . Proč mi ti debilové zrovna neřekli, že mám jet hned do 19^e ? Je nutné podniknout 3 hodinovou cestu na trase 6^e → 14^e → 19^e →6^e ? A to jsem prosím měla tu čest být vezena služebním autem, takže to bylo rychlejší než metrem. Zábavné to bylo i na místě: do budovy se vejde dveřmi, kde je napsáno Entrée – to by dávalo smysl. U dveří stáli dva cajti a ti nám řekli, že máme vyjít ven a vejít opětovně vchodem vpravo, a to přes bezpečnostní rám. Prošla jsem rámem se slzným plynem a dvěma zapalovači v kabelce. J. prošel i se svým věrným přítelem Laguiolem. Tentokrát je logika kde? V místnosti bylo 99% čekatelů z jiho-východní Asie a blíže nedefinovatelné lokace Afriky. A Krutilová. Čekala jsem asi jen 30 min, což docela jde. Ale! Byla bych bývala byla čekala o něco míň, kdyby pracovníci za přepážkami pracovali a ne se bavili o krémech na pleť. Jeden chlapeček, a nebudu specifikovat jaký, abych nebyla nařčena z rasismu, za tu půl hodinu jen seděl a prohlížel si čekatele přes okýnko. Jinak neudělal vůbec, ale vůbec NIC. Laguiol se otvíral samovolně v kapse. Co to, kurva, je za přístup? A nejlepší na tom je, že na rozdíl od Lucie mi tu kartu konečně dali, ale de facto je neplatná, neb když jsem o ni žádala, měla jsem jiné bydliště než teď. Odmítám tuto anabázi ale podstoupit znovu kvůli změně adresy /i když dle toho, co je na té kartě napsané, jsem povinna to nahlásit do 8 dní/.
K dovršení portrétu mého aktuálního psychického zdraví sděluji, že už dva týdny dělám na rekapitulaci kompletního programu ČC za posledních 10 let. Z toho k prvním třem letem neexistují tištěné programy… a aspoň minimálně srozumitelný archiv. Takže se položme na otázku: jak si mám uchovat chladnou mysl?

Elevator

Asi jsem se ještě nikdy nezmínila o skvělém výtahu, který máme v práci. Výtah je totiž, navzdory tomu, co by si někteří posměváčci mohli myslet, naprosto zásadní pracovní pomůcka. Máme tady 4 patra plus sklepení, takže výtah se celý den nezastaví mezi recepcí a kanceláří, mezaninem a sálem, kanceláří « touristů» a knihovnou. Ti matematicky zdatnější z vás si mohou vypočítat všechny možné kombinace pater...je jich dost. A to ještě nepočítám zastavování ve vícero patrech během jedné jízdy!

Sám o sobě je to dost specifický výtah, a mnozí nad způsobem jeho fungování jen kroutí bezmocně hlavou bez toho, aby opravdu pochopili, kdy se výtahu zachce a někam vás odveze, popřípadě jak ho k tomu donutit.

Náš výtah si ale žije svým vlastním životem a tak se rozhodl, že bude stávkovat a vyvrhovat čudlíky. Čudlíky, jejichž oprava stojí desetinásobek českého průměrného platu, a tak se nějak nikdo z uživatelů a majitelů budovy nemůže shodnout na tom, kdo to zaplatí. A tak to tedy u nás ve výtahu momentálně vypadá nějak takto.

Nepřála bych vám vidět ty grimasy, které strouhají ať už důležití, či jen méně důležití návštěvníci, kteří mají tu čest a výtahem se za doprovodu zaměstnanců svezou.

Když chcete někam jet výtahem, musíte mít u sebe klíč, který ho spustí.
Pakliže překonáte problém « jak co nejchytřeji někomu ukrást klíč, když je v budově kolem 15 lidí a klíčů je o dost míň?»,zbývá vám už jen problém «bude fungovat tlačítko indikující číslo patra? nebo je zatlačené, popřípadě vyvržené?a když do něj budu i přesto mačkat, zabije mě výtah strašnou smrtí elektrického kopance? »
V případě,že se vám podaří rozchodit patrové tlačítko, máte vyhráno. Pokud se to nepodaří, zbývá poslední varianta: žluté tlačítko, o jehož existenci jste se mohli vizuálně i textově už přesvědčit.
Ono magické tlačítko po stisknutí kvičí dosti prapodivným způsobem v nejvyšší kanceláři /teda tam, kde mám tu čest sedět/. Pavlov by zajásal, jak jsou obyvatelé této kanceláře naučení, že po kviknutí se hbitě vymrští ze židle, utíkají k výtahu a stlačením jiného tlačítka si výtah /a hlavně vytočeného mačkatele žlutého čudlíku/ přivolají do vyšších sfér.
A tak se tu celý den zabíjíme útěkem jeden před druhého, soutěžíme, kdo zmáčkne první, krademe si klíče, supíme do schodů, utíkáme ze schodů, omlouváme se návštěvníkům, smějeme se těm, kdo vystoupí do posledního patra a jen taktak popadají dech, blokujeme si výtah naschvál, a hlavně se při tom všem snažíme věřit firmě, která výtah instalovala, že nemůže spadnout, protože je zakotven na nějakém nepadavém mechanismu.

A pro ty, kteří by přece jen nějakým záhadným způsobem zůstali zaklíněni mezi patry, a výtah by s nimi odmítal jet dál, obsahuje jedna z jeho stěn návod na to, jak si zavolat pomoc.

Já osobně bych asi se asi v případě nouze a uvěznění ve výtahu v instrukcích moc nevyznala; že by mi přepínání mezi čudlíky A a B mělo přinést nějakou pomoc...A tak radši lítám pěšky. Dnes, v očekávání večerní vernisáže, mi to na podpatcích moooooc jde.

Zmijovka a sekt rulezz

Dlouhou dobu jsem žila v přesvědčení, že Bolelouc je konec světa par excellence. Kde jinde hledat závistivé sousedy se slepicema lítajícíma kolem epesních bazénů, na které se cestujícím ČD skýtá pohled z trati. Ale! Lákavé nabídce strávit Silvestra v ob-vedlejší nejmenované vesnici, kde bydlí kamarádka A., prostě nešlo odolat. A tak jsem se vydala na strastiplnou cestu do vesnice zaslíbené, během které jsem mimo jiné musela například projít přes pole, kde úporně vanul severák, který mi málem způsobil umrznutí. Nicméně jako každá kladná hrdinka jsem i já navzdory nepřízni počasí a všeobecnému spiknutí temných sil proti mně v pořádku a včas dorazila do cíle. Odměnou mi bylo zahájení večírku v časných odpoledních hodinách. Poučeny mnohými krušnými předcházejícími zkušenostmi jsme s A. rozumně rozhodly, že nejlepší bude držet se jednoho druhu alkoholu po celý večer, což jak mnozí z vás tuší, je v mém případě červené víno. Vydaly jsme se tedy do příbytku kamaráda A., kde událost probíhala. Pan «domácí» byl sympatický mladík s velmi osobitým hanáckým slovníkem, ale hlavně: s opravdovou zmijovkou na hlavě! Večírkové prostory se nacházely v domečku po zesnulé babičce, slepice byly vzadu na zahradě (zaparkované vedle motorky) a záchod, prosím, představovala latrína. Ta mě ale dost zklamala, protože nejen že v ní bylo světlo, ale dokonce ani otvor ve dveřích neměl srdíčkový tvar. Jen všudypřítomné pavučiny byly stylové. Zhýčkaný západoevropský obyvatel tak znovu objevoval svět, kde ani dveře, ani světlo, ani splachování, ani voda opravdu, ale opravdu nejsou na fotobuňky; bylo to dobrodružné!
Co se týká ostatních návštěvníků, i ti byli zajímaví. Minimálně jsem došla k poznatku, že mít na hlavě litr H₂O₂ je zřejmě jediná možnost, jak jako místní holka zapadnout do party…a tak jsem asi nezapadla.Néanmoins to byl vyvedený večírek: ke konci jsme tancovali na několikrát se opakující O.S.T. z Včelích medvídků. Přátelé chvátám, chvátám, nemám chvíli klid, já tam, já tam dávno už měl být, ne ne ne, nestíhám, nestačím, nestihnu to, nesvačím... No a tak dál. Někdy je fajn mít mladší sourozence, při takovýchto akcích jste zaručeně nejlepší předříkávač dotyčných textů, takže se dá docela slušně zamachrovat. Ale přežila jsem to ve zdraví, i když jsem snad poprve v životě držela v ruce malou petardu, dokonce jsem ji sama zapálila a odhodila. Takže díky!

I´m back!

To je radosti na starém bělidle, není-liž pravda? Ve zdraví fyzickém, méně už psychickém, jsem přežila poslední dva týdny a plnými doušky si užívala krajů českých, moravských i západo-slovenských. Nicméně není nad to, ocitnout se v zase ve staré dobré F. a užívat si relativního tepla. Na druhou stranu nehezké je, že je tu ráno déle tma, což mi komplikuje i tak dost těžké ranní vstávání. Ale pozor: jsem v práci už dva dny a zatím jsem vždy přišla dřív, než pan riaditeľ; tomu říkám dobrý start do Nového roku.

Nedobrý start do Nového roku je fakt, že mi práce začíná přetýkat přes hlavu. Takže howgh, neb jdu ke strojům.

Vacances

Vím, že teď asi naštvu většinu stážistů a taky pilných studentů, nicméně mám od včerejška volno. Tzn., že zítra velmi brzo ráno frčím směr Prague; návrat zpět do civilizace 3.1. 2007. Luxus.
Přežijte všichni Vánoce a Nový rok!

Grèves, grèves, grèves

Jsem předvolaná na Cité universitaire, kam si jedu takhle v pracovní dobu hodinu a půl pro pobytovou kartu. Narvané metro i busy, protože stávkují některé trasy RER. / Stávkují už asi 4 dny, takže nejsem ráno výjimečně poslední z přicházejících do práce. / Dojedu na místo, chvíli se motám, než najdu správnou ulici, dům, dvůr, křídlo, chodbu, patro, směr, sál. Po další půlhodině čekání se dostanu na řadu. A co mi neřekne neskutečně znuděná a kysele se tvářící slečna u přepážky?

« Vaši kartu tu ještě nemáme »
« Ano ? To jsem ráda, že mi to říkáte po tom, co jsem ztratila několik desítek minut jízdou sem, a to na Vaše předvolání. Ostatně máte v mých papírech na mě jen dva maily, dva telefony a poštovní adresu, asi to není dostačující... »

(...Alice exploduje a kleje v duchu...)

« A mohla bych vědět, proč tu ta karta není ? »
« Protože továrna na jejich výrobu byla ve stávce »

(Uááááááááááá. Pchchchchchchchchchr!!! Bléeeeee! Nasrat! )

« Aha, já zapoměla, že jsem ve Francii »
« Tak si znovu přijďte 28.prosince. »
« Cože ? 28. prosince? Já jsem do 4. ledna pryč »
« Hm, tak to nevím, jestli se ta karta pak od nás nevrátí zpět na prefekturu a jestli vám ji nestornují. Pak byste si musela žádat znovu. A to už vám ji taky nemusí dát, když už vám jednu vydají a vy neprojevíte zájem si ji v patřičném termínu vyzvednout. »
« Tak vám pěkně děkuju, nashledanou »

(Další přes hodinu trvající anabáze v dopravních prostředcích. Jediná otáka v mé hlavě: máme ještě v práci nějakou otevřenou láhev zbylou po poledním vánočním obědě s kolegy? Může proti člověku vstoupit do stávky celý svět?Která KK tohle spiknutí řídí?)

Jak jsme jeli na vélet - do třetice - tentokráte na urgences

To bylo tak. Bylo sobotní poledne, já se právě probrala a chystala jsem se něco spapkat, abych mohla odejít pro změnu o víkendu do práce a tam se převléct za čerta a tímto se zúčastnit, jako úhlavní vrchol trojúhelníku postaviček strašících děti, Mikulášské besídky. Jenže podvědomí a má láska k dětem nejspíš zapracovaly a tak jsem se namísto instalace rohů a jiných propriet v kuchyni welice pěkně řízla do levého ukazováčku ne zrovna neostrým nožem. Krve jak z prasete, podkožní tuk deroucí se ven; přiznávám, drobet jsem zbledla. Debilní Monoprix! Kdyby neprodávali tvrdé bagety, co se tváří jako čerstvé, tak se určitě neříznu. Těm z vás, co si myslí něco o mé šikovnosti, vzkazuju, že si máte trhnout nohou. Mna!
Ukázala jsem své zranění kolegyni/lékařce a ta mě s konstatováním, že nějaký steh by neuškodil, poslala na pohotovost s varováním, že by tam čekání mohlo zabrat nějakou tu dobu. Tak jsem si cvičně s krvácející rukou obvolala chirurgy v bezprostředním okolí 6tého arrondissement a zjistila, že mi to nikdo, ale opravdu nikdo hned zašít nemůže. I vydal se tedy J. se mnou vozem na pohotovost jedné z nemocnic, kde údajně bývá míň lidí. Vlídně nás hned u dveří přivítal nápis « Urgences en grève ». Chvíli jsem přemýšlela, jestli náhodou nemám halucinace, ale ono ne. Opravdu zaslíbená zem…socialistické je tu fungování snad všech veřejných služeb, ale tohle už je fakt maso. Tak jsem se připojila k davu asi 35 již čekajících lidí a přemýšlela, mám-li to zapotřebí. Když během půl hodiny přijelo několik hasičů s novýma várkama urgentnějších pacientů, než jsem já /ano, funkci sanitek tu většinou mají hasiči/ došlo mi, že bych si počkala dobrých 7 hodin kvůli jednomu stehu. A tak jsem usoudila, že bude lepší zajít do hospody za rohem, dát si panáka, přestat se klepat a navštívit vedlejší lékárnu a tam nakoupit nezbytnosti pro ošetření kolegyní. Paní lékárnice na mou větu: « Dobrý den, já jsem se pořezala », reagovala větou: « A proč to děláte? » a následně mi doporučila, ať si mimo jiné zajdu do Picarda koupit Magnum, abych si z dřevěného držátka mohla udělat dlahu. Sobota je údajně den, kdy les femmes bricolent, tak už se ničemu nedivila a já se aspoň pobavila. Drahá kolegyně mě pak zafačovala a já se od té doby modlím, ať se rána zacelí. Pekelně se ale bojím dne, kdy všechny ty leukoplasti a steri-stripy a obvazy půjdou dolů…
A tož tak, jsem prostě hrozně šikovná.

Jak jsme jeli na vélet na jih

To bylo tak. Kolega J. dostal bojový úkol odjet do Monaca a pořešit tam lednovou výstavku jednoho českého umělce. Tak jsem se obětovala a jela s ním jako doprovod zajišťující nezbytné doplňování tekutin, jídla, vyplňování kuponů na benzín etc. Z pracovní cesty se vyklubal příjemný výlet na côte d´Azur, během kterého jsme projeli Cannes/Nice/Antibes/Menton a pro mě taky novou Marseille. Po letech jsem taky navštívila Monte Carlo, kde jsme dokonce bydleli hned dans le centre naproti onému proslavenému casinu. Nejlepší ale byla pláž. Kdo by věřil, že se člověk v prosinci skoro vykoupe? Chyběly mi k tomu jen plavky….

Jak jsme jeli na vélet na jmelí

To bylo tak. Měli jsme doma návštěvu, a ta si dvě hodiny před odletem vzpomněla, že v minulých letech se jezdilo hromadně na lov jmelí kamsi na campagne, kde na vytipovaném místě roste při zemi, a že by bylo fajn první adventní neděli tradici dodržet. A tak jsme se tedy nedbajíce prudkého deště a mlhy vydali na vélet. Po několika peripetiích na cestě jsme nakonec zdárně na místo dorazili, a já zjistila, že už jsem tam kdysi v prváku na gymplu byla, neb jsme se ocitli v Abbaye Challis, což je asi 3 km od Nanteuil, a kde jsme byli na exkurzi…
Za Abbaye jsme uhnuli na polní cestu, kde bylo bahýnka tak bratru dvacet čísel a tvářili se, že Mondeo je 4x4. Návštěvě do odletu zbývalo asi 50 min. Provedli jsme rychlou záškodnickou akci a vyběhli jsme z vozu k nejbližšímu stromu, kterému opravdu rostlo jmelí u země a chlapci už vytahovali nože, že jdou pižlat, a já se mezitím rochnila v bahníčku. Spatřila jsem ale zhruba jeden metr kubický už odřezaného jmelí válejícího se poblíž, takže jsme ho jen prachsprostě odtáhli, naložili a odjeli. Tímto se náš pobyt mimo auto značně zkrátil – řekla bych, že víc než 2 minuty jsme nemohli na čerstvém vzduchu pobýt. Návštěva ale stihla letadlo a my zdárně po další hodině strávené na ucpaném BP dojeli do cíle. Takže úkol splněn, najetých 130 km, a máme jmelí pro celou čtvrť. Jen mě mrzí, že jsme všichni zapomněli foťáky, protože za fotodokumentaci by to určitě stálo…

And now for something completely different. Až do čtvrtka Vás ušetřím svých duchaplných postů, neb odjíždím na jih. A pro ty, co by mi chtěli závidět, říkám ano! Svítí tam slunce a je tam asi 19ºC, yes!

Tak život chode

Výlet do Prague jsem přežila více čí méně ve zdraví. Nejvýživnějším zážitkem byl nedělní finální dýchánek s K.a K., kdy jsme v jednu chvíli skončily ve sklepním potemnělém bytě, s talířem slovenského špeku a klobás, popíjejíce borovičku a hlavně poslouchajíce Hanu H. a jejího Potměšilého hosta...Vidím jako velmi pravděpodobné, že to tak s náma bude vypadat i za 40 let, oh my god... Následně jsme vyrazily ven a k výše jmenované kombinaci jsme připojily pivo, vodku, metaxu a fernet. Ještě ve 4 ráno jsme vzpouzely v Akropoli a v deset jsem už seděla v kanceláři na Saint Germain. Svět je fascinující. Jen pasovým úředníkům se nějak nezdála podobizna v dokladu shodná s mým ranním vzhledem. Dýchla jsem na ně a pochopili; chudáci.

Během týdne jsem se snažila regenerovat. Dnes jsem trhla asi osobní rekord v posouvání budíků: 8.30/8.45/9.00/9.10/9.20/9.40. V 9.46 se vrátil pan J. z běhání a byla jsem nemilosrdně vyhozena z postele. Ještě že pan riaditel je na dovolené a na docházku se momentálně nehraje, uh.
Jinak dělám pokroky v používání pitomých asijských hůlek. Základní observace: v japonských restos je mají kratší, než v thajských. Jestli někdo tuší proč, sem s vysvětlením! Ale je to docela sranda, když se člověk zrovna nezasere wasabi se sauce sucré nebo si nehodí do výstřihu kus nedešifrovatelné mořské potvory. Ne že by se u toho okolí královsky nebavilo, ale košer to není.
Kromě učení se jíst jsem taky učinila významné rozhodnutí, které zajisté zamrzí příznivce dekoru mých tapet z pokoje v 16ème - opouštím ho. Přece jen se přiznávám, že tam bydlí jen můj červený kufr. Jako historka by to možná bylo stylové, platit kufříku separé pokojíček v bourgeois čtvrti v Paris, ale bankovní účet se z toho neraduje.
Tak, musím jít ještě chvíli pracovat, neb pracovnímu pátku ještě není konec. Víkendu zdar! A sílu, v Devětsilu.

Off 2 Prague 4 the w-end!

Mám dopřekládáno, dopracováno, takže mi zbývá už jen sbalit si kufřík a odfčet na Orly. Jen kdyby venku tak nepršelo, nebyla tam mlha a nefoukalo, blééé. A v Prague nebylo o 5C míň, než tady. Ale zas je tam plzeň a zelíčko a jiné. No prostě hard life. Tout ça pour vous dire, že se tam těším... A to je dnes asi vše, na co se zmůžu.

TOHLE jsou důvody, proč žít en France

Jahůdková vodička, naprosto zásadní záležitost. Kdo nezná, neuvěří.


Taboulé s kuřátkem. Bez rododendronu...

A konečně rebarborovo-jablečný kompot!


Extáze!

Mr J. je mrtev, ať žije Mr J.

Po intervenci papa opravuju onu původně tragicky vypadající zprávu: medvěd Josef je stále s námi! Šlo o nedorozumění a záměnu dvou Josefů ( a dvou sester).

A pokud byste chtěli, aby byl i s Vámi, musíte si zajet do Ikea. Jedná se už ale o typ remade.

Starý dobrý Josef je už prostě nedostupný :(
.....
A jestli máte pochyby o mém mentálním zdraví, odpověď je ano! Nejenom že jsem včera viděla utopenou lišku (!!!) v jezírku ve Versailles, ale dokonce jsem se pak dobrovolně dívala na Snowboarďáky.

Nostalgická

Je pátek odpoledne, sedím v kanceláři ve 4.patře, venku se pomalu ale jistě stmívá, mně se klíží zrak a twinings/earl grey chládne. Běží nám tu česká televize a v ní sestřih ze 17. listopadu, takže mi to promiňte, ale budu trapně nudná a sentimentální a symbolicky tu vyvěsím aspoň fotku.

Ono je totiž neskutečné, že ani ne před čtvrt stoletím bylo všechno jinak. A kdyby sametu a štěrchání klíčů nebylo, asi bych tu teď neseděla. Takže mi připadá občas dobrý si to jen připomenout a nebrat vše jako samozřejmost. A to ne jen forcément 17.11...
Howgh.

Tak a teď už méně vážně. Kdyby vás zajímalo, jaký ma fotografický talent můj zploditel (a jaké má krásně děti, n´est-ce pas), čekněte tohle. Nachází se tam i obrázek legendárního medvěda Josefa, pijáka Mythosu, který byl ale bohužel nedávno nanávratně ztracen.
Pro dnešek by to mohlo stačit, přece jen bych ještě měla trošku pracovat. Ať si tu revoluci můžu večer na jazzu oslavit dole ve sklepě v klidu.

Still alive

Nějak to tu zanedbávám, přiznávám. Neznamená to ale, že bych neměla o čem psát, popřípadě byla v nějaké kryse inspirace. Jak vidno, lingvistické vtipy ještě zvládám, hehe, no nic.
Jen prostě zas klasicky nestíhám. Pro představu, jak jsem moc pracovité děvče, musím konstatovat, že kromě každodenní 8/9 hodinové práce v ČC stíhám ještě placeně ve volném čase zaskakovat za jednu nešťastnici v naší knihovně (kde nejede topení, a proto mi sem vozí kolega víno…). A v extra povedené dny, jako například dnes, jsem v práci od rána do dvou, od dvou odpoledne do osmi večer v knihovně a následně od osmi do půlnoci na recepci, neb máme spešl jazzový koncert a někdo tam ty davy musí krotit a prodávat jim vstupenky a poukázky na pití, že. Spolu-údernice z kanceláře se mě ještě ptala, zda-li bych náhodou nestihla zaskočit ještě dole ve sklepě na baru, neb děvče, co tam bude samo, údajně není úplně schopné. A kdyby se Vám náhodou zdálo, že se nudím, vězte, že ani nie, protože jsem jen tak ze srandy vzala překlad pro Arte, nesestřihaný materiál na dokument o Petře Procházkové. V praxi je to 12 DVD-ček po hodině a půl syrového materiálu. Paní novinářka (i když nejen ona, neb v tom vystupuje i jedna z mých nejlepších kamarádek Ivana P.) částečně česky a částečně rusky hovoří o svém životě a angažovanosti ve veselých zemích jako Čečna, Rusko nebo Afghánistán. Nevím, jestli jste to někdy zkoušeli, ale já zjistila, že člověk si toho může říct na blbých deseti vteřinách setsakra mnoho, a copak teprve během 18 hodin?! Mezi mé oblíbené pasáže při překládání patřily například momenty, kdy mluví na valné hromadě asociace asi 15 lidí přes sebe a od paní režisérky mám příkaz to vše vyhmátnout, neb je to zrovna sekvence, kterou hodlá použít ve finální verzi filmu…To si tak prostě člověk sedí se sluchátkama na uších a třeba 30x si sjíždí jednu pasáž, aby vše zachytil. A není nad to, když se vám uprostřed toho všeho sekne komp na znamení, že jet 16hodin denně v kuse ho zas tak úplně nebaví. Ale jinak life is fun…Takže to je asi tak ve zkratce vše, čím v posledních dnech žiju, neb šibeniční termín jednoho týdne na celý překlad je přece jen o hubu.
A to je prosím dnes onen požehnaný den, kdy « Le Beaujolais nouveau est arrivé », nicméně já sedím a makám. To jsou mi ale konce….

Hypochondrický úlet pro Olgu

Druhá návštěva lékárny (efekt první várky sirupu a pastilek se limitně blížil nule) proběhla ve znamení «dejte mi něco fakt silného, ať se toho kašle po třech týdnech už opravdu zbavím». Krabička něčeho, co na sobě mělo napsaný Eucalyptine vypadala velmi tempting, takže jsem do ní vložila své poslední naděje. Nicméně jsem zapomněla, kde žiju. Onen zázračný lék jsou totiž č í p k y.

Ano, čtete dobře, na rozdrásané hrdlo si má člověk aplikovat tady ten zázrak. Být latentním homosexuálem, asi bych zajásala… ale takhle? Tiše trpím a přemýšlím, jaký problém mají vývojáři lokálních farmaceutických firem.

Ano, věříte správě svým očím a vidíte před sebou nový post, po poměrně dlouhé době. Život je prostě plný nástrah a tajemných překvapení, které vám ubírají času a noukají vás věnovat se bohulibějším činnostem, než je grafomanie. Takže stručně k uplynulým týdnům:

• Zdárně pracuju, až do vyčerpání. Minulý týden byl extrémně náročný, neb se tu instalovala nová výstava, tentokrát fotografií Milana Davida, který mimojiné zná půlku Zlína. Welice vyčerpávající záležitost, pro ilustraci informace o tom, že pán umělec vytahoval první sedmičky či pivánko zhruba kolem desáté hodiny ranní. A až do nočních hodin nás pak bavil historkama například o tom, jak se za komoušů oženil s kamarádovým psem a celou záležitost dovedl opravdu až do regulérního obřadu a večírku. K památným se také zařadí věty: «Kuř, kuř, zajímáš mě» nebo «Nespi, budeš malátnej». Už se opravdu těším na derniéru výstavy, přejmenovanou na dernissage.
• K mé velké radosti se mi vrátilo nachlazení, neb navzdory stále svítícímu slunci se pekelně ochladilo a vyměkla jsem do té míry, že jsem vytáhla ze skříně ponožky a hubertus. Zima, zima, zima. Obzvláště oblíbené jsou mé hodinové záchvaty kašle zhruba kolem páté ráno…
• Je ze mě těžká Pařížanka. V neděli jsem se vypravila (no pravda ne úplně za ranního kuropění) na trh na Bastilu za účelem nákupu čerstvých rybiček a zeleniny. Byl to ráj nejen pro kapsáře, ale taky pro oči. Nejednou jsem si vzpomněla na Zdenku a vznik našeho barevného vaření, bylo to krásné, ale foťák jsem se vytáhnout neodvážila. A ratatouille jsem pak udělala asi 200kg, takže ho budu jíst tak zhruba do Vánoc.
• Poučena z pobytu v Dijonu jsem se rozhodla, že bude záhodno začít poznávat nejen Paris, ale i okolí. A tak jsem navštívila o víkendu na jihu městečko Fontainebleau s jeho slavným zámkem a velkými zahradami. Před zámkem stál povoz s koňma, a jelikož zrovna padla mlha, připadal si najednou člověk jako o dvě století pozadu. Vélet jsme zakončili procházkou po lese, který vypadal zhruba jako by někdo udělal copier/coller v Českém ráji, jeho název ale zněl o něco prozaičtěji, Barbizon. Prý je to vesnička, kde kdysi žila spousta malířů. Jediný škraloup byl fakt, že trojpruhová dálnice byla zacpaná už 35kilometrů před Paříží, ale na to si člověk asi časem zvykne.

Takže tak nějak, to je asi vše zaznamenání-hodné, co se ve zdejších končinách událo.

Z dnešní četby na lince 63

La France se croit toujours le centre de l´univers. Autrefois, je veux dire à la belle époque d´avant la mondialisation, à l´école communale, les petits Français avaient devant les yeux une immense carte de France, qui semblait dominer la classe avec ses longues fleuves toutes bleus, si bien tracés. Parfois, on exhibait une deuxième carte, beaucoup plus petite, appelée « Le monde », mais personne n´y prêtait vraiment l´attention. Tous comprenaient que le reste du globe était destiné à recevoir le rayonnement de la France, voir à fournir des lieux de vacances un peu moins pluvieux. Avec la mondialisation, hélas, tout a changé. Cette vision nombriliste a été chamboulée. Editorialistes, économistes, et autres individus mal élevés se sont mis à parler de la France comme d´un pays comme tant d´autres. Un pays qui ne représente qu´infime pourcentage de l´économie de la planète. Pire, on apprenait que l´économie française ne pesait pas plus qu´un seul État américain, la Californie, pourtant plus réputée pour sa consommation de marijuana et de cocaine que pour ses performances industrielles. Vous avez bien lu : la France et la Californie sont ex-aequo économiquement.

Další perly v knize Sacrés Français! Un Américain nous regarde od Teda Stangera; vhodné k pěknému startu dne (nevhodné k nahlídnutí sousedovi v dopravním prostředku...).