Time for a Year in the Merde

Již jednou jsem zde psala o jedné povedené knížce tropící si žerty z Francouzů. Navnadilo mě to na četbu další knihy s obdobným tématem, tentokráte anglicky psané dílko z pera Stephena Clarka. A byla to ještě větší výživnost! Při četbě první půlky jsem propadala hysterickým záchvatům smíchu asi tak na každé páté straně. Manžel mé nadšení moc nekvitoval, protože jsem ho svým perlivým /sic!/ smíchem permanentně budila a navíc mu neustále něco nadšeně citovala.
Kostru knihy tvoří příběh anglického mladíka, který přichází do Paříže vytvořit v rámci jedné francouzské firmy síť čajoven na britský způsob. Jeho popisy a pozorování jsou tak neskutečně blízké realitě, až to hezké není. Naráží na problémy s bydlením, pobytovou a pracovní kartou, na neustálé stávky, na francouzský přístup k práci, na bojkot ze strany vlastních kolegů, na jejich pohled na Anglii, a vůbec na zbytek světa, na prapodivné vztahy a provázanost mezi lidmi z byznysu a politiky, na zdánlivou vstřícnost, za kterou se skrývá "dobrý úmysl", a samozřejmě taky v neposlední řadě na poměrně zvláštní způsob fungování partnerských vztahů. Srandu si dělá taky z Francouzské neschopnosti mluvit cizími jazyky a na neochotu přiznat, že cokoliv nefrancouzské může být dobré. Jen tak pro představu názvy kapitol.

Contents
Septembre: Never the deux shall meet
- Why the French distrust all English-speakers, and more particularly anyone who can't speak French (for example moi)
October: One foot in the merde
I visit different parts of Paris, touristy and less so, treading in plenty of dog-poop, literal and metaphorical
Novembre: Make yourself chez moi
Looking for an apartment. The garret myth - shared hole-in-the-floor toilets are "romantic"?
Décembre: God save the cuisine
With my palate attuned to French cuisine, I try my best to get nostalgic about British food
Janvier: A maison in the country
I discover the EU-subsidized quaintness of rural France and decide to buy a suspiciously cheap cottage.
Février: Make amour, not war
Tensions as the Iraq War looms. Meanwhile, a girl tries her best to turn me into a Latin lover with an intensive course in French sexual traditions.
Mars: The joy suppositories
I explore the France's wildly generous medical system, and even try out typical French "treatment by the back door"
Avril: Liberté, égalité, get out of my way
I find that the French are secretly quite fond of English-speakers after all. This is especially true of the exotic Florence.
Mai: 1968 and all that
With countless long week-ends, holiday allowances to be used up and the inevitable strikes, the French know that if you haven't finished your year's work by may 1, you're in the merde.
...
Původně jsem sem chtěla napsat pár záživných citací, ale jelikož jsem si nebyla schopna zapamatovat si ani jedno číslo stránky, kde se ty největší bomby nachází, tak si ten book asi budete muset pořídit, a dosyta se vysmát sami.
P.S.: Hned jak dočtu druhý díl, dám vědět, jestli i ten stojí za to.

Change!

jaro → teplo → slunce → energie → optimismus → radost → no more šedá → modrá / je dobrá/
and more:
fotografický aparát + výlety = spousta fotek → chuť se o ně podělit → flicker → nová rubrika Pictures
nechť se vám líbí!

Podle čeho se pozná, že se blíží prezidentské volby?

Dalo by se říct, že podle toho, že z každého rohu na Vás vykukují plakáty s tvářemi všech možných i naprosto nemožných kandidátů. Nebo podle toho, že probíhají nekonečné televizní debaty na dané téma. Taky by to šlo rozpoznat podle toho, že studenti ScPo zažívají extatické stavy při famózních exaltovaných diskuzích o tom, jak to dopadne.

Ale ono ne!

Smrtelník nedotčený hukotem z médií to pozná při bližším pohledu na ulici, respektive na tom, jak Pařížani parkují. Už za "normální situace" je to docela zábavné, tedy pro pozorovatele. Parkuje se dost natěsno a obecně se nezatahuje ruční brzna, aby se popřípadě dalo do auta lehce ťuknout a to popojelo o kýžených pár centimetříků chybějících pro zajetí. Jelikož je ve vnitřní Paříži velké množství úzkých uliček, kde je vše často natěsno, spoustě aut chybí zrcátka nebo jsou dosti zmasakrovaná. Teď ale dost lidí parkuje ještě hůř než kdy jindy a to právě proto, že se blíží volby. Chirac totiž vždy po svém zvolení vyhlásil amnestii na pokuty a v předtuše další se mnozí tváří na silnici jako naprostá hovada. Tak jsem zvědavá, jestli i nový prezident/ka bude taky tak shovívavý. Pokud by náhodou nebyl, jsem si jistá, že procento peněz zpětně vybraných na pokutách vzroste astronomickým způsobem. A dobře jim tak! Nám totiž před týdnem urazili zrcátko, bastards.

Vaklafavel ve Francii

Titulkem neříkám pro většinu zasvěcených nic nového. Monsieur le Président přijel z několika důvodů: odhalit desku Svědectví na domě, kde sídlila mezi lety 1981 a 1991 jeho redakce, představit novinářům francouzský překlad Prosím, stručně a pak také zájemcům danou knihu podepsat na autogramiádě.

V úterý jsem se zúčastnila slavnostního odhalení, přičemž mi bylo zadáno dělat paparazzi. Welice libový úkol, neb se tam motala spousta lidí. Kromě obligátních exulantských celebrit /a ne, Kundera tam nebyl/ mám ten pocit, že si V.H. s sebou dovezl plný speciál svých věrných. Takže jsem cvakala a cvakala a cvakala, až se na mě někteří škaredě dívali. Odhalení miniaturní destičky /Svatopluka Sládečka - Ylín rulezz!/ a vůbec proslovy okolo ale byly vážné, důstojné a koneckonců i dojemné.
Dnes se mě matička ptala, jestli jsem měla vlasy do culíku a brýle na čele. Takže špionská soutěž bystrosti pro Vás, jsem zde:

http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/11.04.2007/1097181328-udalosti/31969.html?linkarr%5B%5D=56935&from=&ilink=selected

malou nápovědou budíž fakt, že až v druhé půlce.

Ve středu pak mělo mé pracoviště (sic!) tu čest, že se u nás konala striktně uzavřená tiskovka na téma vydání knihy /s francouzským názvem A vrai dire/. Novinářům bylo explicitně vysvětleno, že nemají klást politické dotazy. Překvapivě se tedy všechny otázky točily okolo Iráku, Evropské unie, skepticismu, Evropské ústavy, blížících se francouzských prezidentských voleb či vývoje české společnosti po roce 1989. Jedinou výjimkou byl jistý nejmenovaný fr. režisér, který se V.H. ptal, jestli v roce 1980 /tedy v době, kdy zrovna seděl/ měl tušení o tom, že v Paříži hráli o něm a jeho procesu hru. Dotyčný odpověděl, že ano a že to nejen jemu přinášlo v lochu jistou morální satisfakci, což mělo za následek, že se starý pan režisér málem rozplakal; po skončení tiskovky šel panu prezidentovi dokonce políbit ruku.
Má vrozená neschopnost jít se k někomu lísat a tvářit se v uzavřené společností starých kamarádů jako její přirozená součást způsobily, že jsem s panem V.H. nezapařila. Zcela neplánovaně se totiž tato společnost uzavřela v našich kancelářích a my, ubozí to zaměstnanci, jsme neměli koule na to vyjet k nim do horního patra. A tak jsem se zcela paradoxně stala s kolegy exulantem ve vlastní práci. Ale poradili jsme si hezky! Zavřeli jsme se do sklepa, kde jsme čekali na uvolnění okupovaných kanceláří. A jelikož jsme čekali přes tři hodiny, vyplenili jsme poslední zásoby vína ze Svátků jara a pak, když přišla doba návratu do kanceláře, jsme se rozhodli odolávat a setrvali jsme ve sklepě do večerních hodin.
Inu byl to takový pěkný den.
I fotodokumentace bude, jen co dostanu z říďova foťáku inkriminované snímky, kterak stojím ve dveřích a V. stojí na ulici přede mnou.

I'm flattered!

Šla jsem si takhle po ulici nedaleko Pont Neuf. Teplé jarní odpoledne, nebe bez byť jen náznaku kumulonimbu. Se slunečníma brýlema na nose, vlající vlasy, blažený úsměv na rudých rtech.
V tom se kolem mě prohnala banda anglofonních turistů.

A!

Otočili se na mnou a jeden z nich značně nahlas pronesl: "Monica Belucci!"

Tak nevím, jestli to nebyl nějaký zájezd osob zrakově postižených, nebo co, ale pán to myslel fakt vážně.

YES!

Včera v noci jsme se vraceli / sice nelegálně v šesti, jedním autem/z výborné večeře u kolegyně, která bydlí na hranici vnitřní Paříže a periferie. Chtěli jsme najet na périphérique a tak se lehce dostat k nábřeží, nicméně tento byl v oblasti Bagnolet-Bercy zavřený /a všude stáli policajti, což z pochopitelného důvodu znervózňovalo našeho řidiče/. I museli jsme tedy hledat alternativní cestu, která nás vyvezla do končin, kam bychom se jinak nedostali. A jaký to slastný výkřik jsem vydala, když v těchto místech padl můj zrak na billboard
THE ROLLING STONES A PARIS!
Takže do třetice všeho dobrého, po letech 1995 a 2003 v Praze, uvidím v červnu opět staré pardály.
...
...
Včera prý říkali ve francouzském rádiu, že můj největší oblíbenec Richards se přiznal k tomu, že si dal lajničku popelu svého zemřelého otce. Prý s nim byla strašná prdel...tak už se těším, bude to zajisté výživné.

Minulou sobotu jsme vyrazili k večeru do ulic, protože irské hospody slavící Svatého Patrika lákaly už víc než týden na plakátech na zelený Guinness. Před každou irskou v naší čtvrti, což znamená asi před pěti lokály, byly ale takové davy lidí, že jsme byli nuceni to vzdát. Čekat 30 min jen na vstup a pak se v nedýchatelném prostoru mačkat další hodinu, než se dá něco objednat, bylo trochu moc. Takže jsem bohužel neodhalila tajemství zeleného Guinnesse.

Ale něco mě potěšilo. Ve výloze takového dokonalého vetešnického krámku...

...jsem zachytila tuto ceduli:

Je libo si koupit v sobotu večer plastikové letadýlko nebo hrůzostrašnou porcelánovou panenku? No problem, přijď si pro majitele obchodu do nejbližsí hospody. Dokonalé!

Rapport z hor

Tak za prvé: přežila jsem to. I když mi mnozí členové rodiny / a taky někteří skeptičtí přátelé říkali/ že někdo jako já prostě nemůže být sportovní typ a nepřežije víc než 24 hodin bez smrtelného zranění. Mně se podařilo si jen udělat exkluzivní modřinku jejíž podobu možno shlédnout zde:

Za druhé: skromně by se dalo říct, že mi to v mé úžasné nové výbavičce docela slušelo. A naozaj nevadí, že jsem si roztrhla kalhoty na prdeli.

Welmi sa mi na horách páčilo. I to sportování. Fakt! Ostatně medvědovi Josefovi se líbilo také. Manžel s ním dokonce jezdil jeden den v kapse u bundy. Nicméně jen do té doby, než jsme na sjezdovce narazili na známého z Paříže... pak byl medvěd nemilosrdně zazipován do kapsy a měl po výhledu na okolní impozantní kopce a ledovce.

První den po příjezdu /po 11 hodinové cestě z Paris/ jsem při pohledu na svahy obklopující místo našeho bydliště konstatovala, že jejich sklon překračuje mou představivost a že vzhledem k tomu, že pud sebezáchovy docela mám, hodlám strávit týden v hospodě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem měla denně budíček kolem osmé a po deváté jsem již zcela poslušně stála dole na kruháči u vleků na všechny možné světové strany. A těšila se nahoru. Živý pohled na sjezdovky můžete najít zde: http://tignes.net/panoramique.html

Inu vzpomněla jsem si na školní lyžařský kurz a začla poslušně zelenýma a modrýma sjezdovkama v pomalém tempu za použití metody polo-pluh. Pak jsem se údajně zlepšovala sjezd od sjezdu. J., jehož lyžařské schopnosti překračují hranice mého chápání, byl naštěstí více než trpělivý. Zřejmě se rozhodl, že nejlepší bude učení šokem a tak mě druhý den /údajně omylem/ vzal na černou. Zde ilustrační foto, když jsem si nahoře na kopci ještě myslela, že míříme do restauračního zařízení a ne na Trolla.

I tuto zkoušku osudu jsem ale zdárně přežila a zbytek týdne jsem sice s pravidelnýma, ale stále méně častýma pádama, probrázdila všechny kopce Espace Killy. Tato poloha patřila k mým nejoblíbenějším, protože si odpočinula kolena. A to jsem celý týden frčela zodpovědně na brufenu.

Samozřejmě se občas vyskytly zastávky v občerstvovacích zařízeních. Chytali jsme bronz poměrně intenzivně, protože jsme měli 7 dnů bez jednoho odpoledne azur. Nejvýše jsme se vyšplhali něčím jako metro do 3456 m nad mořem na ledovec Grande Motte.

Mě osobně ale v mapě nejvíc zaujala sjezdovka jménem rhododendron. / i bez kuřátka, hehe/. Nicméně cesta k ní byla trnitá. Z oblasti, kde jsme se vyskytovali, k ní nebyl přímý přístup a tak jsme si říkali, že ten kousek na mapě nějak přejdeme s lyžemi v rukou. Nakonec se ukázalo, že musíme stoupat i do kopce za nějakou chatou, abychom se na sjezdovku napojili. A to prosím v 2,4 metrech sněhu. Ještě nikdy jsem neviděla J. s takovým záchvatem smíchu, jako když mě pozoroval, jak se bořím, nořím, vynářím, znovu bořím, kurvuju, hážu lyžema, hůlkama a bořím se ještě víc.

Ale útrapy byly překonány a nakonec jsme se do cíle dostali:

V každém případě jsem si to hrozně užila, i když jsem prý někdy komunikovala pouze ve větách „ mě bolí nohy“, „tam nejedu, tam jsou moc velké muldy“, „debilní snowboardisti“, „bolí mě rty“, „pálí mě obličej, „niečo bych zožrala“ „ne, na tuhle červenou nasrat“ a „ne, já prostě rychleji nepojedu“. Komu by se ale tady nelíbilo, že.

Welice stručný až bych řekla stenografický zápis before I leave. So:

Ano, je pravda, že jsem měla nehodu s kolem. Lépe řečeno mě srazil cyklista na ulici, jdouce z obchodu. Modřiny se pomalu vstřebávají, zadní partie těla už mě taky nebolí natolik, aby si nemohla normálně sednout na WC. Člověk někdy přichází na obyčejné životní slasti až v momentě, kdy o ně přijde. Ehm ehm. Ale jinak všechno pp.

Ne, navzdory tomu, že jsem si stihla s předstihem pořídit k narozeninám nový foťáček, nenašla jsem ještě čas na zdokumentování pracovního výtahu na mimořádně oblíbené pokračování postu « elevator ».

Ranní scéna z ložnice:

- Dobré ráno, miláčku.

- ….. hm, ehm, uf, prch….uhm, už? …aha, no…dobré ráno.

- Tak co myslíš? Cappuccino nebo šedá?

- ….uch, ehm…co?...kolik je?

- Capuccino nebo šedá?

- Babiččin bylinkový čaj, prosím.

- Ale já se ptal na barvu!

- Jáj. No já nevim.

Scéna z kanceláře:

- Kde jsi stahovala to pdf s těma parametrama?

- Máš to vytištěné doma na stole.

- Kombíka i liftback?

- Jo. Taky veškerou výbavu, verze motoru a doplňkové vybavení.

- A jsou tam i ty litý kola?

- Ano, 15., 16. i 17. palcové.

- Aha…a emise jsou tam taky?

- I ceník. Všechno to tam je!

10 x denně:

- Tak co, miláčku, kombíka nebo liftback?

- No já nevim; mně se líbí i ta krátká, co se mi původně nelíbila.

- Neříkej krátká, ono je to stejné, jde jen o větší objem kufru.

- Jaj. Takže to má stejnou hmotnost a délku?

- Jo, tudíž to zhruba stejně žere.

- No tak čo ja viem. Bude nám k něčemu kombík? Ona je pěkná i ta krátká.

- Uááááááááá.

Kdykoliv, kdekoliv, za předpokladu, že je 20 sekundová prodleva mezi konverzací/prací:

- Tak co, miláčku, kombíka nebo liftback?

- Já nevim! Nevim, nevim!

Večerní scéna po návratu z práce:

- Miláčku?

- Yes?

- Půjdeme na procházku?

- Jo, klidně. Ale už je tma, takže zahrady jsou zavřené. Nábřeží?

- Mno…

- Copak?

- Já bych spíš řekl někam na boulevard.

- ?

- Někam, kde jezdí hodně taxiků. Víš přece, že většina je jich v Paříži taxíků.

- Tak jo, a kam? Na Saint Michel nebo na Saint Germain?

- No a kde myslíš, že jezdí víc aut?

- Čo ja viem.

- Tak si stoupneme někam na křižovatku dopravních tepen, tam jich bude nejvíc! A vemem foťák.

Večer doma:

- Já si jdu asi lehnout.

- Jdeš spát?

- Ne, jdu si číst. Ty?

- Tak já hned přijdu. Neviděla někde ty prospekty? Ještě se chci podívat na ty motory…

Při chůzi na ulici:

- Tam je! A před chvíli taky jedna jela, ale to bylo cappuccino a ne gris antracit.

- …

- No obě dvě jsou hezké, ne? Tak já nevím.

- No to já taky nevím. Ale asi se mi víc líbí ta tmavě šedá.

Kruciální večer:

- Tak co, miláčku, zítra mám tu schůzku a furt nevíme.

- Tak si hoďme eurem.

- …… no….dobře. Pana liftback, orel kombík.

- Pana. No to se mi moc nelíbí.

- Hm. Pana šedá, orel cappuccino.

- Orel. Ale nie!

- Takže nižší a cappuccino.

Text obdržené sms:

- Miláčku, tak myslím, že šedého kombíka.

Ceci n´est pas un texte surréaliste.

Toto je má životní realita v uplynulých dvou týdnech. A nejlepší na tom je, že ten vůz dostaneme až za dva měsíce; protože paradoxem je, že to pro nás bude dovozové auto. A tak si o tom budeme ještě dva měsíce povídat…

Howgh. Mám před sebou poslední půlhodinku v práci, od šesti do půlnoci budu stát v jazzu za barem a zítra brzo ráno odjíždíme na týden do Tignes, kde se budu pokoušet se nezabít na modrých sjezdovkách. Dnes přes den tam jely jen zelené, protože se ve vyšších polohách i v této oblasti čekal průsvist amerického hurikánu. Huhuhu.

What’s new?

Pár věcí by tu bylo. Práce kopa, to komentovat nebudu, ostatně je to jeden z důvodů, proč nestíhám nic psát na tyto požehnané stránky. Na druhou stranu příjemná kompenzace úsilí je fakt, že se pan ředitel ustrnul a za mé životní nasazení v kanceláři se rozhodl mi vyplácet drobný žold.
Rodinný život je o něco pestřejší. Například jsme rozbili postel / ne tak, jak si hned myslíte, nemravové/: po pravdě řečeno jsme si na ní nacvičovali sjezd z kopce na lyžích s konečnou pravotočivou zatáčkou; inu moment pravdy v Alpách se blíží mílovými kroky. Pro velký úspěch se nám taky pokazila pračka /ani tentokrát to není tím, na co hned myslíte, nemravové/ už ale máme novou; upadl nám přední nárazník u auta, neb do nás někdo nevybíravě najel na parkovišti při nedělním výletu do Etretatu, a na dálnici cestou zpět se nám dva kamínky v intervalu 5 minut zaryly do předního skla. Nepotěší.
Pozitivní news je, že manžel zůstává na svém postu ještě o rok dýl, než bylo plánováno, tudíž budu ještě víc než rok bydlet pět minut pěšky od Louvru. La vie est belle, hein?
V poslední době jsem dostala plánovací mánii, většinou při pohledu na portály prodávající lístky na koncerty /takže nás po dubnovém Dylanovi v červenci neminou RHCP/ a taky při pohledu na portály prodávající cestovní lístky, což mimo jiné znamená, že v máji, během lásky to času, odfrčíme na víkend do London. To sa mi tiež velmi páči.
Jinak stále brousím po stopách dávných výletů z dob mého mládí, což znamená, že jsme o víkendu byli v Normandii. Nachodili jsme kilometry po útesech, fotili brouky na krajích srázu a byli jsme suverénně jediní návštěvníci, kteří si s sebou tahali velký deštník s reklamou ČR na túru. Taky můj sportovní elán neklesá. J. se sice ještě stále nepodařilo přesvědčit mě, že ranní běh Lucemburskou zahradou je základ dobrého dne, nicméně na bruslích stále bez úhony brázdím pařížské bulváry a zanedlouho se asi nevyhnu ani tenisu v plenéru. Kdo by to byl do mě řekl, že.
Minulý týden nám v práci spravili výtah, takže fotodokumentace bude, ale až někdy jindy, protože je to opět neuvěřitelná historka, co si zaslouží samostatný post. A teď howgh.

Radosti ScPo

Dřív, než se rozhoupu a napíšu konečně něco nových historek z mého pohnutého života, rozhodla jsem se zprostředkovat i Vám drobet nekonečné moudrosti páně Camyho, jehož hodiny ústavního práva patřily do rajónu "peklopekloucínepěknéodpornénepochopitelnéanavícnanic" během prvního ročníku mého studia. Včera k večeru jsem dostala kolektivní mail do školní schránky s následujícím poselstvím od pomazaného:

Bonjour,
Je vous annonce la parution de mon essai : “Droit constitutionnel critique” !

La quatrième de couverture :

Cet ouvrage tente d’inaugurer une approche critique du droit constitutionnel occidental démocratique ; une approche capable de faire apparaître la dimension métaphysique et surtout théologique de ce droit. Il démontre que ses concepts directeurs (Constitution, Souveraineté, etc.) font nécessairement appel à l’idée de Dieu, donc d’infini. Cela pour des raisons qui ne sont pas seulement historiques (liées à la sécularisation de la théologie chrétienne) mais aussi structurelles.
Trois grandes apories que la science du droit constitutionnel n’a cessé d’affronter sans succès sont examinées d’un point de vue théologique. Il s’agit des problèmes de la fondation ultime de la Constitution, de la nature du souverain (auteur présumé de la Constitution) et des lacunes de la Constitution. Cet examen permet de dévoiler le rapport particulier que doit entretenir la démocratie avec le théologique conçu comme une transcendance négative. Une transcendance qui n’a rien à voir avec les dogmes des religions officielles et ne remet pas en cause la nécessaire séparation fonctionnelle du spirituel et du temporel.
L’ouvrage peut être considéré comme un anti-manuel de droit constitutionnel, refusant l’approche positiviste ou technicienne des manuels actuels.

Le lien chez l’éditeur ici :
http://www.editions-harmattan.fr/index.asp?navig=catalogue&obj=livre&no=22908

Et chez Amazon :
http://www.amazon.fr/Droit-Constitutionnel-Critique-Camy-Olivier/dp/2296025315/sr=1-2/qid=1170679884/ref=sr_1_2/171-8074150-0886603?ie=UTF8&s=books

Což v češtině znamená zhruba něco takového:

Zadní strana knihy:
Tato práce se pokouší o odhalení kritického přistoupení k západnímu demokratickému ústavnímu právu; o přístup schopný ukázat metafyzickou, a hlavně teologickou dimenzi tohoto práva. Ukazuje, že jeho hlavní koncepty /Ústava, Suverenita etc. / se nevyhnutelně odvolávají k myšlence Boha, tedy k nekonečnu. Z důvodů, jež nejsou pouze historické (spojené se sekularizací křesťanské teologie), ale také strukturální.
Tři velké neřešitelné rozpory, kterým věda ústavního práva nepřestávala čelit bez úspěchu, jsou studovány z teologického hlediska. Jedná se o problém vzniku Ústavy, rázu panovníka (předpokládaného autora Ústavy) a mezer v Ústavě. Toto zkoumání umožňuje odkrýt osobitný vztah, který musí udržovat demokracie s teologičnem, pojímaným jako negativní transcedence. Transcedence, která nemá nic společného s dogmaty oficiálních náboženství a nezpochybňuje nutnou separaci účelovosti duchovní a světské.
Kniha může být požadována za anti-učebnici ústavního práva, odmítající pozitivistický či technický přístup současných učebnic.

Z páně profesora stává se tedy noční i denní můra, neb začal fungovat už i jako spamátor / zavilý propagátor svých tezí., jež se dají minimálně označit za řekněme originální.
Za co mě, pane, trestáš?
/oslovení "pane" patří tomu pánovi nahoře; ten, jak tam sedí, a všechno řídí... ne tomu spamátorovi...on by stejně nerozumněl/
A ta obálka je pěkně hnusná!

WTF

Padá na mě spleen nebo co. V poslední době jsem se prolouskávala blogy jisté dvojice chlapců z London a následně jednoho odvážlivce v Shanghaji. Podotýkám, že z vlastní lenosti jsem nehledala nikoho jiného mimo zorné pole odkazů na spřátelených stránkách. Je ale docela sranda, jak velké množství mladých, inteligentních a nadějných lidí blogguje z různých koutů světa a mimoděk tím světu sdělují, jací jsou mástři. Nic proti tomu, tak trošku v tom frčím taky, ehm…nebo že by ne?

Možná je to tím, že v Paříži už nějakou dobu prší a já kromě letmých, leč vydatných výpadů do okolních stravovacích zařízení nevystrčím paty z práce. Nebo je to tím, že navzdory soldes, ze kterých tu všichni šílí, jsem se nevypravila na žádné velké pokupky. Zaopatřila jsem si jen pp kozačky (parádo, trp, a to hodně) a taky námořnické tričenko / identické s J. – je to normální? GAP for MEN…auch! /.
Další varianta je ta, že jsem se opravdu zbláznila: za poslední týden jsem v chronologickém pořadí dělala tiramisu/štrúdl/bábovku. A to se bavíme jen o dezertech. Tak trošku dělám matku o tři roky starší ‘dceři‘ /«XY, jak ses vyspala? »; « XY, nemáš hlad? »; « XY, zabírají ti ty antibiotika? »; « XY, jdeš se s náma dívat na film? »; « XY, jdeme nakupovat, chceš něco? »; « XY, jak bylo v práci? »; « XY, můžu do koupelny? » …/.
Navíc: včera jsem se dobrovolně zúčastnila tanečního p o l k o v é h o večera v ČC / no dobře, prokládali jsme to volně panákama a v pauze jsme se zdekovali, ale quand même …/. Dobrovolně jsem si taky zakoupila lístek na dubnový koncert Boba Dylana na Bercy. Jako výčet znepokojujících událostí to stačí, ne?
Jinak došlo na slova Lucie B., která se bavila při vyřizování carte de séjour dost podobně jako já. Dle jejího scénáře jsem se i já vypravila na druhý pokus sice opět do 14^e, ale tentokráte na policajty. Měla jsem předvolání na 28. prosince. Na dveřích policejního okrsku stojí velkými písmeny: Upozornění pro studenty - studentské pobytové karty pro cizince se od 14. hod dne 26. prosince vydávají v 19^e . Proč mi ti debilové zrovna neřekli, že mám jet hned do 19^e ? Je nutné podniknout 3 hodinovou cestu na trase 6^e → 14^e → 19^e →6^e ? A to jsem prosím měla tu čest být vezena služebním autem, takže to bylo rychlejší než metrem. Zábavné to bylo i na místě: do budovy se vejde dveřmi, kde je napsáno Entrée – to by dávalo smysl. U dveří stáli dva cajti a ti nám řekli, že máme vyjít ven a vejít opětovně vchodem vpravo, a to přes bezpečnostní rám. Prošla jsem rámem se slzným plynem a dvěma zapalovači v kabelce. J. prošel i se svým věrným přítelem Laguiolem. Tentokrát je logika kde? V místnosti bylo 99% čekatelů z jiho-východní Asie a blíže nedefinovatelné lokace Afriky. A Krutilová. Čekala jsem asi jen 30 min, což docela jde. Ale! Byla bych bývala byla čekala o něco míň, kdyby pracovníci za přepážkami pracovali a ne se bavili o krémech na pleť. Jeden chlapeček, a nebudu specifikovat jaký, abych nebyla nařčena z rasismu, za tu půl hodinu jen seděl a prohlížel si čekatele přes okýnko. Jinak neudělal vůbec, ale vůbec NIC. Laguiol se otvíral samovolně v kapse. Co to, kurva, je za přístup? A nejlepší na tom je, že na rozdíl od Lucie mi tu kartu konečně dali, ale de facto je neplatná, neb když jsem o ni žádala, měla jsem jiné bydliště než teď. Odmítám tuto anabázi ale podstoupit znovu kvůli změně adresy /i když dle toho, co je na té kartě napsané, jsem povinna to nahlásit do 8 dní/.
K dovršení portrétu mého aktuálního psychického zdraví sděluji, že už dva týdny dělám na rekapitulaci kompletního programu ČC za posledních 10 let. Z toho k prvním třem letem neexistují tištěné programy… a aspoň minimálně srozumitelný archiv. Takže se položme na otázku: jak si mám uchovat chladnou mysl?

Elevator

Asi jsem se ještě nikdy nezmínila o skvělém výtahu, který máme v práci. Výtah je totiž, navzdory tomu, co by si někteří posměváčci mohli myslet, naprosto zásadní pracovní pomůcka. Máme tady 4 patra plus sklepení, takže výtah se celý den nezastaví mezi recepcí a kanceláří, mezaninem a sálem, kanceláří « touristů» a knihovnou. Ti matematicky zdatnější z vás si mohou vypočítat všechny možné kombinace pater...je jich dost. A to ještě nepočítám zastavování ve vícero patrech během jedné jízdy!

Sám o sobě je to dost specifický výtah, a mnozí nad způsobem jeho fungování jen kroutí bezmocně hlavou bez toho, aby opravdu pochopili, kdy se výtahu zachce a někam vás odveze, popřípadě jak ho k tomu donutit.

Náš výtah si ale žije svým vlastním životem a tak se rozhodl, že bude stávkovat a vyvrhovat čudlíky. Čudlíky, jejichž oprava stojí desetinásobek českého průměrného platu, a tak se nějak nikdo z uživatelů a majitelů budovy nemůže shodnout na tom, kdo to zaplatí. A tak to tedy u nás ve výtahu momentálně vypadá nějak takto.

Nepřála bych vám vidět ty grimasy, které strouhají ať už důležití, či jen méně důležití návštěvníci, kteří mají tu čest a výtahem se za doprovodu zaměstnanců svezou.

Když chcete někam jet výtahem, musíte mít u sebe klíč, který ho spustí.
Pakliže překonáte problém « jak co nejchytřeji někomu ukrást klíč, když je v budově kolem 15 lidí a klíčů je o dost míň?»,zbývá vám už jen problém «bude fungovat tlačítko indikující číslo patra? nebo je zatlačené, popřípadě vyvržené?a když do něj budu i přesto mačkat, zabije mě výtah strašnou smrtí elektrického kopance? »
V případě,že se vám podaří rozchodit patrové tlačítko, máte vyhráno. Pokud se to nepodaří, zbývá poslední varianta: žluté tlačítko, o jehož existenci jste se mohli vizuálně i textově už přesvědčit.
Ono magické tlačítko po stisknutí kvičí dosti prapodivným způsobem v nejvyšší kanceláři /teda tam, kde mám tu čest sedět/. Pavlov by zajásal, jak jsou obyvatelé této kanceláře naučení, že po kviknutí se hbitě vymrští ze židle, utíkají k výtahu a stlačením jiného tlačítka si výtah /a hlavně vytočeného mačkatele žlutého čudlíku/ přivolají do vyšších sfér.
A tak se tu celý den zabíjíme útěkem jeden před druhého, soutěžíme, kdo zmáčkne první, krademe si klíče, supíme do schodů, utíkáme ze schodů, omlouváme se návštěvníkům, smějeme se těm, kdo vystoupí do posledního patra a jen taktak popadají dech, blokujeme si výtah naschvál, a hlavně se při tom všem snažíme věřit firmě, která výtah instalovala, že nemůže spadnout, protože je zakotven na nějakém nepadavém mechanismu.

A pro ty, kteří by přece jen nějakým záhadným způsobem zůstali zaklíněni mezi patry, a výtah by s nimi odmítal jet dál, obsahuje jedna z jeho stěn návod na to, jak si zavolat pomoc.

Já osobně bych asi se asi v případě nouze a uvěznění ve výtahu v instrukcích moc nevyznala; že by mi přepínání mezi čudlíky A a B mělo přinést nějakou pomoc...A tak radši lítám pěšky. Dnes, v očekávání večerní vernisáže, mi to na podpatcích moooooc jde.

Zmijovka a sekt rulezz

Dlouhou dobu jsem žila v přesvědčení, že Bolelouc je konec světa par excellence. Kde jinde hledat závistivé sousedy se slepicema lítajícíma kolem epesních bazénů, na které se cestujícím ČD skýtá pohled z trati. Ale! Lákavé nabídce strávit Silvestra v ob-vedlejší nejmenované vesnici, kde bydlí kamarádka A., prostě nešlo odolat. A tak jsem se vydala na strastiplnou cestu do vesnice zaslíbené, během které jsem mimo jiné musela například projít přes pole, kde úporně vanul severák, který mi málem způsobil umrznutí. Nicméně jako každá kladná hrdinka jsem i já navzdory nepřízni počasí a všeobecnému spiknutí temných sil proti mně v pořádku a včas dorazila do cíle. Odměnou mi bylo zahájení večírku v časných odpoledních hodinách. Poučeny mnohými krušnými předcházejícími zkušenostmi jsme s A. rozumně rozhodly, že nejlepší bude držet se jednoho druhu alkoholu po celý večer, což jak mnozí z vás tuší, je v mém případě červené víno. Vydaly jsme se tedy do příbytku kamaráda A., kde událost probíhala. Pan «domácí» byl sympatický mladík s velmi osobitým hanáckým slovníkem, ale hlavně: s opravdovou zmijovkou na hlavě! Večírkové prostory se nacházely v domečku po zesnulé babičce, slepice byly vzadu na zahradě (zaparkované vedle motorky) a záchod, prosím, představovala latrína. Ta mě ale dost zklamala, protože nejen že v ní bylo světlo, ale dokonce ani otvor ve dveřích neměl srdíčkový tvar. Jen všudypřítomné pavučiny byly stylové. Zhýčkaný západoevropský obyvatel tak znovu objevoval svět, kde ani dveře, ani světlo, ani splachování, ani voda opravdu, ale opravdu nejsou na fotobuňky; bylo to dobrodružné!
Co se týká ostatních návštěvníků, i ti byli zajímaví. Minimálně jsem došla k poznatku, že mít na hlavě litr H₂O₂ je zřejmě jediná možnost, jak jako místní holka zapadnout do party…a tak jsem asi nezapadla.Néanmoins to byl vyvedený večírek: ke konci jsme tancovali na několikrát se opakující O.S.T. z Včelích medvídků. Přátelé chvátám, chvátám, nemám chvíli klid, já tam, já tam dávno už měl být, ne ne ne, nestíhám, nestačím, nestihnu to, nesvačím... No a tak dál. Někdy je fajn mít mladší sourozence, při takovýchto akcích jste zaručeně nejlepší předříkávač dotyčných textů, takže se dá docela slušně zamachrovat. Ale přežila jsem to ve zdraví, i když jsem snad poprve v životě držela v ruce malou petardu, dokonce jsem ji sama zapálila a odhodila. Takže díky!

I´m back!

To je radosti na starém bělidle, není-liž pravda? Ve zdraví fyzickém, méně už psychickém, jsem přežila poslední dva týdny a plnými doušky si užívala krajů českých, moravských i západo-slovenských. Nicméně není nad to, ocitnout se v zase ve staré dobré F. a užívat si relativního tepla. Na druhou stranu nehezké je, že je tu ráno déle tma, což mi komplikuje i tak dost těžké ranní vstávání. Ale pozor: jsem v práci už dva dny a zatím jsem vždy přišla dřív, než pan riaditeľ; tomu říkám dobrý start do Nového roku.

Nedobrý start do Nového roku je fakt, že mi práce začíná přetýkat přes hlavu. Takže howgh, neb jdu ke strojům.

Vacances

Vím, že teď asi naštvu většinu stážistů a taky pilných studentů, nicméně mám od včerejška volno. Tzn., že zítra velmi brzo ráno frčím směr Prague; návrat zpět do civilizace 3.1. 2007. Luxus.
Přežijte všichni Vánoce a Nový rok!

Grèves, grèves, grèves

Jsem předvolaná na Cité universitaire, kam si jedu takhle v pracovní dobu hodinu a půl pro pobytovou kartu. Narvané metro i busy, protože stávkují některé trasy RER. / Stávkují už asi 4 dny, takže nejsem ráno výjimečně poslední z přicházejících do práce. / Dojedu na místo, chvíli se motám, než najdu správnou ulici, dům, dvůr, křídlo, chodbu, patro, směr, sál. Po další půlhodině čekání se dostanu na řadu. A co mi neřekne neskutečně znuděná a kysele se tvářící slečna u přepážky?

« Vaši kartu tu ještě nemáme »
« Ano ? To jsem ráda, že mi to říkáte po tom, co jsem ztratila několik desítek minut jízdou sem, a to na Vaše předvolání. Ostatně máte v mých papírech na mě jen dva maily, dva telefony a poštovní adresu, asi to není dostačující... »

(...Alice exploduje a kleje v duchu...)

« A mohla bych vědět, proč tu ta karta není ? »
« Protože továrna na jejich výrobu byla ve stávce »

(Uááááááááááá. Pchchchchchchchchchr!!! Bléeeeee! Nasrat! )

« Aha, já zapoměla, že jsem ve Francii »
« Tak si znovu přijďte 28.prosince. »
« Cože ? 28. prosince? Já jsem do 4. ledna pryč »
« Hm, tak to nevím, jestli se ta karta pak od nás nevrátí zpět na prefekturu a jestli vám ji nestornují. Pak byste si musela žádat znovu. A to už vám ji taky nemusí dát, když už vám jednu vydají a vy neprojevíte zájem si ji v patřičném termínu vyzvednout. »
« Tak vám pěkně děkuju, nashledanou »

(Další přes hodinu trvající anabáze v dopravních prostředcích. Jediná otáka v mé hlavě: máme ještě v práci nějakou otevřenou láhev zbylou po poledním vánočním obědě s kolegy? Může proti člověku vstoupit do stávky celý svět?Která KK tohle spiknutí řídí?)

Jak jsme jeli na vélet - do třetice - tentokráte na urgences

To bylo tak. Bylo sobotní poledne, já se právě probrala a chystala jsem se něco spapkat, abych mohla odejít pro změnu o víkendu do práce a tam se převléct za čerta a tímto se zúčastnit, jako úhlavní vrchol trojúhelníku postaviček strašících děti, Mikulášské besídky. Jenže podvědomí a má láska k dětem nejspíš zapracovaly a tak jsem se namísto instalace rohů a jiných propriet v kuchyni welice pěkně řízla do levého ukazováčku ne zrovna neostrým nožem. Krve jak z prasete, podkožní tuk deroucí se ven; přiznávám, drobet jsem zbledla. Debilní Monoprix! Kdyby neprodávali tvrdé bagety, co se tváří jako čerstvé, tak se určitě neříznu. Těm z vás, co si myslí něco o mé šikovnosti, vzkazuju, že si máte trhnout nohou. Mna!
Ukázala jsem své zranění kolegyni/lékařce a ta mě s konstatováním, že nějaký steh by neuškodil, poslala na pohotovost s varováním, že by tam čekání mohlo zabrat nějakou tu dobu. Tak jsem si cvičně s krvácející rukou obvolala chirurgy v bezprostředním okolí 6tého arrondissement a zjistila, že mi to nikdo, ale opravdu nikdo hned zašít nemůže. I vydal se tedy J. se mnou vozem na pohotovost jedné z nemocnic, kde údajně bývá míň lidí. Vlídně nás hned u dveří přivítal nápis « Urgences en grève ». Chvíli jsem přemýšlela, jestli náhodou nemám halucinace, ale ono ne. Opravdu zaslíbená zem…socialistické je tu fungování snad všech veřejných služeb, ale tohle už je fakt maso. Tak jsem se připojila k davu asi 35 již čekajících lidí a přemýšlela, mám-li to zapotřebí. Když během půl hodiny přijelo několik hasičů s novýma várkama urgentnějších pacientů, než jsem já /ano, funkci sanitek tu většinou mají hasiči/ došlo mi, že bych si počkala dobrých 7 hodin kvůli jednomu stehu. A tak jsem usoudila, že bude lepší zajít do hospody za rohem, dát si panáka, přestat se klepat a navštívit vedlejší lékárnu a tam nakoupit nezbytnosti pro ošetření kolegyní. Paní lékárnice na mou větu: « Dobrý den, já jsem se pořezala », reagovala větou: « A proč to děláte? » a následně mi doporučila, ať si mimo jiné zajdu do Picarda koupit Magnum, abych si z dřevěného držátka mohla udělat dlahu. Sobota je údajně den, kdy les femmes bricolent, tak už se ničemu nedivila a já se aspoň pobavila. Drahá kolegyně mě pak zafačovala a já se od té doby modlím, ať se rána zacelí. Pekelně se ale bojím dne, kdy všechny ty leukoplasti a steri-stripy a obvazy půjdou dolů…
A tož tak, jsem prostě hrozně šikovná.

Jak jsme jeli na vélet na jih

To bylo tak. Kolega J. dostal bojový úkol odjet do Monaca a pořešit tam lednovou výstavku jednoho českého umělce. Tak jsem se obětovala a jela s ním jako doprovod zajišťující nezbytné doplňování tekutin, jídla, vyplňování kuponů na benzín etc. Z pracovní cesty se vyklubal příjemný výlet na côte d´Azur, během kterého jsme projeli Cannes/Nice/Antibes/Menton a pro mě taky novou Marseille. Po letech jsem taky navštívila Monte Carlo, kde jsme dokonce bydleli hned dans le centre naproti onému proslavenému casinu. Nejlepší ale byla pláž. Kdo by věřil, že se člověk v prosinci skoro vykoupe? Chyběly mi k tomu jen plavky….

Jak jsme jeli na vélet na jmelí

To bylo tak. Měli jsme doma návštěvu, a ta si dvě hodiny před odletem vzpomněla, že v minulých letech se jezdilo hromadně na lov jmelí kamsi na campagne, kde na vytipovaném místě roste při zemi, a že by bylo fajn první adventní neděli tradici dodržet. A tak jsme se tedy nedbajíce prudkého deště a mlhy vydali na vélet. Po několika peripetiích na cestě jsme nakonec zdárně na místo dorazili, a já zjistila, že už jsem tam kdysi v prváku na gymplu byla, neb jsme se ocitli v Abbaye Challis, což je asi 3 km od Nanteuil, a kde jsme byli na exkurzi…
Za Abbaye jsme uhnuli na polní cestu, kde bylo bahýnka tak bratru dvacet čísel a tvářili se, že Mondeo je 4x4. Návštěvě do odletu zbývalo asi 50 min. Provedli jsme rychlou záškodnickou akci a vyběhli jsme z vozu k nejbližšímu stromu, kterému opravdu rostlo jmelí u země a chlapci už vytahovali nože, že jdou pižlat, a já se mezitím rochnila v bahníčku. Spatřila jsem ale zhruba jeden metr kubický už odřezaného jmelí válejícího se poblíž, takže jsme ho jen prachsprostě odtáhli, naložili a odjeli. Tímto se náš pobyt mimo auto značně zkrátil – řekla bych, že víc než 2 minuty jsme nemohli na čerstvém vzduchu pobýt. Návštěva ale stihla letadlo a my zdárně po další hodině strávené na ucpaném BP dojeli do cíle. Takže úkol splněn, najetých 130 km, a máme jmelí pro celou čtvrť. Jen mě mrzí, že jsme všichni zapomněli foťáky, protože za fotodokumentaci by to určitě stálo…

And now for something completely different. Až do čtvrtka Vás ušetřím svých duchaplných postů, neb odjíždím na jih. A pro ty, co by mi chtěli závidět, říkám ano! Svítí tam slunce a je tam asi 19ºC, yes!