Že by se blýskalo na lepší časy?

Zde oficiální dokument z Ministère de l´emploi, de la cohésion sociale et du logement:

NOTE D´INFORMATION

Ressortissants d´un nouvel État membre titulaires d´un master

En application de la loi n^o 2006–911 du 24 juillet 2006, article 23 les ressortissants de l´Union Européenne pendant le temps de validité des mesures transitoires (Pologne, République thèque, Hongrie, Estonie, Slovénie, Lettonie, Lituanie, Slovaquie), s´ils ont achevé avec succès un cycle de formation conduisant à un diplôme au moins équivalant au master, ne sont pas soumis à la détention d´un titre de séjour pour exercer une activité professionnelle en France.

L´exonération de l´obligation d´un titre de séjour pour ces mêmes ressortissants s´accompagne de la suppression de l´obligation de détenir une autorisation de travail. Les ressortissants d´un des huit pays auxquels sont appliquées des mesures transitoires peuvent donc séjourner et travailler en France sous couvert de leur passeport ou de leur carte d´identité en cours de validité. Il n´y a donc plus lieu de leur délivrer d´autorisation du travail.

Ces dispositions dès lors qu´elles ne nécessitent aucune mesure spécifique de mise en ouvre, peuvent être d´ores et déjà appliquées.

Direction départementale du travail, de l´emploi et de la formation professionnelle

Lovcovy zápisky … z Londýna

Vydali jsme se na prodloužený víkend za kanál. Lépe řečeno jsme tam jeli pod kanálem, neb ode dne úžasného vynálezu tunelu pod La Manche se člověk z centra Paris dostane do centra Londýna za bratru 2,5 hodiny jízdy vlakem Eurostar. Kdyby na palubě v našem voiture nebyl 11. členný fotbalový tým zhruba desetiletých permanentně ječících kluků, dalo by se říct, že už jen ta cesta je výtečný zážitek...

Není asi nic překvapivého, že britské počasí dostálo své pověsti a téměř po celou dobu naší přítomnosti na ostrově pršelo až snad dokonce lilo. Na to jsme ale byli připraveni, na rozdíl od jiných věcí.
Za těch deset let, co jsem v Londonu nebyla, se docela hodně změnil. Nevím, jestli má město nějakého hlavního architekta, popřípadě commité, které by alespoň trochu korigovalo nově vznikající stavby, ale získala jsem dojem, že buď v UK tato funkce neexistuje, nebo ji zastává někdo, kdo je naprosto šialený. Ne že bych se považovala za konzervativního člověka, jsem pro neotřelé konstrukce, futuristické návrhy a Okurka jako taková se mi líbí (Freude, Freude...), ale při pohledu od řeky směr City má člověk pocit, že před ním stojí kočkopes domů, stylů, století, výšek a estetických střetů. Nabízí se:

Tento výhled od Oxo tower:

Tento z Tate Modern (tuny jeřábů...jsou tam všude!):

Tento z jižní promenády:

A tento z Tower Bridge:

A jak píšou v tomto článku a na tomto webu, bude daleko hůř.
Tak jsem si říkala, zlatá Paříž, v jejímž centru se nesmí nic takového provádět.

A vůbec je pravda, že jsem si říkala zlatá Paříž víckrát. Například v metru, kde spousta linek vypadá jako funiculairy na horách a kde i člověk normálně netrpící klaustrofobií začíná cítit nepříjemné pnutí nervů. Příjemná změna sice je, že drtivá většina lidí si v metru čte, ale tento intelektuální opar je poněkud zakalen tím, že například v páteční ranní špičce jede 1 metro za 12 minut na hlavní trati! Takže půlka lidí rezignuje, zatím druhá půlka nezřízeně kleje a jejich rozčílení nabírá na otáčkách taky v momentě, kdy se vlak neplánovaně zastaví a stojí a stojí. Lehce se teda stane, že jen cesta Waterloo – Bayswater vám zabere půlku doby trvání cesty Paris – London! Všeobecně jsem taky měla pocit, že většina lidí daleko víc spěchá, přičemž má nervy na pochodu. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidí freneticky běžet nahoru do jezdících schodů.

Nutno taky říct, že jsme za dobu pobytu viděli asi jen tři bezdomovce, a to ve střízlivém stavu. Naopak po příjezdu na Gare du Nord jich jen na lavičkách ve stanici metra spalo 10! V Paříži se mi zdá, že už tento problém přestávají mít ve svých rukou, žebráci tu rostou jako houby po dešti a čím dál tím víc se vnucují. Bohužel v tomto případě nefunguje efekt „čím víc něčeho je, tím míň mě to pálí“. Docela by mě zajímalo, co s něma v Londýně dělají, že nejsou nikde vidět.

Skvělé je, že některá muzea jsou v UK zadarmo, ale tento fakt je bohužel vyvážen davy lidí uvnitř. Například Tate Modern a Beaubourg: v první je daleko menší a hůř zorganizovaná sbírka, která se navíc nesmí fotit (kustodka říkala něco ve smyslu „protože ta díla mají copyright”), v druhém je sbírka o dost rozsáhlejší a fotit se smí (mais sans le flash, s´il vous plaît!). Že by ta plátna v Pompidou neměla copyright? Když se pak člověk vydá na placenou spešl výstavu, musí počítat s tím, že je zhruba 3x dražší než v Paris! My za nekřesťanské peníze viděli výstavu Dalího, jež je asi ze 50% stejná jak na Montmartru….

Milé bylo naopak to, že anglické hospůdky stále zůstaly stejně útulnými a že Guinness je stále stejně výživný. Angličané dokonce projevili na rozdíl od v tomto směru ignorantských Francouzů takovou osvícenost, že v pomalu každé druhé hospodě čepují Staropramen. I když na cedulích nabídky piva bylo několikrát napsáno Tchech beer…

Nejvíc z naší výpravy ale stejně chlastal medvěd J., který si oblíbil značku London Pride.

Tomu se ostatně výlet hrozně moc líbil, až na to už zmiňované upršené počasí.

Dokonce se mu podařilo najít si v Hyde Parku kamarádku!

Takže spokojenost na všech frontách.

Merde actually

To není aktuální stav mé mysli, ale titul druhého pokračování knihy Year in the Merde. Jak už to tak bývá, autor zjevně zaujat komerčním úspěchem prvního dílu, jal se vyplodit pokračování. To už je ale jen jakýsi slabší odvar; víc než popisům života v Paris se Stephen Clarke věnuje líčení strastí svého postelového života, respektive neschopnosti zakotvit se svou vyvolenou…Občas tam jsou světlé okamžiky, kdy se člověk zasměje, ale tentokrát je to příběh spíš srdceryvný než vtipný a poukazující na neduhy francouzské společnosti.

Takže ten název knihy vlastně docela sedí.

Royal versus Sarkozy

Tak jsem se včera večer u televizní debaty dost pobavila. Bylo jasné, že duel ukáže, kdo ví, o čem mluví, a kdo moc ne, ale že ten rozdíl bude tak markantní, mě trošku překvapilo. Madame Royal mi připadala, že potřebuje zhruba 50% své inteligence na zachování zdánlivě pokerové tváře, dalších 30% na evidentně nahraný úsměv na tváři /poté, co se na něj díváte dvě a půl hodiny v kuse, máte ho dost/ no a těch zbývajících 20% rozumu spotřebovala na vytváření ne/argumentů.
Takže jsme se od ní dozvěděli, že 35. hodinový pracovní týden je úplně v pohodě, i když kupní síla Francouzů klesá a platy stagnují; že lidé jsou u n a v e n í a proto nemohou víc pracovat; že je naprosto v pořádku, že někteří lidé přispívají na svou penzi kratší dobu než ostatní /protože rozdíl v délce života dělníka a vysokého funkcionáře je 7 let/, údajně se musí začít brát v potaz ještě víc náročnost povolání; že by se mělo postupně upouštět od atomové energie a hledat alternativnější řešení, protože na Francii je, aby svět vyléčila z globálního oteplování /mdr, už zase chtějí někoho spasit/; že je nutná částečná reforma penzijního systému, jež by se měl financovat z nějaké nové daně /ale jaká daň, její procento ani nic jiného o ní jsme se nedozvěděli/; penzijní reformu by také začala zrušením Loi Fillon /který až do roku 2020 garantuje vyplácení penzí bez schodku/; dále nám paní Royal jako bývalá ministryně školství řekla, že Sarkozyho vláda /v životě premiérem nebyl, pouze člen kabinetu/ zrušila 100 000 pracovních míst ve školství /pravda je ta, že platy na tyto místa přestaly spadat do národního rozpočtu, ale po decentralizaci patří do kompetencí regionů, takže zrušena nebyla, jen přemístěna/; její permanentní odpovědí na konkrétní otázky týkající se změn, které by si představovala, byla "to se ještě musí prodiskutovat s našimi sociálními partnery" popřípadě "o tom rozhodnou společná setkání s našimi sociálními partnery"; na adresu Turecka jsme se dozvěděli, že by zřejmě na nějakou dobu "pozastavila" jednání /která trvají bratru už několik desítek let/ aby po dalších diskuzích rozhodlo, co dál a tak dále a tak podobně.
Osobně bych při poslechu těchto a jiných perel asi propukla do hurónského smíchu, ale Sarkozy nehnul brvou. Z jiných indicií bylo ale vidět, co si o své protikandidátce myslí: na začátku mluvil k Royal víceméně normálně, pak na ni mluvil pomaleji a všechno jí pěkně vysvětloval /aby měla čas se chytnout a zhruba tušit, o čem se baví/ a nakonec se už ani moc neadresoval na ni, ale otáčel se čím dál tím víc na moderátorskou dvojici, tušice, že konstruktivního dialogu se nedočká.
Zajímavé taky bylo, když se Madame rozhořčila a začala poměrně nepříčetně ječet, na což jí Sarkozy řekl, že by měla jako potencionální budoucí prezidentka kontrolovat své emoce. Odpovědí bylo další ječení s obsahem " já se nerozčiluju, já jsem spravedlivě naštvaná aneb mě neruply nervy, já jsem se pouze rozhořčila" ... no legrace weliká.
Jako třešničku na dortu nám pak Madame naservírovala svůj závěrečný projev, ve kterém namísto stručného shrnutí své vize prohlásila, že "vím, že někteří z vás si mohou myslet, že na tuto funkci žena nestačí, ale uvědomte si, že ve světě to tak může fungovat, vezměte si třeba jen příklad Angely Merkel". Aha, děkujeme za zprávu. Drobný rozdíl je jen v tom, že Angela ví, o čem je řeč a je schopná nabídnout projekt řešící reálné problémy, a ne se pouze ohánět "nutným dialogem s našimi sociálními partnery". No prostě na mě zanechala paní Královská poněkud slepicoidní dojem.
Ne tak na mluvčího Madame -v dnešním LeMondu vyšlo: "Ségolène Royal a dominé le débat de A à Z. Il n'y a pas eu de moment où Nicolas Sarkozy a réussi à imposer un tant soit peu ses idées. Elle a gagné ce débat"
Tak to jsme se asi každý díval na nějakou jinou debatu nebo co.

Time for a Year in the Merde

Již jednou jsem zde psala o jedné povedené knížce tropící si žerty z Francouzů. Navnadilo mě to na četbu další knihy s obdobným tématem, tentokráte anglicky psané dílko z pera Stephena Clarka. A byla to ještě větší výživnost! Při četbě první půlky jsem propadala hysterickým záchvatům smíchu asi tak na každé páté straně. Manžel mé nadšení moc nekvitoval, protože jsem ho svým perlivým /sic!/ smíchem permanentně budila a navíc mu neustále něco nadšeně citovala.
Kostru knihy tvoří příběh anglického mladíka, který přichází do Paříže vytvořit v rámci jedné francouzské firmy síť čajoven na britský způsob. Jeho popisy a pozorování jsou tak neskutečně blízké realitě, až to hezké není. Naráží na problémy s bydlením, pobytovou a pracovní kartou, na neustálé stávky, na francouzský přístup k práci, na bojkot ze strany vlastních kolegů, na jejich pohled na Anglii, a vůbec na zbytek světa, na prapodivné vztahy a provázanost mezi lidmi z byznysu a politiky, na zdánlivou vstřícnost, za kterou se skrývá "dobrý úmysl", a samozřejmě taky v neposlední řadě na poměrně zvláštní způsob fungování partnerských vztahů. Srandu si dělá taky z Francouzské neschopnosti mluvit cizími jazyky a na neochotu přiznat, že cokoliv nefrancouzské může být dobré. Jen tak pro představu názvy kapitol.

Contents
Septembre: Never the deux shall meet
- Why the French distrust all English-speakers, and more particularly anyone who can't speak French (for example moi)
October: One foot in the merde
I visit different parts of Paris, touristy and less so, treading in plenty of dog-poop, literal and metaphorical
Novembre: Make yourself chez moi
Looking for an apartment. The garret myth - shared hole-in-the-floor toilets are "romantic"?
Décembre: God save the cuisine
With my palate attuned to French cuisine, I try my best to get nostalgic about British food
Janvier: A maison in the country
I discover the EU-subsidized quaintness of rural France and decide to buy a suspiciously cheap cottage.
Février: Make amour, not war
Tensions as the Iraq War looms. Meanwhile, a girl tries her best to turn me into a Latin lover with an intensive course in French sexual traditions.
Mars: The joy suppositories
I explore the France's wildly generous medical system, and even try out typical French "treatment by the back door"
Avril: Liberté, égalité, get out of my way
I find that the French are secretly quite fond of English-speakers after all. This is especially true of the exotic Florence.
Mai: 1968 and all that
With countless long week-ends, holiday allowances to be used up and the inevitable strikes, the French know that if you haven't finished your year's work by may 1, you're in the merde.
...
Původně jsem sem chtěla napsat pár záživných citací, ale jelikož jsem si nebyla schopna zapamatovat si ani jedno číslo stránky, kde se ty největší bomby nachází, tak si ten book asi budete muset pořídit, a dosyta se vysmát sami.
P.S.: Hned jak dočtu druhý díl, dám vědět, jestli i ten stojí za to.

Change!

jaro → teplo → slunce → energie → optimismus → radost → no more šedá → modrá / je dobrá/
and more:
fotografický aparát + výlety = spousta fotek → chuť se o ně podělit → flicker → nová rubrika Pictures
nechť se vám líbí!

Podle čeho se pozná, že se blíží prezidentské volby?

Dalo by se říct, že podle toho, že z každého rohu na Vás vykukují plakáty s tvářemi všech možných i naprosto nemožných kandidátů. Nebo podle toho, že probíhají nekonečné televizní debaty na dané téma. Taky by to šlo rozpoznat podle toho, že studenti ScPo zažívají extatické stavy při famózních exaltovaných diskuzích o tom, jak to dopadne.

Ale ono ne!

Smrtelník nedotčený hukotem z médií to pozná při bližším pohledu na ulici, respektive na tom, jak Pařížani parkují. Už za "normální situace" je to docela zábavné, tedy pro pozorovatele. Parkuje se dost natěsno a obecně se nezatahuje ruční brzna, aby se popřípadě dalo do auta lehce ťuknout a to popojelo o kýžených pár centimetříků chybějících pro zajetí. Jelikož je ve vnitřní Paříži velké množství úzkých uliček, kde je vše často natěsno, spoustě aut chybí zrcátka nebo jsou dosti zmasakrovaná. Teď ale dost lidí parkuje ještě hůř než kdy jindy a to právě proto, že se blíží volby. Chirac totiž vždy po svém zvolení vyhlásil amnestii na pokuty a v předtuše další se mnozí tváří na silnici jako naprostá hovada. Tak jsem zvědavá, jestli i nový prezident/ka bude taky tak shovívavý. Pokud by náhodou nebyl, jsem si jistá, že procento peněz zpětně vybraných na pokutách vzroste astronomickým způsobem. A dobře jim tak! Nám totiž před týdnem urazili zrcátko, bastards.

Vaklafavel ve Francii

Titulkem neříkám pro většinu zasvěcených nic nového. Monsieur le Président přijel z několika důvodů: odhalit desku Svědectví na domě, kde sídlila mezi lety 1981 a 1991 jeho redakce, představit novinářům francouzský překlad Prosím, stručně a pak také zájemcům danou knihu podepsat na autogramiádě.

V úterý jsem se zúčastnila slavnostního odhalení, přičemž mi bylo zadáno dělat paparazzi. Welice libový úkol, neb se tam motala spousta lidí. Kromě obligátních exulantských celebrit /a ne, Kundera tam nebyl/ mám ten pocit, že si V.H. s sebou dovezl plný speciál svých věrných. Takže jsem cvakala a cvakala a cvakala, až se na mě někteří škaredě dívali. Odhalení miniaturní destičky /Svatopluka Sládečka - Ylín rulezz!/ a vůbec proslovy okolo ale byly vážné, důstojné a koneckonců i dojemné.
Dnes se mě matička ptala, jestli jsem měla vlasy do culíku a brýle na čele. Takže špionská soutěž bystrosti pro Vás, jsem zde:

http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/11.04.2007/1097181328-udalosti/31969.html?linkarr%5B%5D=56935&from=&ilink=selected

malou nápovědou budíž fakt, že až v druhé půlce.

Ve středu pak mělo mé pracoviště (sic!) tu čest, že se u nás konala striktně uzavřená tiskovka na téma vydání knihy /s francouzským názvem A vrai dire/. Novinářům bylo explicitně vysvětleno, že nemají klást politické dotazy. Překvapivě se tedy všechny otázky točily okolo Iráku, Evropské unie, skepticismu, Evropské ústavy, blížících se francouzských prezidentských voleb či vývoje české společnosti po roce 1989. Jedinou výjimkou byl jistý nejmenovaný fr. režisér, který se V.H. ptal, jestli v roce 1980 /tedy v době, kdy zrovna seděl/ měl tušení o tom, že v Paříži hráli o něm a jeho procesu hru. Dotyčný odpověděl, že ano a že to nejen jemu přinášlo v lochu jistou morální satisfakci, což mělo za následek, že se starý pan režisér málem rozplakal; po skončení tiskovky šel panu prezidentovi dokonce políbit ruku.
Má vrozená neschopnost jít se k někomu lísat a tvářit se v uzavřené společností starých kamarádů jako její přirozená součást způsobily, že jsem s panem V.H. nezapařila. Zcela neplánovaně se totiž tato společnost uzavřela v našich kancelářích a my, ubozí to zaměstnanci, jsme neměli koule na to vyjet k nim do horního patra. A tak jsem se zcela paradoxně stala s kolegy exulantem ve vlastní práci. Ale poradili jsme si hezky! Zavřeli jsme se do sklepa, kde jsme čekali na uvolnění okupovaných kanceláří. A jelikož jsme čekali přes tři hodiny, vyplenili jsme poslední zásoby vína ze Svátků jara a pak, když přišla doba návratu do kanceláře, jsme se rozhodli odolávat a setrvali jsme ve sklepě do večerních hodin.
Inu byl to takový pěkný den.
I fotodokumentace bude, jen co dostanu z říďova foťáku inkriminované snímky, kterak stojím ve dveřích a V. stojí na ulici přede mnou.

I'm flattered!

Šla jsem si takhle po ulici nedaleko Pont Neuf. Teplé jarní odpoledne, nebe bez byť jen náznaku kumulonimbu. Se slunečníma brýlema na nose, vlající vlasy, blažený úsměv na rudých rtech.
V tom se kolem mě prohnala banda anglofonních turistů.

A!

Otočili se na mnou a jeden z nich značně nahlas pronesl: "Monica Belucci!"

Tak nevím, jestli to nebyl nějaký zájezd osob zrakově postižených, nebo co, ale pán to myslel fakt vážně.

YES!

Včera v noci jsme se vraceli / sice nelegálně v šesti, jedním autem/z výborné večeře u kolegyně, která bydlí na hranici vnitřní Paříže a periferie. Chtěli jsme najet na périphérique a tak se lehce dostat k nábřeží, nicméně tento byl v oblasti Bagnolet-Bercy zavřený /a všude stáli policajti, což z pochopitelného důvodu znervózňovalo našeho řidiče/. I museli jsme tedy hledat alternativní cestu, která nás vyvezla do končin, kam bychom se jinak nedostali. A jaký to slastný výkřik jsem vydala, když v těchto místech padl můj zrak na billboard
THE ROLLING STONES A PARIS!
Takže do třetice všeho dobrého, po letech 1995 a 2003 v Praze, uvidím v červnu opět staré pardály.
...
...
Včera prý říkali ve francouzském rádiu, že můj největší oblíbenec Richards se přiznal k tomu, že si dal lajničku popelu svého zemřelého otce. Prý s nim byla strašná prdel...tak už se těším, bude to zajisté výživné.

Minulou sobotu jsme vyrazili k večeru do ulic, protože irské hospody slavící Svatého Patrika lákaly už víc než týden na plakátech na zelený Guinness. Před každou irskou v naší čtvrti, což znamená asi před pěti lokály, byly ale takové davy lidí, že jsme byli nuceni to vzdát. Čekat 30 min jen na vstup a pak se v nedýchatelném prostoru mačkat další hodinu, než se dá něco objednat, bylo trochu moc. Takže jsem bohužel neodhalila tajemství zeleného Guinnesse.

Ale něco mě potěšilo. Ve výloze takového dokonalého vetešnického krámku...

...jsem zachytila tuto ceduli:

Je libo si koupit v sobotu večer plastikové letadýlko nebo hrůzostrašnou porcelánovou panenku? No problem, přijď si pro majitele obchodu do nejbližsí hospody. Dokonalé!

Rapport z hor

Tak za prvé: přežila jsem to. I když mi mnozí členové rodiny / a taky někteří skeptičtí přátelé říkali/ že někdo jako já prostě nemůže být sportovní typ a nepřežije víc než 24 hodin bez smrtelného zranění. Mně se podařilo si jen udělat exkluzivní modřinku jejíž podobu možno shlédnout zde:

Za druhé: skromně by se dalo říct, že mi to v mé úžasné nové výbavičce docela slušelo. A naozaj nevadí, že jsem si roztrhla kalhoty na prdeli.

Welmi sa mi na horách páčilo. I to sportování. Fakt! Ostatně medvědovi Josefovi se líbilo také. Manžel s ním dokonce jezdil jeden den v kapse u bundy. Nicméně jen do té doby, než jsme na sjezdovce narazili na známého z Paříže... pak byl medvěd nemilosrdně zazipován do kapsy a měl po výhledu na okolní impozantní kopce a ledovce.

První den po příjezdu /po 11 hodinové cestě z Paris/ jsem při pohledu na svahy obklopující místo našeho bydliště konstatovala, že jejich sklon překračuje mou představivost a že vzhledem k tomu, že pud sebezáchovy docela mám, hodlám strávit týden v hospodě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem měla denně budíček kolem osmé a po deváté jsem již zcela poslušně stála dole na kruháči u vleků na všechny možné světové strany. A těšila se nahoru. Živý pohled na sjezdovky můžete najít zde: http://tignes.net/panoramique.html

Inu vzpomněla jsem si na školní lyžařský kurz a začla poslušně zelenýma a modrýma sjezdovkama v pomalém tempu za použití metody polo-pluh. Pak jsem se údajně zlepšovala sjezd od sjezdu. J., jehož lyžařské schopnosti překračují hranice mého chápání, byl naštěstí více než trpělivý. Zřejmě se rozhodl, že nejlepší bude učení šokem a tak mě druhý den /údajně omylem/ vzal na černou. Zde ilustrační foto, když jsem si nahoře na kopci ještě myslela, že míříme do restauračního zařízení a ne na Trolla.

I tuto zkoušku osudu jsem ale zdárně přežila a zbytek týdne jsem sice s pravidelnýma, ale stále méně častýma pádama, probrázdila všechny kopce Espace Killy. Tato poloha patřila k mým nejoblíbenějším, protože si odpočinula kolena. A to jsem celý týden frčela zodpovědně na brufenu.

Samozřejmě se občas vyskytly zastávky v občerstvovacích zařízeních. Chytali jsme bronz poměrně intenzivně, protože jsme měli 7 dnů bez jednoho odpoledne azur. Nejvýše jsme se vyšplhali něčím jako metro do 3456 m nad mořem na ledovec Grande Motte.

Mě osobně ale v mapě nejvíc zaujala sjezdovka jménem rhododendron. / i bez kuřátka, hehe/. Nicméně cesta k ní byla trnitá. Z oblasti, kde jsme se vyskytovali, k ní nebyl přímý přístup a tak jsme si říkali, že ten kousek na mapě nějak přejdeme s lyžemi v rukou. Nakonec se ukázalo, že musíme stoupat i do kopce za nějakou chatou, abychom se na sjezdovku napojili. A to prosím v 2,4 metrech sněhu. Ještě nikdy jsem neviděla J. s takovým záchvatem smíchu, jako když mě pozoroval, jak se bořím, nořím, vynářím, znovu bořím, kurvuju, hážu lyžema, hůlkama a bořím se ještě víc.

Ale útrapy byly překonány a nakonec jsme se do cíle dostali:

V každém případě jsem si to hrozně užila, i když jsem prý někdy komunikovala pouze ve větách „ mě bolí nohy“, „tam nejedu, tam jsou moc velké muldy“, „debilní snowboardisti“, „bolí mě rty“, „pálí mě obličej, „niečo bych zožrala“ „ne, na tuhle červenou nasrat“ a „ne, já prostě rychleji nepojedu“. Komu by se ale tady nelíbilo, že.

Welice stručný až bych řekla stenografický zápis before I leave. So:

Ano, je pravda, že jsem měla nehodu s kolem. Lépe řečeno mě srazil cyklista na ulici, jdouce z obchodu. Modřiny se pomalu vstřebávají, zadní partie těla už mě taky nebolí natolik, aby si nemohla normálně sednout na WC. Člověk někdy přichází na obyčejné životní slasti až v momentě, kdy o ně přijde. Ehm ehm. Ale jinak všechno pp.

Ne, navzdory tomu, že jsem si stihla s předstihem pořídit k narozeninám nový foťáček, nenašla jsem ještě čas na zdokumentování pracovního výtahu na mimořádně oblíbené pokračování postu « elevator ».

Ranní scéna z ložnice:

- Dobré ráno, miláčku.

- ….. hm, ehm, uf, prch….uhm, už? …aha, no…dobré ráno.

- Tak co myslíš? Cappuccino nebo šedá?

- ….uch, ehm…co?...kolik je?

- Capuccino nebo šedá?

- Babiččin bylinkový čaj, prosím.

- Ale já se ptal na barvu!

- Jáj. No já nevim.

Scéna z kanceláře:

- Kde jsi stahovala to pdf s těma parametrama?

- Máš to vytištěné doma na stole.

- Kombíka i liftback?

- Jo. Taky veškerou výbavu, verze motoru a doplňkové vybavení.

- A jsou tam i ty litý kola?

- Ano, 15., 16. i 17. palcové.

- Aha…a emise jsou tam taky?

- I ceník. Všechno to tam je!

10 x denně:

- Tak co, miláčku, kombíka nebo liftback?

- No já nevim; mně se líbí i ta krátká, co se mi původně nelíbila.

- Neříkej krátká, ono je to stejné, jde jen o větší objem kufru.

- Jaj. Takže to má stejnou hmotnost a délku?

- Jo, tudíž to zhruba stejně žere.

- No tak čo ja viem. Bude nám k něčemu kombík? Ona je pěkná i ta krátká.

- Uááááááááá.

Kdykoliv, kdekoliv, za předpokladu, že je 20 sekundová prodleva mezi konverzací/prací:

- Tak co, miláčku, kombíka nebo liftback?

- Já nevim! Nevim, nevim!

Večerní scéna po návratu z práce:

- Miláčku?

- Yes?

- Půjdeme na procházku?

- Jo, klidně. Ale už je tma, takže zahrady jsou zavřené. Nábřeží?

- Mno…

- Copak?

- Já bych spíš řekl někam na boulevard.

- ?

- Někam, kde jezdí hodně taxiků. Víš přece, že většina je jich v Paříži taxíků.

- Tak jo, a kam? Na Saint Michel nebo na Saint Germain?

- No a kde myslíš, že jezdí víc aut?

- Čo ja viem.

- Tak si stoupneme někam na křižovatku dopravních tepen, tam jich bude nejvíc! A vemem foťák.

Večer doma:

- Já si jdu asi lehnout.

- Jdeš spát?

- Ne, jdu si číst. Ty?

- Tak já hned přijdu. Neviděla někde ty prospekty? Ještě se chci podívat na ty motory…

Při chůzi na ulici:

- Tam je! A před chvíli taky jedna jela, ale to bylo cappuccino a ne gris antracit.

- …

- No obě dvě jsou hezké, ne? Tak já nevím.

- No to já taky nevím. Ale asi se mi víc líbí ta tmavě šedá.

Kruciální večer:

- Tak co, miláčku, zítra mám tu schůzku a furt nevíme.

- Tak si hoďme eurem.

- …… no….dobře. Pana liftback, orel kombík.

- Pana. No to se mi moc nelíbí.

- Hm. Pana šedá, orel cappuccino.

- Orel. Ale nie!

- Takže nižší a cappuccino.

Text obdržené sms:

- Miláčku, tak myslím, že šedého kombíka.

Ceci n´est pas un texte surréaliste.

Toto je má životní realita v uplynulých dvou týdnech. A nejlepší na tom je, že ten vůz dostaneme až za dva měsíce; protože paradoxem je, že to pro nás bude dovozové auto. A tak si o tom budeme ještě dva měsíce povídat…

Howgh. Mám před sebou poslední půlhodinku v práci, od šesti do půlnoci budu stát v jazzu za barem a zítra brzo ráno odjíždíme na týden do Tignes, kde se budu pokoušet se nezabít na modrých sjezdovkách. Dnes přes den tam jely jen zelené, protože se ve vyšších polohách i v této oblasti čekal průsvist amerického hurikánu. Huhuhu.

What’s new?

Pár věcí by tu bylo. Práce kopa, to komentovat nebudu, ostatně je to jeden z důvodů, proč nestíhám nic psát na tyto požehnané stránky. Na druhou stranu příjemná kompenzace úsilí je fakt, že se pan ředitel ustrnul a za mé životní nasazení v kanceláři se rozhodl mi vyplácet drobný žold.
Rodinný život je o něco pestřejší. Například jsme rozbili postel / ne tak, jak si hned myslíte, nemravové/: po pravdě řečeno jsme si na ní nacvičovali sjezd z kopce na lyžích s konečnou pravotočivou zatáčkou; inu moment pravdy v Alpách se blíží mílovými kroky. Pro velký úspěch se nám taky pokazila pračka /ani tentokrát to není tím, na co hned myslíte, nemravové/ už ale máme novou; upadl nám přední nárazník u auta, neb do nás někdo nevybíravě najel na parkovišti při nedělním výletu do Etretatu, a na dálnici cestou zpět se nám dva kamínky v intervalu 5 minut zaryly do předního skla. Nepotěší.
Pozitivní news je, že manžel zůstává na svém postu ještě o rok dýl, než bylo plánováno, tudíž budu ještě víc než rok bydlet pět minut pěšky od Louvru. La vie est belle, hein?
V poslední době jsem dostala plánovací mánii, většinou při pohledu na portály prodávající lístky na koncerty /takže nás po dubnovém Dylanovi v červenci neminou RHCP/ a taky při pohledu na portály prodávající cestovní lístky, což mimo jiné znamená, že v máji, během lásky to času, odfrčíme na víkend do London. To sa mi tiež velmi páči.
Jinak stále brousím po stopách dávných výletů z dob mého mládí, což znamená, že jsme o víkendu byli v Normandii. Nachodili jsme kilometry po útesech, fotili brouky na krajích srázu a byli jsme suverénně jediní návštěvníci, kteří si s sebou tahali velký deštník s reklamou ČR na túru. Taky můj sportovní elán neklesá. J. se sice ještě stále nepodařilo přesvědčit mě, že ranní běh Lucemburskou zahradou je základ dobrého dne, nicméně na bruslích stále bez úhony brázdím pařížské bulváry a zanedlouho se asi nevyhnu ani tenisu v plenéru. Kdo by to byl do mě řekl, že.
Minulý týden nám v práci spravili výtah, takže fotodokumentace bude, ale až někdy jindy, protože je to opět neuvěřitelná historka, co si zaslouží samostatný post. A teď howgh.

Radosti ScPo

Dřív, než se rozhoupu a napíšu konečně něco nových historek z mého pohnutého života, rozhodla jsem se zprostředkovat i Vám drobet nekonečné moudrosti páně Camyho, jehož hodiny ústavního práva patřily do rajónu "peklopekloucínepěknéodpornénepochopitelnéanavícnanic" během prvního ročníku mého studia. Včera k večeru jsem dostala kolektivní mail do školní schránky s následujícím poselstvím od pomazaného:

Bonjour,
Je vous annonce la parution de mon essai : “Droit constitutionnel critique” !

La quatrième de couverture :

Cet ouvrage tente d’inaugurer une approche critique du droit constitutionnel occidental démocratique ; une approche capable de faire apparaître la dimension métaphysique et surtout théologique de ce droit. Il démontre que ses concepts directeurs (Constitution, Souveraineté, etc.) font nécessairement appel à l’idée de Dieu, donc d’infini. Cela pour des raisons qui ne sont pas seulement historiques (liées à la sécularisation de la théologie chrétienne) mais aussi structurelles.
Trois grandes apories que la science du droit constitutionnel n’a cessé d’affronter sans succès sont examinées d’un point de vue théologique. Il s’agit des problèmes de la fondation ultime de la Constitution, de la nature du souverain (auteur présumé de la Constitution) et des lacunes de la Constitution. Cet examen permet de dévoiler le rapport particulier que doit entretenir la démocratie avec le théologique conçu comme une transcendance négative. Une transcendance qui n’a rien à voir avec les dogmes des religions officielles et ne remet pas en cause la nécessaire séparation fonctionnelle du spirituel et du temporel.
L’ouvrage peut être considéré comme un anti-manuel de droit constitutionnel, refusant l’approche positiviste ou technicienne des manuels actuels.

Le lien chez l’éditeur ici :
http://www.editions-harmattan.fr/index.asp?navig=catalogue&obj=livre&no=22908

Et chez Amazon :
http://www.amazon.fr/Droit-Constitutionnel-Critique-Camy-Olivier/dp/2296025315/sr=1-2/qid=1170679884/ref=sr_1_2/171-8074150-0886603?ie=UTF8&s=books

Což v češtině znamená zhruba něco takového:

Zadní strana knihy:
Tato práce se pokouší o odhalení kritického přistoupení k západnímu demokratickému ústavnímu právu; o přístup schopný ukázat metafyzickou, a hlavně teologickou dimenzi tohoto práva. Ukazuje, že jeho hlavní koncepty /Ústava, Suverenita etc. / se nevyhnutelně odvolávají k myšlence Boha, tedy k nekonečnu. Z důvodů, jež nejsou pouze historické (spojené se sekularizací křesťanské teologie), ale také strukturální.
Tři velké neřešitelné rozpory, kterým věda ústavního práva nepřestávala čelit bez úspěchu, jsou studovány z teologického hlediska. Jedná se o problém vzniku Ústavy, rázu panovníka (předpokládaného autora Ústavy) a mezer v Ústavě. Toto zkoumání umožňuje odkrýt osobitný vztah, který musí udržovat demokracie s teologičnem, pojímaným jako negativní transcedence. Transcedence, která nemá nic společného s dogmaty oficiálních náboženství a nezpochybňuje nutnou separaci účelovosti duchovní a světské.
Kniha může být požadována za anti-učebnici ústavního práva, odmítající pozitivistický či technický přístup současných učebnic.

Z páně profesora stává se tedy noční i denní můra, neb začal fungovat už i jako spamátor / zavilý propagátor svých tezí., jež se dají minimálně označit za řekněme originální.
Za co mě, pane, trestáš?
/oslovení "pane" patří tomu pánovi nahoře; ten, jak tam sedí, a všechno řídí... ne tomu spamátorovi...on by stejně nerozumněl/
A ta obálka je pěkně hnusná!

WTF

Padá na mě spleen nebo co. V poslední době jsem se prolouskávala blogy jisté dvojice chlapců z London a následně jednoho odvážlivce v Shanghaji. Podotýkám, že z vlastní lenosti jsem nehledala nikoho jiného mimo zorné pole odkazů na spřátelených stránkách. Je ale docela sranda, jak velké množství mladých, inteligentních a nadějných lidí blogguje z různých koutů světa a mimoděk tím světu sdělují, jací jsou mástři. Nic proti tomu, tak trošku v tom frčím taky, ehm…nebo že by ne?

Možná je to tím, že v Paříži už nějakou dobu prší a já kromě letmých, leč vydatných výpadů do okolních stravovacích zařízení nevystrčím paty z práce. Nebo je to tím, že navzdory soldes, ze kterých tu všichni šílí, jsem se nevypravila na žádné velké pokupky. Zaopatřila jsem si jen pp kozačky (parádo, trp, a to hodně) a taky námořnické tričenko / identické s J. – je to normální? GAP for MEN…auch! /.
Další varianta je ta, že jsem se opravdu zbláznila: za poslední týden jsem v chronologickém pořadí dělala tiramisu/štrúdl/bábovku. A to se bavíme jen o dezertech. Tak trošku dělám matku o tři roky starší ‘dceři‘ /«XY, jak ses vyspala? »; « XY, nemáš hlad? »; « XY, zabírají ti ty antibiotika? »; « XY, jdeš se s náma dívat na film? »; « XY, jdeme nakupovat, chceš něco? »; « XY, jak bylo v práci? »; « XY, můžu do koupelny? » …/.
Navíc: včera jsem se dobrovolně zúčastnila tanečního p o l k o v é h o večera v ČC / no dobře, prokládali jsme to volně panákama a v pauze jsme se zdekovali, ale quand même …/. Dobrovolně jsem si taky zakoupila lístek na dubnový koncert Boba Dylana na Bercy. Jako výčet znepokojujících událostí to stačí, ne?
Jinak došlo na slova Lucie B., která se bavila při vyřizování carte de séjour dost podobně jako já. Dle jejího scénáře jsem se i já vypravila na druhý pokus sice opět do 14^e, ale tentokráte na policajty. Měla jsem předvolání na 28. prosince. Na dveřích policejního okrsku stojí velkými písmeny: Upozornění pro studenty - studentské pobytové karty pro cizince se od 14. hod dne 26. prosince vydávají v 19^e . Proč mi ti debilové zrovna neřekli, že mám jet hned do 19^e ? Je nutné podniknout 3 hodinovou cestu na trase 6^e → 14^e → 19^e →6^e ? A to jsem prosím měla tu čest být vezena služebním autem, takže to bylo rychlejší než metrem. Zábavné to bylo i na místě: do budovy se vejde dveřmi, kde je napsáno Entrée – to by dávalo smysl. U dveří stáli dva cajti a ti nám řekli, že máme vyjít ven a vejít opětovně vchodem vpravo, a to přes bezpečnostní rám. Prošla jsem rámem se slzným plynem a dvěma zapalovači v kabelce. J. prošel i se svým věrným přítelem Laguiolem. Tentokrát je logika kde? V místnosti bylo 99% čekatelů z jiho-východní Asie a blíže nedefinovatelné lokace Afriky. A Krutilová. Čekala jsem asi jen 30 min, což docela jde. Ale! Byla bych bývala byla čekala o něco míň, kdyby pracovníci za přepážkami pracovali a ne se bavili o krémech na pleť. Jeden chlapeček, a nebudu specifikovat jaký, abych nebyla nařčena z rasismu, za tu půl hodinu jen seděl a prohlížel si čekatele přes okýnko. Jinak neudělal vůbec, ale vůbec NIC. Laguiol se otvíral samovolně v kapse. Co to, kurva, je za přístup? A nejlepší na tom je, že na rozdíl od Lucie mi tu kartu konečně dali, ale de facto je neplatná, neb když jsem o ni žádala, měla jsem jiné bydliště než teď. Odmítám tuto anabázi ale podstoupit znovu kvůli změně adresy /i když dle toho, co je na té kartě napsané, jsem povinna to nahlásit do 8 dní/.
K dovršení portrétu mého aktuálního psychického zdraví sděluji, že už dva týdny dělám na rekapitulaci kompletního programu ČC za posledních 10 let. Z toho k prvním třem letem neexistují tištěné programy… a aspoň minimálně srozumitelný archiv. Takže se položme na otázku: jak si mám uchovat chladnou mysl?

Elevator

Asi jsem se ještě nikdy nezmínila o skvělém výtahu, který máme v práci. Výtah je totiž, navzdory tomu, co by si někteří posměváčci mohli myslet, naprosto zásadní pracovní pomůcka. Máme tady 4 patra plus sklepení, takže výtah se celý den nezastaví mezi recepcí a kanceláří, mezaninem a sálem, kanceláří « touristů» a knihovnou. Ti matematicky zdatnější z vás si mohou vypočítat všechny možné kombinace pater...je jich dost. A to ještě nepočítám zastavování ve vícero patrech během jedné jízdy!

Sám o sobě je to dost specifický výtah, a mnozí nad způsobem jeho fungování jen kroutí bezmocně hlavou bez toho, aby opravdu pochopili, kdy se výtahu zachce a někam vás odveze, popřípadě jak ho k tomu donutit.

Náš výtah si ale žije svým vlastním životem a tak se rozhodl, že bude stávkovat a vyvrhovat čudlíky. Čudlíky, jejichž oprava stojí desetinásobek českého průměrného platu, a tak se nějak nikdo z uživatelů a majitelů budovy nemůže shodnout na tom, kdo to zaplatí. A tak to tedy u nás ve výtahu momentálně vypadá nějak takto.

Nepřála bych vám vidět ty grimasy, které strouhají ať už důležití, či jen méně důležití návštěvníci, kteří mají tu čest a výtahem se za doprovodu zaměstnanců svezou.

Když chcete někam jet výtahem, musíte mít u sebe klíč, který ho spustí.
Pakliže překonáte problém « jak co nejchytřeji někomu ukrást klíč, když je v budově kolem 15 lidí a klíčů je o dost míň?»,zbývá vám už jen problém «bude fungovat tlačítko indikující číslo patra? nebo je zatlačené, popřípadě vyvržené?a když do něj budu i přesto mačkat, zabije mě výtah strašnou smrtí elektrického kopance? »
V případě,že se vám podaří rozchodit patrové tlačítko, máte vyhráno. Pokud se to nepodaří, zbývá poslední varianta: žluté tlačítko, o jehož existenci jste se mohli vizuálně i textově už přesvědčit.
Ono magické tlačítko po stisknutí kvičí dosti prapodivným způsobem v nejvyšší kanceláři /teda tam, kde mám tu čest sedět/. Pavlov by zajásal, jak jsou obyvatelé této kanceláře naučení, že po kviknutí se hbitě vymrští ze židle, utíkají k výtahu a stlačením jiného tlačítka si výtah /a hlavně vytočeného mačkatele žlutého čudlíku/ přivolají do vyšších sfér.
A tak se tu celý den zabíjíme útěkem jeden před druhého, soutěžíme, kdo zmáčkne první, krademe si klíče, supíme do schodů, utíkáme ze schodů, omlouváme se návštěvníkům, smějeme se těm, kdo vystoupí do posledního patra a jen taktak popadají dech, blokujeme si výtah naschvál, a hlavně se při tom všem snažíme věřit firmě, která výtah instalovala, že nemůže spadnout, protože je zakotven na nějakém nepadavém mechanismu.

A pro ty, kteří by přece jen nějakým záhadným způsobem zůstali zaklíněni mezi patry, a výtah by s nimi odmítal jet dál, obsahuje jedna z jeho stěn návod na to, jak si zavolat pomoc.

Já osobně bych asi se asi v případě nouze a uvěznění ve výtahu v instrukcích moc nevyznala; že by mi přepínání mezi čudlíky A a B mělo přinést nějakou pomoc...A tak radši lítám pěšky. Dnes, v očekávání večerní vernisáže, mi to na podpatcích moooooc jde.