čtvrtek, ledna 01, 2009
pátek, září 19, 2008
Ze života
Řekl mi minulý týden bratr na svatbě našeho bývalého nevlastního otce: "To bych do tebe nikdy neřek‘, žes máš ráda zelené." O alkoholu nemluvil, zaskočilo mi tedy něco toho svatebního cukroví a pak vyplynulo, jak to myslí. Poté, co jsem si před nějakou dobou progooglovala já bratra a vyčinila mu za jeho příliš vulgární reakce při hádkách s náckama na nejrůznějších webových fórech, jal se bratr učinit to samé se mnou. A tak narazil na stránku, kde se píše: ‚Vážený pane Bursíku, moc Vám fandím, hlavně vydržte ten předvolební maraton i nadále,zatím je to perfektní! podepsáno mým celým jménem - však vy víte jak‘. Nechci si fandit, ale nemyslím, že spojení mého jména a příjmení je zas tak obvyklé, takže vzhledem k tomu, že já to fakt nenapsala, mi nezbývá než si myslet, že autorem výkřiku je naše druhá bývalá nevlastní matka, jež je mou jmenovkyní. Úvah na téma, jak Internet zkresluje a může ublížit zvlášť při hledání údajů o lidech, bylo napsáno neúrekom, takže si přisazovat nebudu a budu brát tento post jako pokus o nápravu. Schválně, jestli odkaz sem vyskočí paralelně s mně falešně a prázdně připisovaným linkem na fandění panu Bursíkovi. Takže jen pro pořádek: nemám nic moc ani pro, ani proti panu Bursíkovi. Budu mu jen vděčná, pokud za jeho pomoci nepadne vláda a nějak to té Evropě nakonec osladíme.
neděle, června 29, 2008
Game is bientôt over, my friends
Mám za sebou epesní týden zkoušek velmi výživné kvality, nejen na materiální komunitární právo budu do smrti vzpomínat - učil nás ho chlap, co zásadně chodil v tmavě zeleném obleku s kravatou, na které byli koně, koně, koně a koně a ke všemu se jmenoval Rambaud (čti Rambo). Má zkoušející z historie západní civilizace, paní Benedicte Sere, což je naozaj její jméno, na mne bude nejspíš též vzpomínat, neb jsem jí tvrdila, že papež Klement VI byl fakt úleťák, protože si do svého Pokoje s jelenem v avignonském papežském paláci nechat nakreslit do rohu fresky šukající králiky, což bylo na svou dobu docela avantgardní. Na její doplňující otázku ohledně francouzských spisovatelů XVIIe století jsem dokázala rychle vyřknout jen jméno markýze de Sade, všichni ti Rousseauové a Voltairové mě vzrušují o něco míň. Další zkoušku jsem měla ještě lobbyingu a z ‚porovnávání evropských politických systémů‘, přičemž se přiznám, že jméno vyučujícího – Olivier Rozenberg – mě přimělo se podívat na stránku R. Rosenberga, která skýtá mnohá poučná videa a fotografie…
A když už mám dnes to lascivní téma, za zmínku ještě stojí Svátek hudby, jež proběhl minulou sobotu, a který byl obzvláště hot po půlnoci na Saint Michel. Za sochou anděla na vrcholu monumentu si totiž vylezlo pár chlapíků, kteří začali provozovat za notného povzbuzování stovek lidí pod nimi dosti odvážnou peep show, proti které bylo Olžino křepčení na baru v den naší rozlučky v ČC jen velmi slabým odvarem.
A jinak tedy ano, vracím se po čtyřech letech zase na chvíli do vlasti, nicméně zatím žádné podrobnosti, neb kola osudu jsou nevyzpytatelná a navíc zřejmě mají úchylku pro surrealistickou frašku, jak ukazuje poslední vývoj událostí. Takže affaire à suivre, nejlépe u dobře vychlazeného plzeňského a v ústním podání.
úterý, června 17, 2008
Další famózní kontribuce mé rodiny k obecnému blahu obyvatel ČR!
Jako vždy večer si tak spokojeně sedím u svého NB a ťukám a ťukám a jedním okem vnímám televizi, když tu upoutá můj zrak a hlavně sluch reklama na Mezinárodní trienále současného umění 2008 v Národní galerii. Na obrazovce se na žlutém pozadí střídají dva identické obrázky bílých pisoárů à la Duchamp (poznámka na okraj: pisoár je francouzsky urinoir) a uhrančivý hlas přitom říká ‚toto je umění, toto není umění, toto je umění, toto není umění, je, není, je, není‘. A já v tom sugestivním komentáři rozpoznám svého otce, neb tak subtilní a téměř neznatelný ironický podklad v tónu dokáže vyplodit jen někdo mé krve. J. tvrdí, že to není on a já tvrdím, že to je on, a on že ne, a já že jo, čímž se dostaneme do poetiky samotné reklamy, z níž není úniku, ale jak sám speaker později konfrontovaný přímou otázkou přiznává ‘jestli ten hovězí hlas je můj? je.‘ Sledujte ČT! Stáhnout se mi to nikde nepodařilo, takže reklamní bloky jsou teď můj nejoblíbenější pořad.
středa, května 28, 2008
J. fenomenální pluh
Tak se zase po půl roce dostala 'naše rodina' do novin ;)
...
...
2. LE QUÉBEC
Nejlepší kavárna na "dojížďku". V pátek večer se hraje v nedalekém Českém centru jazz. Jednou za týden si tam dávají sraz Češky a Češi, již v Paříži studují, pracují či hlídají děti. Zbytek tvoří Francouzi, kteří tam chodí balit české dívky a zpravidla se jim to daří. Zejména studentky na půlročním programu Erasmus si obvykle během několika týdnů najdou nějakého Francouze a jsou s ním až do konce semestru. Pak se s ním čestně rozejdou. Těm, jimž se poté, co správce Jarda nekompromisně rozevře ruce a po skončení produkce vytlačí svým pluhem zbylé osazenstvo ven, nechce ještě domů, nabízí Le Québec oázu radosti. Jsou tady snad až do rána, majitel vám na požádání zazpívá a s pokročilou hodinou se tady i tančí. Jste uprostřed St-Germain-des-Prés, před sebou vidíte honosnější kavárny Café du Magot či Café de Flore, kde ale určitě není taková legrace. Potkáte tu spoustu zajímavých týpků a někdy tu můžete narazit i na bezdomovce Jeana-Marka, který už dvacet let bydlí na chodníku bulváru St-Germain a letos kandidoval na radnici.
Díky, Honzo!
úterý, května 27, 2008
Still alive and kicking, jak říkají naši angličtí přátelé!
Nemám čas, nestíhám, nestačím! Škola, práce, škola, práce, škola, práce, až do zblbnutí, respektive ještě jeden měsíc, než bude le grand stěhování do Prague. Ale těším se tam moc, nejen na přestavbu bytu, ale i na práci, která mě tam od 1.7. čeká, a která snad bude tak inspirativní, jak to zatím vypadá.
Z excitujících zážitků poslední doby možno poznamenat, že jsem letmo navštívila severní sousedy a tudíž evropskou metropoli. Na první pocit před sedmi lety bylo okouzlení větší, dnes se mi město zdálo malinké a relativně neuspořádané, neb všude trčely jeřáby. Hlavní náměstí je ale stále stejně spektakulární, čurající chlapeček malý, Atomium bizardní, masa úředníků impozantní, holandština neposlouchatelná a úzké domečky na předměstí krásně secesní. Nicméně medvěd Josef byl spokojen a do sbírky fotek si připsal další emblematické snímky, společně s ostatními k nahlédnutí zde. Jen ti lidé se na mě zas dívali docela pobaveně, když jsem ho fotila. Nicméně vše mohlo být jinak, neb předtím vzal manžel Josefa na výlet do Alp na via ferraty a ten mu zrovna u pořizování akčního snímku v soutěsce spadl dolů do průrvy! Po údajně velmi dramatické záchranné akci byl ale Josef triumfálně vysvobozen, dokonce vyvázl bez zranění.
Z dalších výletů, tentokráte již společných, jsme zvládli
Z adrenalinových zážitků mohu zmínit každotýdenní nákupy v lokálním Championu, kde nejenom že si vždy zcela neomylně vyberu nejpomaleji jdoucí frontu, ale spolehlivě taky pokladní, která si namísto práce s oblibou začne uprostřed markování povídat arabsky/nějak africky nebo já nevím jak, s kolegyní stejného původu. Naposledy se mi stalo, že jsem měla cukání tam ten nákup nechat a jít pryč, pak se mi zatmělo před očima a ovládla mě touha naházet na pokladní rajčata a začít sprostě ječet a v tom momentě jsem zcela pochopila lidi, kterým přeskočí a dělají na veřejnosti nepřístojné věci…Nevím, který marketingový genius to vymyslel, ale jako předělníky mezi jednotlivými nákupy mají cedule, kde je napsáno, že má zákazník požádat o otevření další pokladny v momentě, kdy jsou před ním další dva zákazníci, nebo že mohou dostat speciální bodový bonus na zákaznickou kartu, pokud je čekání příliš dlouhé. Ten nevinný kus plastu byl pak jen další ingrediencí v koktejlu hysterie…Pak jsem se ale ovládla, pěkně si počkala, až to holky spolu vyřeší, vyťukala kód od karty a odkráčela k domovu, kde jsem si vztek vylila na hovězím mase – blanky to schytaly strašně.
Další mňamku představuje návštěva banky, kde nedej bože i prosba o zaslání nové platební karty z jedné pobočky do druhé představuje nepřekonatelný problém. Nemluvě o prosbě přejít v rámci jedné banky z jednoho města do druhého: musíte doložit, že ve městě, kam chcete účet převést, platíte nájem, respektive účet u zdejší analogie ČEZu. Vysvětlujte paní na přepážce, že bydlíte s přítelem, co má služební byt v domě patřícímu českému státu. Vysloužíte si nenávistný pohled a razantní konstatování, že účet převést nepůjde, a že pokud si chci vybrat větší částku z účtu, musím si zajet do Dijonu. No neberte to! V identické situaci, ale v jiné bance, zažil manžel taky povedenou situaci, kdy na jeho prosbu o výběr peněz zareagovali na přepážce otázkou, na co je chce!? Plácnul, že na nákup auta a s úsměvem mu bylo sděleno, že to přece udal jako důvod už minulý rok, a jestli o tom má tentokrát nějaký doklad, třeba kupní smlouvu. Stejně tak pokus o zrušení smlouvy s telefonním operátorem, na který máte při přestěhování do zahraničí relevantní nárok, je taky kapitola sama pro sebe, kdy se člověk de facto dostává do těžké hlavy XXII, ze které není úniku. Chcete zrušit smlouvu? Dodejte kopii pracovní smlouvy. Nemáte zatím pracovní smlouvu? Nejde to zrušit! Jakože nemáte kopii pracovní smlouvy, když říkáte, že za měsíc začínáte? A co je Vám, kurva, po tom?!
Proto se nějak v poslední době nemůžu ubránit pocitu, že koncentrace debilů mezi lidmi, od kterých bohužel něco potřebujete, je v tomto státě taky vyšší, než by bylo záhodno.
A touto pěknou optimistickou tečkou se dnes loučím.
úterý, května 06, 2008
...
Vydala jsem se o ‚prázdninách‘ k bratom Slovákom zúčastnit se u prarodičů akce ‚stěhování 3 bytů do 1‘. Jen toho porcelánu bylo neúrekom, ale což o to, celkově to byla návštěva plodná.
Výživný zážitek proběhl u nákupního okýnka v Bratislava, hlavná stanica:
"Dobrý den, jeden lístek na IC do Trenčína, prosím."
- "Hm"
"Máte nějaké slevy pro studenty?"
- "Len pre slovenských štátnych príslušníkov!"
"Tak děkuju. /krávo blbá/"
Asi jsem těžce postižená, nicméně jsem začala vážně přemýšlet, jestli by se někde nedala vyhrabat nějaká evropská směrnice nebo nařízení, které by tuto diskriminaci zakazovala? Přidávám na seznam věcí, které určitě udělám/vyhledám, až na to bude čas.
Pointu nečekejte, nakonec se už jen zcela nechutně rouhačsky pochlubím: po šťastném příletu zpět do civilizace na mě čekal na letišti muž, s kyticí růží v ruce, doma vzorně vypiglováno, vypráno a uvařená večeře. Ten někdo nahoře mě má v poslední době nějak podezřele moc rád…
středa, dubna 23, 2008
Pétanque!
V zápalu únorového boje ponejvíce s únavou, zkouškami, zrušenými lety a jinými radostmi jsem se úplně zapomněla pochlubit svým novým pasem na pétanque! V rámci svého oblíbeného sportovního předmětu jsem skládala na konci podzimního semestru zkoušku – vážně! Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo naházet většinu koulí tam, kam bylo potřeba a dostala jsem tudíž pas FFPJP (Fédération française de pétanque et jeu provinçal).
Uvažte sami, jak je krásný:
Po tomto fenomenálním úspěchu jsem si samozřejmě okamžitě aktualizovala své CV, kde jsem si do rubriky ostatní hrdě vepsala: členka francouzské federace hry pétanque.
A teď jen doufám, že to někoho zaujme natolik, že mi dá zajímavou stáž v Praze na podzim.
pátek, dubna 04, 2008
I’m so tired, but happy
Začal mi druhý semestr, který se vyznačuje tím, že mi škola po většinu týdne začíná v osm ráno a končí o čtvrt na deset večer. Od úterního do sobotního odpoledne se nezastavím a zbytek týdne nutně věnuji regeneraci. Nepěkně jsem se sekla jen s výběrem jednoho předmětu, přitažlivě nazvaného Historie západní civilizace – bohužel je to jen prachsprostě převlečená historie francouzského středověku. Komu by se nechtělo číst stohy vědeckých disputací vážených medievistů nad spisy autorů, jejichž jména jsou nemožná byť jen vyslovit! A ti z vás, kteří ještě nechopili: ano, ve zdejším podání historie západní civilizace = historie Francie. Jak prosté, drahý Watsone. Budeme se tvářit, že anglosaská, skandinávská, španělská nedej bože snad italská či dokonce arabská civilizace neexistovala, potažmo její středověké dějiny jsou bezvýznamné. Že jsem mohla být tak naivní i po těch několika letech tady, mě samotnou udivilo.
Ve ojedinělých volných chvílích ulítávám. Naposledy mě nadchla jarní Praha. Byt, kde budeme od léta bydlet a hlavně jeho okolí, pracovně nazývané ‘u slepiček‘ a to jak vzhledem k přítomnosti vily s kurníkem za naším domem, tak vzhledem k blízkosti obory Hvězda. Venkov uprostřed velkoměsta, byť Praha jako velkoměsto je pojem značně relativní. Potěšitelný byl Michael Rittstein ve Veletržáku. Ve stejném svatostánku umění mě pobavily některé artefakty soudobého českého, slovenského, maďarského a polského designu. Jako tyto parohy:
Manžel si ve stálé expozici taky přišel na své…
V až nezvykle zamračené Paříži na tuto dobu mě nadchla národní ‘Mittarrandova‘ knihovna, její glóby z doby Ludvíka XVI a výstava o zakázaných knihách plných erotiky na všechny způsoby.
V uličce Paul Klee, ve čtvrti striktně kancelářských budov a sídel firem, jsme natrefili na moc vtipnou stavbu: na jedné ze stěn budovy je jakoby zevnitř vypouklá silueta dračího těla, dole z ní pak vystupuje trubka s trny alias drak do podzemí a před budovou samotnou jsou pak dva oblouky vynořujících se a zanořujících se hadích/dračích těl. Fakt úlet, i když to nejspíš bude jen nápadité řešení nějaké větrací šachty.
V rámci koleček pravidelných návštěv z domova k nám dorazil taky papa & comp. Versailles opět nezklamalo svou pompézností a přilehlé zahrady svou rozlehlostí, nabízela se jen otázka pokolikáté už a kolikrát ještě? S takovou narozeninovou procházkou jsem ale byla spokojena.
Dorazily také mé dvě dávné souputnice z SGO. Objevovaly jsme spolu noční život na Champs-Elysées a shodou okolností jsme se octily v klubu, kde, alespoň dle galerie fotek na webu, byla pár dnů před námi Madonna. Skoro jsme se začaly cítit světově! Ale asi stárnu, jednou stačilo...
čtvrtek, dubna 03, 2008
pátek, února 29, 2008
Rapport z véletu… tentokráte do Maroka
Ehm, dobře, takže vezněme to všechno pěkně po pořádku…
Welcome
Přivítání v Marockém království, které získalo nezávislost na Francii v druhé polovině padesátých let minulého století, bylo zdlouhavé. Na letišti v Marrakéši, velikostí srovnatelném s bratislavským, jsme si postáli dobrou hodinku ve frontě, kterou celkem tvořilo asi 15 lidí. Povinností bylo vyplnit vstupní dotazník se všetečnými otázkami, mezi kterými snad chyběla jen ta na rodné příjmení prababičky. Úředník nebyl schopen pochopit, že dva cizinci pocházející z jedné země, přece jen jsme šli čelit byrokracii společně s mangelem najednou, mají pasy různých barev. Napřed dlouze zkoumal J. modrý a po důkladném studiu dokladu se zeptal, jestli je Polák. Netřeba připomínat, že název státu a instituce jež pas vydala, je na pase nejen anglicky a francouzsky, ale i arabsky…někde byla chyba. Nakonec ale razítko se vstupním číslem milosrdně bouchnul do pasu. Pak se vrhl na studium mého červeného pasu a obšťastnil ho taktéž. Celá procedura vypadala jako ohromný milodar úředníka, který bílé tváři dovolí vstoupit na jeho území, ale dočkali jsme se.
Hotel
Zcela prozíravě jsme si vybrali hotel pěti hvězdičkový, neb afrických pět odpovídá evropským zhruba třem. Předem jsme si na netu přečetli docela příšerné kritiky, ale nakonec to nebyla žádná hrůza. I když: hotel měl stát 10 minut pěšky před hlavním náměstím, nakonec to ale bylo pěšky dobrých 40 minut, protože i když se nacházel na jedné dlouhé ulici vedoucí až do středu města, zhruba v půlce byla ulice zatarasena, protože se na ní stavěl nový hotelový komplex – tudíž se muselo obcházet.
O luxusně vyhlížejícím hotelovém výtahu se víc dá říct, že nefungoval, než fungoval. Paradoxně jsme tedy po příjezdu měli na pokoj dovezené kufry poslíčkem, to ještě výtah fungoval. Naopak při odjezdu, ve 3 hodiny ráno (!!!) jsme si museli kufry sami stáhnout tři patra dolů, protože to už výtah nefungoval. Sám pokoj byl velký, čistý, i když dost tmavý. Měl dvě obrovské postele, balkon s výhledem na bazén a palmy. Pokojské se činily, jen nám zásadně odnášely ze záchodu druhou roli papíru, aby nám ji zas druhý den přinesly zpátky…Také splachování nic moc, ale detailů vás ušetřím. Výživné byly taky hotelové snídaně: po místnosti hopkali různí ptáčci a papkali, na co přišli. Zásadní strategickou chybou bylo dát si na talíř pečivo, nechat ho na stole a až pak se vydat pro nápoje. Ptáčci si šli hned zobnout nějakého toho croissantu. A ne, že by to obsluze vadilo. Pravidelně taky chyběly různé druhy propriet, jeden den misky, druhý den lžičky, třetí den horká voda. Taky se stalo, že člověk neměl na stole ubrousek, vedle stolu mu za zadkem stáli dva pikolíci, kteří si vesele povídali, ale pro ubrousek si člověk musel dojít sám, protože je to prostě nenapadne. Většina stolů se taky kývala, ale pokusy nějak je stabilizovat pomocí podložení personál jen nevěřícně sledoval. Takže teď si představte, jak to musí vypadat v méně ‚luxusním‘ hotelu. Popravdě řečeno, byla jsem docela ráda, že jsme se vždy večer mohli vrátit do izolovaného komplexu, kde byl klid, bezpečno, žádný smog ani hluk a relativně dobrý servis. Sranda byla, když jsme později zjistili, že hotelů Royal Mirage Marrakech je ve městě víc, jeden má přívlastek de Luxe, druhý stejnojmenný stojí asi 20 km jižně od města.Takže abychom předešli zmatení, taxikářům jsme říkali, ať si to namíří do ex Sheratonu, jen tak pro pořádek.
Doprava
Většinou jsme se pohybovali po vlastních, občas jsme si vzali taxíka, jednou jsme jeli koňským povozem a taky jsme si půjčili auto. U všech těchto dopravních způsobů, kromě vlastních nohou, se nás snažili lokální, oje….ehm, jak to říct slušně…obrat. O všem bylo nutno smlouvat a smlouvat a smlouvat. Blbý pak je, když člověk /jako například já/ naprosto nemá chuť, ani talent, ani nic, smlouvání se věnovat. Taxíky zásadně nemají taxametry, i když údajně je mají mít ze zákona všechny, jen jak vidí turistu, zakryjí ho velbloudí či jakou kůží. To je ostatně nejspíš místní specialitka: drtivá většina aut měla přední desku pokrytou nějakou takovou koženou ozdobičkou. Na ceně za jízdu je nutné se domluvit předem, jinak bude člověk obrán. Večer si pak účtovali speciální přirážku, zhruba 50%. Taxíky se pak dělí na petit taxi, většinou reprezentovanými Fiaty Uno, rok výroby bych tipovala tak na začátek devadesátých let, a pak na grand taxi, velké staré smradlavé mercedesy. Petit taxi byly přirozeně levnější než grand taxi. Za to grand taxi dokázali místní docela dobře využít: kolikrát jsme jich viděli jedním autem jet až 8. Pokud si někdo myslíte, že Praha je dopravní peklo, doporučuji trochu si zajezdit v Paříži: ale ani to nic není proti Maroku. Totální úlet: žádné blinkry, zato spousta houkání, žádné pruhy, na cestě se mísí strašně smrdící auta, koňské „rikši“, oslíci vezoucí vozík se zbožím, velké množství motorek a kol v naprosto dezolátním stavu a k tomu zmateně pobíhající turisti. Mopedy jsou taky kapitola sama pro sebe: na jednom jezdí většinou víc lidÍ najednou, bez problému se takhle vozí i malé děti na řídítkách, samozřejmě nikdo s helmou. Mopedníci jezdí navzdory zákazům vjezdu taky po všech úzkých uličkách, a priori pěších zónách, takže nenechat se tam srazit je docela kumšt. Vypracovali jsme si tak systém plížení se podél zdí, aby se nám nic nestalo. Motorkáři a kolaři taky tráví většinu dne opravováním a cíděním svých strojů v drobných uličkách. Nejlepší byli týpci, co si čistili motory mopedů, jejichž poločas rozpadu už dávno nastal, mokrou hadrou přímo na elektriku, ale s blaženým úsměvem na tváři. Stejně tak jako taxikáři, i vozkové koňských povozů a půjčovny aut to s drsným kapitalismem myslí úplně vážně. Za jeden den pronájmu již zmiňovaného Fiatu Uno v pubertálním věku zaplatíte bratru 45 ojro. Zhruba na stejnou sumu nás přišly pokuty, což bylo zcela nečekané. Na silnici se člověk sice může chovat jak naprostý hovád a ohrožovat celé širé okolí, ale rychlostní limity se prostě musí dodržovat. V jeden den jsme tak zaplatili pokutu dvakrát, i když jsme si to hlídali: tachometr ukazoval šedesát, ale dle radaru jsme prý jeli o deset víc, ale jestli to tak bylo, Alláh ví. Pozitivní na tom bylo aspoň bylo, že policajti se dali ukecat a z původních 400 dirhamů nám slevili. V prvním případě bez bločku, pěkně do kapsy, u druhé pokuty už s bločkem. No takže neber to. Myslím, že J. se ještě nestalo, aby schytal pokutu dvakrát za jeden den, za ten samý přestupek a navíc v den svých narozenin…Když si této informace policajti všimli, dokonce mu podali ruku a popřáli mu, ale nemilosrdně platit musel.
Jídlo a s tím věci spojené
Za žádných okolností člověk nemá pít vodu z vodovodu, takže jsme degustovali místní minerálky značky Sidi Ali a jiné. Nicméně hloupého Evropana to stejně dostalo: to když jsme si poslední večer v jednom à la západním baru dali whisky, ale s ledem! Došlo mi to až u poslední kapky, a doufala jsem opravdu jen marně, že to ten panák vyváží. Ne nadarmo jsem si s sebou vezla pakl Endiaronu, ehm.
Co se týče jídla, je nabídka docela limitované: couscous a různé tajine známe i z Paříže, takže překvapením byla snad jen pastilla, něco jako buď slaná nebo sladká kapsa plněná masem: já měla s kuřetem a mandlema, J. ji riskl plněnou holubem. Odvážlivec. Další pravidelně se objevující položkou na lístku byly různé merguez, neboli párečky, kefty a kebaby. Přiznám se, že po týdnu jsem měla chuť na pizzu. Na dezertech jsme moc nejezdili, protože jejich patisserie je hódně přeslazená. Nedbala jsem taky jednou varování průvodců a dala si v kultivovaně vypadajícím restaurantu salát, ale věru neměla jsem to dělat. Varují hlavně před špatně umytou zeleninou, respektive samotnou vodou, která zeleninu umývá, osobně si ale myslím, že mě dostala spíš ta zálivka, která měla konzistenci i barvu jako mlíko s něčím. Radši jsem nesondovala s čím, a lupla si pár zázračných pilulek.
Maroko jako muslimská země samozřejmě neuznává prodej a konzumaci alkoholu. Teda aspoň oficiálně. V našem hotelu a přilehlých restaurantech západního střihu, pro turisty, se dal po menším detektivním pátrání, alkohol sehnat. Dokonce jsme pak objevili i jen jeden místní obchod, kde prodávali jen chlast, nicméně poctivě zabalený do papíru a následně do černé tašky. V běžné místní restauraci si ale nedáte ani pivo, všichni frčí na sladkém mátovém čaji a tváří se u toho, že je to strašně baví. Průvodce ale zároveň psal, že alkoholismus je poměrně velkým problémem místní společnosti: to až po setmění se chlapi scházejí a popíjí jen mezi sebou v tajných alkoholových spolcích. Pár motajících postaviček jsme k večeru viděli, dokonce týpek v obchodě, kde jsme si kupovali několik párů domácích botek, byl úplně na šrot, ale spokojen. Dokonce si na nás pak druhý den pamatoval. Takže to je přece jen tak trošku pokrytecké, že.
Lidé
Kapitola to komplikovaná. Společnost se zdá docela liberální, škála ženského oblečení se pohybovala od pseudo západního stylu v jeansech, botách na jehlách a úplném tričku až po totální zahalení všeho s výjimkou zhruba půlmilimetrové škvíry na oči. Jeden den jsem si vyšla v sukni, ostatně tak jako spousta jiných turistek, nicméně pohledy právě těch nejvíc zahalených paní byly i přes úzkou mřížku nenávistné. Chlapi to oceňovali pokřikováním „gazelle“, prý je to místní výraz jak složit poklonu…Některé holky ale chodily po městě samy, bez doprovodu a dokonce posedávaly v cukrárnách – nikdy ale ne v kavárnách nebo restauracích! Nutno ale říct, že ty, které se snažily vypadat evropsky vypadaly především křečovitě, spíš jako parodie na západní styl. Co člověka bouchne do očí, je množství falešného oblečení, které na sobě všichni nosí. Na jakoukoliv značku si vzpomenete, máte ji mít, povětšinou za desetinu její ‚pravé‘ ceny. Nejvíc frčely velmi dobře udělané kabelky LV, boty a brýle. Na letišti v Paris jsem si ale přečetla, že ten, kdo bude chycen s padělkem může dostat pokutu až 300 000 € a trest odnětí svobody až do tří let, takže u nás se s tím nežertuje.
Základní problém, který může dovolenou v této zemi docela otrávit je už zmiňovaná chuť cizí tvář odrbat na každém rohu, spojená s neustálým vnucováním rad, zboží, prostě čehokoliv. Zásadní strategická chyba je motat se po úzkých uličkách Marrakéše s mapou v ruce, nedej bože se zastavit někde na rozcestí a rozjímat, kudy dál. V mžiku se kolem vás objeví několik dobrých srdcí, které vám ukazují směr, kam jít. Většina vás bude posílat na hlavní náměstí Jemaa el Fna, ale každý naprosto jiným směrem. Když jsme jednou hledali jednu přesnou ulici, tak nás ‚hodný‘ číšník poslal přesně opačným směrem. Jinak tito dobří lidé se vám hned po udělení rady nalepí na paty a nezbavíte se jich až do cíle, kde od vás budou vyžadovat patřičnou odměnu za to, že vám vlastně ukázali cestu. Naprosto nepochopitelný je pro ně pak argument, že přece máte svou mapu a podle ní se perfektně orientujete, tito ‚guides‘ vás budou prudit na každém kroku a neustále. Pakliže jsou podnapilí a vy jejich služby odmítnete, docela pěknou angličtinou vám řeknou fuck you. Další úskalí přejemné procházky jsou pak všemožní obchodníci, jejichž krámky lemují většinu uliček blízkých náměstí. Ulice s krámky se jmenují ‚souks‘ a jde většinou o úzké uličky, provizorně zastřešené, kde se nabízí cokoliv, na co si člověk vzpomene. Místní specialitou jsou takzvané babouches, něco jako papuče, buď z velbloudí nebo kraví kůže. Existují v mnoha pestrých barevných variacích a podle špičky se pozná, jakého jsou původu: do špičky jsou arabské, do obloučku berberské. Z kůže místního zvířectva se také vyrábějí nejrůznější kožené tašky, které jsou stejně jako rozličné boty za pakatel z evropského pohledu. Ukořistila jsem teda dvoje pravé kožené balerýnky a mangel si pořídil epesní křiklavě žluté domácí papučky arabského střihu, móc mu sluší. Nicméně zpět k prodavačům: tak jako všichni jiní se vás snaží co nejvíc natáhnout. Napřed vás skoro fyzicky odtáhnou do svého obchodu, pak dělají tanečky, když se optáte na cenu a ve výsledku ji dvoj až trojnásobně nadsadí a sadisticky sledují, jak se v tom smlouvání topíte, nejde vám to a pak se jen škodolibě smějí, jak na vás vydělali. Nutno pochopit, že pokud vám někdo nabídne zboží za 150, a vy jste ochotni zaplatit maximálně 120, musí se začít smlouvat na 70, 80. Já dělala neustále tu školáckou chybu, že jsem systematicky začínala už na maximální částce, kterou jsem byla ochotná dát…no prostě si tam na nás smlsli, no. Nejagresivnější asi byli prodavači v horách: zastavili jsme v jednom průsmyku, abychom si mohli vyfotit okolí a v mžiku se kolem nás vyrojilo několik ‚obchodníků‘ na mopedech, kteří zřejmě jistí každé auto oblastí projíždějící. Začali nám nabízet obligátní náramky a náhrdelníky „z pravého stříbra‘ (jasnééé), napřed jsme je zdvořile odmítli a postupně couvali směrem k autu, ale když jsme do něj nasedli a oni nám pootevřeným okýnkem začali házet své zboží do auta a pak křičet, že když ho máme, musíme za něj zaplatit, bylo to přece jen trošku moc. J. přece jen ale zjihlo srdce a chtěl si koupit aspoň jakousi vkusnou krabičku na haš nebo na co, týpek říkal, že za 10 dirhamů je naše. Tak dostal deset dirhamů, ale začal ječet, že nemyslel normální drihamy, ale berberské dirhamy, které jsou údajně stonásobkem marockého dirhamu…prostě se nám nikdo nemůže divit, že jsme zboží vyházeli ven, zavřeli okýnka a plnou parou ujeli. A mě ten den už ven z auta v horách nikdo nedostal.
Ona je docela škoda, že po pár zkušenostech člověk radši prchá nebo minimálně ignoruje každého, kdo se na něj obrátí byť jen pohledem, protože tím naprosto zaniká možnost promluvit si jen tak normálně a nezištně s domorodcem. Vlastně jsme ‚normálně‘ jen tak mluvili s jedním postarším pánem v jedné zahradě, který překvapil tím, že nejenže věděl, že Československo už neexistuje, ale ještě nám popřál hezký pobyt a chtěl nám bezplatně poradit, kam se dál vydat. To mi připadá na týdenní pobyt docela málo, ale that’s the way it is.
Marrakéš
Marrakéš je město čítající něco přes milion obyvatel, jeho nejhezčí částí je ale medina, neboli staré město. Čtvrtě za ním jsou docela hnusné, nové město je ale v plném boomu a staví se tam jak o život, zejména hotelové komplexy. Medina je obehnaná hradbami, a celé město je de facto meruňkově oranžové, protože taková je prostě v okolí hlína. Hradby tvoří asi 19 km pás, podél kterého se všude nachází marocké červeno zelené státní vlajky. Centrálním místem setkávání je hlavní náměstí Jemaa el Fna, údajně v překladu něco jako ‚místo setkání mrtvých‘, huhu. Má neurčitý tvar a je poset několika mešitami s minarety. Stranou hlavního náměstí ostatně stojí dominanta města, jeden obzvláště vysoký minaret (a blízko něj jsou výživné veřejné turecké záchodky, mám vyzkoušeno, nebrat!). Minaret a hlavní náměstí odděluje trojúhelník zeleně zvaný Square Foucauld. Bohužel v něm všude parkují koňské rikši, takže v teple (+ všudypřítomný smog) se dýchání v jeho okolí zdá býti nemožné. Na samotném náměstí je nespočet restaurací a čajoven různé úrovně, hlavně pak ale spousty různých stánků s občerstvením. Průvodce důrazně varoval před krásně vypadajícími stánky s čerstvých pomerančovým juice. Pomerančovníků je po celém městě jak dobrých, problém ale spočívá v tom, že, comme par hasard, prodavači prostě šmelí a do čerstvě vymačkané šťávy pokoutně přidávají taky obyčejnou vodu. To by se z toho jeden po….Dál nabízely stánky v kotli šneky, do těch jsem ale taky nešla, byť J. tvrdil, že byli výborní. Další krámky nabízely taky široký výběr sušeného ovoce a ořechů, jenže já bohužel viděla, jak na nich před otevřením posedávají tisícihlavá hejna much…Místní specialitkou jsou pak takové mobilní stánky, které jsou přes den zaparkované v jednom z přilehlých dvorů náměstí a kolem čtvrté hodiny odpoledne je borci vyvezou na náměstí, smontují, a začnou v nich vařit základní pokrmy jako couscous nebo různé špízy. Průvodce psal, že za malý peníz se tam člověk pěkně nadlábne. První den jsme se teda panicky nezkušeni nechali do jednoho takového stánku nalákat, nakonec nám ale předložili účet bratru dvojnásobný, než byla reálná hodnota. Tyto stánky zcela logicky produkují neskutečné množství kouře, který se pak mísí s kouřem z motorek a aut a vytváří docela specifický puch. Jak to tam musí vypadat v létě, kdy je kolem 40°C, si nechci ani představovat.
Kromě těchto stánkařů jsou na náměstí také všelijací lapáci turistů: krámkaři; dále pak ‚tradičně‘ odění staříci, kteří byť o ně jen zavadíš na mikrosekundu pohledem, chtějí finanční odměnu; ženské neustále pokřikující, jestli by slečna nechtěla hennový obrázek na ruku; bleděmodře odění muzikanti, kteří to mastili do bubnů plnou silou; zaříkávači kober, kteří s drobnějšími hady dělali nájezdy na turisty, pokoušejíc zavěsit jim hada na krk; trapitele opic, které za nima hopkaly na řetězu a pitvořily se do foťáků; černochy sedící na koberci, obklopení pštrosími vejci a rozličnými lektvary, barevnými lahvičkami a pilulkami a nákresy mega erekce, v nesrozumitelném jazyce nejspíš zaručujícími nekonečné blaho; skupinky něčeho jako muzikantů, kteří dělali divadlo sami pro sebe, ale hlavně pro místní muže (holka tam nebyla ani jedna), protože jazyk byl opět lokální; potom taky bezzubého dědu, co seděl na ušmudlané dece s houslema opřenýma o zem o šíleně něco fidlal, požadujíce za svou produkci taky tučný honorář; potom taky různě staré a špinavé děti, které nabízely sušenky podobné makarónům (jako z La Durée, ne těm těstovinovým), balíček kapesníků za ojro nebo jen tak pochtívali nějaký ten peníz, no a večer se k této výbušné směsi přidali taky pokoutní prodavači hašiše, kteří chodili po náměstí a směrem k turistům šeptali: hašiš, hašiš a J. si z nich dělal srandu a chodil a šeptal hašiš hašiš taky.
Kromě náměstí a již zmiňovaných souks jsou ve městě taky několikeré zahrady. Nejhezčí se jmenujou Majorelle a byly vytvořeny v okolí modré vily samotným Yves Saint Laurentem. S modrou dominantou se tu kloubí červená na chodnících, žlutě a zeleně malované květináče a různě barevná květena. V jezírcích jsou žabky a želvy, které si jinak pohybují i venku v krajině. Před hradbama jsme viděli kluka, co si z želvy dělal kopačák, ale jelikož se stmívalo a nikde nikdo, neodvážila jsem se mu nic říct, aby si neudělal kopačák taky ze mě. Druhé zahrady, do kterých jsme zavítali, se jmenují Jardins de la Menara, stejně jako ulice, ve které jsme bydleli, a jsou v nich stovky olivovníků a uprostřed olysalé umělé čtvercové jezírko, na jehož břehu byla tribuna. Marně jsem přemýšlela, proboha, k čemu tam jen in the middle of nowhere, je? Dělají snad v takovém konci světa něco jako kanoistické závody na klidné vodě umělého velkého bazénu? Jak poznamenal J., být takové místo někde ve Francii, ani o něj nezavadíme pohledem, ale tady jsme se usilovně snažili najít v něm nějakou vnitřní poezii, značně efemérní.
Vélety
Pekelným strojem Uno jsme podnikli dva vélety mimo Marrakéš a jeden den jsme si taky objeli její předměstí a palmový háj. Původně čítal asi 150 000 palem na jednom souvislém pozemku, ale v posledním desetiletí se začal háj parcelovat a vyrostly na něm golfová hřiště a luxusní rezidence francouzských filmových a hudebních hvězd. Ve zbylém porostu se prohání velbloudi na hřbetu s nepěkně namaškařenýma turistama v hábitech na sobě a na hlavě. Když jsme zastavili a jedněm takovým turistům se posmívali, přicupital k nám mohamedán, pokecal si s J. o Nedvědovi a upletl nám na památku z palmového listí dva velbloudy.
Dále jsme se pak vydali do hor, napřed do údolí Ourika a pak nahoru na horu do pohoří Atlas, do místa Oukaïmeden, kde je údajně nejvýše položená sjezdovka v Africe. Túrovali jsme vozítko přes mnohé berberské vesnice, a to, co člověk viděl, možná ani vidět nechtěl. Většinu vesnic tvořily splácané hliněné domy, bez oken, některé s mřížemi, satelity na nich ale nechyběly, ostatně tak jako skoro na každém jiném domě všude. Většina ušmudlaných obyvatel vesnice posedávala jen tak okolo ulice, popřípadě se věnovala oblíbené činnosti opravy a pulírování motorek. V nižších polohách jsme viděli děti jdoucí do či ze školy, jelikož ale bylo kolem jedenácté dopoledne, nemohli jsme se shodnout, jestli jdou teprve tam, nebo už zpět. Vy vyšších polohách bych si pak už povinnou školní docházkou nebyla tak jistá, protože otrhané děti tam většinou pásly kozy nebo ovce a natahovaly na cizácký vůz ruku s prosbou o nějaký ten dirham. Já jsem ale zcela zbaběle po předchozí zkušenosti s pojízdnými prodejci odmítala vylézt z auta a hlavně mé útroby se upínaly k představě návratu k hotelovému prkénku. Nahoru na horu jsme ale nakonec dojeli. Cesta končila přehrazením a berberem ve falešné tří proužkové bundě, který vyžadoval bakšiš za průjezd závorou, a to se ještě nevědělo, co je za ní. Takže jsme si jen vyfotili odraz hory v jezeru, do kterého údajně uměle vysadili pstruhy, aby měli turisti co v létě lovit, a odfrčeli jsme zpět do velkoměsta. Je ale fakt, že střídání krajiny od vyprahlé země, temně červené krajiny, přes zelené terasovité pásy jako v Asii až po zasněžené vrcholky, bylo impozantní.
Poslední vélet jsme podnikli v den již zmiňovaných pokutových J. narozenin, a to do města Essaouira, bývalého to Mogadoru, jehož medina je na seznamu památek chráněných UNESCO. Essaouira je oproti Marrakéši celá bílá (teda kdysi asi byla, teď má lehkou patinku) a modrá, takže vzdáleně může připomínat Řecko. Je relativně malá, skoro v centru města se nachází písková pláž, s naprosto fascinující jakože ‚glazurou’ na písku těsně před vodou, což v praxi znamená, že v písku se zrcadlí nebe – romantika jak vyšitá! Posílená o to víc, že přímo naproti pláži je ostrov Mogador, za který příšerně kýčovitě zapadalo obrovské slunce, uááááá a na horizontu pláže se procházeli velbloudi, ale i když drobně pršelo, bylo to úžasné. Na pláži jsem se dokonce ‚skamarádila‘ s dvěma autentickýma berberama bez zubů, kteří neuměli ani slovo francouzsky, ale posunkovou řečí mi naznačili, že by byli rádi, když už jsem teda po kotníky v tom Atlantiku, ať jim naberu do vědra vodu. Celá jsem se sice smáčela, ale radost byla veliká. Cestou do Essaoury jsme podél cesty viděli naprosto idylické scenérie z marockého venkova, kdy na stromech argan (česky??? každopádně pro botaniky je to latinsky dle Wiki Argania spinosa) ve větvích ve výšce několika metrů postávaly ovce a živily se tak říkajíc na vysoké noze. Další z prefíkaných triků lokálních jak donutit zastavit obrázkuchtivého cizince a požádat o nějaký ten peníz za to divotvorné představní…
Poučení z putování napříč krajinou je jednoznačné: čím blíž k přístavu, tím více evropeizovaná společnost, čím dál do vnitrozemí, tím větší středověk. Je fakt, že jsem čekala, že přece jen dlouholetý francouzský vliv na tuto zemi se projeví víc. Každopádně to celé stálo za to a je to nezapomenutelný clash of civilizations, abych tak citovala provařeného Huntingtona.
Au revoir
Při odletu bylo přidělení razítka jako povolení opustit zemi daleko rychlejší. Ostatně bylo pět hodin ráno a úředníci asi ještě chtěli mít klid. Jako vždy jsme si vybrali tu neproblematičtější a nejpomalejší frontu ze všech, kdy kousek před námi byl nějaký vousáč, kterého napřed odmítli pustit dál, ale po mírném povyku si odbavení vymohl. Rozhodně mě neuklidnilo, když jsme po sobě procházeli bezpečnostní kontrolou rámem a scannerem, protože slečna mající dozor nad scannerem, se dívala všude jinde jen ne na monitor. Takže i kdyby měl v tašce deset kilo dynamitu, nikdo by si toho nevšiml. Ono je krásné mít bezpečnostní směrnice, ale když nikdo jejich uplatnění nekontroluje, míjí se to jaksi účinkem. A jelikož Airbus byl jaksi plně v rukou Royal Air Maroc, nepřidalo mi na klidu ani neustálé hlášení pilota/letušek v arabštině. Když je člověk vystresovaný, dojde mu, že arabština zní zřejmě i při sebebanálnějším sdělení jako naléhavé hlášení o blížící katastrofě. Podezřelé mi přišlo, že to bylo jako s japonštinou: arabsky něco říkali hrozně dlouho a úpěnlivým tónem a ve francouzštině to dalo ve výsledku jen větu jako ‚za chvíli si budete moct koupit duty free produkty z našeho katalogu.‘
Nakonec jsem ale usnula a probudila se až v upršené Paris, kde na nás zase čekala ‚civilizace‘ a její shon.
Welcome
Přivítání v Marockém království, které získalo nezávislost na Francii v druhé polovině padesátých let minulého století, bylo zdlouhavé. Na letišti v Marrakéši, velikostí srovnatelném s bratislavským, jsme si postáli dobrou hodinku ve frontě, kterou celkem tvořilo asi 15 lidí. Povinností bylo vyplnit vstupní dotazník se všetečnými otázkami, mezi kterými snad chyběla jen ta na rodné příjmení prababičky. Úředník nebyl schopen pochopit, že dva cizinci pocházející z jedné země, přece jen jsme šli čelit byrokracii společně s mangelem najednou, mají pasy různých barev. Napřed dlouze zkoumal J. modrý a po důkladném studiu dokladu se zeptal, jestli je Polák. Netřeba připomínat, že název státu a instituce jež pas vydala, je na pase nejen anglicky a francouzsky, ale i arabsky…někde byla chyba. Nakonec ale razítko se vstupním číslem milosrdně bouchnul do pasu. Pak se vrhl na studium mého červeného pasu a obšťastnil ho taktéž. Celá procedura vypadala jako ohromný milodar úředníka, který bílé tváři dovolí vstoupit na jeho území, ale dočkali jsme se.
Hotel
Zcela prozíravě jsme si vybrali hotel pěti hvězdičkový, neb afrických pět odpovídá evropským zhruba třem. Předem jsme si na netu přečetli docela příšerné kritiky, ale nakonec to nebyla žádná hrůza. I když: hotel měl stát 10 minut pěšky před hlavním náměstím, nakonec to ale bylo pěšky dobrých 40 minut, protože i když se nacházel na jedné dlouhé ulici vedoucí až do středu města, zhruba v půlce byla ulice zatarasena, protože se na ní stavěl nový hotelový komplex – tudíž se muselo obcházet.
O luxusně vyhlížejícím hotelovém výtahu se víc dá říct, že nefungoval, než fungoval. Paradoxně jsme tedy po příjezdu měli na pokoj dovezené kufry poslíčkem, to ještě výtah fungoval. Naopak při odjezdu, ve 3 hodiny ráno (!!!) jsme si museli kufry sami stáhnout tři patra dolů, protože to už výtah nefungoval. Sám pokoj byl velký, čistý, i když dost tmavý. Měl dvě obrovské postele, balkon s výhledem na bazén a palmy. Pokojské se činily, jen nám zásadně odnášely ze záchodu druhou roli papíru, aby nám ji zas druhý den přinesly zpátky…Také splachování nic moc, ale detailů vás ušetřím. Výživné byly taky hotelové snídaně: po místnosti hopkali různí ptáčci a papkali, na co přišli. Zásadní strategickou chybou bylo dát si na talíř pečivo, nechat ho na stole a až pak se vydat pro nápoje. Ptáčci si šli hned zobnout nějakého toho croissantu. A ne, že by to obsluze vadilo. Pravidelně taky chyběly různé druhy propriet, jeden den misky, druhý den lžičky, třetí den horká voda. Taky se stalo, že člověk neměl na stole ubrousek, vedle stolu mu za zadkem stáli dva pikolíci, kteří si vesele povídali, ale pro ubrousek si člověk musel dojít sám, protože je to prostě nenapadne. Většina stolů se taky kývala, ale pokusy nějak je stabilizovat pomocí podložení personál jen nevěřícně sledoval. Takže teď si představte, jak to musí vypadat v méně ‚luxusním‘ hotelu. Popravdě řečeno, byla jsem docela ráda, že jsme se vždy večer mohli vrátit do izolovaného komplexu, kde byl klid, bezpečno, žádný smog ani hluk a relativně dobrý servis. Sranda byla, když jsme později zjistili, že hotelů Royal Mirage Marrakech je ve městě víc, jeden má přívlastek de Luxe, druhý stejnojmenný stojí asi 20 km jižně od města.Takže abychom předešli zmatení, taxikářům jsme říkali, ať si to namíří do ex Sheratonu, jen tak pro pořádek.
Doprava
Většinou jsme se pohybovali po vlastních, občas jsme si vzali taxíka, jednou jsme jeli koňským povozem a taky jsme si půjčili auto. U všech těchto dopravních způsobů, kromě vlastních nohou, se nás snažili lokální, oje….ehm, jak to říct slušně…obrat. O všem bylo nutno smlouvat a smlouvat a smlouvat. Blbý pak je, když člověk /jako například já/ naprosto nemá chuť, ani talent, ani nic, smlouvání se věnovat. Taxíky zásadně nemají taxametry, i když údajně je mají mít ze zákona všechny, jen jak vidí turistu, zakryjí ho velbloudí či jakou kůží. To je ostatně nejspíš místní specialitka: drtivá většina aut měla přední desku pokrytou nějakou takovou koženou ozdobičkou. Na ceně za jízdu je nutné se domluvit předem, jinak bude člověk obrán. Večer si pak účtovali speciální přirážku, zhruba 50%. Taxíky se pak dělí na petit taxi, většinou reprezentovanými Fiaty Uno, rok výroby bych tipovala tak na začátek devadesátých let, a pak na grand taxi, velké staré smradlavé mercedesy. Petit taxi byly přirozeně levnější než grand taxi. Za to grand taxi dokázali místní docela dobře využít: kolikrát jsme jich viděli jedním autem jet až 8. Pokud si někdo myslíte, že Praha je dopravní peklo, doporučuji trochu si zajezdit v Paříži: ale ani to nic není proti Maroku. Totální úlet: žádné blinkry, zato spousta houkání, žádné pruhy, na cestě se mísí strašně smrdící auta, koňské „rikši“, oslíci vezoucí vozík se zbožím, velké množství motorek a kol v naprosto dezolátním stavu a k tomu zmateně pobíhající turisti. Mopedy jsou taky kapitola sama pro sebe: na jednom jezdí většinou víc lidÍ najednou, bez problému se takhle vozí i malé děti na řídítkách, samozřejmě nikdo s helmou. Mopedníci jezdí navzdory zákazům vjezdu taky po všech úzkých uličkách, a priori pěších zónách, takže nenechat se tam srazit je docela kumšt. Vypracovali jsme si tak systém plížení se podél zdí, aby se nám nic nestalo. Motorkáři a kolaři taky tráví většinu dne opravováním a cíděním svých strojů v drobných uličkách. Nejlepší byli týpci, co si čistili motory mopedů, jejichž poločas rozpadu už dávno nastal, mokrou hadrou přímo na elektriku, ale s blaženým úsměvem na tváři. Stejně tak jako taxikáři, i vozkové koňských povozů a půjčovny aut to s drsným kapitalismem myslí úplně vážně. Za jeden den pronájmu již zmiňovaného Fiatu Uno v pubertálním věku zaplatíte bratru 45 ojro. Zhruba na stejnou sumu nás přišly pokuty, což bylo zcela nečekané. Na silnici se člověk sice může chovat jak naprostý hovád a ohrožovat celé širé okolí, ale rychlostní limity se prostě musí dodržovat. V jeden den jsme tak zaplatili pokutu dvakrát, i když jsme si to hlídali: tachometr ukazoval šedesát, ale dle radaru jsme prý jeli o deset víc, ale jestli to tak bylo, Alláh ví. Pozitivní na tom bylo aspoň bylo, že policajti se dali ukecat a z původních 400 dirhamů nám slevili. V prvním případě bez bločku, pěkně do kapsy, u druhé pokuty už s bločkem. No takže neber to. Myslím, že J. se ještě nestalo, aby schytal pokutu dvakrát za jeden den, za ten samý přestupek a navíc v den svých narozenin…Když si této informace policajti všimli, dokonce mu podali ruku a popřáli mu, ale nemilosrdně platit musel.
Jídlo a s tím věci spojené
Za žádných okolností člověk nemá pít vodu z vodovodu, takže jsme degustovali místní minerálky značky Sidi Ali a jiné. Nicméně hloupého Evropana to stejně dostalo: to když jsme si poslední večer v jednom à la západním baru dali whisky, ale s ledem! Došlo mi to až u poslední kapky, a doufala jsem opravdu jen marně, že to ten panák vyváží. Ne nadarmo jsem si s sebou vezla pakl Endiaronu, ehm.
Co se týče jídla, je nabídka docela limitované: couscous a různé tajine známe i z Paříže, takže překvapením byla snad jen pastilla, něco jako buď slaná nebo sladká kapsa plněná masem: já měla s kuřetem a mandlema, J. ji riskl plněnou holubem. Odvážlivec. Další pravidelně se objevující položkou na lístku byly různé merguez, neboli párečky, kefty a kebaby. Přiznám se, že po týdnu jsem měla chuť na pizzu. Na dezertech jsme moc nejezdili, protože jejich patisserie je hódně přeslazená. Nedbala jsem taky jednou varování průvodců a dala si v kultivovaně vypadajícím restaurantu salát, ale věru neměla jsem to dělat. Varují hlavně před špatně umytou zeleninou, respektive samotnou vodou, která zeleninu umývá, osobně si ale myslím, že mě dostala spíš ta zálivka, která měla konzistenci i barvu jako mlíko s něčím. Radši jsem nesondovala s čím, a lupla si pár zázračných pilulek.
Maroko jako muslimská země samozřejmě neuznává prodej a konzumaci alkoholu. Teda aspoň oficiálně. V našem hotelu a přilehlých restaurantech západního střihu, pro turisty, se dal po menším detektivním pátrání, alkohol sehnat. Dokonce jsme pak objevili i jen jeden místní obchod, kde prodávali jen chlast, nicméně poctivě zabalený do papíru a následně do černé tašky. V běžné místní restauraci si ale nedáte ani pivo, všichni frčí na sladkém mátovém čaji a tváří se u toho, že je to strašně baví. Průvodce ale zároveň psal, že alkoholismus je poměrně velkým problémem místní společnosti: to až po setmění se chlapi scházejí a popíjí jen mezi sebou v tajných alkoholových spolcích. Pár motajících postaviček jsme k večeru viděli, dokonce týpek v obchodě, kde jsme si kupovali několik párů domácích botek, byl úplně na šrot, ale spokojen. Dokonce si na nás pak druhý den pamatoval. Takže to je přece jen tak trošku pokrytecké, že.
Lidé
Kapitola to komplikovaná. Společnost se zdá docela liberální, škála ženského oblečení se pohybovala od pseudo západního stylu v jeansech, botách na jehlách a úplném tričku až po totální zahalení všeho s výjimkou zhruba půlmilimetrové škvíry na oči. Jeden den jsem si vyšla v sukni, ostatně tak jako spousta jiných turistek, nicméně pohledy právě těch nejvíc zahalených paní byly i přes úzkou mřížku nenávistné. Chlapi to oceňovali pokřikováním „gazelle“, prý je to místní výraz jak složit poklonu…Některé holky ale chodily po městě samy, bez doprovodu a dokonce posedávaly v cukrárnách – nikdy ale ne v kavárnách nebo restauracích! Nutno ale říct, že ty, které se snažily vypadat evropsky vypadaly především křečovitě, spíš jako parodie na západní styl. Co člověka bouchne do očí, je množství falešného oblečení, které na sobě všichni nosí. Na jakoukoliv značku si vzpomenete, máte ji mít, povětšinou za desetinu její ‚pravé‘ ceny. Nejvíc frčely velmi dobře udělané kabelky LV, boty a brýle. Na letišti v Paris jsem si ale přečetla, že ten, kdo bude chycen s padělkem může dostat pokutu až 300 000 € a trest odnětí svobody až do tří let, takže u nás se s tím nežertuje.
Základní problém, který může dovolenou v této zemi docela otrávit je už zmiňovaná chuť cizí tvář odrbat na každém rohu, spojená s neustálým vnucováním rad, zboží, prostě čehokoliv. Zásadní strategická chyba je motat se po úzkých uličkách Marrakéše s mapou v ruce, nedej bože se zastavit někde na rozcestí a rozjímat, kudy dál. V mžiku se kolem vás objeví několik dobrých srdcí, které vám ukazují směr, kam jít. Většina vás bude posílat na hlavní náměstí Jemaa el Fna, ale každý naprosto jiným směrem. Když jsme jednou hledali jednu přesnou ulici, tak nás ‚hodný‘ číšník poslal přesně opačným směrem. Jinak tito dobří lidé se vám hned po udělení rady nalepí na paty a nezbavíte se jich až do cíle, kde od vás budou vyžadovat patřičnou odměnu za to, že vám vlastně ukázali cestu. Naprosto nepochopitelný je pro ně pak argument, že přece máte svou mapu a podle ní se perfektně orientujete, tito ‚guides‘ vás budou prudit na každém kroku a neustále. Pakliže jsou podnapilí a vy jejich služby odmítnete, docela pěknou angličtinou vám řeknou fuck you. Další úskalí přejemné procházky jsou pak všemožní obchodníci, jejichž krámky lemují většinu uliček blízkých náměstí. Ulice s krámky se jmenují ‚souks‘ a jde většinou o úzké uličky, provizorně zastřešené, kde se nabízí cokoliv, na co si člověk vzpomene. Místní specialitou jsou takzvané babouches, něco jako papuče, buď z velbloudí nebo kraví kůže. Existují v mnoha pestrých barevných variacích a podle špičky se pozná, jakého jsou původu: do špičky jsou arabské, do obloučku berberské. Z kůže místního zvířectva se také vyrábějí nejrůznější kožené tašky, které jsou stejně jako rozličné boty za pakatel z evropského pohledu. Ukořistila jsem teda dvoje pravé kožené balerýnky a mangel si pořídil epesní křiklavě žluté domácí papučky arabského střihu, móc mu sluší. Nicméně zpět k prodavačům: tak jako všichni jiní se vás snaží co nejvíc natáhnout. Napřed vás skoro fyzicky odtáhnou do svého obchodu, pak dělají tanečky, když se optáte na cenu a ve výsledku ji dvoj až trojnásobně nadsadí a sadisticky sledují, jak se v tom smlouvání topíte, nejde vám to a pak se jen škodolibě smějí, jak na vás vydělali. Nutno pochopit, že pokud vám někdo nabídne zboží za 150, a vy jste ochotni zaplatit maximálně 120, musí se začít smlouvat na 70, 80. Já dělala neustále tu školáckou chybu, že jsem systematicky začínala už na maximální částce, kterou jsem byla ochotná dát…no prostě si tam na nás smlsli, no. Nejagresivnější asi byli prodavači v horách: zastavili jsme v jednom průsmyku, abychom si mohli vyfotit okolí a v mžiku se kolem nás vyrojilo několik ‚obchodníků‘ na mopedech, kteří zřejmě jistí každé auto oblastí projíždějící. Začali nám nabízet obligátní náramky a náhrdelníky „z pravého stříbra‘ (jasnééé), napřed jsme je zdvořile odmítli a postupně couvali směrem k autu, ale když jsme do něj nasedli a oni nám pootevřeným okýnkem začali házet své zboží do auta a pak křičet, že když ho máme, musíme za něj zaplatit, bylo to přece jen trošku moc. J. přece jen ale zjihlo srdce a chtěl si koupit aspoň jakousi vkusnou krabičku na haš nebo na co, týpek říkal, že za 10 dirhamů je naše. Tak dostal deset dirhamů, ale začal ječet, že nemyslel normální drihamy, ale berberské dirhamy, které jsou údajně stonásobkem marockého dirhamu…prostě se nám nikdo nemůže divit, že jsme zboží vyházeli ven, zavřeli okýnka a plnou parou ujeli. A mě ten den už ven z auta v horách nikdo nedostal.
Ona je docela škoda, že po pár zkušenostech člověk radši prchá nebo minimálně ignoruje každého, kdo se na něj obrátí byť jen pohledem, protože tím naprosto zaniká možnost promluvit si jen tak normálně a nezištně s domorodcem. Vlastně jsme ‚normálně‘ jen tak mluvili s jedním postarším pánem v jedné zahradě, který překvapil tím, že nejenže věděl, že Československo už neexistuje, ale ještě nám popřál hezký pobyt a chtěl nám bezplatně poradit, kam se dál vydat. To mi připadá na týdenní pobyt docela málo, ale that’s the way it is.
Marrakéš
Marrakéš je město čítající něco přes milion obyvatel, jeho nejhezčí částí je ale medina, neboli staré město. Čtvrtě za ním jsou docela hnusné, nové město je ale v plném boomu a staví se tam jak o život, zejména hotelové komplexy. Medina je obehnaná hradbami, a celé město je de facto meruňkově oranžové, protože taková je prostě v okolí hlína. Hradby tvoří asi 19 km pás, podél kterého se všude nachází marocké červeno zelené státní vlajky. Centrálním místem setkávání je hlavní náměstí Jemaa el Fna, údajně v překladu něco jako ‚místo setkání mrtvých‘, huhu. Má neurčitý tvar a je poset několika mešitami s minarety. Stranou hlavního náměstí ostatně stojí dominanta města, jeden obzvláště vysoký minaret (a blízko něj jsou výživné veřejné turecké záchodky, mám vyzkoušeno, nebrat!). Minaret a hlavní náměstí odděluje trojúhelník zeleně zvaný Square Foucauld. Bohužel v něm všude parkují koňské rikši, takže v teple (+ všudypřítomný smog) se dýchání v jeho okolí zdá býti nemožné. Na samotném náměstí je nespočet restaurací a čajoven různé úrovně, hlavně pak ale spousty různých stánků s občerstvením. Průvodce důrazně varoval před krásně vypadajícími stánky s čerstvých pomerančovým juice. Pomerančovníků je po celém městě jak dobrých, problém ale spočívá v tom, že, comme par hasard, prodavači prostě šmelí a do čerstvě vymačkané šťávy pokoutně přidávají taky obyčejnou vodu. To by se z toho jeden po….Dál nabízely stánky v kotli šneky, do těch jsem ale taky nešla, byť J. tvrdil, že byli výborní. Další krámky nabízely taky široký výběr sušeného ovoce a ořechů, jenže já bohužel viděla, jak na nich před otevřením posedávají tisícihlavá hejna much…Místní specialitkou jsou pak takové mobilní stánky, které jsou přes den zaparkované v jednom z přilehlých dvorů náměstí a kolem čtvrté hodiny odpoledne je borci vyvezou na náměstí, smontují, a začnou v nich vařit základní pokrmy jako couscous nebo různé špízy. Průvodce psal, že za malý peníz se tam člověk pěkně nadlábne. První den jsme se teda panicky nezkušeni nechali do jednoho takového stánku nalákat, nakonec nám ale předložili účet bratru dvojnásobný, než byla reálná hodnota. Tyto stánky zcela logicky produkují neskutečné množství kouře, který se pak mísí s kouřem z motorek a aut a vytváří docela specifický puch. Jak to tam musí vypadat v létě, kdy je kolem 40°C, si nechci ani představovat.
Kromě těchto stánkařů jsou na náměstí také všelijací lapáci turistů: krámkaři; dále pak ‚tradičně‘ odění staříci, kteří byť o ně jen zavadíš na mikrosekundu pohledem, chtějí finanční odměnu; ženské neustále pokřikující, jestli by slečna nechtěla hennový obrázek na ruku; bleděmodře odění muzikanti, kteří to mastili do bubnů plnou silou; zaříkávači kober, kteří s drobnějšími hady dělali nájezdy na turisty, pokoušejíc zavěsit jim hada na krk; trapitele opic, které za nima hopkaly na řetězu a pitvořily se do foťáků; černochy sedící na koberci, obklopení pštrosími vejci a rozličnými lektvary, barevnými lahvičkami a pilulkami a nákresy mega erekce, v nesrozumitelném jazyce nejspíš zaručujícími nekonečné blaho; skupinky něčeho jako muzikantů, kteří dělali divadlo sami pro sebe, ale hlavně pro místní muže (holka tam nebyla ani jedna), protože jazyk byl opět lokální; potom taky bezzubého dědu, co seděl na ušmudlané dece s houslema opřenýma o zem o šíleně něco fidlal, požadujíce za svou produkci taky tučný honorář; potom taky různě staré a špinavé děti, které nabízely sušenky podobné makarónům (jako z La Durée, ne těm těstovinovým), balíček kapesníků za ojro nebo jen tak pochtívali nějaký ten peníz, no a večer se k této výbušné směsi přidali taky pokoutní prodavači hašiše, kteří chodili po náměstí a směrem k turistům šeptali: hašiš, hašiš a J. si z nich dělal srandu a chodil a šeptal hašiš hašiš taky.
Kromě náměstí a již zmiňovaných souks jsou ve městě taky několikeré zahrady. Nejhezčí se jmenujou Majorelle a byly vytvořeny v okolí modré vily samotným Yves Saint Laurentem. S modrou dominantou se tu kloubí červená na chodnících, žlutě a zeleně malované květináče a různě barevná květena. V jezírcích jsou žabky a želvy, které si jinak pohybují i venku v krajině. Před hradbama jsme viděli kluka, co si z želvy dělal kopačák, ale jelikož se stmívalo a nikde nikdo, neodvážila jsem se mu nic říct, aby si neudělal kopačák taky ze mě. Druhé zahrady, do kterých jsme zavítali, se jmenují Jardins de la Menara, stejně jako ulice, ve které jsme bydleli, a jsou v nich stovky olivovníků a uprostřed olysalé umělé čtvercové jezírko, na jehož břehu byla tribuna. Marně jsem přemýšlela, proboha, k čemu tam jen in the middle of nowhere, je? Dělají snad v takovém konci světa něco jako kanoistické závody na klidné vodě umělého velkého bazénu? Jak poznamenal J., být takové místo někde ve Francii, ani o něj nezavadíme pohledem, ale tady jsme se usilovně snažili najít v něm nějakou vnitřní poezii, značně efemérní.
Vélety
Pekelným strojem Uno jsme podnikli dva vélety mimo Marrakéš a jeden den jsme si taky objeli její předměstí a palmový háj. Původně čítal asi 150 000 palem na jednom souvislém pozemku, ale v posledním desetiletí se začal háj parcelovat a vyrostly na něm golfová hřiště a luxusní rezidence francouzských filmových a hudebních hvězd. Ve zbylém porostu se prohání velbloudi na hřbetu s nepěkně namaškařenýma turistama v hábitech na sobě a na hlavě. Když jsme zastavili a jedněm takovým turistům se posmívali, přicupital k nám mohamedán, pokecal si s J. o Nedvědovi a upletl nám na památku z palmového listí dva velbloudy.
Dále jsme se pak vydali do hor, napřed do údolí Ourika a pak nahoru na horu do pohoří Atlas, do místa Oukaïmeden, kde je údajně nejvýše položená sjezdovka v Africe. Túrovali jsme vozítko přes mnohé berberské vesnice, a to, co člověk viděl, možná ani vidět nechtěl. Většinu vesnic tvořily splácané hliněné domy, bez oken, některé s mřížemi, satelity na nich ale nechyběly, ostatně tak jako skoro na každém jiném domě všude. Většina ušmudlaných obyvatel vesnice posedávala jen tak okolo ulice, popřípadě se věnovala oblíbené činnosti opravy a pulírování motorek. V nižších polohách jsme viděli děti jdoucí do či ze školy, jelikož ale bylo kolem jedenácté dopoledne, nemohli jsme se shodnout, jestli jdou teprve tam, nebo už zpět. Vy vyšších polohách bych si pak už povinnou školní docházkou nebyla tak jistá, protože otrhané děti tam většinou pásly kozy nebo ovce a natahovaly na cizácký vůz ruku s prosbou o nějaký ten dirham. Já jsem ale zcela zbaběle po předchozí zkušenosti s pojízdnými prodejci odmítala vylézt z auta a hlavně mé útroby se upínaly k představě návratu k hotelovému prkénku. Nahoru na horu jsme ale nakonec dojeli. Cesta končila přehrazením a berberem ve falešné tří proužkové bundě, který vyžadoval bakšiš za průjezd závorou, a to se ještě nevědělo, co je za ní. Takže jsme si jen vyfotili odraz hory v jezeru, do kterého údajně uměle vysadili pstruhy, aby měli turisti co v létě lovit, a odfrčeli jsme zpět do velkoměsta. Je ale fakt, že střídání krajiny od vyprahlé země, temně červené krajiny, přes zelené terasovité pásy jako v Asii až po zasněžené vrcholky, bylo impozantní.
Poslední vélet jsme podnikli v den již zmiňovaných pokutových J. narozenin, a to do města Essaouira, bývalého to Mogadoru, jehož medina je na seznamu památek chráněných UNESCO. Essaouira je oproti Marrakéši celá bílá (teda kdysi asi byla, teď má lehkou patinku) a modrá, takže vzdáleně může připomínat Řecko. Je relativně malá, skoro v centru města se nachází písková pláž, s naprosto fascinující jakože ‚glazurou’ na písku těsně před vodou, což v praxi znamená, že v písku se zrcadlí nebe – romantika jak vyšitá! Posílená o to víc, že přímo naproti pláži je ostrov Mogador, za který příšerně kýčovitě zapadalo obrovské slunce, uááááá a na horizontu pláže se procházeli velbloudi, ale i když drobně pršelo, bylo to úžasné. Na pláži jsem se dokonce ‚skamarádila‘ s dvěma autentickýma berberama bez zubů, kteří neuměli ani slovo francouzsky, ale posunkovou řečí mi naznačili, že by byli rádi, když už jsem teda po kotníky v tom Atlantiku, ať jim naberu do vědra vodu. Celá jsem se sice smáčela, ale radost byla veliká. Cestou do Essaoury jsme podél cesty viděli naprosto idylické scenérie z marockého venkova, kdy na stromech argan (česky??? každopádně pro botaniky je to latinsky dle Wiki Argania spinosa) ve větvích ve výšce několika metrů postávaly ovce a živily se tak říkajíc na vysoké noze. Další z prefíkaných triků lokálních jak donutit zastavit obrázkuchtivého cizince a požádat o nějaký ten peníz za to divotvorné představní…
Poučení z putování napříč krajinou je jednoznačné: čím blíž k přístavu, tím více evropeizovaná společnost, čím dál do vnitrozemí, tím větší středověk. Je fakt, že jsem čekala, že přece jen dlouholetý francouzský vliv na tuto zemi se projeví víc. Každopádně to celé stálo za to a je to nezapomenutelný clash of civilizations, abych tak citovala provařeného Huntingtona.
Au revoir
Při odletu bylo přidělení razítka jako povolení opustit zemi daleko rychlejší. Ostatně bylo pět hodin ráno a úředníci asi ještě chtěli mít klid. Jako vždy jsme si vybrali tu neproblematičtější a nejpomalejší frontu ze všech, kdy kousek před námi byl nějaký vousáč, kterého napřed odmítli pustit dál, ale po mírném povyku si odbavení vymohl. Rozhodně mě neuklidnilo, když jsme po sobě procházeli bezpečnostní kontrolou rámem a scannerem, protože slečna mající dozor nad scannerem, se dívala všude jinde jen ne na monitor. Takže i kdyby měl v tašce deset kilo dynamitu, nikdo by si toho nevšiml. Ono je krásné mít bezpečnostní směrnice, ale když nikdo jejich uplatnění nekontroluje, míjí se to jaksi účinkem. A jelikož Airbus byl jaksi plně v rukou Royal Air Maroc, nepřidalo mi na klidu ani neustálé hlášení pilota/letušek v arabštině. Když je člověk vystresovaný, dojde mu, že arabština zní zřejmě i při sebebanálnějším sdělení jako naléhavé hlášení o blížící katastrofě. Podezřelé mi přišlo, že to bylo jako s japonštinou: arabsky něco říkali hrozně dlouho a úpěnlivým tónem a ve francouzštině to dalo ve výsledku jen větu jako ‚za chvíli si budete moct koupit duty free produkty z našeho katalogu.‘
Nakonec jsem ale usnula a probudila se až v upršené Paris, kde na nás zase čekala ‚civilizace‘ a její shon.
P.S. Photos budou vbrzku následovat na Flickru. Promis.
sobota, ledna 26, 2008
Italská vláda padla, hurá!
Koho by napadlo, že zrovna tento druh informace mě uvede do téměř extatického stavu. Ale bylo to věru tak, a společně se mnou zajásala asi dvacítka dalších lidí z mého masteru. Důvod? Včera večer nás čekala velice nepěkná ústní zkouška, ze které nás zcela originálně měli zkoušet hned tři italští profesoři najednou. Vzhledem k tomu, že jeden z nich je poslanec a druhý pracuje pro Prodiho, svitla nám naděje, že třeba nepřijedou…nakonec se naděje naplnily jen z půlky, nejhorší tyran poslanec nakonec nedorazil, zbyli na nás teda jen dva více soft profesoři.
Zkouška se nakonec víceméně povedla, a těch sedm vodek, co to následně spláchlo, bylo taky docela dobře mířených.
čtvrtek, ledna 17, 2008
Meilleurs voeux a jiné
V této nádherné, bordelářům zaslíbené zemi, je formálně dovoleno přát vše nejlepší do nového roku minimálně do konce ledna. Težím tedy z této kličky a pour féliciter zde lepím aspoň tuto fotku; nějakým podivuhodným způsobem mě uklidňuje.
S lednovým návratem do civilizace nutno okomentovat jednu zdejší novinku: úplný zákaz kouření v restauracích a barech. Francie má to jediné štěstí, že má poměrně příznivé klima - venkovní teplota je momentálně kolem 10C - tudíž má i teď mnoho barů a hospod venku zahrádky, z velké části vybavené teplomety. Jestli slovo teplomet existuje, netuším, každopádně jsou to takové jakože velké lampy, které vydávají teplo.
Možno tedy v každou denní dobu sedět na venkovní zahrádce, nerušeně konzumovat kávu a jiné nápoje, koupat se v nesmělém před-jarním slunci a u toho si vychutnávat svoji oblíbenou cigaretku. Takže zase jednou našli revoluční řešení...
Možno tedy v každou denní dobu sedět na venkovní zahrádce, nerušeně konzumovat kávu a jiné nápoje, koupat se v nesmělém před-jarním slunci a u toho si vychutnávat svoji oblíbenou cigaretku. Takže zase jednou našli revoluční řešení...
Lednová novinka osobního rázu je ta, že už je zhruba na 99% jisté, že se v létě budeme stěhovat do Prahy. Mimo praktických otázek tato zpráva obnáší také vnitřní paniku, že za chvíli už nebude nic při starém. "Při starém" jsou sice detaily, ale právě ty se nesmazatelně vrývají do paměti a pak způsobují ten odporný pocit nostalgie a toho, že nám něco nenavratilného uniklo.
Zatím žiju třeba v těch detailech, že v ulici vedle od nás stále sedí ta samá mladá žebračka, nejspíš Rumunka, které se vyhýbám už o ulici napřed cíleným přechodem na druhý chodník (když si zrovna vzpomenu, že tak mám učinit); že racci u Seiny stále skříkají a budí dojem, že někde za rohem musí být pláž; že ve středu stále neměnně (zvláštní slovo) chodíme k Japonci a dusíme se mrtvýma syrovýma rybama a jsme u toho šťastní; nebo třeba že každou sobotu o čtvrt na jedenáct dopoledne začnou znít ' probouzecí' zvony na Saint Germain (třeba se do toho kostela konečně podívám se svou babičkou, která se ještě rozhodla mě přijet navštívit!). Je to zvláštní období. A až bude po prvním semestru, bude šťastnější :)
úterý, prosince 11, 2007
En vrac
“Lidi jsou divná zvířata.”
S.o.M,
M.R.,
J.S.,
P. S., Dead flowers for
pátek, prosince 07, 2007
Ich bin eine Mrkvol
Stávkové šílenství skočilo, nicméně začalo stávkovat počasí. Ráno šero, odpoledne tma, ráno mrholení, večer déšť. Člověka to zmate. Pelášila jsem si to takto dnes před osmou ráno na test do školy a na dvoře potkám nejmenovanou obyvatelku našeho domu, která se zcela evidentně zrovna vracela domů, respektive šla nejspíš přímo do práce. A jak se tak míjíme, odpoví na mé ‚dobrý den‘ zcela přesvědčivým „Dobrý večer.“ Taky se jí podařilo mě zmást, chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám vrátit do postele…
Jinak exposés, testy, QCM, prezentace, aktuality, povinná četba, eseje, překlady, web ČC, domácnost, manžel, návštěvy… plus si dovoluji pár hodin denně spát. Ještě týden a pak se mnou snad bude větší sranda, promis.
pátek, listopadu 23, 2007
Tak tu máme zase víc než týden stávku. Podruhé v jednom měsíci. Dosáhla jsem už takového stupně otupění, že vývoj situace vůbec nesleduju. Bohužel Vám tedy neudělám radost žádným srdceryvným postem na téma ‚jak se nemůžu dostat do školy a vůbec je to celé příšerné.‘ Bydlím totiž pět minut pěšky od školy a jediné místo, kam se přes týden přemísťuji, jsou jardins de Tuileires, kam jezdím na kole házet koulema. Kovovýma, nebo z čeho že to jsou. Je ale pravdou, že jsem se tuto středu cestou dostala do zácpy i tak! Možná by bylo rychlejší jít to pěšky. Na cestu totiž vyjeli nejen sváteční řidiči, analogie možná s řidiči à
Druhé zklamání škodolibého čtenáře vyvstává z absence stávky školní. Od pár známých jsem zaregistrovala, že se nedostali do školy, protože ji blokuje pár nespokojenců s připravovanou změnou statutu vysokých škol a zákona o nich. Má škola je ale zoufale nudně konvenční a nikdo v ní nestávkuje. Můj život tedy postrádá i druhou dimenzi dobrodružného života potencionálně vyvstávající z mnohonásobného stávkového šílenství v této zemi. A tak je zde vše při starém, což je vlastně dobře.
úterý, listopadu 06, 2007
Police en France
‚Slečno, doklad totožnosti.‘
- Ehm, pane orgáne, já jsem si jen tak vyjela ven, nic u sebe nemám‘. Orgán, byť sám původem z Afriky, zbystří a nazná, že si mě může jako cizince přistiženého bez papírů náležitě vychutnat.
‚ Tak to půjdeme na commissariat de la police.‘
- Neeee! Nešlo by to udělat nějak jinak? Manžel stojící opodál stále ve vozovce se přestává usmívat a míří pomalu ke mně.
‚ Víte, co jste spáchala? Jízda na kole po chodníku! To je za 90 euro.‘ A jal se vytahovat bločky z kapsy.
- Pane orgáne, jsem si vědomá svého přestupku, už to nikdy neudělám, ale v dané situaci mi to přišlo bezpečnější, než jet po cestě…
A tu se do příběhu vkládá manžel, stupňujíce intenzitu svého hlasu směrem na orgána: „ Devadesát euro ?! Devadesát euro ??! Devadesát euro ??! To nemůžete myslet vážně! Za špatné parkování se platí 15€! Na tom chodníku nikdo nebyl, neudělala nic hrozného… “
Orgán nevěřícně hledí. Já útrpně česky na manžela: nemáš u sebe 90 euro? Manžel polohlasně ke mně: „ Sedni na kolo a jedem, v žádném případě to neplať.“
Orgán trvá na svém: ‚ Commissariat a pokuta.‘
- Nešlo by to pro tentokrát prominout? Už to vážně nikdy neudělám!
„ Devadesát euro???! Devadesát euro ????! To nemyslíte vážně.“
Lidé se otáčejí. A na protějším chodníku jede cyklista na kole ….
Orgán to vzdává! Asi se mu zatočila hlava z tolikrát opakovaného „Devadesát euro?????!“ A nevzdává jen pokutu, ale rozmyslel si i výlet na commissariat, hurá!
NB: Každý den vidím desítky cyklistů jezdit na červenou, v protisměru, na chodníku, děti bez helem a jiné vychytávky.
Historka druhá.
NB: Před pár měsíci dostal manžel pokutu 90 euro za neplatný techničák u dva měsíce nového (!) auta. Prošlý techničák měl proto, že préfecture nebyla sto včas mu vydat nový, se správným číslem nových SPZ, které jsme museli povinně mít…
pátek, listopadu 02, 2007
Humorné okénko - žáby a Fernet
Tento článek mě docela dostal. Za mých mladých let jsme dělali leccos, ale tohle teda naozaj nie...
A tohle je taky docela weselé (po pravdě řečeno oboje provided by my mother).
A tohle je taky docela weselé (po pravdě řečeno oboje provided by my mother).
neděle, října 28, 2007
So it goes
(za tento post se předem omlouvám svým prarodičům doktorům, kteří tento blog čtou, a kterým určité pasáže mohou způsobovat infarktové stavy)
Ça caille, říkají místní. Jinými slovy je zima jak v, ehm, řekněme v tanku. A když někdo chodí venku bez ponožek a v letní bundičce, tak prochladne a onemocní. Což by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Jenže v mém okolí je dostatek hodných hypochondrů, kteří předpoví buď blížící se ledvinovou koliku, to v tom lepším případě nebo v tom horším akutní selhání ledvin… Nutno říct, že jsem ztratila svůj obvyklý klid ohledně nutnosti jít navštívit nějakého dr. Ale nikdo se mi nemůže divit, že po poslední zkušenosti s francouzskou pohotovostí jsem odmítla uchýlit se do profesionálních rukou. V rámci auto-diagnózy mě tedy Olga bila do zad, jestli mě to opravdu bolí ledvina, nebo mě jen bolí záda poté, co jsem nosila plata piv na baru v ČC. (Nebo že by to byla relikvie po nedávném večírku, kdy jsme ve třech pokořily 6 lahví šampaňského (někdo míchal se slivovicí!) a na jehož konec si moc nepamatuju, a to bohužel včetně pasáže, kdy jsem telefonovala pár desítek minut s maminkou svého přítele…). Bouchání do zad od kamarádky neodhalilo nic, takže jsem se, dle návodu internetu „skákejte do výšky několika desítek centimetrů, pokud vás při dopadu na zem bolí ledviny, máte nejspíš zánět ledvin“, jala skákat do výšky. Dívala jsem se u toho na sebe do obrovského zrcadla, které máme v obýváku nad krbem a říkala si, že jestli se tu ještě někde potuluje duch Masaryka – který fakt bydlel à l´époque v našem bytě! – musí být mrtvý smíchy. Ale ani skákání nic neodhalilo. Po této vysoce fundované analýze mého zdravotního stavu jsem usoudila, že mi vlastně nic není. Metodou pozitivní sugesce mě následně záda přestala bolet, takže teď už jen čajíčkuju a mám nohy v teple, tak snad to bude v pohodě, hehe.
čtvrtek, října 04, 2007
Bleuk to school
Skončil čas her a malin nezralých a nastal čas navrátit se do školních lavic. Po roce na stáži se jednomu FAKT nechce. Pro lepší vykreslení situace několik detailů z mého rozvrhu hodin: 2 x týdně vyučování do 21.15, z toho jednou v pátek, kdy mimo jiné začínám v osm ráno a mám v kuse po sobě 3 x 2hodiny. Všechny samozřejmě v jiných budovách, takže budu pobíhat z místa A do bodu B…A pak taky - může se někdo šest hodin v kuse soustředit na předměty jako Budget and financing the EU, Politiques des sciences et technologies nebo Système politique et juridique de l´Union européenne? A jako bonus k tomu vyučování v sobotu dopoledne; tomu odpolednímu vyučování jsem unikla jen o fous, huhu.
Díky takto skvěle načasovanému rozvrhu jsem se nemohla ani zapsat do nějakého snesitelného sportu. Z toho, co mi nekolidovalo s rozvrhem jsem z nabídky aikido, orientální tance, rugby a pétanque zvolila poslední možnost. Což se ukázalo jako prozřetelné, neb jsem před první hodinou obdržela mail ve znění: „Zítra se potkáme v Jardins des Tuileries, přineste si s sebou dobrou náladu, koule a láhev pastisu.“ S posledně jmenovaným artiklem to nakonec nebylo zas tak žhavé, ale i tak zatím tento předmět vede žebříček oblíbenosti: pohazovat koulema před Louvrem v krásném podzimním odpoledni a mít za to 2 ECTS je docela pěkný deal. Abych si fakt i zasportovala, došla jsem k závěru, že bude dobré jezdit do Tuileries na kole…Celkově doufám, že se v dohledné době dostanu do módu ‚škola‘, zatím tento fakt můj organismus odmítá přijmout.
Kromě toho máme stále ménage à trois s Olgou, která už druhý týden intenzivně hledá, hledá, hledá bydlení. Některé její historky překonávají i ty nejdrsnější story co na toto téma kolují; určitě se s nimi v dohledné době svěří. Jinak to, že jsme byli nedávno na nějaké dovolené si už ani moc nevybavuju, trocha fotek je ale pověšená na Flickeru, takže potěšte své oko.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
