středa, prosince 13, 2006

Jak jsme jeli na vélet - do třetice - tentokráte na urgences

To bylo tak. Bylo sobotní poledne, já se právě probrala a chystala jsem se něco spapkat, abych mohla odejít pro změnu o víkendu do práce a tam se převléct za čerta a tímto se zúčastnit, jako úhlavní vrchol trojúhelníku postaviček strašících děti, Mikulášské besídky. Jenže podvědomí a má láska k dětem nejspíš zapracovaly a tak jsem se namísto instalace rohů a jiných propriet v kuchyni welice pěkně řízla do levého ukazováčku ne zrovna neostrým nožem. Krve jak z prasete, podkožní tuk deroucí se ven; přiznávám, drobet jsem zbledla. Debilní Monoprix! Kdyby neprodávali tvrdé bagety, co se tváří jako čerstvé, tak se určitě neříznu. Těm z vás, co si myslí něco o mé šikovnosti, vzkazuju, že si máte trhnout nohou. Mna!
Ukázala jsem své zranění kolegyni/lékařce a ta mě s konstatováním, že nějaký steh by neuškodil, poslala na pohotovost s varováním, že by tam čekání mohlo zabrat nějakou tu dobu. Tak jsem si cvičně s krvácející rukou obvolala chirurgy v bezprostředním okolí 6tého arrondissement a zjistila, že mi to nikdo, ale opravdu nikdo hned zašít nemůže. I vydal se tedy J. se mnou vozem na pohotovost jedné z nemocnic, kde údajně bývá míň lidí. Vlídně nás hned u dveří přivítal nápis « Urgences en grève ». Chvíli jsem přemýšlela, jestli náhodou nemám halucinace, ale ono ne. Opravdu zaslíbená zem…socialistické je tu fungování snad všech veřejných služeb, ale tohle už je fakt maso. Tak jsem se připojila k davu asi 35 již čekajících lidí a přemýšlela, mám-li to zapotřebí. Když během půl hodiny přijelo několik hasičů s novýma várkama urgentnějších pacientů, než jsem já /ano, funkci sanitek tu většinou mají hasiči/ došlo mi, že bych si počkala dobrých 7 hodin kvůli jednomu stehu. A tak jsem usoudila, že bude lepší zajít do hospody za rohem, dát si panáka, přestat se klepat a navštívit vedlejší lékárnu a tam nakoupit nezbytnosti pro ošetření kolegyní. Paní lékárnice na mou větu: « Dobrý den, já jsem se pořezala », reagovala větou: « A proč to děláte? » a následně mi doporučila, ať si mimo jiné zajdu do Picarda koupit Magnum, abych si z dřevěného držátka mohla udělat dlahu. Sobota je údajně den, kdy les femmes bricolent, tak už se ničemu nedivila a já se aspoň pobavila. Drahá kolegyně mě pak zafačovala a já se od té doby modlím, ať se rána zacelí. Pekelně se ale bojím dne, kdy všechny ty leukoplasti a steri-stripy a obvazy půjdou dolů…
A tož tak, jsem prostě hrozně šikovná.


Žádné komentáře: