En vrac

“Lidi jsou divná zvířata.”

S.o.M, 04.27 a.m, úterý, 11.12.2007, kuchyň, rue Bonaparte, Paris, France, Europe, Earth, Solar System

“Ani srnka nemohla tusiť, ze toto sa stane.”
M.R., 09.46 a.m., pondělí, 10.12.2007, yahoomail, HP Compaq nx6110, Paris, France, Europe, Earth, Solar System

“There is a box of chocolate circulating. The purpose of the box of chocolate is to be finished by the end of the session. Do you all follow?”
J.S., 09.23 a.m., pátek, salle 404, rue Saint Pères, Paris, France, Earth, Solar System

“What’s the point of it all?”
P. S., Dead flowers for Alice, on and on and on...

A kdo v tom hledá logiku, tak nenajde.

Ich bin eine Mrkvol

Stávkové šílenství skočilo, nicméně začalo stávkovat počasí. Ráno šero, odpoledne tma, ráno mrholení, večer déšť. Člověka to zmate. Pelášila jsem si to takto dnes před osmou ráno na test do školy a na dvoře potkám nejmenovanou obyvatelku našeho domu, která se zcela evidentně zrovna vracela domů, respektive šla nejspíš přímo do práce. A jak se tak míjíme, odpoví na mé ‚dobrý den‘ zcela přesvědčivým „Dobrý večer.“ Taky se jí podařilo mě zmást, chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám vrátit do postele…

Jinak exposés, testy, QCM, prezentace, aktuality, povinná četba, eseje, překlady, web ČC, domácnost, manžel, návštěvy… plus si dovoluji pár hodin denně spát. Ještě týden a pak se mnou snad bude větší sranda, promis.

Tak tu máme zase víc než týden stávku. Podruhé v jednom měsíci. Dosáhla jsem už takového stupně otupění, že vývoj situace vůbec nesleduju. Bohužel Vám tedy neudělám radost žádným srdceryvným postem na téma ‚jak se nemůžu dostat do školy a vůbec je to celé příšerné.‘ Bydlím totiž pět minut pěšky od školy a jediné místo, kam se přes týden přemísťuji, jsou jardins de Tuileires, kam jezdím na kole házet koulema. Kovovýma, nebo z čeho že to jsou. Je ale pravdou, že jsem se tuto středu cestou dostala do zácpy i tak! Možná by bylo rychlejší jít to pěšky. Na cestu totiž vyjeli nejen sváteční řidiči, analogie možná s řidiči à la Uherské Hradiště, klobouk na hlavě a vajca na zadním skle; ale do sedel taky sedla spousta více či méně nadaných cyklistů, kteří vytváří na cestě vskutku smrtenou kombinaci. Takže stávky lokální MHD jdou naštěstí jaksi mimo mě, o stav dopravy se zajímám jen při blížícím se příjezdu návštěv, které nás v tomto měsíci obšťastňují královsky.

Druhé zklamání škodolibého čtenáře vyvstává z absence stávky školní. Od pár známých jsem zaregistrovala, že se nedostali do školy, protože ji blokuje pár nespokojenců s připravovanou změnou statutu vysokých škol a zákona o nich. Má škola je ale zoufale nudně konvenční a nikdo v ní nestávkuje. Můj život tedy postrádá i druhou dimenzi dobrodružného života potencionálně vyvstávající z mnohonásobného stávkového šílenství v této zemi. A tak je zde vše při starém, což je vlastně dobře.

Police en France

Nebudu zacházet do otřepaných frází a klišé a policistech. Pouze předestírám dvě nedávné historky:

Historka prvá.
Jedu si takto v podzimním nedělním odpoledni na velocipédu s manželem z Bouloňského lesíka domů. Slunce ještě svítí, listí padá, vzduch je svěží, jednoduše idylka. Cyklistická stezka nás navádí do míst k Charles de Gaulle Étoile, proslulého to kruháče u Vítězného oblouku. Odmítám tudy jet, přece jen počet aut a jízdních pruhů nejsou zárukou bezpečnosti. Má polovina tedy ne zcela spořádaně odbočuje z hlavní do vedlejší uličky. Já čekám na přechodu pro chodce a projedu na kole přes něj, pak najedu na chodník (široký, kde nejsou vůbec žádní chodci) a počítám, že manžela dojedu na další křižovatce, kde se k němu připojím už na cestu. Ale ejhle: na křižovatce policajt, který když mě spatří, vyráží ke mně. A že prý:

‚Slečno, doklad totožnosti.‘

- Ehm, pane orgáne, já jsem si jen tak vyjela ven, nic u sebe nemám‘. Orgán, byť sám původem z Afriky, zbystří a nazná, že si mě může jako cizince přistiženého bez papírů náležitě vychutnat.

‚ Tak to půjdeme na commissariat de la police.‘

- Neeee! Nešlo by to udělat nějak jinak? Manžel stojící opodál stále ve vozovce se přestává usmívat a míří pomalu ke mně.

‚ Víte, co jste spáchala? Jízda na kole po chodníku! To je za 90 euro.‘ A jal se vytahovat bločky z kapsy.

- Pane orgáne, jsem si vědomá svého přestupku, už to nikdy neudělám, ale v dané situaci mi to přišlo bezpečnější, než jet po cestě…

A tu se do příběhu vkládá manžel, stupňujíce intenzitu svého hlasu směrem na orgána: „ Devadesát euro ?! Devadesát euro ??! Devadesát euro ??! To nemůžete myslet vážně! Za špatné parkování se platí 15€! Na tom chodníku nikdo nebyl, neudělala nic hrozného… “

Orgán nevěřícně hledí. Já útrpně česky na manžela: nemáš u sebe 90 euro? Manžel polohlasně ke mně: „ Sedni na kolo a jedem, v žádném případě to neplať.“

Orgán trvá na svém: ‚ Commissariat a pokuta.‘

- Nešlo by to pro tentokrát prominout? Už to vážně nikdy neudělám!

„ Devadesát euro???! Devadesát euro ????! To nemyslíte vážně.“

Lidé se otáčejí. A na protějším chodníku jede cyklista na kole ….

Orgán to vzdává! Asi se mu zatočila hlava z tolikrát opakovaného „Devadesát euro?????!“ A nevzdává jen pokutu, ale rozmyslel si i výlet na commissariat, hurá!

NB: Každý den vidím desítky cyklistů jezdit na červenou, v protisměru, na chodníku, děti bez helem a jiné vychytávky.

Historka druhá.
Recepce Českého centra, 13.00, centrum se otvírá veřejnosti. Přímo přede dveřmi, na už tak úzkém chodníku, stojí zaparkovaný černý starý skútr Vespa. Skútr tam ve skutečnosti stojí už od devíti od rána. Do ČC se tedy dá vejít jen akrobatickým způsobem, nemluvě o normálních chodcích, kteří skáčou z chodníku do cesty, aby obstákl obešli. Skáčou tam, kudy jezdí rychle jak autobusy, tak taxíky. J. mě prosí, ať zavolám policajty, aby s tím něco udělali. Inu volám na préfecture de la police šestého okrsku. Vysvětlím paní, že nám nepříliš vhodně zaparkovaná motorka blokuje vchod do Centra a zároveň je překážkou pro chodce na ulici. Pohoršená dispečerka slibuje, že někoho pošle. Za půl hodinky hlídka naozaj dorazí, chvíli skútr obchází a pak se vydá sdělit mi výsledek své akce: jelikož skútr nemá SPZ a nepodařilo se najít ani číslo motoru, nemohou policisté nic dělat! Policie nemá způsob, jak zjistit majitele, tudíž ani jak ho potrestat, nemá právo se skútru dotknout a už vůbec ne ho nechat odtáhnout. Policistka ale radí, abychom odnesli skútr po setmění sami někam za roh, ve dvou to prý zvládneme. Jak prosté, drahý Watsone! A jako bonus po mně chce občanku a zapisuje si všechny mé údaje, prý se musí provést zápis o akci…

NB: Před pár měsíci dostal manžel pokutu 90 euro za neplatný techničák u dva měsíce nového (!) auta. Prošlý techničák měl proto, že préfecture nebyla sto včas mu vydat nový, se správným číslem nových SPZ, které jsme museli povinně mít…

Humorné okénko - žáby a Fernet

Tento článek mě docela dostal. Za mých mladých let jsme dělali leccos, ale tohle teda naozaj nie...

A tohle je taky docela weselé (po pravdě řečeno oboje provided by my mother).

So it goes

(za tento post se předem omlouvám svým prarodičům doktorům, kteří tento blog čtou, a kterým určité pasáže mohou způsobovat infarktové stavy)

Ça caille, říkají místní. Jinými slovy je zima jak v, ehm, řekněme v tanku. A když někdo chodí venku bez ponožek a v letní bundičce, tak prochladne a onemocní. Což by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Jenže v mém okolí je dostatek hodných hypochondrů, kteří předpoví buď blížící se ledvinovou koliku, to v tom lepším případě nebo v tom horším akutní selhání ledvin… Nutno říct, že jsem ztratila svůj obvyklý klid ohledně nutnosti jít navštívit nějakého dr. Ale nikdo se mi nemůže divit, že po poslední zkušenosti s francouzskou pohotovostí jsem odmítla uchýlit se do profesionálních rukou. V rámci auto-diagnózy mě tedy Olga bila do zad, jestli mě to opravdu bolí ledvina, nebo mě jen bolí záda poté, co jsem nosila plata piv na baru v ČC. (Nebo že by to byla relikvie po nedávném večírku, kdy jsme ve třech pokořily 6 lahví šampaňského (někdo míchal se slivovicí!) a na jehož konec si moc nepamatuju, a to bohužel včetně pasáže, kdy jsem telefonovala pár desítek minut s maminkou svého přítele…). Bouchání do zad od kamarádky neodhalilo nic, takže jsem se, dle návodu internetu „skákejte do výšky několika desítek centimetrů, pokud vás při dopadu na zem bolí ledviny, máte nejspíš zánět ledvin“, jala skákat do výšky. Dívala jsem se u toho na sebe do obrovského zrcadla, které máme v obýváku nad krbem a říkala si, že jestli se tu ještě někde potuluje duch Masaryka – který fakt bydlel à l´époque v našem bytě! – musí být mrtvý smíchy. Ale ani skákání nic neodhalilo. Po této vysoce fundované analýze mého zdravotního stavu jsem usoudila, že mi vlastně nic není. Metodou pozitivní sugesce mě následně záda přestala bolet, takže teď už jen čajíčkuju a mám nohy v teple, tak snad to bude v pohodě, hehe.

Ináč mám za sebou úspěšně první měsíc školy; s přibývajícím množstvím práce se začínám dostávat do formy, do údivu mě ale přivádějí lidé, kteří kladou otázky profesorům typu: ‚co je to Hlava XXII? a na co je chinin? co myslíte tím, když mluvíte o gender? cože Kurt Vonnegut, a to je kdo?‘ Stává se i v lepších rodinách, mezi které se Sciences Po hrdě hlásí…

A abych zakončila optimistickou tečkou, tak vězte, že jsem dostala stipendium!

Bleuk to school

Skončil čas her a malin nezralých a nastal čas navrátit se do školních lavic. Po roce na stáži se jednomu FAKT nechce. Pro lepší vykreslení situace několik detailů z mého rozvrhu hodin: 2 x týdně vyučování do 21.15, z toho jednou v pátek, kdy mimo jiné začínám v osm ráno a mám v kuse po sobě 3 x 2hodiny. Všechny samozřejmě v jiných budovách, takže budu pobíhat z místa A do bodu B…A pak taky - může se někdo šest hodin v kuse soustředit na předměty jako Budget and financing the EU, Politiques des sciences et technologies nebo Système politique et juridique de l´Union européenne? A jako bonus k tomu vyučování v sobotu dopoledne; tomu odpolednímu vyučování jsem unikla jen o fous, huhu.
Díky takto skvěle načasovanému rozvrhu jsem se nemohla ani zapsat do nějakého snesitelného sportu. Z toho, co mi nekolidovalo s rozvrhem jsem z nabídky aikido, orientální tance, rugby a pétanque zvolila poslední možnost. Což se ukázalo jako prozřetelné, neb jsem před první hodinou obdržela mail ve znění: „Zítra se potkáme v Jardins des Tuileries, přineste si s sebou dobrou náladu, koule a láhev pastisu.“ S posledně jmenovaným artiklem to nakonec nebylo zas tak žhavé, ale i tak zatím tento předmět vede žebříček oblíbenosti: pohazovat koulema před Louvrem v krásném podzimním odpoledni a mít za to 2 ECTS je docela pěkný deal. Abych si fakt i zasportovala, došla jsem k závěru, že bude dobré jezdit do Tuileries na kole…Celkově doufám, že se v dohledné době dostanu do módu ‚škola‘, zatím tento fakt můj organismus odmítá přijmout.

Kromě toho máme stále ménage à trois s Olgou, která už druhý týden intenzivně hledá, hledá, hledá bydlení. Některé její historky překonávají i ty nejdrsnější story co na toto téma kolují; určitě se s nimi v dohledné době svěří. Jinak to, že jsme byli nedávno na nějaké dovolené si už ani moc nevybavuju, trocha fotek je ale pověšená na Flickeru, takže potěšte své oko.

Pařížské paradoxy

Včera večer proběhla na ČC projekce filmu « Marcela » H. T., jedné z nekorunovaných to královen českého dokumentárního filmu. Pominu rýpavé poznámky na téma: nebyla jsem uvedena jako autorka minimálně jedné třetiny francouzských titulků… Nechť.
Po projekci se ale stala zajímavá scénka. Pár lidí sedělo později večer u stolu a autorka je posléze požádala, ať se jí podepíší do diáře, který zrovna zcela náhodně dostala.
Dávat autogram této dámě zdálo se mi poněkud nemístné, ale ona si trvala na svém. Zvláštní a klikaté jsou cesty osudu.

RESPECT ME aneb RESPEKT & ME

samochvála smrdí.
a mnozí si o mě budou myslet, že jsem ještě víc sebestředná, než se doposud domnívali.
a ano, masterpiece to není, ale na to vám kašlu. na hodinu během noci před odjezdem na dovolenou je to docela výkon.

střih

jednoho srpnového rána mě probudil ze spánku telefonát mého otce. podivná záležitost, neb mé blízké okolí ví, že neradno mě budit, respektive se mi hned snažit něco sdělit. začal mi vyprávět o tom, že právě snídá a že téměř se přidusil rohlíkem. inu smutná historka, říkám si. ale on se údajně málem přidusil, neb uzřel mé jméno v seriozním tisku.

klikaté jsou cesty osudu.

Žiju...

… a jsem si vědoma toho, že jsem to tu v poslední době dost zanedbávala. Pozorný čtenář předchozího postu si ale povšiml, že jsem se celý červen vůbec nenudila. Nezastírám, že mi docela odlehlo, když jsem mohla na konci měsíce předat zpět kancelář a agendu do rukou zástupkyně ředitelky. Naivně jsem si malovala, že si konečně odpočinu, nicméně jsem jen přestala pracovat v kanceláři a začala pracovat doma – inu raport ze stáže pro školu nepočká. Dostala jsem taky další mega překlad pro Arte, čítající 12 hodin natočeného materiálu na dokument o studentském hnutí v Československu v roce 68. A je to maso…Kromě toho se u nás protočilo pár více či méně náročných návštěv, vyžadujících pozornost, nebo angažovanost v kuchyni.

Světlými okamžiky poslední doby byly bezesporu koncerty Rolling Stones a Red Hot Chili Peppers. U prvně jmenovaných jsem navíc propadla davovému šílenství – stála jsem na tak dobrém místě, že přímo přede mě na tři skladby vyjelo malé podium s celou kapelou jako na dlani. Metr přede mnou se tedy vznášeli staří pardálové, pozorovala jsem jejich hluboké vrásky a nepříčetně ječela, stejně tak jako celé okolí. Takový hudební orgasmíček, ostatně říká se do třetice všeho dobrého. Oproti tomu mě RHCP docela zklamali, neboť nejenže pořadatelé neanoncovali dvě předkapely, které koncert příšerně protáhly, neprodávali na stadionu alkoholické pivo – respektive neprodávali ho na tribunách, kde jsme byli doslova uvězněni – ale kapela hrála jen hodinu a půl. Vzhledem k tomu, že pomalu sedmdesátníci to mastili přes dvě hodiny, je to docela chabý výkon. Nutno ale říct, že RS si za vstupné vzali dvojnásobek. . .

Jako odměnu za devíti měsíční nepřetržité pracovní nasazení jsme teď s ‘manželem‘ vyrazili na týdenní voyage po jižní Francii. Zodpovědně už můžu říct, že mám podrobně zmapovaný úsek Menton – Marseille /Monaco, Villefranche sur Mer, Eze, Cannes, Mougins, Agay-Antheor, Fréjus, Lavandou, Six Fours, Sanary sur Mer, Ciotat, Cassis…/ a to i malé vesničky, které jsou kolikrát sympatičtější, než velká bourgeois města, přeplněná novými Rusy a nepěkně zmalovanými a vyoblíkanými rádoby děsně in děvenkami. Pokud byste někdo pomysleli na cestovní výstřelky medvědů – Josef byl samozřejmě také s námi! Důkaz zde:

Vzhledem k tomu, že je konec července, tak v Paříži teď zcela logicky prší a je vůbec velmi nepěkně. Aspoň mě nemusí mrzet, že musím překládat. A až mě to přestane bavit, třeba sem napíšu, jak jsme se byli podívat na velký ohňostroj 14. července u Eiffelovky, nebo jak v Paříži den poté spustili nový systém půjčování kol, kterých do éteru vypustili tisíce.

Que passa

Minulý čtvrtek mi skončila po osmi měsících stáž. Bylo to výživných několik měsíců, na které budu s láskou vzpomínat ještě na stará kolena! Abych si ale moc neužívala volna, v pátek jsem začala pracovat à la fois jako dočasná-červnová zástupkyně nové paní ředitelky, jako účetní a jako tisková mluvčí, nemluvě o administrativních záležitostech a praktických provozních záležitostech. Inu, nenudím se. A k tomu všemu ještě hlídám kolegyni, co je na měsíční dovolené, neskutečně dementního králíka jménem Bobik…bohužel si plete čekanku s mými prsty.

Protože mi už ale nezbývají síly na vymýšlení blbostí na tyto stránky, nabízím Vám jinou zábavu. Na základě empirického průzkumu provedeného mezi svými známými a kamarády jsem zjistila, že nikdo nezná stránky české analogie Youtube, a to Tv Stream.

Ne, že bych se kdy na nějaké klipy tam nabízené dívala, sleduju ale svědomitě díl po dílu potrefený seriál Gynekologie 2, který pro Stream plodí Čtvrtníček a jeho parta. Některé díly jsou slabší, ale essentiel stojí za to. Takže enjoy!

Že by se blýskalo na lepší časy?

Zde oficiální dokument z Ministère de l´emploi, de la cohésion sociale et du logement:

NOTE D´INFORMATION

Ressortissants d´un nouvel État membre titulaires d´un master

En application de la loi n^o 2006–911 du 24 juillet 2006, article 23 les ressortissants de l´Union Européenne pendant le temps de validité des mesures transitoires (Pologne, République thèque, Hongrie, Estonie, Slovénie, Lettonie, Lituanie, Slovaquie), s´ils ont achevé avec succès un cycle de formation conduisant à un diplôme au moins équivalant au master, ne sont pas soumis à la détention d´un titre de séjour pour exercer une activité professionnelle en France.

L´exonération de l´obligation d´un titre de séjour pour ces mêmes ressortissants s´accompagne de la suppression de l´obligation de détenir une autorisation de travail. Les ressortissants d´un des huit pays auxquels sont appliquées des mesures transitoires peuvent donc séjourner et travailler en France sous couvert de leur passeport ou de leur carte d´identité en cours de validité. Il n´y a donc plus lieu de leur délivrer d´autorisation du travail.

Ces dispositions dès lors qu´elles ne nécessitent aucune mesure spécifique de mise en ouvre, peuvent être d´ores et déjà appliquées.

Direction départementale du travail, de l´emploi et de la formation professionnelle

Lovcovy zápisky … z Londýna

Vydali jsme se na prodloužený víkend za kanál. Lépe řečeno jsme tam jeli pod kanálem, neb ode dne úžasného vynálezu tunelu pod La Manche se člověk z centra Paris dostane do centra Londýna za bratru 2,5 hodiny jízdy vlakem Eurostar. Kdyby na palubě v našem voiture nebyl 11. členný fotbalový tým zhruba desetiletých permanentně ječících kluků, dalo by se říct, že už jen ta cesta je výtečný zážitek...

Není asi nic překvapivého, že britské počasí dostálo své pověsti a téměř po celou dobu naší přítomnosti na ostrově pršelo až snad dokonce lilo. Na to jsme ale byli připraveni, na rozdíl od jiných věcí.
Za těch deset let, co jsem v Londonu nebyla, se docela hodně změnil. Nevím, jestli má město nějakého hlavního architekta, popřípadě commité, které by alespoň trochu korigovalo nově vznikající stavby, ale získala jsem dojem, že buď v UK tato funkce neexistuje, nebo ji zastává někdo, kdo je naprosto šialený. Ne že bych se považovala za konzervativního člověka, jsem pro neotřelé konstrukce, futuristické návrhy a Okurka jako taková se mi líbí (Freude, Freude...), ale při pohledu od řeky směr City má člověk pocit, že před ním stojí kočkopes domů, stylů, století, výšek a estetických střetů. Nabízí se:

Tento výhled od Oxo tower:

Tento z Tate Modern (tuny jeřábů...jsou tam všude!):

Tento z jižní promenády:

A tento z Tower Bridge:

A jak píšou v tomto článku a na tomto webu, bude daleko hůř.
Tak jsem si říkala, zlatá Paříž, v jejímž centru se nesmí nic takového provádět.

A vůbec je pravda, že jsem si říkala zlatá Paříž víckrát. Například v metru, kde spousta linek vypadá jako funiculairy na horách a kde i člověk normálně netrpící klaustrofobií začíná cítit nepříjemné pnutí nervů. Příjemná změna sice je, že drtivá většina lidí si v metru čte, ale tento intelektuální opar je poněkud zakalen tím, že například v páteční ranní špičce jede 1 metro za 12 minut na hlavní trati! Takže půlka lidí rezignuje, zatím druhá půlka nezřízeně kleje a jejich rozčílení nabírá na otáčkách taky v momentě, kdy se vlak neplánovaně zastaví a stojí a stojí. Lehce se teda stane, že jen cesta Waterloo – Bayswater vám zabere půlku doby trvání cesty Paris – London! Všeobecně jsem taky měla pocit, že většina lidí daleko víc spěchá, přičemž má nervy na pochodu. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidí freneticky běžet nahoru do jezdících schodů.

Nutno taky říct, že jsme za dobu pobytu viděli asi jen tři bezdomovce, a to ve střízlivém stavu. Naopak po příjezdu na Gare du Nord jich jen na lavičkách ve stanici metra spalo 10! V Paříži se mi zdá, že už tento problém přestávají mít ve svých rukou, žebráci tu rostou jako houby po dešti a čím dál tím víc se vnucují. Bohužel v tomto případě nefunguje efekt „čím víc něčeho je, tím míň mě to pálí“. Docela by mě zajímalo, co s něma v Londýně dělají, že nejsou nikde vidět.

Skvělé je, že některá muzea jsou v UK zadarmo, ale tento fakt je bohužel vyvážen davy lidí uvnitř. Například Tate Modern a Beaubourg: v první je daleko menší a hůř zorganizovaná sbírka, která se navíc nesmí fotit (kustodka říkala něco ve smyslu „protože ta díla mají copyright”), v druhém je sbírka o dost rozsáhlejší a fotit se smí (mais sans le flash, s´il vous plaît!). Že by ta plátna v Pompidou neměla copyright? Když se pak člověk vydá na placenou spešl výstavu, musí počítat s tím, že je zhruba 3x dražší než v Paris! My za nekřesťanské peníze viděli výstavu Dalího, jež je asi ze 50% stejná jak na Montmartru….

Milé bylo naopak to, že anglické hospůdky stále zůstaly stejně útulnými a že Guinness je stále stejně výživný. Angličané dokonce projevili na rozdíl od v tomto směru ignorantských Francouzů takovou osvícenost, že v pomalu každé druhé hospodě čepují Staropramen. I když na cedulích nabídky piva bylo několikrát napsáno Tchech beer…

Nejvíc z naší výpravy ale stejně chlastal medvěd J., který si oblíbil značku London Pride.

Tomu se ostatně výlet hrozně moc líbil, až na to už zmiňované upršené počasí.

Dokonce se mu podařilo najít si v Hyde Parku kamarádku!

Takže spokojenost na všech frontách.

Merde actually

To není aktuální stav mé mysli, ale titul druhého pokračování knihy Year in the Merde. Jak už to tak bývá, autor zjevně zaujat komerčním úspěchem prvního dílu, jal se vyplodit pokračování. To už je ale jen jakýsi slabší odvar; víc než popisům života v Paris se Stephen Clarke věnuje líčení strastí svého postelového života, respektive neschopnosti zakotvit se svou vyvolenou…Občas tam jsou světlé okamžiky, kdy se člověk zasměje, ale tentokrát je to příběh spíš srdceryvný než vtipný a poukazující na neduhy francouzské společnosti.

Takže ten název knihy vlastně docela sedí.

Royal versus Sarkozy

Tak jsem se včera večer u televizní debaty dost pobavila. Bylo jasné, že duel ukáže, kdo ví, o čem mluví, a kdo moc ne, ale že ten rozdíl bude tak markantní, mě trošku překvapilo. Madame Royal mi připadala, že potřebuje zhruba 50% své inteligence na zachování zdánlivě pokerové tváře, dalších 30% na evidentně nahraný úsměv na tváři /poté, co se na něj díváte dvě a půl hodiny v kuse, máte ho dost/ no a těch zbývajících 20% rozumu spotřebovala na vytváření ne/argumentů.
Takže jsme se od ní dozvěděli, že 35. hodinový pracovní týden je úplně v pohodě, i když kupní síla Francouzů klesá a platy stagnují; že lidé jsou u n a v e n í a proto nemohou víc pracovat; že je naprosto v pořádku, že někteří lidé přispívají na svou penzi kratší dobu než ostatní /protože rozdíl v délce života dělníka a vysokého funkcionáře je 7 let/, údajně se musí začít brát v potaz ještě víc náročnost povolání; že by se mělo postupně upouštět od atomové energie a hledat alternativnější řešení, protože na Francii je, aby svět vyléčila z globálního oteplování /mdr, už zase chtějí někoho spasit/; že je nutná částečná reforma penzijního systému, jež by se měl financovat z nějaké nové daně /ale jaká daň, její procento ani nic jiného o ní jsme se nedozvěděli/; penzijní reformu by také začala zrušením Loi Fillon /který až do roku 2020 garantuje vyplácení penzí bez schodku/; dále nám paní Royal jako bývalá ministryně školství řekla, že Sarkozyho vláda /v životě premiérem nebyl, pouze člen kabinetu/ zrušila 100 000 pracovních míst ve školství /pravda je ta, že platy na tyto místa přestaly spadat do národního rozpočtu, ale po decentralizaci patří do kompetencí regionů, takže zrušena nebyla, jen přemístěna/; její permanentní odpovědí na konkrétní otázky týkající se změn, které by si představovala, byla "to se ještě musí prodiskutovat s našimi sociálními partnery" popřípadě "o tom rozhodnou společná setkání s našimi sociálními partnery"; na adresu Turecka jsme se dozvěděli, že by zřejmě na nějakou dobu "pozastavila" jednání /která trvají bratru už několik desítek let/ aby po dalších diskuzích rozhodlo, co dál a tak dále a tak podobně.
Osobně bych při poslechu těchto a jiných perel asi propukla do hurónského smíchu, ale Sarkozy nehnul brvou. Z jiných indicií bylo ale vidět, co si o své protikandidátce myslí: na začátku mluvil k Royal víceméně normálně, pak na ni mluvil pomaleji a všechno jí pěkně vysvětloval /aby měla čas se chytnout a zhruba tušit, o čem se baví/ a nakonec se už ani moc neadresoval na ni, ale otáčel se čím dál tím víc na moderátorskou dvojici, tušice, že konstruktivního dialogu se nedočká.
Zajímavé taky bylo, když se Madame rozhořčila a začala poměrně nepříčetně ječet, na což jí Sarkozy řekl, že by měla jako potencionální budoucí prezidentka kontrolovat své emoce. Odpovědí bylo další ječení s obsahem " já se nerozčiluju, já jsem spravedlivě naštvaná aneb mě neruply nervy, já jsem se pouze rozhořčila" ... no legrace weliká.
Jako třešničku na dortu nám pak Madame naservírovala svůj závěrečný projev, ve kterém namísto stručného shrnutí své vize prohlásila, že "vím, že někteří z vás si mohou myslet, že na tuto funkci žena nestačí, ale uvědomte si, že ve světě to tak může fungovat, vezměte si třeba jen příklad Angely Merkel". Aha, děkujeme za zprávu. Drobný rozdíl je jen v tom, že Angela ví, o čem je řeč a je schopná nabídnout projekt řešící reálné problémy, a ne se pouze ohánět "nutným dialogem s našimi sociálními partnery". No prostě na mě zanechala paní Královská poněkud slepicoidní dojem.
Ne tak na mluvčího Madame -v dnešním LeMondu vyšlo: "Ségolène Royal a dominé le débat de A à Z. Il n'y a pas eu de moment où Nicolas Sarkozy a réussi à imposer un tant soit peu ses idées. Elle a gagné ce débat"
Tak to jsme se asi každý díval na nějakou jinou debatu nebo co.

Time for a Year in the Merde

Již jednou jsem zde psala o jedné povedené knížce tropící si žerty z Francouzů. Navnadilo mě to na četbu další knihy s obdobným tématem, tentokráte anglicky psané dílko z pera Stephena Clarka. A byla to ještě větší výživnost! Při četbě první půlky jsem propadala hysterickým záchvatům smíchu asi tak na každé páté straně. Manžel mé nadšení moc nekvitoval, protože jsem ho svým perlivým /sic!/ smíchem permanentně budila a navíc mu neustále něco nadšeně citovala.
Kostru knihy tvoří příběh anglického mladíka, který přichází do Paříže vytvořit v rámci jedné francouzské firmy síť čajoven na britský způsob. Jeho popisy a pozorování jsou tak neskutečně blízké realitě, až to hezké není. Naráží na problémy s bydlením, pobytovou a pracovní kartou, na neustálé stávky, na francouzský přístup k práci, na bojkot ze strany vlastních kolegů, na jejich pohled na Anglii, a vůbec na zbytek světa, na prapodivné vztahy a provázanost mezi lidmi z byznysu a politiky, na zdánlivou vstřícnost, za kterou se skrývá "dobrý úmysl", a samozřejmě taky v neposlední řadě na poměrně zvláštní způsob fungování partnerských vztahů. Srandu si dělá taky z Francouzské neschopnosti mluvit cizími jazyky a na neochotu přiznat, že cokoliv nefrancouzské může být dobré. Jen tak pro představu názvy kapitol.

Contents
Septembre: Never the deux shall meet
- Why the French distrust all English-speakers, and more particularly anyone who can't speak French (for example moi)
October: One foot in the merde
I visit different parts of Paris, touristy and less so, treading in plenty of dog-poop, literal and metaphorical
Novembre: Make yourself chez moi
Looking for an apartment. The garret myth - shared hole-in-the-floor toilets are "romantic"?
Décembre: God save the cuisine
With my palate attuned to French cuisine, I try my best to get nostalgic about British food
Janvier: A maison in the country
I discover the EU-subsidized quaintness of rural France and decide to buy a suspiciously cheap cottage.
Février: Make amour, not war
Tensions as the Iraq War looms. Meanwhile, a girl tries her best to turn me into a Latin lover with an intensive course in French sexual traditions.
Mars: The joy suppositories
I explore the France's wildly generous medical system, and even try out typical French "treatment by the back door"
Avril: Liberté, égalité, get out of my way
I find that the French are secretly quite fond of English-speakers after all. This is especially true of the exotic Florence.
Mai: 1968 and all that
With countless long week-ends, holiday allowances to be used up and the inevitable strikes, the French know that if you haven't finished your year's work by may 1, you're in the merde.
...
Původně jsem sem chtěla napsat pár záživných citací, ale jelikož jsem si nebyla schopna zapamatovat si ani jedno číslo stránky, kde se ty největší bomby nachází, tak si ten book asi budete muset pořídit, a dosyta se vysmát sami.
P.S.: Hned jak dočtu druhý díl, dám vědět, jestli i ten stojí za to.

Change!

jaro → teplo → slunce → energie → optimismus → radost → no more šedá → modrá / je dobrá/
and more:
fotografický aparát + výlety = spousta fotek → chuť se o ně podělit → flicker → nová rubrika Pictures
nechť se vám líbí!

Podle čeho se pozná, že se blíží prezidentské volby?

Dalo by se říct, že podle toho, že z každého rohu na Vás vykukují plakáty s tvářemi všech možných i naprosto nemožných kandidátů. Nebo podle toho, že probíhají nekonečné televizní debaty na dané téma. Taky by to šlo rozpoznat podle toho, že studenti ScPo zažívají extatické stavy při famózních exaltovaných diskuzích o tom, jak to dopadne.

Ale ono ne!

Smrtelník nedotčený hukotem z médií to pozná při bližším pohledu na ulici, respektive na tom, jak Pařížani parkují. Už za "normální situace" je to docela zábavné, tedy pro pozorovatele. Parkuje se dost natěsno a obecně se nezatahuje ruční brzna, aby se popřípadě dalo do auta lehce ťuknout a to popojelo o kýžených pár centimetříků chybějících pro zajetí. Jelikož je ve vnitřní Paříži velké množství úzkých uliček, kde je vše často natěsno, spoustě aut chybí zrcátka nebo jsou dosti zmasakrovaná. Teď ale dost lidí parkuje ještě hůř než kdy jindy a to právě proto, že se blíží volby. Chirac totiž vždy po svém zvolení vyhlásil amnestii na pokuty a v předtuše další se mnozí tváří na silnici jako naprostá hovada. Tak jsem zvědavá, jestli i nový prezident/ka bude taky tak shovívavý. Pokud by náhodou nebyl, jsem si jistá, že procento peněz zpětně vybraných na pokutách vzroste astronomickým způsobem. A dobře jim tak! Nám totiž před týdnem urazili zrcátko, bastards.

Vaklafavel ve Francii

Titulkem neříkám pro většinu zasvěcených nic nového. Monsieur le Président přijel z několika důvodů: odhalit desku Svědectví na domě, kde sídlila mezi lety 1981 a 1991 jeho redakce, představit novinářům francouzský překlad Prosím, stručně a pak také zájemcům danou knihu podepsat na autogramiádě.

V úterý jsem se zúčastnila slavnostního odhalení, přičemž mi bylo zadáno dělat paparazzi. Welice libový úkol, neb se tam motala spousta lidí. Kromě obligátních exulantských celebrit /a ne, Kundera tam nebyl/ mám ten pocit, že si V.H. s sebou dovezl plný speciál svých věrných. Takže jsem cvakala a cvakala a cvakala, až se na mě někteří škaredě dívali. Odhalení miniaturní destičky /Svatopluka Sládečka - Ylín rulezz!/ a vůbec proslovy okolo ale byly vážné, důstojné a koneckonců i dojemné.
Dnes se mě matička ptala, jestli jsem měla vlasy do culíku a brýle na čele. Takže špionská soutěž bystrosti pro Vás, jsem zde:

http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/11.04.2007/1097181328-udalosti/31969.html?linkarr%5B%5D=56935&from=&ilink=selected

malou nápovědou budíž fakt, že až v druhé půlce.

Ve středu pak mělo mé pracoviště (sic!) tu čest, že se u nás konala striktně uzavřená tiskovka na téma vydání knihy /s francouzským názvem A vrai dire/. Novinářům bylo explicitně vysvětleno, že nemají klást politické dotazy. Překvapivě se tedy všechny otázky točily okolo Iráku, Evropské unie, skepticismu, Evropské ústavy, blížících se francouzských prezidentských voleb či vývoje české společnosti po roce 1989. Jedinou výjimkou byl jistý nejmenovaný fr. režisér, který se V.H. ptal, jestli v roce 1980 /tedy v době, kdy zrovna seděl/ měl tušení o tom, že v Paříži hráli o něm a jeho procesu hru. Dotyčný odpověděl, že ano a že to nejen jemu přinášlo v lochu jistou morální satisfakci, což mělo za následek, že se starý pan režisér málem rozplakal; po skončení tiskovky šel panu prezidentovi dokonce políbit ruku.
Má vrozená neschopnost jít se k někomu lísat a tvářit se v uzavřené společností starých kamarádů jako její přirozená součást způsobily, že jsem s panem V.H. nezapařila. Zcela neplánovaně se totiž tato společnost uzavřela v našich kancelářích a my, ubozí to zaměstnanci, jsme neměli koule na to vyjet k nim do horního patra. A tak jsem se zcela paradoxně stala s kolegy exulantem ve vlastní práci. Ale poradili jsme si hezky! Zavřeli jsme se do sklepa, kde jsme čekali na uvolnění okupovaných kanceláří. A jelikož jsme čekali přes tři hodiny, vyplenili jsme poslední zásoby vína ze Svátků jara a pak, když přišla doba návratu do kanceláře, jsme se rozhodli odolávat a setrvali jsme ve sklepě do večerních hodin.
Inu byl to takový pěkný den.
I fotodokumentace bude, jen co dostanu z říďova foťáku inkriminované snímky, kterak stojím ve dveřích a V. stojí na ulici přede mnou.

I'm flattered!

Šla jsem si takhle po ulici nedaleko Pont Neuf. Teplé jarní odpoledne, nebe bez byť jen náznaku kumulonimbu. Se slunečníma brýlema na nose, vlající vlasy, blažený úsměv na rudých rtech.
V tom se kolem mě prohnala banda anglofonních turistů.

A!

Otočili se na mnou a jeden z nich značně nahlas pronesl: "Monica Belucci!"

Tak nevím, jestli to nebyl nějaký zájezd osob zrakově postižených, nebo co, ale pán to myslel fakt vážně.