Rapport z véletu… tentokráte do Maroka

Ehm, dobře, takže vezněme to všechno pěkně po pořádku…

Welcome
Přivítání v Marockém království, které získalo nezávislost na Francii v druhé polovině padesátých let minulého století, bylo zdlouhavé. Na letišti v Marrakéši, velikostí srovnatelném s bratislavským, jsme si postáli dobrou hodinku ve frontě, kterou celkem tvořilo asi 15 lidí. Povinností bylo vyplnit vstupní dotazník se všetečnými otázkami, mezi kterými snad chyběla jen ta na rodné příjmení prababičky. Úředník nebyl schopen pochopit, že dva cizinci pocházející z jedné země, přece jen jsme šli čelit byrokracii společně s mangelem najednou, mají pasy různých barev. Napřed dlouze zkoumal J. modrý a po důkladném studiu dokladu se zeptal, jestli je Polák. Netřeba připomínat, že název státu a instituce jež pas vydala, je na pase nejen anglicky a francouzsky, ale i arabsky…někde byla chyba. Nakonec ale razítko se vstupním číslem milosrdně bouchnul do pasu. Pak se vrhl na studium mého červeného pasu a obšťastnil ho taktéž. Celá procedura vypadala jako ohromný milodar úředníka, který bílé tváři dovolí vstoupit na jeho území, ale dočkali jsme se.

Hotel
Zcela prozíravě jsme si vybrali hotel pěti hvězdičkový, neb afrických pět odpovídá evropským zhruba třem. Předem jsme si na netu přečetli docela příšerné kritiky, ale nakonec to nebyla žádná hrůza. I když: hotel měl stát 10 minut pěšky před hlavním náměstím, nakonec to ale bylo pěšky dobrých 40 minut, protože i když se nacházel na jedné dlouhé ulici vedoucí až do středu města, zhruba v půlce byla ulice zatarasena, protože se na ní stavěl nový hotelový komplex – tudíž se muselo obcházet.
O luxusně vyhlížejícím hotelovém výtahu se víc dá říct, že nefungoval, než fungoval. Paradoxně jsme tedy po příjezdu měli na pokoj dovezené kufry poslíčkem, to ještě výtah fungoval. Naopak při odjezdu, ve 3 hodiny ráno (!!!) jsme si museli kufry sami stáhnout tři patra dolů, protože to už výtah nefungoval. Sám pokoj byl velký, čistý, i když dost tmavý. Měl dvě obrovské postele, balkon s výhledem na bazén a palmy. Pokojské se činily, jen nám zásadně odnášely ze záchodu druhou roli papíru, aby nám ji zas druhý den přinesly zpátky…Také splachování nic moc, ale detailů vás ušetřím. Výživné byly taky hotelové snídaně: po místnosti hopkali různí ptáčci a papkali, na co přišli. Zásadní strategickou chybou bylo dát si na talíř pečivo, nechat ho na stole a až pak se vydat pro nápoje. Ptáčci si šli hned zobnout nějakého toho croissantu. A ne, že by to obsluze vadilo. Pravidelně taky chyběly různé druhy propriet, jeden den misky, druhý den lžičky, třetí den horká voda. Taky se stalo, že člověk neměl na stole ubrousek, vedle stolu mu za zadkem stáli dva pikolíci, kteří si vesele povídali, ale pro ubrousek si člověk musel dojít sám, protože je to prostě nenapadne. Většina stolů se taky kývala, ale pokusy nějak je stabilizovat pomocí podložení personál jen nevěřícně sledoval. Takže teď si představte, jak to musí vypadat v méně ‚luxusním‘ hotelu. Popravdě řečeno, byla jsem docela ráda, že jsme se vždy večer mohli vrátit do izolovaného komplexu, kde byl klid, bezpečno, žádný smog ani hluk a relativně dobrý servis. Sranda byla, když jsme později zjistili, že hotelů Royal Mirage Marrakech je ve městě víc, jeden má přívlastek de Luxe, druhý stejnojmenný stojí asi 20 km jižně od města.Takže abychom předešli zmatení, taxikářům jsme říkali, ať si to namíří do ex Sheratonu, jen tak pro pořádek.

Doprava
Většinou jsme se pohybovali po vlastních, občas jsme si vzali taxíka, jednou jsme jeli koňským povozem a taky jsme si půjčili auto. U všech těchto dopravních způsobů, kromě vlastních nohou, se nás snažili lokální, oje….ehm, jak to říct slušně…obrat. O všem bylo nutno smlouvat a smlouvat a smlouvat. Blbý pak je, když člověk /jako například já/ naprosto nemá chuť, ani talent, ani nic, smlouvání se věnovat. Taxíky zásadně nemají taxametry, i když údajně je mají mít ze zákona všechny, jen jak vidí turistu, zakryjí ho velbloudí či jakou kůží. To je ostatně nejspíš místní specialitka: drtivá většina aut měla přední desku pokrytou nějakou takovou koženou ozdobičkou. Na ceně za jízdu je nutné se domluvit předem, jinak bude člověk obrán. Večer si pak účtovali speciální přirážku, zhruba 50%. Taxíky se pak dělí na petit taxi, většinou reprezentovanými Fiaty Uno, rok výroby bych tipovala tak na začátek devadesátých let, a pak na grand taxi, velké staré smradlavé mercedesy. Petit taxi byly přirozeně levnější než grand taxi. Za to grand taxi dokázali místní docela dobře využít: kolikrát jsme jich viděli jedním autem jet až 8. Pokud si někdo myslíte, že Praha je dopravní peklo, doporučuji trochu si zajezdit v Paříži: ale ani to nic není proti Maroku. Totální úlet: žádné blinkry, zato spousta houkání, žádné pruhy, na cestě se mísí strašně smrdící auta, koňské „rikši“, oslíci vezoucí vozík se zbožím, velké množství motorek a kol v naprosto dezolátním stavu a k tomu zmateně pobíhající turisti. Mopedy jsou taky kapitola sama pro sebe: na jednom jezdí většinou víc lidÍ najednou, bez problému se takhle vozí i malé děti na řídítkách, samozřejmě nikdo s helmou. Mopedníci jezdí navzdory zákazům vjezdu taky po všech úzkých uličkách, a priori pěších zónách, takže nenechat se tam srazit je docela kumšt. Vypracovali jsme si tak systém plížení se podél zdí, aby se nám nic nestalo. Motorkáři a kolaři taky tráví většinu dne opravováním a cíděním svých strojů v drobných uličkách. Nejlepší byli týpci, co si čistili motory mopedů, jejichž poločas rozpadu už dávno nastal, mokrou hadrou přímo na elektriku, ale s blaženým úsměvem na tváři. Stejně tak jako taxikáři, i vozkové koňských povozů a půjčovny aut to s drsným kapitalismem myslí úplně vážně. Za jeden den pronájmu již zmiňovaného Fiatu Uno v pubertálním věku zaplatíte bratru 45 ojro. Zhruba na stejnou sumu nás přišly pokuty, což bylo zcela nečekané. Na silnici se člověk sice může chovat jak naprostý hovád a ohrožovat celé širé okolí, ale rychlostní limity se prostě musí dodržovat. V jeden den jsme tak zaplatili pokutu dvakrát, i když jsme si to hlídali: tachometr ukazoval šedesát, ale dle radaru jsme prý jeli o deset víc, ale jestli to tak bylo, Alláh ví. Pozitivní na tom bylo aspoň bylo, že policajti se dali ukecat a z původních 400 dirhamů nám slevili. V prvním případě bez bločku, pěkně do kapsy, u druhé pokuty už s bločkem. No takže neber to. Myslím, že J. se ještě nestalo, aby schytal pokutu dvakrát za jeden den, za ten samý přestupek a navíc v den svých narozenin…Když si této informace policajti všimli, dokonce mu podali ruku a popřáli mu, ale nemilosrdně platit musel.

Jídlo a s tím věci spojené
Za žádných okolností člověk nemá pít vodu z vodovodu, takže jsme degustovali místní minerálky značky Sidi Ali a jiné. Nicméně hloupého Evropana to stejně dostalo: to když jsme si poslední večer v jednom à la západním baru dali whisky, ale s ledem! Došlo mi to až u poslední kapky, a doufala jsem opravdu jen marně, že to ten panák vyváží. Ne nadarmo jsem si s sebou vezla pakl Endiaronu, ehm.
Co se týče jídla, je nabídka docela limitované: couscous a různé tajine známe i z Paříže, takže překvapením byla snad jen pastilla, něco jako buď slaná nebo sladká kapsa plněná masem: já měla s kuřetem a mandlema, J. ji riskl plněnou holubem. Odvážlivec. Další pravidelně se objevující položkou na lístku byly různé merguez, neboli párečky, kefty a kebaby. Přiznám se, že po týdnu jsem měla chuť na pizzu. Na dezertech jsme moc nejezdili, protože jejich patisserie je hódně přeslazená. Nedbala jsem taky jednou varování průvodců a dala si v kultivovaně vypadajícím restaurantu salát, ale věru neměla jsem to dělat. Varují hlavně před špatně umytou zeleninou, respektive samotnou vodou, která zeleninu umývá, osobně si ale myslím, že mě dostala spíš ta zálivka, která měla konzistenci i barvu jako mlíko s něčím. Radši jsem nesondovala s čím, a lupla si pár zázračných pilulek.
Maroko jako muslimská země samozřejmě neuznává prodej a konzumaci alkoholu. Teda aspoň oficiálně. V našem hotelu a přilehlých restaurantech západního střihu, pro turisty, se dal po menším detektivním pátrání, alkohol sehnat. Dokonce jsme pak objevili i jen jeden místní obchod, kde prodávali jen chlast, nicméně poctivě zabalený do papíru a následně do černé tašky. V běžné místní restauraci si ale nedáte ani pivo, všichni frčí na sladkém mátovém čaji a tváří se u toho, že je to strašně baví. Průvodce ale zároveň psal, že alkoholismus je poměrně velkým problémem místní společnosti: to až po setmění se chlapi scházejí a popíjí jen mezi sebou v tajných alkoholových spolcích. Pár motajících postaviček jsme k večeru viděli, dokonce týpek v obchodě, kde jsme si kupovali několik párů domácích botek, byl úplně na šrot, ale spokojen. Dokonce si na nás pak druhý den pamatoval. Takže to je přece jen tak trošku pokrytecké, že.

Lidé
Kapitola to komplikovaná. Společnost se zdá docela liberální, škála ženského oblečení se pohybovala od pseudo západního stylu v jeansech, botách na jehlách a úplném tričku až po totální zahalení všeho s výjimkou zhruba půlmilimetrové škvíry na oči. Jeden den jsem si vyšla v sukni, ostatně tak jako spousta jiných turistek, nicméně pohledy právě těch nejvíc zahalených paní byly i přes úzkou mřížku nenávistné. Chlapi to oceňovali pokřikováním „gazelle“, prý je to místní výraz jak složit poklonu…Některé holky ale chodily po městě samy, bez doprovodu a dokonce posedávaly v cukrárnách – nikdy ale ne v kavárnách nebo restauracích! Nutno ale říct, že ty, které se snažily vypadat evropsky vypadaly především křečovitě, spíš jako parodie na západní styl. Co člověka bouchne do očí, je množství falešného oblečení, které na sobě všichni nosí. Na jakoukoliv značku si vzpomenete, máte ji mít, povětšinou za desetinu její ‚pravé‘ ceny. Nejvíc frčely velmi dobře udělané kabelky LV, boty a brýle. Na letišti v Paris jsem si ale přečetla, že ten, kdo bude chycen s padělkem může dostat pokutu až 300 000 € a trest odnětí svobody až do tří let, takže u nás se s tím nežertuje.
Základní problém, který může dovolenou v této zemi docela otrávit je už zmiňovaná chuť cizí tvář odrbat na každém rohu, spojená s neustálým vnucováním rad, zboží, prostě čehokoliv. Zásadní strategická chyba je motat se po úzkých uličkách Marrakéše s mapou v ruce, nedej bože se zastavit někde na rozcestí a rozjímat, kudy dál. V mžiku se kolem vás objeví několik dobrých srdcí, které vám ukazují směr, kam jít. Většina vás bude posílat na hlavní náměstí Jemaa el Fna, ale každý naprosto jiným směrem. Když jsme jednou hledali jednu přesnou ulici, tak nás ‚hodný‘ číšník poslal přesně opačným směrem. Jinak tito dobří lidé se vám hned po udělení rady nalepí na paty a nezbavíte se jich až do cíle, kde od vás budou vyžadovat patřičnou odměnu za to, že vám vlastně ukázali cestu. Naprosto nepochopitelný je pro ně pak argument, že přece máte svou mapu a podle ní se perfektně orientujete, tito ‚guides‘ vás budou prudit na každém kroku a neustále. Pakliže jsou podnapilí a vy jejich služby odmítnete, docela pěknou angličtinou vám řeknou fuck you. Další úskalí přejemné procházky jsou pak všemožní obchodníci, jejichž krámky lemují většinu uliček blízkých náměstí. Ulice s krámky se jmenují ‚souks‘ a jde většinou o úzké uličky, provizorně zastřešené, kde se nabízí cokoliv, na co si člověk vzpomene. Místní specialitou jsou takzvané babouches, něco jako papuče, buď z velbloudí nebo kraví kůže. Existují v mnoha pestrých barevných variacích a podle špičky se pozná, jakého jsou původu: do špičky jsou arabské, do obloučku berberské. Z kůže místního zvířectva se také vyrábějí nejrůznější kožené tašky, které jsou stejně jako rozličné boty za pakatel z evropského pohledu. Ukořistila jsem teda dvoje pravé kožené balerýnky a mangel si pořídil epesní křiklavě žluté domácí papučky arabského střihu, móc mu sluší. Nicméně zpět k prodavačům: tak jako všichni jiní se vás snaží co nejvíc natáhnout. Napřed vás skoro fyzicky odtáhnou do svého obchodu, pak dělají tanečky, když se optáte na cenu a ve výsledku ji dvoj až trojnásobně nadsadí a sadisticky sledují, jak se v tom smlouvání topíte, nejde vám to a pak se jen škodolibě smějí, jak na vás vydělali. Nutno pochopit, že pokud vám někdo nabídne zboží za 150, a vy jste ochotni zaplatit maximálně 120, musí se začít smlouvat na 70, 80. Já dělala neustále tu školáckou chybu, že jsem systematicky začínala už na maximální částce, kterou jsem byla ochotná dát…no prostě si tam na nás smlsli, no. Nejagresivnější asi byli prodavači v horách: zastavili jsme v jednom průsmyku, abychom si mohli vyfotit okolí a v mžiku se kolem nás vyrojilo několik ‚obchodníků‘ na mopedech, kteří zřejmě jistí každé auto oblastí projíždějící. Začali nám nabízet obligátní náramky a náhrdelníky „z pravého stříbra‘ (jasnééé), napřed jsme je zdvořile odmítli a postupně couvali směrem k autu, ale když jsme do něj nasedli a oni nám pootevřeným okýnkem začali házet své zboží do auta a pak křičet, že když ho máme, musíme za něj zaplatit, bylo to přece jen trošku moc. J. přece jen ale zjihlo srdce a chtěl si koupit aspoň jakousi vkusnou krabičku na haš nebo na co, týpek říkal, že za 10 dirhamů je naše. Tak dostal deset dirhamů, ale začal ječet, že nemyslel normální drihamy, ale berberské dirhamy, které jsou údajně stonásobkem marockého dirhamu…prostě se nám nikdo nemůže divit, že jsme zboží vyházeli ven, zavřeli okýnka a plnou parou ujeli. A mě ten den už ven z auta v horách nikdo nedostal.
Ona je docela škoda, že po pár zkušenostech člověk radši prchá nebo minimálně ignoruje každého, kdo se na něj obrátí byť jen pohledem, protože tím naprosto zaniká možnost promluvit si jen tak normálně a nezištně s domorodcem. Vlastně jsme ‚normálně‘ jen tak mluvili s jedním postarším pánem v jedné zahradě, který překvapil tím, že nejenže věděl, že Československo už neexistuje, ale ještě nám popřál hezký pobyt a chtěl nám bezplatně poradit, kam se dál vydat. To mi připadá na týdenní pobyt docela málo, ale that’s the way it is.

Marrakéš
Marrakéš je město čítající něco přes milion obyvatel, jeho nejhezčí částí je ale medina, neboli staré město. Čtvrtě za ním jsou docela hnusné, nové město je ale v plném boomu a staví se tam jak o život, zejména hotelové komplexy. Medina je obehnaná hradbami, a celé město je de facto meruňkově oranžové, protože taková je prostě v okolí hlína. Hradby tvoří asi 19 km pás, podél kterého se všude nachází marocké červeno zelené státní vlajky. Centrálním místem setkávání je hlavní náměstí Jemaa el Fna, údajně v překladu něco jako ‚místo setkání mrtvých‘, huhu. Má neurčitý tvar a je poset několika mešitami s minarety. Stranou hlavního náměstí ostatně stojí dominanta města, jeden obzvláště vysoký minaret (a blízko něj jsou výživné veřejné turecké záchodky, mám vyzkoušeno, nebrat!). Minaret a hlavní náměstí odděluje trojúhelník zeleně zvaný Square Foucauld. Bohužel v něm všude parkují koňské rikši, takže v teple (+ všudypřítomný smog) se dýchání v jeho okolí zdá býti nemožné. Na samotném náměstí je nespočet restaurací a čajoven různé úrovně, hlavně pak ale spousty různých stánků s občerstvením. Průvodce důrazně varoval před krásně vypadajícími stánky s čerstvých pomerančovým juice. Pomerančovníků je po celém městě jak dobrých, problém ale spočívá v tom, že, comme par hasard, prodavači prostě šmelí a do čerstvě vymačkané šťávy pokoutně přidávají taky obyčejnou vodu. To by se z toho jeden po….Dál nabízely stánky v kotli šneky, do těch jsem ale taky nešla, byť J. tvrdil, že byli výborní. Další krámky nabízely taky široký výběr sušeného ovoce a ořechů, jenže já bohužel viděla, jak na nich před otevřením posedávají tisícihlavá hejna much…Místní specialitkou jsou pak takové mobilní stánky, které jsou přes den zaparkované v jednom z přilehlých dvorů náměstí a kolem čtvrté hodiny odpoledne je borci vyvezou na náměstí, smontují, a začnou v nich vařit základní pokrmy jako couscous nebo různé špízy. Průvodce psal, že za malý peníz se tam člověk pěkně nadlábne. První den jsme se teda panicky nezkušeni nechali do jednoho takového stánku nalákat, nakonec nám ale předložili účet bratru dvojnásobný, než byla reálná hodnota. Tyto stánky zcela logicky produkují neskutečné množství kouře, který se pak mísí s kouřem z motorek a aut a vytváří docela specifický puch. Jak to tam musí vypadat v létě, kdy je kolem 40°C, si nechci ani představovat.
Kromě těchto stánkařů jsou na náměstí také všelijací lapáci turistů: krámkaři; dále pak ‚tradičně‘ odění staříci, kteří byť o ně jen zavadíš na mikrosekundu pohledem, chtějí finanční odměnu; ženské neustále pokřikující, jestli by slečna nechtěla hennový obrázek na ruku; bleděmodře odění muzikanti, kteří to mastili do bubnů plnou silou; zaříkávači kober, kteří s drobnějšími hady dělali nájezdy na turisty, pokoušejíc zavěsit jim hada na krk; trapitele opic, které za nima hopkaly na řetězu a pitvořily se do foťáků; černochy sedící na koberci, obklopení pštrosími vejci a rozličnými lektvary, barevnými lahvičkami a pilulkami a nákresy mega erekce, v nesrozumitelném jazyce nejspíš zaručujícími nekonečné blaho; skupinky něčeho jako muzikantů, kteří dělali divadlo sami pro sebe, ale hlavně pro místní muže (holka tam nebyla ani jedna), protože jazyk byl opět lokální; potom taky bezzubého dědu, co seděl na ušmudlané dece s houslema opřenýma o zem o šíleně něco fidlal, požadujíce za svou produkci taky tučný honorář; potom taky různě staré a špinavé děti, které nabízely sušenky podobné makarónům (jako z La Durée, ne těm těstovinovým), balíček kapesníků za ojro nebo jen tak pochtívali nějaký ten peníz, no a večer se k této výbušné směsi přidali taky pokoutní prodavači hašiše, kteří chodili po náměstí a směrem k turistům šeptali: hašiš, hašiš a J. si z nich dělal srandu a chodil a šeptal hašiš hašiš taky.
Kromě náměstí a již zmiňovaných souks jsou ve městě taky několikeré zahrady. Nejhezčí se jmenujou Majorelle a byly vytvořeny v okolí modré vily samotným Yves Saint Laurentem. S modrou dominantou se tu kloubí červená na chodnících, žlutě a zeleně malované květináče a různě barevná květena. V jezírcích jsou žabky a želvy, které si jinak pohybují i venku v krajině. Před hradbama jsme viděli kluka, co si z želvy dělal kopačák, ale jelikož se stmívalo a nikde nikdo, neodvážila jsem se mu nic říct, aby si neudělal kopačák taky ze mě. Druhé zahrady, do kterých jsme zavítali, se jmenují Jardins de la Menara, stejně jako ulice, ve které jsme bydleli, a jsou v nich stovky olivovníků a uprostřed olysalé umělé čtvercové jezírko, na jehož břehu byla tribuna. Marně jsem přemýšlela, proboha, k čemu tam jen in the middle of nowhere, je? Dělají snad v takovém konci světa něco jako kanoistické závody na klidné vodě umělého velkého bazénu? Jak poznamenal J., být takové místo někde ve Francii, ani o něj nezavadíme pohledem, ale tady jsme se usilovně snažili najít v něm nějakou vnitřní poezii, značně efemérní.

Vélety
Pekelným strojem Uno jsme podnikli dva vélety mimo Marrakéš a jeden den jsme si taky objeli její předměstí a palmový háj. Původně čítal asi 150 000 palem na jednom souvislém pozemku, ale v posledním desetiletí se začal háj parcelovat a vyrostly na něm golfová hřiště a luxusní rezidence francouzských filmových a hudebních hvězd. Ve zbylém porostu se prohání velbloudi na hřbetu s nepěkně namaškařenýma turistama v hábitech na sobě a na hlavě. Když jsme zastavili a jedněm takovým turistům se posmívali, přicupital k nám mohamedán, pokecal si s J. o Nedvědovi a upletl nám na památku z palmového listí dva velbloudy.
Dále jsme se pak vydali do hor, napřed do údolí Ourika a pak nahoru na horu do pohoří Atlas, do místa Oukaïmeden, kde je údajně nejvýše položená sjezdovka v Africe. Túrovali jsme vozítko přes mnohé berberské vesnice, a to, co člověk viděl, možná ani vidět nechtěl. Většinu vesnic tvořily splácané hliněné domy, bez oken, některé s mřížemi, satelity na nich ale nechyběly, ostatně tak jako skoro na každém jiném domě všude. Většina ušmudlaných obyvatel vesnice posedávala jen tak okolo ulice, popřípadě se věnovala oblíbené činnosti opravy a pulírování motorek. V nižších polohách jsme viděli děti jdoucí do či ze školy, jelikož ale bylo kolem jedenácté dopoledne, nemohli jsme se shodnout, jestli jdou teprve tam, nebo už zpět. Vy vyšších polohách bych si pak už povinnou školní docházkou nebyla tak jistá, protože otrhané děti tam většinou pásly kozy nebo ovce a natahovaly na cizácký vůz ruku s prosbou o nějaký ten dirham. Já jsem ale zcela zbaběle po předchozí zkušenosti s pojízdnými prodejci odmítala vylézt z auta a hlavně mé útroby se upínaly k představě návratu k hotelovému prkénku. Nahoru na horu jsme ale nakonec dojeli. Cesta končila přehrazením a berberem ve falešné tří proužkové bundě, který vyžadoval bakšiš za průjezd závorou, a to se ještě nevědělo, co je za ní. Takže jsme si jen vyfotili odraz hory v jezeru, do kterého údajně uměle vysadili pstruhy, aby měli turisti co v létě lovit, a odfrčeli jsme zpět do velkoměsta. Je ale fakt, že střídání krajiny od vyprahlé země, temně červené krajiny, přes zelené terasovité pásy jako v Asii až po zasněžené vrcholky, bylo impozantní.
Poslední vélet jsme podnikli v den již zmiňovaných pokutových J. narozenin, a to do města Essaouira, bývalého to Mogadoru, jehož medina je na seznamu památek chráněných UNESCO. Essaouira je oproti Marrakéši celá bílá (teda kdysi asi byla, teď má lehkou patinku) a modrá, takže vzdáleně může připomínat Řecko. Je relativně malá, skoro v centru města se nachází písková pláž, s naprosto fascinující jakože ‚glazurou’ na písku těsně před vodou, což v praxi znamená, že v písku se zrcadlí nebe – romantika jak vyšitá! Posílená o to víc, že přímo naproti pláži je ostrov Mogador, za který příšerně kýčovitě zapadalo obrovské slunce, uááááá a na horizontu pláže se procházeli velbloudi, ale i když drobně pršelo, bylo to úžasné. Na pláži jsem se dokonce ‚skamarádila‘ s dvěma autentickýma berberama bez zubů, kteří neuměli ani slovo francouzsky, ale posunkovou řečí mi naznačili, že by byli rádi, když už jsem teda po kotníky v tom Atlantiku, ať jim naberu do vědra vodu. Celá jsem se sice smáčela, ale radost byla veliká. Cestou do Essaoury jsme podél cesty viděli naprosto idylické scenérie z marockého venkova, kdy na stromech argan (česky??? každopádně pro botaniky je to latinsky dle Wiki Argania spinosa) ve větvích ve výšce několika metrů postávaly ovce a živily se tak říkajíc na vysoké noze. Další z prefíkaných triků lokálních jak donutit zastavit obrázkuchtivého cizince a požádat o nějaký ten peníz za to divotvorné představní…
Poučení z putování napříč krajinou je jednoznačné: čím blíž k přístavu, tím více evropeizovaná společnost, čím dál do vnitrozemí, tím větší středověk. Je fakt, že jsem čekala, že přece jen dlouholetý francouzský vliv na tuto zemi se projeví víc. Každopádně to celé stálo za to a je to nezapomenutelný clash of civilizations, abych tak citovala provařeného Huntingtona.

Au revoir
Při odletu bylo přidělení razítka jako povolení opustit zemi daleko rychlejší. Ostatně bylo pět hodin ráno a úředníci asi ještě chtěli mít klid. Jako vždy jsme si vybrali tu neproblematičtější a nejpomalejší frontu ze všech, kdy kousek před námi byl nějaký vousáč, kterého napřed odmítli pustit dál, ale po mírném povyku si odbavení vymohl. Rozhodně mě neuklidnilo, když jsme po sobě procházeli bezpečnostní kontrolou rámem a scannerem, protože slečna mající dozor nad scannerem, se dívala všude jinde jen ne na monitor. Takže i kdyby měl v tašce deset kilo dynamitu, nikdo by si toho nevšiml. Ono je krásné mít bezpečnostní směrnice, ale když nikdo jejich uplatnění nekontroluje, míjí se to jaksi účinkem. A jelikož Airbus byl jaksi plně v rukou Royal Air Maroc, nepřidalo mi na klidu ani neustálé hlášení pilota/letušek v arabštině. Když je člověk vystresovaný, dojde mu, že arabština zní zřejmě i při sebebanálnějším sdělení jako naléhavé hlášení o blížící katastrofě. Podezřelé mi přišlo, že to bylo jako s japonštinou: arabsky něco říkali hrozně dlouho a úpěnlivým tónem a ve francouzštině to dalo ve výsledku jen větu jako ‚za chvíli si budete moct koupit duty free produkty z našeho katalogu.‘
Nakonec jsem ale usnula a probudila se až v upršené Paris, kde na nás zase čekala ‚civilizace‘ a její shon.

P.S. Photos budou vbrzku následovat na Flickru. Promis.

Italská vláda padla, hurá!

Koho by napadlo, že zrovna tento druh informace mě uvede do téměř extatického stavu. Ale bylo to věru tak, a společně se mnou zajásala asi dvacítka dalších lidí z mého masteru. Důvod? Včera večer nás čekala velice nepěkná ústní zkouška, ze které nás zcela originálně měli zkoušet hned tři italští profesoři najednou. Vzhledem k tomu, že jeden z nich je poslanec a druhý pracuje pro Prodiho, svitla nám naděje, že třeba nepřijedou…nakonec se naděje naplnily jen z půlky, nejhorší tyran poslanec nakonec nedorazil, zbyli na nás teda jen dva více soft profesoři.
Zkouška se nakonec víceméně povedla, a těch sedm vodek, co to následně spláchlo, bylo taky docela dobře mířených.

Meilleurs voeux a jiné

V této nádherné, bordelářům zaslíbené zemi, je formálně dovoleno přát vše nejlepší do nového roku minimálně do konce ledna. Težím tedy z této kličky a pour féliciter zde lepím aspoň tuto fotku; nějakým podivuhodným způsobem mě uklidňuje.

S lednovým návratem do civilizace nutno okomentovat jednu zdejší novinku: úplný zákaz kouření v restauracích a barech. Francie má to jediné štěstí, že má poměrně příznivé klima - venkovní teplota je momentálně kolem 10C - tudíž má i teď mnoho barů a hospod venku zahrádky, z velké části vybavené teplomety. Jestli slovo teplomet existuje, netuším, každopádně jsou to takové jakože velké lampy, které vydávají teplo.
Možno tedy v každou denní dobu sedět na venkovní zahrádce, nerušeně konzumovat kávu a jiné nápoje, koupat se v nesmělém před-jarním slunci a u toho si vychutnávat svoji oblíbenou cigaretku. Takže zase jednou našli revoluční řešení...

Lednová novinka osobního rázu je ta, že už je zhruba na 99% jisté, že se v létě budeme stěhovat do Prahy. Mimo praktických otázek tato zpráva obnáší také vnitřní paniku, že za chvíli už nebude nic při starém. "Při starém" jsou sice detaily, ale právě ty se nesmazatelně vrývají do paměti a pak způsobují ten odporný pocit nostalgie a toho, že nám něco nenavratilného uniklo.
Zatím žiju třeba v těch detailech, že v ulici vedle od nás stále sedí ta samá mladá žebračka, nejspíš Rumunka, které se vyhýbám už o ulici napřed cíleným přechodem na druhý chodník (když si zrovna vzpomenu, že tak mám učinit); že racci u Seiny stále skříkají a budí dojem, že někde za rohem musí být pláž; že ve středu stále neměnně (zvláštní slovo) chodíme k Japonci a dusíme se mrtvýma syrovýma rybama a jsme u toho šťastní; nebo třeba že každou sobotu o čtvrt na jedenáct dopoledne začnou znít ' probouzecí' zvony na Saint Germain (třeba se do toho kostela konečně podívám se svou babičkou, která se ještě rozhodla mě přijet navštívit!). Je to zvláštní období. A až bude po prvním semestru, bude šťastnější :)

En vrac

“Lidi jsou divná zvířata.”

S.o.M, 04.27 a.m, úterý, 11.12.2007, kuchyň, rue Bonaparte, Paris, France, Europe, Earth, Solar System

“Ani srnka nemohla tusiť, ze toto sa stane.”
M.R., 09.46 a.m., pondělí, 10.12.2007, yahoomail, HP Compaq nx6110, Paris, France, Europe, Earth, Solar System

“There is a box of chocolate circulating. The purpose of the box of chocolate is to be finished by the end of the session. Do you all follow?”
J.S., 09.23 a.m., pátek, salle 404, rue Saint Pères, Paris, France, Earth, Solar System

“What’s the point of it all?”
P. S., Dead flowers for Alice, on and on and on...

A kdo v tom hledá logiku, tak nenajde.

Ich bin eine Mrkvol

Stávkové šílenství skočilo, nicméně začalo stávkovat počasí. Ráno šero, odpoledne tma, ráno mrholení, večer déšť. Člověka to zmate. Pelášila jsem si to takto dnes před osmou ráno na test do školy a na dvoře potkám nejmenovanou obyvatelku našeho domu, která se zcela evidentně zrovna vracela domů, respektive šla nejspíš přímo do práce. A jak se tak míjíme, odpoví na mé ‚dobrý den‘ zcela přesvědčivým „Dobrý večer.“ Taky se jí podařilo mě zmást, chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám vrátit do postele…

Jinak exposés, testy, QCM, prezentace, aktuality, povinná četba, eseje, překlady, web ČC, domácnost, manžel, návštěvy… plus si dovoluji pár hodin denně spát. Ještě týden a pak se mnou snad bude větší sranda, promis.

Tak tu máme zase víc než týden stávku. Podruhé v jednom měsíci. Dosáhla jsem už takového stupně otupění, že vývoj situace vůbec nesleduju. Bohužel Vám tedy neudělám radost žádným srdceryvným postem na téma ‚jak se nemůžu dostat do školy a vůbec je to celé příšerné.‘ Bydlím totiž pět minut pěšky od školy a jediné místo, kam se přes týden přemísťuji, jsou jardins de Tuileires, kam jezdím na kole házet koulema. Kovovýma, nebo z čeho že to jsou. Je ale pravdou, že jsem se tuto středu cestou dostala do zácpy i tak! Možná by bylo rychlejší jít to pěšky. Na cestu totiž vyjeli nejen sváteční řidiči, analogie možná s řidiči à la Uherské Hradiště, klobouk na hlavě a vajca na zadním skle; ale do sedel taky sedla spousta více či méně nadaných cyklistů, kteří vytváří na cestě vskutku smrtenou kombinaci. Takže stávky lokální MHD jdou naštěstí jaksi mimo mě, o stav dopravy se zajímám jen při blížícím se příjezdu návštěv, které nás v tomto měsíci obšťastňují královsky.

Druhé zklamání škodolibého čtenáře vyvstává z absence stávky školní. Od pár známých jsem zaregistrovala, že se nedostali do školy, protože ji blokuje pár nespokojenců s připravovanou změnou statutu vysokých škol a zákona o nich. Má škola je ale zoufale nudně konvenční a nikdo v ní nestávkuje. Můj život tedy postrádá i druhou dimenzi dobrodružného života potencionálně vyvstávající z mnohonásobného stávkového šílenství v této zemi. A tak je zde vše při starém, což je vlastně dobře.

Police en France

Nebudu zacházet do otřepaných frází a klišé a policistech. Pouze předestírám dvě nedávné historky:

Historka prvá.
Jedu si takto v podzimním nedělním odpoledni na velocipédu s manželem z Bouloňského lesíka domů. Slunce ještě svítí, listí padá, vzduch je svěží, jednoduše idylka. Cyklistická stezka nás navádí do míst k Charles de Gaulle Étoile, proslulého to kruháče u Vítězného oblouku. Odmítám tudy jet, přece jen počet aut a jízdních pruhů nejsou zárukou bezpečnosti. Má polovina tedy ne zcela spořádaně odbočuje z hlavní do vedlejší uličky. Já čekám na přechodu pro chodce a projedu na kole přes něj, pak najedu na chodník (široký, kde nejsou vůbec žádní chodci) a počítám, že manžela dojedu na další křižovatce, kde se k němu připojím už na cestu. Ale ejhle: na křižovatce policajt, který když mě spatří, vyráží ke mně. A že prý:

‚Slečno, doklad totožnosti.‘

- Ehm, pane orgáne, já jsem si jen tak vyjela ven, nic u sebe nemám‘. Orgán, byť sám původem z Afriky, zbystří a nazná, že si mě může jako cizince přistiženého bez papírů náležitě vychutnat.

‚ Tak to půjdeme na commissariat de la police.‘

- Neeee! Nešlo by to udělat nějak jinak? Manžel stojící opodál stále ve vozovce se přestává usmívat a míří pomalu ke mně.

‚ Víte, co jste spáchala? Jízda na kole po chodníku! To je za 90 euro.‘ A jal se vytahovat bločky z kapsy.

- Pane orgáne, jsem si vědomá svého přestupku, už to nikdy neudělám, ale v dané situaci mi to přišlo bezpečnější, než jet po cestě…

A tu se do příběhu vkládá manžel, stupňujíce intenzitu svého hlasu směrem na orgána: „ Devadesát euro ?! Devadesát euro ??! Devadesát euro ??! To nemůžete myslet vážně! Za špatné parkování se platí 15€! Na tom chodníku nikdo nebyl, neudělala nic hrozného… “

Orgán nevěřícně hledí. Já útrpně česky na manžela: nemáš u sebe 90 euro? Manžel polohlasně ke mně: „ Sedni na kolo a jedem, v žádném případě to neplať.“

Orgán trvá na svém: ‚ Commissariat a pokuta.‘

- Nešlo by to pro tentokrát prominout? Už to vážně nikdy neudělám!

„ Devadesát euro???! Devadesát euro ????! To nemyslíte vážně.“

Lidé se otáčejí. A na protějším chodníku jede cyklista na kole ….

Orgán to vzdává! Asi se mu zatočila hlava z tolikrát opakovaného „Devadesát euro?????!“ A nevzdává jen pokutu, ale rozmyslel si i výlet na commissariat, hurá!

NB: Každý den vidím desítky cyklistů jezdit na červenou, v protisměru, na chodníku, děti bez helem a jiné vychytávky.

Historka druhá.
Recepce Českého centra, 13.00, centrum se otvírá veřejnosti. Přímo přede dveřmi, na už tak úzkém chodníku, stojí zaparkovaný černý starý skútr Vespa. Skútr tam ve skutečnosti stojí už od devíti od rána. Do ČC se tedy dá vejít jen akrobatickým způsobem, nemluvě o normálních chodcích, kteří skáčou z chodníku do cesty, aby obstákl obešli. Skáčou tam, kudy jezdí rychle jak autobusy, tak taxíky. J. mě prosí, ať zavolám policajty, aby s tím něco udělali. Inu volám na préfecture de la police šestého okrsku. Vysvětlím paní, že nám nepříliš vhodně zaparkovaná motorka blokuje vchod do Centra a zároveň je překážkou pro chodce na ulici. Pohoršená dispečerka slibuje, že někoho pošle. Za půl hodinky hlídka naozaj dorazí, chvíli skútr obchází a pak se vydá sdělit mi výsledek své akce: jelikož skútr nemá SPZ a nepodařilo se najít ani číslo motoru, nemohou policisté nic dělat! Policie nemá způsob, jak zjistit majitele, tudíž ani jak ho potrestat, nemá právo se skútru dotknout a už vůbec ne ho nechat odtáhnout. Policistka ale radí, abychom odnesli skútr po setmění sami někam za roh, ve dvou to prý zvládneme. Jak prosté, drahý Watsone! A jako bonus po mně chce občanku a zapisuje si všechny mé údaje, prý se musí provést zápis o akci…

NB: Před pár měsíci dostal manžel pokutu 90 euro za neplatný techničák u dva měsíce nového (!) auta. Prošlý techničák měl proto, že préfecture nebyla sto včas mu vydat nový, se správným číslem nových SPZ, které jsme museli povinně mít…

Humorné okénko - žáby a Fernet

Tento článek mě docela dostal. Za mých mladých let jsme dělali leccos, ale tohle teda naozaj nie...

A tohle je taky docela weselé (po pravdě řečeno oboje provided by my mother).

So it goes

(za tento post se předem omlouvám svým prarodičům doktorům, kteří tento blog čtou, a kterým určité pasáže mohou způsobovat infarktové stavy)

Ça caille, říkají místní. Jinými slovy je zima jak v, ehm, řekněme v tanku. A když někdo chodí venku bez ponožek a v letní bundičce, tak prochladne a onemocní. Což by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Jenže v mém okolí je dostatek hodných hypochondrů, kteří předpoví buď blížící se ledvinovou koliku, to v tom lepším případě nebo v tom horším akutní selhání ledvin… Nutno říct, že jsem ztratila svůj obvyklý klid ohledně nutnosti jít navštívit nějakého dr. Ale nikdo se mi nemůže divit, že po poslední zkušenosti s francouzskou pohotovostí jsem odmítla uchýlit se do profesionálních rukou. V rámci auto-diagnózy mě tedy Olga bila do zad, jestli mě to opravdu bolí ledvina, nebo mě jen bolí záda poté, co jsem nosila plata piv na baru v ČC. (Nebo že by to byla relikvie po nedávném večírku, kdy jsme ve třech pokořily 6 lahví šampaňského (někdo míchal se slivovicí!) a na jehož konec si moc nepamatuju, a to bohužel včetně pasáže, kdy jsem telefonovala pár desítek minut s maminkou svého přítele…). Bouchání do zad od kamarádky neodhalilo nic, takže jsem se, dle návodu internetu „skákejte do výšky několika desítek centimetrů, pokud vás při dopadu na zem bolí ledviny, máte nejspíš zánět ledvin“, jala skákat do výšky. Dívala jsem se u toho na sebe do obrovského zrcadla, které máme v obýváku nad krbem a říkala si, že jestli se tu ještě někde potuluje duch Masaryka – který fakt bydlel à l´époque v našem bytě! – musí být mrtvý smíchy. Ale ani skákání nic neodhalilo. Po této vysoce fundované analýze mého zdravotního stavu jsem usoudila, že mi vlastně nic není. Metodou pozitivní sugesce mě následně záda přestala bolet, takže teď už jen čajíčkuju a mám nohy v teple, tak snad to bude v pohodě, hehe.

Ináč mám za sebou úspěšně první měsíc školy; s přibývajícím množstvím práce se začínám dostávat do formy, do údivu mě ale přivádějí lidé, kteří kladou otázky profesorům typu: ‚co je to Hlava XXII? a na co je chinin? co myslíte tím, když mluvíte o gender? cože Kurt Vonnegut, a to je kdo?‘ Stává se i v lepších rodinách, mezi které se Sciences Po hrdě hlásí…

A abych zakončila optimistickou tečkou, tak vězte, že jsem dostala stipendium!

Bleuk to school

Skončil čas her a malin nezralých a nastal čas navrátit se do školních lavic. Po roce na stáži se jednomu FAKT nechce. Pro lepší vykreslení situace několik detailů z mého rozvrhu hodin: 2 x týdně vyučování do 21.15, z toho jednou v pátek, kdy mimo jiné začínám v osm ráno a mám v kuse po sobě 3 x 2hodiny. Všechny samozřejmě v jiných budovách, takže budu pobíhat z místa A do bodu B…A pak taky - může se někdo šest hodin v kuse soustředit na předměty jako Budget and financing the EU, Politiques des sciences et technologies nebo Système politique et juridique de l´Union européenne? A jako bonus k tomu vyučování v sobotu dopoledne; tomu odpolednímu vyučování jsem unikla jen o fous, huhu.
Díky takto skvěle načasovanému rozvrhu jsem se nemohla ani zapsat do nějakého snesitelného sportu. Z toho, co mi nekolidovalo s rozvrhem jsem z nabídky aikido, orientální tance, rugby a pétanque zvolila poslední možnost. Což se ukázalo jako prozřetelné, neb jsem před první hodinou obdržela mail ve znění: „Zítra se potkáme v Jardins des Tuileries, přineste si s sebou dobrou náladu, koule a láhev pastisu.“ S posledně jmenovaným artiklem to nakonec nebylo zas tak žhavé, ale i tak zatím tento předmět vede žebříček oblíbenosti: pohazovat koulema před Louvrem v krásném podzimním odpoledni a mít za to 2 ECTS je docela pěkný deal. Abych si fakt i zasportovala, došla jsem k závěru, že bude dobré jezdit do Tuileries na kole…Celkově doufám, že se v dohledné době dostanu do módu ‚škola‘, zatím tento fakt můj organismus odmítá přijmout.

Kromě toho máme stále ménage à trois s Olgou, která už druhý týden intenzivně hledá, hledá, hledá bydlení. Některé její historky překonávají i ty nejdrsnější story co na toto téma kolují; určitě se s nimi v dohledné době svěří. Jinak to, že jsme byli nedávno na nějaké dovolené si už ani moc nevybavuju, trocha fotek je ale pověšená na Flickeru, takže potěšte své oko.

Pařížské paradoxy

Včera večer proběhla na ČC projekce filmu « Marcela » H. T., jedné z nekorunovaných to královen českého dokumentárního filmu. Pominu rýpavé poznámky na téma: nebyla jsem uvedena jako autorka minimálně jedné třetiny francouzských titulků… Nechť.
Po projekci se ale stala zajímavá scénka. Pár lidí sedělo později večer u stolu a autorka je posléze požádala, ať se jí podepíší do diáře, který zrovna zcela náhodně dostala.
Dávat autogram této dámě zdálo se mi poněkud nemístné, ale ona si trvala na svém. Zvláštní a klikaté jsou cesty osudu.

RESPECT ME aneb RESPEKT & ME

samochvála smrdí.
a mnozí si o mě budou myslet, že jsem ještě víc sebestředná, než se doposud domnívali.
a ano, masterpiece to není, ale na to vám kašlu. na hodinu během noci před odjezdem na dovolenou je to docela výkon.

střih

jednoho srpnového rána mě probudil ze spánku telefonát mého otce. podivná záležitost, neb mé blízké okolí ví, že neradno mě budit, respektive se mi hned snažit něco sdělit. začal mi vyprávět o tom, že právě snídá a že téměř se přidusil rohlíkem. inu smutná historka, říkám si. ale on se údajně málem přidusil, neb uzřel mé jméno v seriozním tisku.

klikaté jsou cesty osudu.

Žiju...

… a jsem si vědoma toho, že jsem to tu v poslední době dost zanedbávala. Pozorný čtenář předchozího postu si ale povšiml, že jsem se celý červen vůbec nenudila. Nezastírám, že mi docela odlehlo, když jsem mohla na konci měsíce předat zpět kancelář a agendu do rukou zástupkyně ředitelky. Naivně jsem si malovala, že si konečně odpočinu, nicméně jsem jen přestala pracovat v kanceláři a začala pracovat doma – inu raport ze stáže pro školu nepočká. Dostala jsem taky další mega překlad pro Arte, čítající 12 hodin natočeného materiálu na dokument o studentském hnutí v Československu v roce 68. A je to maso…Kromě toho se u nás protočilo pár více či méně náročných návštěv, vyžadujících pozornost, nebo angažovanost v kuchyni.

Světlými okamžiky poslední doby byly bezesporu koncerty Rolling Stones a Red Hot Chili Peppers. U prvně jmenovaných jsem navíc propadla davovému šílenství – stála jsem na tak dobrém místě, že přímo přede mě na tři skladby vyjelo malé podium s celou kapelou jako na dlani. Metr přede mnou se tedy vznášeli staří pardálové, pozorovala jsem jejich hluboké vrásky a nepříčetně ječela, stejně tak jako celé okolí. Takový hudební orgasmíček, ostatně říká se do třetice všeho dobrého. Oproti tomu mě RHCP docela zklamali, neboť nejenže pořadatelé neanoncovali dvě předkapely, které koncert příšerně protáhly, neprodávali na stadionu alkoholické pivo – respektive neprodávali ho na tribunách, kde jsme byli doslova uvězněni – ale kapela hrála jen hodinu a půl. Vzhledem k tomu, že pomalu sedmdesátníci to mastili přes dvě hodiny, je to docela chabý výkon. Nutno ale říct, že RS si za vstupné vzali dvojnásobek. . .

Jako odměnu za devíti měsíční nepřetržité pracovní nasazení jsme teď s ‘manželem‘ vyrazili na týdenní voyage po jižní Francii. Zodpovědně už můžu říct, že mám podrobně zmapovaný úsek Menton – Marseille /Monaco, Villefranche sur Mer, Eze, Cannes, Mougins, Agay-Antheor, Fréjus, Lavandou, Six Fours, Sanary sur Mer, Ciotat, Cassis…/ a to i malé vesničky, které jsou kolikrát sympatičtější, než velká bourgeois města, přeplněná novými Rusy a nepěkně zmalovanými a vyoblíkanými rádoby děsně in děvenkami. Pokud byste někdo pomysleli na cestovní výstřelky medvědů – Josef byl samozřejmě také s námi! Důkaz zde:

Vzhledem k tomu, že je konec července, tak v Paříži teď zcela logicky prší a je vůbec velmi nepěkně. Aspoň mě nemusí mrzet, že musím překládat. A až mě to přestane bavit, třeba sem napíšu, jak jsme se byli podívat na velký ohňostroj 14. července u Eiffelovky, nebo jak v Paříži den poté spustili nový systém půjčování kol, kterých do éteru vypustili tisíce.

Que passa

Minulý čtvrtek mi skončila po osmi měsících stáž. Bylo to výživných několik měsíců, na které budu s láskou vzpomínat ještě na stará kolena! Abych si ale moc neužívala volna, v pátek jsem začala pracovat à la fois jako dočasná-červnová zástupkyně nové paní ředitelky, jako účetní a jako tisková mluvčí, nemluvě o administrativních záležitostech a praktických provozních záležitostech. Inu, nenudím se. A k tomu všemu ještě hlídám kolegyni, co je na měsíční dovolené, neskutečně dementního králíka jménem Bobik…bohužel si plete čekanku s mými prsty.

Protože mi už ale nezbývají síly na vymýšlení blbostí na tyto stránky, nabízím Vám jinou zábavu. Na základě empirického průzkumu provedeného mezi svými známými a kamarády jsem zjistila, že nikdo nezná stránky české analogie Youtube, a to Tv Stream.

Ne, že bych se kdy na nějaké klipy tam nabízené dívala, sleduju ale svědomitě díl po dílu potrefený seriál Gynekologie 2, který pro Stream plodí Čtvrtníček a jeho parta. Některé díly jsou slabší, ale essentiel stojí za to. Takže enjoy!

Že by se blýskalo na lepší časy?

Zde oficiální dokument z Ministère de l´emploi, de la cohésion sociale et du logement:

NOTE D´INFORMATION

Ressortissants d´un nouvel État membre titulaires d´un master

En application de la loi n^o 2006–911 du 24 juillet 2006, article 23 les ressortissants de l´Union Européenne pendant le temps de validité des mesures transitoires (Pologne, République thèque, Hongrie, Estonie, Slovénie, Lettonie, Lituanie, Slovaquie), s´ils ont achevé avec succès un cycle de formation conduisant à un diplôme au moins équivalant au master, ne sont pas soumis à la détention d´un titre de séjour pour exercer une activité professionnelle en France.

L´exonération de l´obligation d´un titre de séjour pour ces mêmes ressortissants s´accompagne de la suppression de l´obligation de détenir une autorisation de travail. Les ressortissants d´un des huit pays auxquels sont appliquées des mesures transitoires peuvent donc séjourner et travailler en France sous couvert de leur passeport ou de leur carte d´identité en cours de validité. Il n´y a donc plus lieu de leur délivrer d´autorisation du travail.

Ces dispositions dès lors qu´elles ne nécessitent aucune mesure spécifique de mise en ouvre, peuvent être d´ores et déjà appliquées.

Direction départementale du travail, de l´emploi et de la formation professionnelle

Lovcovy zápisky … z Londýna

Vydali jsme se na prodloužený víkend za kanál. Lépe řečeno jsme tam jeli pod kanálem, neb ode dne úžasného vynálezu tunelu pod La Manche se člověk z centra Paris dostane do centra Londýna za bratru 2,5 hodiny jízdy vlakem Eurostar. Kdyby na palubě v našem voiture nebyl 11. členný fotbalový tým zhruba desetiletých permanentně ječících kluků, dalo by se říct, že už jen ta cesta je výtečný zážitek...

Není asi nic překvapivého, že britské počasí dostálo své pověsti a téměř po celou dobu naší přítomnosti na ostrově pršelo až snad dokonce lilo. Na to jsme ale byli připraveni, na rozdíl od jiných věcí.
Za těch deset let, co jsem v Londonu nebyla, se docela hodně změnil. Nevím, jestli má město nějakého hlavního architekta, popřípadě commité, které by alespoň trochu korigovalo nově vznikající stavby, ale získala jsem dojem, že buď v UK tato funkce neexistuje, nebo ji zastává někdo, kdo je naprosto šialený. Ne že bych se považovala za konzervativního člověka, jsem pro neotřelé konstrukce, futuristické návrhy a Okurka jako taková se mi líbí (Freude, Freude...), ale při pohledu od řeky směr City má člověk pocit, že před ním stojí kočkopes domů, stylů, století, výšek a estetických střetů. Nabízí se:

Tento výhled od Oxo tower:

Tento z Tate Modern (tuny jeřábů...jsou tam všude!):

Tento z jižní promenády:

A tento z Tower Bridge:

A jak píšou v tomto článku a na tomto webu, bude daleko hůř.
Tak jsem si říkala, zlatá Paříž, v jejímž centru se nesmí nic takového provádět.

A vůbec je pravda, že jsem si říkala zlatá Paříž víckrát. Například v metru, kde spousta linek vypadá jako funiculairy na horách a kde i člověk normálně netrpící klaustrofobií začíná cítit nepříjemné pnutí nervů. Příjemná změna sice je, že drtivá většina lidí si v metru čte, ale tento intelektuální opar je poněkud zakalen tím, že například v páteční ranní špičce jede 1 metro za 12 minut na hlavní trati! Takže půlka lidí rezignuje, zatím druhá půlka nezřízeně kleje a jejich rozčílení nabírá na otáčkách taky v momentě, kdy se vlak neplánovaně zastaví a stojí a stojí. Lehce se teda stane, že jen cesta Waterloo – Bayswater vám zabere půlku doby trvání cesty Paris – London! Všeobecně jsem taky měla pocit, že většina lidí daleko víc spěchá, přičemž má nervy na pochodu. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidí freneticky běžet nahoru do jezdících schodů.

Nutno taky říct, že jsme za dobu pobytu viděli asi jen tři bezdomovce, a to ve střízlivém stavu. Naopak po příjezdu na Gare du Nord jich jen na lavičkách ve stanici metra spalo 10! V Paříži se mi zdá, že už tento problém přestávají mít ve svých rukou, žebráci tu rostou jako houby po dešti a čím dál tím víc se vnucují. Bohužel v tomto případě nefunguje efekt „čím víc něčeho je, tím míň mě to pálí“. Docela by mě zajímalo, co s něma v Londýně dělají, že nejsou nikde vidět.

Skvělé je, že některá muzea jsou v UK zadarmo, ale tento fakt je bohužel vyvážen davy lidí uvnitř. Například Tate Modern a Beaubourg: v první je daleko menší a hůř zorganizovaná sbírka, která se navíc nesmí fotit (kustodka říkala něco ve smyslu „protože ta díla mají copyright”), v druhém je sbírka o dost rozsáhlejší a fotit se smí (mais sans le flash, s´il vous plaît!). Že by ta plátna v Pompidou neměla copyright? Když se pak člověk vydá na placenou spešl výstavu, musí počítat s tím, že je zhruba 3x dražší než v Paris! My za nekřesťanské peníze viděli výstavu Dalího, jež je asi ze 50% stejná jak na Montmartru….

Milé bylo naopak to, že anglické hospůdky stále zůstaly stejně útulnými a že Guinness je stále stejně výživný. Angličané dokonce projevili na rozdíl od v tomto směru ignorantských Francouzů takovou osvícenost, že v pomalu každé druhé hospodě čepují Staropramen. I když na cedulích nabídky piva bylo několikrát napsáno Tchech beer…

Nejvíc z naší výpravy ale stejně chlastal medvěd J., který si oblíbil značku London Pride.

Tomu se ostatně výlet hrozně moc líbil, až na to už zmiňované upršené počasí.

Dokonce se mu podařilo najít si v Hyde Parku kamarádku!

Takže spokojenost na všech frontách.

Merde actually

To není aktuální stav mé mysli, ale titul druhého pokračování knihy Year in the Merde. Jak už to tak bývá, autor zjevně zaujat komerčním úspěchem prvního dílu, jal se vyplodit pokračování. To už je ale jen jakýsi slabší odvar; víc než popisům života v Paris se Stephen Clarke věnuje líčení strastí svého postelového života, respektive neschopnosti zakotvit se svou vyvolenou…Občas tam jsou světlé okamžiky, kdy se člověk zasměje, ale tentokrát je to příběh spíš srdceryvný než vtipný a poukazující na neduhy francouzské společnosti.

Takže ten název knihy vlastně docela sedí.

Royal versus Sarkozy

Tak jsem se včera večer u televizní debaty dost pobavila. Bylo jasné, že duel ukáže, kdo ví, o čem mluví, a kdo moc ne, ale že ten rozdíl bude tak markantní, mě trošku překvapilo. Madame Royal mi připadala, že potřebuje zhruba 50% své inteligence na zachování zdánlivě pokerové tváře, dalších 30% na evidentně nahraný úsměv na tváři /poté, co se na něj díváte dvě a půl hodiny v kuse, máte ho dost/ no a těch zbývajících 20% rozumu spotřebovala na vytváření ne/argumentů.
Takže jsme se od ní dozvěděli, že 35. hodinový pracovní týden je úplně v pohodě, i když kupní síla Francouzů klesá a platy stagnují; že lidé jsou u n a v e n í a proto nemohou víc pracovat; že je naprosto v pořádku, že někteří lidé přispívají na svou penzi kratší dobu než ostatní /protože rozdíl v délce života dělníka a vysokého funkcionáře je 7 let/, údajně se musí začít brát v potaz ještě víc náročnost povolání; že by se mělo postupně upouštět od atomové energie a hledat alternativnější řešení, protože na Francii je, aby svět vyléčila z globálního oteplování /mdr, už zase chtějí někoho spasit/; že je nutná částečná reforma penzijního systému, jež by se měl financovat z nějaké nové daně /ale jaká daň, její procento ani nic jiného o ní jsme se nedozvěděli/; penzijní reformu by také začala zrušením Loi Fillon /který až do roku 2020 garantuje vyplácení penzí bez schodku/; dále nám paní Royal jako bývalá ministryně školství řekla, že Sarkozyho vláda /v životě premiérem nebyl, pouze člen kabinetu/ zrušila 100 000 pracovních míst ve školství /pravda je ta, že platy na tyto místa přestaly spadat do národního rozpočtu, ale po decentralizaci patří do kompetencí regionů, takže zrušena nebyla, jen přemístěna/; její permanentní odpovědí na konkrétní otázky týkající se změn, které by si představovala, byla "to se ještě musí prodiskutovat s našimi sociálními partnery" popřípadě "o tom rozhodnou společná setkání s našimi sociálními partnery"; na adresu Turecka jsme se dozvěděli, že by zřejmě na nějakou dobu "pozastavila" jednání /která trvají bratru už několik desítek let/ aby po dalších diskuzích rozhodlo, co dál a tak dále a tak podobně.
Osobně bych při poslechu těchto a jiných perel asi propukla do hurónského smíchu, ale Sarkozy nehnul brvou. Z jiných indicií bylo ale vidět, co si o své protikandidátce myslí: na začátku mluvil k Royal víceméně normálně, pak na ni mluvil pomaleji a všechno jí pěkně vysvětloval /aby měla čas se chytnout a zhruba tušit, o čem se baví/ a nakonec se už ani moc neadresoval na ni, ale otáčel se čím dál tím víc na moderátorskou dvojici, tušice, že konstruktivního dialogu se nedočká.
Zajímavé taky bylo, když se Madame rozhořčila a začala poměrně nepříčetně ječet, na což jí Sarkozy řekl, že by měla jako potencionální budoucí prezidentka kontrolovat své emoce. Odpovědí bylo další ječení s obsahem " já se nerozčiluju, já jsem spravedlivě naštvaná aneb mě neruply nervy, já jsem se pouze rozhořčila" ... no legrace weliká.
Jako třešničku na dortu nám pak Madame naservírovala svůj závěrečný projev, ve kterém namísto stručného shrnutí své vize prohlásila, že "vím, že někteří z vás si mohou myslet, že na tuto funkci žena nestačí, ale uvědomte si, že ve světě to tak může fungovat, vezměte si třeba jen příklad Angely Merkel". Aha, děkujeme za zprávu. Drobný rozdíl je jen v tom, že Angela ví, o čem je řeč a je schopná nabídnout projekt řešící reálné problémy, a ne se pouze ohánět "nutným dialogem s našimi sociálními partnery". No prostě na mě zanechala paní Královská poněkud slepicoidní dojem.
Ne tak na mluvčího Madame -v dnešním LeMondu vyšlo: "Ségolène Royal a dominé le débat de A à Z. Il n'y a pas eu de moment où Nicolas Sarkozy a réussi à imposer un tant soit peu ses idées. Elle a gagné ce débat"
Tak to jsme se asi každý díval na nějakou jinou debatu nebo co.

Time for a Year in the Merde

Již jednou jsem zde psala o jedné povedené knížce tropící si žerty z Francouzů. Navnadilo mě to na četbu další knihy s obdobným tématem, tentokráte anglicky psané dílko z pera Stephena Clarka. A byla to ještě větší výživnost! Při četbě první půlky jsem propadala hysterickým záchvatům smíchu asi tak na každé páté straně. Manžel mé nadšení moc nekvitoval, protože jsem ho svým perlivým /sic!/ smíchem permanentně budila a navíc mu neustále něco nadšeně citovala.
Kostru knihy tvoří příběh anglického mladíka, který přichází do Paříže vytvořit v rámci jedné francouzské firmy síť čajoven na britský způsob. Jeho popisy a pozorování jsou tak neskutečně blízké realitě, až to hezké není. Naráží na problémy s bydlením, pobytovou a pracovní kartou, na neustálé stávky, na francouzský přístup k práci, na bojkot ze strany vlastních kolegů, na jejich pohled na Anglii, a vůbec na zbytek světa, na prapodivné vztahy a provázanost mezi lidmi z byznysu a politiky, na zdánlivou vstřícnost, za kterou se skrývá "dobrý úmysl", a samozřejmě taky v neposlední řadě na poměrně zvláštní způsob fungování partnerských vztahů. Srandu si dělá taky z Francouzské neschopnosti mluvit cizími jazyky a na neochotu přiznat, že cokoliv nefrancouzské může být dobré. Jen tak pro představu názvy kapitol.

Contents
Septembre: Never the deux shall meet
- Why the French distrust all English-speakers, and more particularly anyone who can't speak French (for example moi)
October: One foot in the merde
I visit different parts of Paris, touristy and less so, treading in plenty of dog-poop, literal and metaphorical
Novembre: Make yourself chez moi
Looking for an apartment. The garret myth - shared hole-in-the-floor toilets are "romantic"?
Décembre: God save the cuisine
With my palate attuned to French cuisine, I try my best to get nostalgic about British food
Janvier: A maison in the country
I discover the EU-subsidized quaintness of rural France and decide to buy a suspiciously cheap cottage.
Février: Make amour, not war
Tensions as the Iraq War looms. Meanwhile, a girl tries her best to turn me into a Latin lover with an intensive course in French sexual traditions.
Mars: The joy suppositories
I explore the France's wildly generous medical system, and even try out typical French "treatment by the back door"
Avril: Liberté, égalité, get out of my way
I find that the French are secretly quite fond of English-speakers after all. This is especially true of the exotic Florence.
Mai: 1968 and all that
With countless long week-ends, holiday allowances to be used up and the inevitable strikes, the French know that if you haven't finished your year's work by may 1, you're in the merde.
...
Původně jsem sem chtěla napsat pár záživných citací, ale jelikož jsem si nebyla schopna zapamatovat si ani jedno číslo stránky, kde se ty největší bomby nachází, tak si ten book asi budete muset pořídit, a dosyta se vysmát sami.
P.S.: Hned jak dočtu druhý díl, dám vědět, jestli i ten stojí za to.

Change!

jaro → teplo → slunce → energie → optimismus → radost → no more šedá → modrá / je dobrá/
and more:
fotografický aparát + výlety = spousta fotek → chuť se o ně podělit → flicker → nová rubrika Pictures
nechť se vám líbí!