Zde oficiální dokument z Ministère de l´emploi, de la cohésion sociale et du logement:
Ressortissants d´un nouvel État membre titulaires d´un master
TALKING MUCH ABOUT ONESELF CAN ALSO BE A MEANS TO CONCEAL ONESELF
Zde oficiální dokument z Ministère de l´emploi, de la cohésion sociale et du logement:
Ressortissants d´un nouvel État membre titulaires d´un master
Vydali jsme se na prodloužený víkend za kanál. Lépe řečeno jsme tam jeli pod kanálem, neb ode dne úžasného vynálezu tunelu pod
Není asi nic překvapivého, že britské počasí dostálo své pověsti a téměř po celou dobu naší přítomnosti na ostrově pršelo až snad dokonce lilo. Na to jsme ale byli připraveni, na rozdíl od jiných věcí.
Za těch deset let, co jsem v Londonu nebyla, se docela hodně změnil. Nevím, jestli má město nějakého hlavního architekta, popřípadě commité, které by alespoň trochu korigovalo nově vznikající stavby, ale získala jsem dojem, že buď v UK tato funkce neexistuje, nebo ji zastává někdo, kdo je naprosto šialený. Ne že bych se považovala za konzervativního člověka, jsem pro neotřelé konstrukce, futuristické návrhy a Okurka jako taková se mi líbí (Freude, Freude...), ale při pohledu od řeky směr City má člověk pocit, že před ním stojí kočkopes domů, stylů, století, výšek a estetických střetů. Nabízí se:
Tento výhled od Oxo tower:
Tento z Tate Modern (tuny jeřábů...jsou tam všude!):
Tento z jižní promenády:
A tento z Tower Bridge:
A jak píšou v tomto článku a na tomto webu, bude daleko hůř.
Tak jsem si říkala, zlatá Paříž, v jejímž centru se nesmí nic takového provádět.
A vůbec je pravda, že jsem si říkala zlatá Paříž víckrát. Například v metru, kde spousta linek vypadá jako funiculairy na horách a kde i člověk normálně netrpící klaustrofobií začíná cítit nepříjemné pnutí nervů. Příjemná změna sice je, že drtivá většina lidí si v metru čte, ale tento intelektuální opar je poněkud zakalen tím, že například v páteční ranní špičce jede 1 metro za 12 minut na hlavní trati! Takže půlka lidí rezignuje, zatím druhá půlka nezřízeně kleje a jejich rozčílení nabírá na otáčkách taky v momentě, kdy se vlak neplánovaně zastaví a stojí a stojí. Lehce se teda stane, že jen cesta Waterloo – Bayswater vám zabere půlku doby trvání cesty Paris – London! Všeobecně jsem taky měla pocit, že většina lidí daleko víc spěchá, přičemž má nervy na pochodu. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidí freneticky běžet nahoru do jezdících schodů.
Nutno taky říct, že jsme za dobu pobytu viděli asi jen tři bezdomovce, a to ve střízlivém stavu. Naopak po příjezdu na Gare du Nord jich jen na lavičkách ve stanici metra spalo 10! V Paříži se mi zdá, že už tento problém přestávají mít ve svých rukou, žebráci tu rostou jako houby po dešti a čím dál tím víc se vnucují. Bohužel v tomto případě nefunguje efekt „čím víc něčeho je, tím míň mě to pálí“. Docela by mě zajímalo, co s něma v Londýně dělají, že nejsou nikde vidět.
Skvělé je, že některá muzea jsou v UK zadarmo, ale tento fakt je bohužel vyvážen davy lidí uvnitř. Například Tate Modern a Beaubourg: v první je daleko menší a hůř zorganizovaná sbírka, která se navíc nesmí fotit (kustodka říkala něco ve smyslu „protože ta díla mají copyright”), v druhém je sbírka o dost rozsáhlejší a fotit se smí (mais sans le flash, s´il vous plaît!). Že by ta plátna v Pompidou neměla copyright? Když se pak člověk vydá na placenou spešl výstavu, musí počítat s tím, že je zhruba 3x dražší než v Paris! My za nekřesťanské peníze viděli výstavu Dalího, jež je asi ze 50% stejná jak na Montmartru….
Nejvíc z naší výpravy ale stejně chlastal medvěd J., který si oblíbil značku London Pride.
Tomu se ostatně výlet hrozně moc líbil, až na to už zmiňované upršené počasí.
Dokonce se mu podařilo najít si v Hyde Parku kamarádku!
Takže spokojenost na všech frontách.
To není aktuální stav mé mysli, ale titul druhého pokračování knihy Year in the Merde. Jak už to tak bývá, autor zjevně zaujat komerčním úspěchem prvního dílu, jal se vyplodit pokračování. To už je ale jen jakýsi slabší odvar; víc než popisům života v Paris se Stephen Clarke věnuje líčení strastí svého postelového života, respektive neschopnosti zakotvit se svou vyvolenou…Občas tam jsou světlé okamžiky, kdy se člověk zasměje, ale tentokrát je to příběh spíš srdceryvný než vtipný a poukazující na neduhy francouzské společnosti.
Takže ten název knihy vlastně docela sedí.