Pařížské paradoxy

Včera večer proběhla na ČC projekce filmu « Marcela » H. T., jedné z nekorunovaných to královen českého dokumentárního filmu. Pominu rýpavé poznámky na téma: nebyla jsem uvedena jako autorka minimálně jedné třetiny francouzských titulků… Nechť.
Po projekci se ale stala zajímavá scénka. Pár lidí sedělo později večer u stolu a autorka je posléze požádala, ať se jí podepíší do diáře, který zrovna zcela náhodně dostala.
Dávat autogram této dámě zdálo se mi poněkud nemístné, ale ona si trvala na svém. Zvláštní a klikaté jsou cesty osudu.

RESPECT ME aneb RESPEKT & ME

samochvála smrdí.
a mnozí si o mě budou myslet, že jsem ještě víc sebestředná, než se doposud domnívali.
a ano, masterpiece to není, ale na to vám kašlu. na hodinu během noci před odjezdem na dovolenou je to docela výkon.

střih

jednoho srpnového rána mě probudil ze spánku telefonát mého otce. podivná záležitost, neb mé blízké okolí ví, že neradno mě budit, respektive se mi hned snažit něco sdělit. začal mi vyprávět o tom, že právě snídá a že téměř se přidusil rohlíkem. inu smutná historka, říkám si. ale on se údajně málem přidusil, neb uzřel mé jméno v seriozním tisku.

klikaté jsou cesty osudu.