Nebudu zacházet do otřepaných frází a klišé a policistech. Pouze předestírám dvě nedávné historky:
Historka prvá.
Jedu si takto v podzimním nedělním odpoledni na velocipédu s manželem z Bouloňského lesíka domů. Slunce ještě svítí, listí padá, vzduch je svěží, jednoduše idylka. Cyklistická stezka nás navádí do míst k Charles de Gaulle Étoile, proslulého to kruháče u Vítězného oblouku. Odmítám tudy jet, přece jen počet aut a jízdních pruhů nejsou zárukou bezpečnosti. Má polovina tedy ne zcela spořádaně odbočuje z hlavní do vedlejší uličky. Já čekám na přechodu pro chodce a projedu na kole přes něj, pak najedu na chodník (široký, kde nejsou vůbec žádní chodci) a počítám, že manžela dojedu na další křižovatce, kde se k němu připojím už na cestu. Ale ejhle: na křižovatce policajt, který když mě spatří, vyráží ke mně. A že prý:
‚Slečno, doklad totožnosti.‘
- Ehm, pane orgáne, já jsem si jen tak vyjela ven, nic u sebe nemám‘. Orgán, byť sám původem z Afriky, zbystří a nazná, že si mě může jako cizince přistiženého bez papírů náležitě vychutnat.
‚ Tak to půjdeme na commissariat de la police.‘
- Neeee! Nešlo by to udělat nějak jinak? Manžel stojící opodál stále ve vozovce se přestává usmívat a míří pomalu ke mně.
‚ Víte, co jste spáchala? Jízda na kole po chodníku! To je za 90 euro.‘ A jal se vytahovat bločky z kapsy.
- Pane orgáne, jsem si vědomá svého přestupku, už to nikdy neudělám, ale v dané situaci mi to přišlo bezpečnější, než jet po cestě…
A tu se do příběhu vkládá manžel, stupňujíce intenzitu svého hlasu směrem na orgána: „ Devadesát euro ?! Devadesát euro ??! Devadesát euro ??! To nemůžete myslet vážně! Za špatné parkování se platí 15€! Na tom chodníku nikdo nebyl, neudělala nic hrozného… “
Orgán nevěřícně hledí. Já útrpně česky na manžela: nemáš u sebe 90 euro? Manžel polohlasně ke mně: „ Sedni na kolo a jedem, v žádném případě to neplať.“
Orgán trvá na svém: ‚ Commissariat a pokuta.‘
- Nešlo by to pro tentokrát prominout? Už to vážně nikdy neudělám!
„ Devadesát euro???! Devadesát euro ????! To nemyslíte vážně.“
Lidé se otáčejí. A na protějším chodníku jede cyklista na kole ….
Orgán to vzdává! Asi se mu zatočila hlava z tolikrát opakovaného „Devadesát euro?????!“ A nevzdává jen pokutu, ale rozmyslel si i výlet na commissariat, hurá!
NB: Každý den vidím desítky cyklistů jezdit na červenou, v protisměru, na chodníku, děti bez helem a jiné vychytávky.
Historka druhá.
Recepce Českého centra, 13.00, centrum se otvírá veřejnosti. Přímo přede dveřmi, na už tak úzkém chodníku, stojí zaparkovaný černý starý skútr Vespa. Skútr tam ve skutečnosti stojí už od devíti od rána. Do ČC se tedy dá vejít jen akrobatickým způsobem, nemluvě o normálních chodcích, kteří skáčou z chodníku do cesty, aby obstákl obešli. Skáčou tam, kudy jezdí rychle jak autobusy, tak taxíky. J. mě prosí, ať zavolám policajty, aby s tím něco udělali. Inu volám na préfecture de la police šestého okrsku. Vysvětlím paní, že nám nepříliš vhodně zaparkovaná motorka blokuje vchod do Centra a zároveň je překážkou pro chodce na ulici. Pohoršená dispečerka slibuje, že někoho pošle. Za půl hodinky hlídka naozaj dorazí, chvíli skútr obchází a pak se vydá sdělit mi výsledek své akce: jelikož skútr nemá SPZ a nepodařilo se najít ani číslo motoru, nemohou policisté nic dělat! Policie nemá způsob, jak zjistit majitele, tudíž ani jak ho potrestat, nemá právo se skútru dotknout a už vůbec ne ho nechat odtáhnout. Policistka ale radí, abychom odnesli skútr po setmění sami někam za roh, ve dvou to prý zvládneme. Jak prosté, drahý Watsone! A jako bonus po mně chce občanku a zapisuje si všechny mé údaje, prý se musí provést zápis o akci…
NB: Před pár měsíci dostal manžel pokutu 90 euro za neplatný techničák u dva měsíce nového (!) auta. Prošlý techničák měl proto, že préfecture nebyla sto včas mu vydat nový, se správným číslem nových SPZ, které jsme museli povinně mít…
