Tak tu máme zase víc než týden stávku. Podruhé v jednom měsíci. Dosáhla jsem už takového stupně otupění, že vývoj situace vůbec nesleduju. Bohužel Vám tedy neudělám radost žádným srdceryvným postem na téma ‚jak se nemůžu dostat do školy a vůbec je to celé příšerné.‘ Bydlím totiž pět minut pěšky od školy a jediné místo, kam se přes týden přemísťuji, jsou jardins de Tuileires, kam jezdím na kole házet koulema. Kovovýma, nebo z čeho že to jsou. Je ale pravdou, že jsem se tuto středu cestou dostala do zácpy i tak! Možná by bylo rychlejší jít to pěšky. Na cestu totiž vyjeli nejen sváteční řidiči, analogie možná s řidiči à la Uherské Hradiště, klobouk na hlavě a vajca na zadním skle; ale do sedel taky sedla spousta více či méně nadaných cyklistů, kteří vytváří na cestě vskutku smrtenou kombinaci. Takže stávky lokální MHD jdou naštěstí jaksi mimo mě, o stav dopravy se zajímám jen při blížícím se příjezdu návštěv, které nás v tomto měsíci obšťastňují královsky.

Druhé zklamání škodolibého čtenáře vyvstává z absence stávky školní. Od pár známých jsem zaregistrovala, že se nedostali do školy, protože ji blokuje pár nespokojenců s připravovanou změnou statutu vysokých škol a zákona o nich. Má škola je ale zoufale nudně konvenční a nikdo v ní nestávkuje. Můj život tedy postrádá i druhou dimenzi dobrodružného života potencionálně vyvstávající z mnohonásobného stávkového šílenství v této zemi. A tak je zde vše při starém, což je vlastně dobře.