Ehm, dobře, takže vezněme to všechno pěkně po pořádku…
Welcome
Přivítání v Marockém království, které získalo nezávislost na Francii v druhé polovině padesátých let minulého století, bylo zdlouhavé. Na letišti v Marrakéši, velikostí srovnatelném s bratislavským, jsme si postáli dobrou hodinku ve frontě, kterou celkem tvořilo asi 15 lidí. Povinností bylo vyplnit vstupní dotazník se všetečnými otázkami, mezi kterými snad chyběla jen ta na rodné příjmení prababičky. Úředník nebyl schopen pochopit, že dva cizinci pocházející z jedné země, přece jen jsme šli čelit byrokracii společně s mangelem najednou, mají pasy různých barev. Napřed dlouze zkoumal J. modrý a po důkladném studiu dokladu se zeptal, jestli je Polák. Netřeba připomínat, že název státu a instituce jež pas vydala, je na pase nejen anglicky a francouzsky, ale i arabsky…někde byla chyba. Nakonec ale razítko se vstupním číslem milosrdně bouchnul do pasu. Pak se vrhl na studium mého červeného pasu a obšťastnil ho taktéž. Celá procedura vypadala jako ohromný milodar úředníka, který bílé tváři dovolí vstoupit na jeho území, ale dočkali jsme se.
Hotel
Zcela prozíravě jsme si vybrali hotel pěti hvězdičkový, neb afrických pět odpovídá evropským zhruba třem. Předem jsme si na netu přečetli docela příšerné kritiky, ale nakonec to nebyla žádná hrůza. I když: hotel měl stát 10 minut pěšky před hlavním náměstím, nakonec to ale bylo pěšky dobrých 40 minut, protože i když se nacházel na jedné dlouhé ulici vedoucí až do středu města, zhruba v půlce byla ulice zatarasena, protože se na ní stavěl nový hotelový komplex – tudíž se muselo obcházet.
O luxusně vyhlížejícím hotelovém výtahu se víc dá říct, že nefungoval, než fungoval. Paradoxně jsme tedy po příjezdu měli na pokoj dovezené kufry poslíčkem, to ještě výtah fungoval. Naopak při odjezdu, ve 3 hodiny ráno (!!!) jsme si museli kufry sami stáhnout tři patra dolů, protože to už výtah nefungoval. Sám pokoj byl velký, čistý, i když dost tmavý. Měl dvě obrovské postele, balkon s výhledem na bazén a palmy. Pokojské se činily, jen nám zásadně odnášely ze záchodu druhou roli papíru, aby nám ji zas druhý den přinesly zpátky…Také splachování nic moc, ale detailů vás ušetřím. Výživné byly taky hotelové snídaně: po místnosti hopkali různí ptáčci a papkali, na co přišli. Zásadní strategickou chybou bylo dát si na talíř pečivo, nechat ho na stole a až pak se vydat pro nápoje. Ptáčci si šli hned zobnout nějakého toho croissantu. A ne, že by to obsluze vadilo. Pravidelně taky chyběly různé druhy propriet, jeden den misky, druhý den lžičky, třetí den horká voda. Taky se stalo, že člověk neměl na stole ubrousek, vedle stolu mu za zadkem stáli dva pikolíci, kteří si vesele povídali, ale pro ubrousek si člověk musel dojít sám, protože je to prostě nenapadne. Většina stolů se taky kývala, ale pokusy nějak je stabilizovat pomocí podložení personál jen nevěřícně sledoval. Takže teď si představte, jak to musí vypadat v méně ‚luxusním‘ hotelu. Popravdě řečeno, byla jsem docela ráda, že jsme se vždy večer mohli vrátit do izolovaného komplexu, kde byl klid, bezpečno, žádný smog ani hluk a relativně dobrý servis. Sranda byla, když jsme později zjistili, že hotelů Royal Mirage Marrakech je ve městě víc, jeden má přívlastek de Luxe, druhý stejnojmenný stojí asi 20 km jižně od města.Takže abychom předešli zmatení, taxikářům jsme říkali, ať si to namíří do ex Sheratonu, jen tak pro pořádek.
Doprava
Většinou jsme se pohybovali po vlastních, občas jsme si vzali taxíka, jednou jsme jeli koňským povozem a taky jsme si půjčili auto. U všech těchto dopravních způsobů, kromě vlastních nohou, se nás snažili lokální, oje….ehm, jak to říct slušně…obrat. O všem bylo nutno smlouvat a smlouvat a smlouvat. Blbý pak je, když člověk /jako například já/ naprosto nemá chuť, ani talent, ani nic, smlouvání se věnovat. Taxíky zásadně nemají taxametry, i když údajně je mají mít ze zákona všechny, jen jak vidí turistu, zakryjí ho velbloudí či jakou kůží. To je ostatně nejspíš místní specialitka: drtivá většina aut měla přední desku pokrytou nějakou takovou koženou ozdobičkou. Na ceně za jízdu je nutné se domluvit předem, jinak bude člověk obrán. Večer si pak účtovali speciální přirážku, zhruba 50%. Taxíky se pak dělí na petit taxi, většinou reprezentovanými Fiaty Uno, rok výroby bych tipovala tak na začátek devadesátých let, a pak na grand taxi, velké staré smradlavé mercedesy. Petit taxi byly přirozeně levnější než grand taxi. Za to grand taxi dokázali místní docela dobře využít: kolikrát jsme jich viděli jedním autem jet až 8. Pokud si někdo myslíte, že Praha je dopravní peklo, doporučuji trochu si zajezdit v Paříži: ale ani to nic není proti Maroku. Totální úlet: žádné blinkry, zato spousta houkání, žádné pruhy, na cestě se mísí strašně smrdící auta, koňské „rikši“, oslíci vezoucí vozík se zbožím, velké množství motorek a kol v naprosto dezolátním stavu a k tomu zmateně pobíhající turisti. Mopedy jsou taky kapitola sama pro sebe: na jednom jezdí většinou víc lidÍ najednou, bez problému se takhle vozí i malé děti na řídítkách, samozřejmě nikdo s helmou. Mopedníci jezdí navzdory zákazům vjezdu taky po všech úzkých uličkách, a priori pěších zónách, takže nenechat se tam srazit je docela kumšt. Vypracovali jsme si tak systém plížení se podél zdí, aby se nám nic nestalo. Motorkáři a kolaři taky tráví většinu dne opravováním a cíděním svých strojů v drobných uličkách. Nejlepší byli týpci, co si čistili motory mopedů, jejichž poločas rozpadu už dávno nastal, mokrou hadrou přímo na elektriku, ale s blaženým úsměvem na tváři. Stejně tak jako taxikáři, i vozkové koňských povozů a půjčovny aut to s drsným kapitalismem myslí úplně vážně. Za jeden den pronájmu již zmiňovaného Fiatu Uno v pubertálním věku zaplatíte bratru 45 ojro. Zhruba na stejnou sumu nás přišly pokuty, což bylo zcela nečekané. Na silnici se člověk sice může chovat jak naprostý hovád a ohrožovat celé širé okolí, ale rychlostní limity se prostě musí dodržovat. V jeden den jsme tak zaplatili pokutu dvakrát, i když jsme si to hlídali: tachometr ukazoval šedesát, ale dle radaru jsme prý jeli o deset víc, ale jestli to tak bylo, Alláh ví. Pozitivní na tom bylo aspoň bylo, že policajti se dali ukecat a z původních 400 dirhamů nám slevili. V prvním případě bez bločku, pěkně do kapsy, u druhé pokuty už s bločkem. No takže neber to. Myslím, že J. se ještě nestalo, aby schytal pokutu dvakrát za jeden den, za ten samý přestupek a navíc v den svých narozenin…Když si této informace policajti všimli, dokonce mu podali ruku a popřáli mu, ale nemilosrdně platit musel.
Jídlo a s tím věci spojené
Za žádných okolností člověk nemá pít vodu z vodovodu, takže jsme degustovali místní minerálky značky Sidi Ali a jiné. Nicméně hloupého Evropana to stejně dostalo: to když jsme si poslední večer v jednom à la západním baru dali whisky, ale s ledem! Došlo mi to až u poslední kapky, a doufala jsem opravdu jen marně, že to ten panák vyváží. Ne nadarmo jsem si s sebou vezla pakl Endiaronu, ehm.
Co se týče jídla, je nabídka docela limitované: couscous a různé tajine známe i z Paříže, takže překvapením byla snad jen pastilla, něco jako buď slaná nebo sladká kapsa plněná masem: já měla s kuřetem a mandlema, J. ji riskl plněnou holubem. Odvážlivec. Další pravidelně se objevující položkou na lístku byly různé merguez, neboli párečky, kefty a kebaby. Přiznám se, že po týdnu jsem měla chuť na pizzu. Na dezertech jsme moc nejezdili, protože jejich patisserie je hódně přeslazená. Nedbala jsem taky jednou varování průvodců a dala si v kultivovaně vypadajícím restaurantu salát, ale věru neměla jsem to dělat. Varují hlavně před špatně umytou zeleninou, respektive samotnou vodou, která zeleninu umývá, osobně si ale myslím, že mě dostala spíš ta zálivka, která měla konzistenci i barvu jako mlíko s něčím. Radši jsem nesondovala s čím, a lupla si pár zázračných pilulek.
Maroko jako muslimská země samozřejmě neuznává prodej a konzumaci alkoholu. Teda aspoň oficiálně. V našem hotelu a přilehlých restaurantech západního střihu, pro turisty, se dal po menším detektivním pátrání, alkohol sehnat. Dokonce jsme pak objevili i jen jeden místní obchod, kde prodávali jen chlast, nicméně poctivě zabalený do papíru a následně do černé tašky. V běžné místní restauraci si ale nedáte ani pivo, všichni frčí na sladkém mátovém čaji a tváří se u toho, že je to strašně baví. Průvodce ale zároveň psal, že alkoholismus je poměrně velkým problémem místní společnosti: to až po setmění se chlapi scházejí a popíjí jen mezi sebou v tajných alkoholových spolcích. Pár motajících postaviček jsme k večeru viděli, dokonce týpek v obchodě, kde jsme si kupovali několik párů domácích botek, byl úplně na šrot, ale spokojen. Dokonce si na nás pak druhý den pamatoval. Takže to je přece jen tak trošku pokrytecké, že.
Lidé
Kapitola to komplikovaná. Společnost se zdá docela liberální, škála ženského oblečení se pohybovala od pseudo západního stylu v jeansech, botách na jehlách a úplném tričku až po totální zahalení všeho s výjimkou zhruba půlmilimetrové škvíry na oči. Jeden den jsem si vyšla v sukni, ostatně tak jako spousta jiných turistek, nicméně pohledy právě těch nejvíc zahalených paní byly i přes úzkou mřížku nenávistné. Chlapi to oceňovali pokřikováním „gazelle“, prý je to místní výraz jak složit poklonu…Některé holky ale chodily po městě samy, bez doprovodu a dokonce posedávaly v cukrárnách – nikdy ale ne v kavárnách nebo restauracích! Nutno ale říct, že ty, které se snažily vypadat evropsky vypadaly především křečovitě, spíš jako parodie na západní styl. Co člověka bouchne do očí, je množství falešného oblečení, které na sobě všichni nosí. Na jakoukoliv značku si vzpomenete, máte ji mít, povětšinou za desetinu její ‚pravé‘ ceny. Nejvíc frčely velmi dobře udělané kabelky LV, boty a brýle. Na letišti v Paris jsem si ale přečetla, že ten, kdo bude chycen s padělkem může dostat pokutu až 300 000 € a trest odnětí svobody až do tří let, takže u nás se s tím nežertuje.
Základní problém, který může dovolenou v této zemi docela otrávit je už zmiňovaná chuť cizí tvář odrbat na každém rohu, spojená s neustálým vnucováním rad, zboží, prostě čehokoliv. Zásadní strategická chyba je motat se po úzkých uličkách Marrakéše s mapou v ruce, nedej bože se zastavit někde na rozcestí a rozjímat, kudy dál. V mžiku se kolem vás objeví několik dobrých srdcí, které vám ukazují směr, kam jít. Většina vás bude posílat na hlavní náměstí Jemaa el Fna, ale každý naprosto jiným směrem. Když jsme jednou hledali jednu přesnou ulici, tak nás ‚hodný‘ číšník poslal přesně opačným směrem. Jinak tito dobří lidé se vám hned po udělení rady nalepí na paty a nezbavíte se jich až do cíle, kde od vás budou vyžadovat patřičnou odměnu za to, že vám vlastně ukázali cestu. Naprosto nepochopitelný je pro ně pak argument, že přece máte svou mapu a podle ní se perfektně orientujete, tito ‚guides‘ vás budou prudit na každém kroku a neustále. Pakliže jsou podnapilí a vy jejich služby odmítnete, docela pěknou angličtinou vám řeknou fuck you. Další úskalí přejemné procházky jsou pak všemožní obchodníci, jejichž krámky lemují většinu uliček blízkých náměstí. Ulice s krámky se jmenují ‚souks‘ a jde většinou o úzké uličky, provizorně zastřešené, kde se nabízí cokoliv, na co si člověk vzpomene. Místní specialitou jsou takzvané babouches, něco jako papuče, buď z velbloudí nebo kraví kůže. Existují v mnoha pestrých barevných variacích a podle špičky se pozná, jakého jsou původu: do špičky jsou arabské, do obloučku berberské. Z kůže místního zvířectva se také vyrábějí nejrůznější kožené tašky, které jsou stejně jako rozličné boty za pakatel z evropského pohledu. Ukořistila jsem teda dvoje pravé kožené balerýnky a mangel si pořídil epesní křiklavě žluté domácí papučky arabského střihu, móc mu sluší. Nicméně zpět k prodavačům: tak jako všichni jiní se vás snaží co nejvíc natáhnout. Napřed vás skoro fyzicky odtáhnou do svého obchodu, pak dělají tanečky, když se optáte na cenu a ve výsledku ji dvoj až trojnásobně nadsadí a sadisticky sledují, jak se v tom smlouvání topíte, nejde vám to a pak se jen škodolibě smějí, jak na vás vydělali. Nutno pochopit, že pokud vám někdo nabídne zboží za 150, a vy jste ochotni zaplatit maximálně 120, musí se začít smlouvat na 70, 80. Já dělala neustále tu školáckou chybu, že jsem systematicky začínala už na maximální částce, kterou jsem byla ochotná dát…no prostě si tam na nás smlsli, no. Nejagresivnější asi byli prodavači v horách: zastavili jsme v jednom průsmyku, abychom si mohli vyfotit okolí a v mžiku se kolem nás vyrojilo několik ‚obchodníků‘ na mopedech, kteří zřejmě jistí každé auto oblastí projíždějící. Začali nám nabízet obligátní náramky a náhrdelníky „z pravého stříbra‘ (jasnééé), napřed jsme je zdvořile odmítli a postupně couvali směrem k autu, ale když jsme do něj nasedli a oni nám pootevřeným okýnkem začali házet své zboží do auta a pak křičet, že když ho máme, musíme za něj zaplatit, bylo to přece jen trošku moc. J. přece jen ale zjihlo srdce a chtěl si koupit aspoň jakousi vkusnou krabičku na haš nebo na co, týpek říkal, že za 10 dirhamů je naše. Tak dostal deset dirhamů, ale začal ječet, že nemyslel normální drihamy, ale berberské dirhamy, které jsou údajně stonásobkem marockého dirhamu…prostě se nám nikdo nemůže divit, že jsme zboží vyházeli ven, zavřeli okýnka a plnou parou ujeli. A mě ten den už ven z auta v horách nikdo nedostal.
Ona je docela škoda, že po pár zkušenostech člověk radši prchá nebo minimálně ignoruje každého, kdo se na něj obrátí byť jen pohledem, protože tím naprosto zaniká možnost promluvit si jen tak normálně a nezištně s domorodcem. Vlastně jsme ‚normálně‘ jen tak mluvili s jedním postarším pánem v jedné zahradě, který překvapil tím, že nejenže věděl, že Československo už neexistuje, ale ještě nám popřál hezký pobyt a chtěl nám bezplatně poradit, kam se dál vydat. To mi připadá na týdenní pobyt docela málo, ale that’s the way it is.
Marrakéš
Marrakéš je město čítající něco přes milion obyvatel, jeho nejhezčí částí je ale medina, neboli staré město. Čtvrtě za ním jsou docela hnusné, nové město je ale v plném boomu a staví se tam jak o život, zejména hotelové komplexy. Medina je obehnaná hradbami, a celé město je de facto meruňkově oranžové, protože taková je prostě v okolí hlína. Hradby tvoří asi 19 km pás, podél kterého se všude nachází marocké červeno zelené státní vlajky. Centrálním místem setkávání je hlavní náměstí Jemaa el Fna, údajně v překladu něco jako ‚místo setkání mrtvých‘, huhu. Má neurčitý tvar a je poset několika mešitami s minarety. Stranou hlavního náměstí ostatně stojí dominanta města, jeden obzvláště vysoký minaret (a blízko něj jsou výživné veřejné turecké záchodky, mám vyzkoušeno, nebrat!). Minaret a hlavní náměstí odděluje trojúhelník zeleně zvaný Square Foucauld. Bohužel v něm všude parkují koňské rikši, takže v teple (+ všudypřítomný smog) se dýchání v jeho okolí zdá býti nemožné. Na samotném náměstí je nespočet restaurací a čajoven různé úrovně, hlavně pak ale spousty různých stánků s občerstvením. Průvodce důrazně varoval před krásně vypadajícími stánky s čerstvých pomerančovým juice. Pomerančovníků je po celém městě jak dobrých, problém ale spočívá v tom, že, comme par hasard, prodavači prostě šmelí a do čerstvě vymačkané šťávy pokoutně přidávají taky obyčejnou vodu. To by se z toho jeden po….Dál nabízely stánky v kotli šneky, do těch jsem ale taky nešla, byť J. tvrdil, že byli výborní. Další krámky nabízely taky široký výběr sušeného ovoce a ořechů, jenže já bohužel viděla, jak na nich před otevřením posedávají tisícihlavá hejna much…Místní specialitkou jsou pak takové mobilní stánky, které jsou přes den zaparkované v jednom z přilehlých dvorů náměstí a kolem čtvrté hodiny odpoledne je borci vyvezou na náměstí, smontují, a začnou v nich vařit základní pokrmy jako couscous nebo různé špízy. Průvodce psal, že za malý peníz se tam člověk pěkně nadlábne. První den jsme se teda panicky nezkušeni nechali do jednoho takového stánku nalákat, nakonec nám ale předložili účet bratru dvojnásobný, než byla reálná hodnota. Tyto stánky zcela logicky produkují neskutečné množství kouře, který se pak mísí s kouřem z motorek a aut a vytváří docela specifický puch. Jak to tam musí vypadat v létě, kdy je kolem 40°C, si nechci ani představovat.
Kromě těchto stánkařů jsou na náměstí také všelijací lapáci turistů: krámkaři; dále pak ‚tradičně‘ odění staříci, kteří byť o ně jen zavadíš na mikrosekundu pohledem, chtějí finanční odměnu; ženské neustále pokřikující, jestli by slečna nechtěla hennový obrázek na ruku; bleděmodře odění muzikanti, kteří to mastili do bubnů plnou silou; zaříkávači kober, kteří s drobnějšími hady dělali nájezdy na turisty, pokoušejíc zavěsit jim hada na krk; trapitele opic, které za nima hopkaly na řetězu a pitvořily se do foťáků; černochy sedící na koberci, obklopení pštrosími vejci a rozličnými lektvary, barevnými lahvičkami a pilulkami a nákresy mega erekce, v nesrozumitelném jazyce nejspíš zaručujícími nekonečné blaho; skupinky něčeho jako muzikantů, kteří dělali divadlo sami pro sebe, ale hlavně pro místní muže (holka tam nebyla ani jedna), protože jazyk byl opět lokální; potom taky bezzubého dědu, co seděl na ušmudlané dece s houslema opřenýma o zem o šíleně něco fidlal, požadujíce za svou produkci taky tučný honorář; potom taky různě staré a špinavé děti, které nabízely sušenky podobné makarónům (jako z La Durée, ne těm těstovinovým), balíček kapesníků za ojro nebo jen tak pochtívali nějaký ten peníz, no a večer se k této výbušné směsi přidali taky pokoutní prodavači hašiše, kteří chodili po náměstí a směrem k turistům šeptali: hašiš, hašiš a J. si z nich dělal srandu a chodil a šeptal hašiš hašiš taky.
Kromě náměstí a již zmiňovaných souks jsou ve městě taky několikeré zahrady. Nejhezčí se jmenujou Majorelle a byly vytvořeny v okolí modré vily samotným Yves Saint Laurentem. S modrou dominantou se tu kloubí červená na chodnících, žlutě a zeleně malované květináče a různě barevná květena. V jezírcích jsou žabky a želvy, které si jinak pohybují i venku v krajině. Před hradbama jsme viděli kluka, co si z želvy dělal kopačák, ale jelikož se stmívalo a nikde nikdo, neodvážila jsem se mu nic říct, aby si neudělal kopačák taky ze mě. Druhé zahrady, do kterých jsme zavítali, se jmenují Jardins de la Menara, stejně jako ulice, ve které jsme bydleli, a jsou v nich stovky olivovníků a uprostřed olysalé umělé čtvercové jezírko, na jehož břehu byla tribuna. Marně jsem přemýšlela, proboha, k čemu tam jen in the middle of nowhere, je? Dělají snad v takovém konci světa něco jako kanoistické závody na klidné vodě umělého velkého bazénu? Jak poznamenal J., být takové místo někde ve Francii, ani o něj nezavadíme pohledem, ale tady jsme se usilovně snažili najít v něm nějakou vnitřní poezii, značně efemérní.
Vélety
Pekelným strojem Uno jsme podnikli dva vélety mimo Marrakéš a jeden den jsme si taky objeli její předměstí a palmový háj. Původně čítal asi 150 000 palem na jednom souvislém pozemku, ale v posledním desetiletí se začal háj parcelovat a vyrostly na něm golfová hřiště a luxusní rezidence francouzských filmových a hudebních hvězd. Ve zbylém porostu se prohání velbloudi na hřbetu s nepěkně namaškařenýma turistama v hábitech na sobě a na hlavě. Když jsme zastavili a jedněm takovým turistům se posmívali, přicupital k nám mohamedán, pokecal si s J. o Nedvědovi a upletl nám na památku z palmového listí dva velbloudy.
Dále jsme se pak vydali do hor, napřed do údolí Ourika a pak nahoru na horu do pohoří Atlas, do místa Oukaïmeden, kde je údajně nejvýše položená sjezdovka v Africe. Túrovali jsme vozítko přes mnohé berberské vesnice, a to, co člověk viděl, možná ani vidět nechtěl. Většinu vesnic tvořily splácané hliněné domy, bez oken, některé s mřížemi, satelity na nich ale nechyběly, ostatně tak jako skoro na každém jiném domě všude. Většina ušmudlaných obyvatel vesnice posedávala jen tak okolo ulice, popřípadě se věnovala oblíbené činnosti opravy a pulírování motorek. V nižších polohách jsme viděli děti jdoucí do či ze školy, jelikož ale bylo kolem jedenácté dopoledne, nemohli jsme se shodnout, jestli jdou teprve tam, nebo už zpět. Vy vyšších polohách bych si pak už povinnou školní docházkou nebyla tak jistá, protože otrhané děti tam většinou pásly kozy nebo ovce a natahovaly na cizácký vůz ruku s prosbou o nějaký ten dirham. Já jsem ale zcela zbaběle po předchozí zkušenosti s pojízdnými prodejci odmítala vylézt z auta a hlavně mé útroby se upínaly k představě návratu k hotelovému prkénku. Nahoru na horu jsme ale nakonec dojeli. Cesta končila přehrazením a berberem ve falešné tří proužkové bundě, který vyžadoval bakšiš za průjezd závorou, a to se ještě nevědělo, co je za ní. Takže jsme si jen vyfotili odraz hory v jezeru, do kterého údajně uměle vysadili pstruhy, aby měli turisti co v létě lovit, a odfrčeli jsme zpět do velkoměsta. Je ale fakt, že střídání krajiny od vyprahlé země, temně červené krajiny, přes zelené terasovité pásy jako v Asii až po zasněžené vrcholky, bylo impozantní.
Poslední vélet jsme podnikli v den již zmiňovaných pokutových J. narozenin, a to do města Essaouira, bývalého to Mogadoru, jehož medina je na seznamu památek chráněných UNESCO. Essaouira je oproti Marrakéši celá bílá (teda kdysi asi byla, teď má lehkou patinku) a modrá, takže vzdáleně může připomínat Řecko. Je relativně malá, skoro v centru města se nachází písková pláž, s naprosto fascinující jakože ‚glazurou’ na písku těsně před vodou, což v praxi znamená, že v písku se zrcadlí nebe – romantika jak vyšitá! Posílená o to víc, že přímo naproti pláži je ostrov Mogador, za který příšerně kýčovitě zapadalo obrovské slunce, uááááá a na horizontu pláže se procházeli velbloudi, ale i když drobně pršelo, bylo to úžasné. Na pláži jsem se dokonce ‚skamarádila‘ s dvěma autentickýma berberama bez zubů, kteří neuměli ani slovo francouzsky, ale posunkovou řečí mi naznačili, že by byli rádi, když už jsem teda po kotníky v tom Atlantiku, ať jim naberu do vědra vodu. Celá jsem se sice smáčela, ale radost byla veliká. Cestou do Essaoury jsme podél cesty viděli naprosto idylické scenérie z marockého venkova, kdy na stromech argan (česky??? každopádně pro botaniky je to latinsky dle Wiki Argania spinosa) ve větvích ve výšce několika metrů postávaly ovce a živily se tak říkajíc na vysoké noze. Další z prefíkaných triků lokálních jak donutit zastavit obrázkuchtivého cizince a požádat o nějaký ten peníz za to divotvorné představní…
Poučení z putování napříč krajinou je jednoznačné: čím blíž k přístavu, tím více evropeizovaná společnost, čím dál do vnitrozemí, tím větší středověk. Je fakt, že jsem čekala, že přece jen dlouholetý francouzský vliv na tuto zemi se projeví víc. Každopádně to celé stálo za to a je to nezapomenutelný clash of civilizations, abych tak citovala provařeného Huntingtona.
Au revoir
Při odletu bylo přidělení razítka jako povolení opustit zemi daleko rychlejší. Ostatně bylo pět hodin ráno a úředníci asi ještě chtěli mít klid. Jako vždy jsme si vybrali tu neproblematičtější a nejpomalejší frontu ze všech, kdy kousek před námi byl nějaký vousáč, kterého napřed odmítli pustit dál, ale po mírném povyku si odbavení vymohl. Rozhodně mě neuklidnilo, když jsme po sobě procházeli bezpečnostní kontrolou rámem a scannerem, protože slečna mající dozor nad scannerem, se dívala všude jinde jen ne na monitor. Takže i kdyby měl v tašce deset kilo dynamitu, nikdo by si toho nevšiml. Ono je krásné mít bezpečnostní směrnice, ale když nikdo jejich uplatnění nekontroluje, míjí se to jaksi účinkem. A jelikož Airbus byl jaksi plně v rukou Royal Air Maroc, nepřidalo mi na klidu ani neustálé hlášení pilota/letušek v arabštině. Když je člověk vystresovaný, dojde mu, že arabština zní zřejmě i při sebebanálnějším sdělení jako naléhavé hlášení o blížící katastrofě. Podezřelé mi přišlo, že to bylo jako s japonštinou: arabsky něco říkali hrozně dlouho a úpěnlivým tónem a ve francouzštině to dalo ve výsledku jen větu jako ‚za chvíli si budete moct koupit duty free produkty z našeho katalogu.‘
Nakonec jsem ale usnula a probudila se až v upršené Paris, kde na nás zase čekala ‚civilizace‘ a její shon.
Welcome
Přivítání v Marockém království, které získalo nezávislost na Francii v druhé polovině padesátých let minulého století, bylo zdlouhavé. Na letišti v Marrakéši, velikostí srovnatelném s bratislavským, jsme si postáli dobrou hodinku ve frontě, kterou celkem tvořilo asi 15 lidí. Povinností bylo vyplnit vstupní dotazník se všetečnými otázkami, mezi kterými snad chyběla jen ta na rodné příjmení prababičky. Úředník nebyl schopen pochopit, že dva cizinci pocházející z jedné země, přece jen jsme šli čelit byrokracii společně s mangelem najednou, mají pasy různých barev. Napřed dlouze zkoumal J. modrý a po důkladném studiu dokladu se zeptal, jestli je Polák. Netřeba připomínat, že název státu a instituce jež pas vydala, je na pase nejen anglicky a francouzsky, ale i arabsky…někde byla chyba. Nakonec ale razítko se vstupním číslem milosrdně bouchnul do pasu. Pak se vrhl na studium mého červeného pasu a obšťastnil ho taktéž. Celá procedura vypadala jako ohromný milodar úředníka, který bílé tváři dovolí vstoupit na jeho území, ale dočkali jsme se.
Hotel
Zcela prozíravě jsme si vybrali hotel pěti hvězdičkový, neb afrických pět odpovídá evropským zhruba třem. Předem jsme si na netu přečetli docela příšerné kritiky, ale nakonec to nebyla žádná hrůza. I když: hotel měl stát 10 minut pěšky před hlavním náměstím, nakonec to ale bylo pěšky dobrých 40 minut, protože i když se nacházel na jedné dlouhé ulici vedoucí až do středu města, zhruba v půlce byla ulice zatarasena, protože se na ní stavěl nový hotelový komplex – tudíž se muselo obcházet.
O luxusně vyhlížejícím hotelovém výtahu se víc dá říct, že nefungoval, než fungoval. Paradoxně jsme tedy po příjezdu měli na pokoj dovezené kufry poslíčkem, to ještě výtah fungoval. Naopak při odjezdu, ve 3 hodiny ráno (!!!) jsme si museli kufry sami stáhnout tři patra dolů, protože to už výtah nefungoval. Sám pokoj byl velký, čistý, i když dost tmavý. Měl dvě obrovské postele, balkon s výhledem na bazén a palmy. Pokojské se činily, jen nám zásadně odnášely ze záchodu druhou roli papíru, aby nám ji zas druhý den přinesly zpátky…Také splachování nic moc, ale detailů vás ušetřím. Výživné byly taky hotelové snídaně: po místnosti hopkali různí ptáčci a papkali, na co přišli. Zásadní strategickou chybou bylo dát si na talíř pečivo, nechat ho na stole a až pak se vydat pro nápoje. Ptáčci si šli hned zobnout nějakého toho croissantu. A ne, že by to obsluze vadilo. Pravidelně taky chyběly různé druhy propriet, jeden den misky, druhý den lžičky, třetí den horká voda. Taky se stalo, že člověk neměl na stole ubrousek, vedle stolu mu za zadkem stáli dva pikolíci, kteří si vesele povídali, ale pro ubrousek si člověk musel dojít sám, protože je to prostě nenapadne. Většina stolů se taky kývala, ale pokusy nějak je stabilizovat pomocí podložení personál jen nevěřícně sledoval. Takže teď si představte, jak to musí vypadat v méně ‚luxusním‘ hotelu. Popravdě řečeno, byla jsem docela ráda, že jsme se vždy večer mohli vrátit do izolovaného komplexu, kde byl klid, bezpečno, žádný smog ani hluk a relativně dobrý servis. Sranda byla, když jsme později zjistili, že hotelů Royal Mirage Marrakech je ve městě víc, jeden má přívlastek de Luxe, druhý stejnojmenný stojí asi 20 km jižně od města.Takže abychom předešli zmatení, taxikářům jsme říkali, ať si to namíří do ex Sheratonu, jen tak pro pořádek.
Doprava
Většinou jsme se pohybovali po vlastních, občas jsme si vzali taxíka, jednou jsme jeli koňským povozem a taky jsme si půjčili auto. U všech těchto dopravních způsobů, kromě vlastních nohou, se nás snažili lokální, oje….ehm, jak to říct slušně…obrat. O všem bylo nutno smlouvat a smlouvat a smlouvat. Blbý pak je, když člověk /jako například já/ naprosto nemá chuť, ani talent, ani nic, smlouvání se věnovat. Taxíky zásadně nemají taxametry, i když údajně je mají mít ze zákona všechny, jen jak vidí turistu, zakryjí ho velbloudí či jakou kůží. To je ostatně nejspíš místní specialitka: drtivá většina aut měla přední desku pokrytou nějakou takovou koženou ozdobičkou. Na ceně za jízdu je nutné se domluvit předem, jinak bude člověk obrán. Večer si pak účtovali speciální přirážku, zhruba 50%. Taxíky se pak dělí na petit taxi, většinou reprezentovanými Fiaty Uno, rok výroby bych tipovala tak na začátek devadesátých let, a pak na grand taxi, velké staré smradlavé mercedesy. Petit taxi byly přirozeně levnější než grand taxi. Za to grand taxi dokázali místní docela dobře využít: kolikrát jsme jich viděli jedním autem jet až 8. Pokud si někdo myslíte, že Praha je dopravní peklo, doporučuji trochu si zajezdit v Paříži: ale ani to nic není proti Maroku. Totální úlet: žádné blinkry, zato spousta houkání, žádné pruhy, na cestě se mísí strašně smrdící auta, koňské „rikši“, oslíci vezoucí vozík se zbožím, velké množství motorek a kol v naprosto dezolátním stavu a k tomu zmateně pobíhající turisti. Mopedy jsou taky kapitola sama pro sebe: na jednom jezdí většinou víc lidÍ najednou, bez problému se takhle vozí i malé děti na řídítkách, samozřejmě nikdo s helmou. Mopedníci jezdí navzdory zákazům vjezdu taky po všech úzkých uličkách, a priori pěších zónách, takže nenechat se tam srazit je docela kumšt. Vypracovali jsme si tak systém plížení se podél zdí, aby se nám nic nestalo. Motorkáři a kolaři taky tráví většinu dne opravováním a cíděním svých strojů v drobných uličkách. Nejlepší byli týpci, co si čistili motory mopedů, jejichž poločas rozpadu už dávno nastal, mokrou hadrou přímo na elektriku, ale s blaženým úsměvem na tváři. Stejně tak jako taxikáři, i vozkové koňských povozů a půjčovny aut to s drsným kapitalismem myslí úplně vážně. Za jeden den pronájmu již zmiňovaného Fiatu Uno v pubertálním věku zaplatíte bratru 45 ojro. Zhruba na stejnou sumu nás přišly pokuty, což bylo zcela nečekané. Na silnici se člověk sice může chovat jak naprostý hovád a ohrožovat celé širé okolí, ale rychlostní limity se prostě musí dodržovat. V jeden den jsme tak zaplatili pokutu dvakrát, i když jsme si to hlídali: tachometr ukazoval šedesát, ale dle radaru jsme prý jeli o deset víc, ale jestli to tak bylo, Alláh ví. Pozitivní na tom bylo aspoň bylo, že policajti se dali ukecat a z původních 400 dirhamů nám slevili. V prvním případě bez bločku, pěkně do kapsy, u druhé pokuty už s bločkem. No takže neber to. Myslím, že J. se ještě nestalo, aby schytal pokutu dvakrát za jeden den, za ten samý přestupek a navíc v den svých narozenin…Když si této informace policajti všimli, dokonce mu podali ruku a popřáli mu, ale nemilosrdně platit musel.
Jídlo a s tím věci spojené
Za žádných okolností člověk nemá pít vodu z vodovodu, takže jsme degustovali místní minerálky značky Sidi Ali a jiné. Nicméně hloupého Evropana to stejně dostalo: to když jsme si poslední večer v jednom à la západním baru dali whisky, ale s ledem! Došlo mi to až u poslední kapky, a doufala jsem opravdu jen marně, že to ten panák vyváží. Ne nadarmo jsem si s sebou vezla pakl Endiaronu, ehm.
Co se týče jídla, je nabídka docela limitované: couscous a různé tajine známe i z Paříže, takže překvapením byla snad jen pastilla, něco jako buď slaná nebo sladká kapsa plněná masem: já měla s kuřetem a mandlema, J. ji riskl plněnou holubem. Odvážlivec. Další pravidelně se objevující položkou na lístku byly různé merguez, neboli párečky, kefty a kebaby. Přiznám se, že po týdnu jsem měla chuť na pizzu. Na dezertech jsme moc nejezdili, protože jejich patisserie je hódně přeslazená. Nedbala jsem taky jednou varování průvodců a dala si v kultivovaně vypadajícím restaurantu salát, ale věru neměla jsem to dělat. Varují hlavně před špatně umytou zeleninou, respektive samotnou vodou, která zeleninu umývá, osobně si ale myslím, že mě dostala spíš ta zálivka, která měla konzistenci i barvu jako mlíko s něčím. Radši jsem nesondovala s čím, a lupla si pár zázračných pilulek.
Maroko jako muslimská země samozřejmě neuznává prodej a konzumaci alkoholu. Teda aspoň oficiálně. V našem hotelu a přilehlých restaurantech západního střihu, pro turisty, se dal po menším detektivním pátrání, alkohol sehnat. Dokonce jsme pak objevili i jen jeden místní obchod, kde prodávali jen chlast, nicméně poctivě zabalený do papíru a následně do černé tašky. V běžné místní restauraci si ale nedáte ani pivo, všichni frčí na sladkém mátovém čaji a tváří se u toho, že je to strašně baví. Průvodce ale zároveň psal, že alkoholismus je poměrně velkým problémem místní společnosti: to až po setmění se chlapi scházejí a popíjí jen mezi sebou v tajných alkoholových spolcích. Pár motajících postaviček jsme k večeru viděli, dokonce týpek v obchodě, kde jsme si kupovali několik párů domácích botek, byl úplně na šrot, ale spokojen. Dokonce si na nás pak druhý den pamatoval. Takže to je přece jen tak trošku pokrytecké, že.
Lidé
Kapitola to komplikovaná. Společnost se zdá docela liberální, škála ženského oblečení se pohybovala od pseudo západního stylu v jeansech, botách na jehlách a úplném tričku až po totální zahalení všeho s výjimkou zhruba půlmilimetrové škvíry na oči. Jeden den jsem si vyšla v sukni, ostatně tak jako spousta jiných turistek, nicméně pohledy právě těch nejvíc zahalených paní byly i přes úzkou mřížku nenávistné. Chlapi to oceňovali pokřikováním „gazelle“, prý je to místní výraz jak složit poklonu…Některé holky ale chodily po městě samy, bez doprovodu a dokonce posedávaly v cukrárnách – nikdy ale ne v kavárnách nebo restauracích! Nutno ale říct, že ty, které se snažily vypadat evropsky vypadaly především křečovitě, spíš jako parodie na západní styl. Co člověka bouchne do očí, je množství falešného oblečení, které na sobě všichni nosí. Na jakoukoliv značku si vzpomenete, máte ji mít, povětšinou za desetinu její ‚pravé‘ ceny. Nejvíc frčely velmi dobře udělané kabelky LV, boty a brýle. Na letišti v Paris jsem si ale přečetla, že ten, kdo bude chycen s padělkem může dostat pokutu až 300 000 € a trest odnětí svobody až do tří let, takže u nás se s tím nežertuje.
Základní problém, který může dovolenou v této zemi docela otrávit je už zmiňovaná chuť cizí tvář odrbat na každém rohu, spojená s neustálým vnucováním rad, zboží, prostě čehokoliv. Zásadní strategická chyba je motat se po úzkých uličkách Marrakéše s mapou v ruce, nedej bože se zastavit někde na rozcestí a rozjímat, kudy dál. V mžiku se kolem vás objeví několik dobrých srdcí, které vám ukazují směr, kam jít. Většina vás bude posílat na hlavní náměstí Jemaa el Fna, ale každý naprosto jiným směrem. Když jsme jednou hledali jednu přesnou ulici, tak nás ‚hodný‘ číšník poslal přesně opačným směrem. Jinak tito dobří lidé se vám hned po udělení rady nalepí na paty a nezbavíte se jich až do cíle, kde od vás budou vyžadovat patřičnou odměnu za to, že vám vlastně ukázali cestu. Naprosto nepochopitelný je pro ně pak argument, že přece máte svou mapu a podle ní se perfektně orientujete, tito ‚guides‘ vás budou prudit na každém kroku a neustále. Pakliže jsou podnapilí a vy jejich služby odmítnete, docela pěknou angličtinou vám řeknou fuck you. Další úskalí přejemné procházky jsou pak všemožní obchodníci, jejichž krámky lemují většinu uliček blízkých náměstí. Ulice s krámky se jmenují ‚souks‘ a jde většinou o úzké uličky, provizorně zastřešené, kde se nabízí cokoliv, na co si člověk vzpomene. Místní specialitou jsou takzvané babouches, něco jako papuče, buď z velbloudí nebo kraví kůže. Existují v mnoha pestrých barevných variacích a podle špičky se pozná, jakého jsou původu: do špičky jsou arabské, do obloučku berberské. Z kůže místního zvířectva se také vyrábějí nejrůznější kožené tašky, které jsou stejně jako rozličné boty za pakatel z evropského pohledu. Ukořistila jsem teda dvoje pravé kožené balerýnky a mangel si pořídil epesní křiklavě žluté domácí papučky arabského střihu, móc mu sluší. Nicméně zpět k prodavačům: tak jako všichni jiní se vás snaží co nejvíc natáhnout. Napřed vás skoro fyzicky odtáhnou do svého obchodu, pak dělají tanečky, když se optáte na cenu a ve výsledku ji dvoj až trojnásobně nadsadí a sadisticky sledují, jak se v tom smlouvání topíte, nejde vám to a pak se jen škodolibě smějí, jak na vás vydělali. Nutno pochopit, že pokud vám někdo nabídne zboží za 150, a vy jste ochotni zaplatit maximálně 120, musí se začít smlouvat na 70, 80. Já dělala neustále tu školáckou chybu, že jsem systematicky začínala už na maximální částce, kterou jsem byla ochotná dát…no prostě si tam na nás smlsli, no. Nejagresivnější asi byli prodavači v horách: zastavili jsme v jednom průsmyku, abychom si mohli vyfotit okolí a v mžiku se kolem nás vyrojilo několik ‚obchodníků‘ na mopedech, kteří zřejmě jistí každé auto oblastí projíždějící. Začali nám nabízet obligátní náramky a náhrdelníky „z pravého stříbra‘ (jasnééé), napřed jsme je zdvořile odmítli a postupně couvali směrem k autu, ale když jsme do něj nasedli a oni nám pootevřeným okýnkem začali házet své zboží do auta a pak křičet, že když ho máme, musíme za něj zaplatit, bylo to přece jen trošku moc. J. přece jen ale zjihlo srdce a chtěl si koupit aspoň jakousi vkusnou krabičku na haš nebo na co, týpek říkal, že za 10 dirhamů je naše. Tak dostal deset dirhamů, ale začal ječet, že nemyslel normální drihamy, ale berberské dirhamy, které jsou údajně stonásobkem marockého dirhamu…prostě se nám nikdo nemůže divit, že jsme zboží vyházeli ven, zavřeli okýnka a plnou parou ujeli. A mě ten den už ven z auta v horách nikdo nedostal.
Ona je docela škoda, že po pár zkušenostech člověk radši prchá nebo minimálně ignoruje každého, kdo se na něj obrátí byť jen pohledem, protože tím naprosto zaniká možnost promluvit si jen tak normálně a nezištně s domorodcem. Vlastně jsme ‚normálně‘ jen tak mluvili s jedním postarším pánem v jedné zahradě, který překvapil tím, že nejenže věděl, že Československo už neexistuje, ale ještě nám popřál hezký pobyt a chtěl nám bezplatně poradit, kam se dál vydat. To mi připadá na týdenní pobyt docela málo, ale that’s the way it is.
Marrakéš
Marrakéš je město čítající něco přes milion obyvatel, jeho nejhezčí částí je ale medina, neboli staré město. Čtvrtě za ním jsou docela hnusné, nové město je ale v plném boomu a staví se tam jak o život, zejména hotelové komplexy. Medina je obehnaná hradbami, a celé město je de facto meruňkově oranžové, protože taková je prostě v okolí hlína. Hradby tvoří asi 19 km pás, podél kterého se všude nachází marocké červeno zelené státní vlajky. Centrálním místem setkávání je hlavní náměstí Jemaa el Fna, údajně v překladu něco jako ‚místo setkání mrtvých‘, huhu. Má neurčitý tvar a je poset několika mešitami s minarety. Stranou hlavního náměstí ostatně stojí dominanta města, jeden obzvláště vysoký minaret (a blízko něj jsou výživné veřejné turecké záchodky, mám vyzkoušeno, nebrat!). Minaret a hlavní náměstí odděluje trojúhelník zeleně zvaný Square Foucauld. Bohužel v něm všude parkují koňské rikši, takže v teple (+ všudypřítomný smog) se dýchání v jeho okolí zdá býti nemožné. Na samotném náměstí je nespočet restaurací a čajoven různé úrovně, hlavně pak ale spousty různých stánků s občerstvením. Průvodce důrazně varoval před krásně vypadajícími stánky s čerstvých pomerančovým juice. Pomerančovníků je po celém městě jak dobrých, problém ale spočívá v tom, že, comme par hasard, prodavači prostě šmelí a do čerstvě vymačkané šťávy pokoutně přidávají taky obyčejnou vodu. To by se z toho jeden po….Dál nabízely stánky v kotli šneky, do těch jsem ale taky nešla, byť J. tvrdil, že byli výborní. Další krámky nabízely taky široký výběr sušeného ovoce a ořechů, jenže já bohužel viděla, jak na nich před otevřením posedávají tisícihlavá hejna much…Místní specialitkou jsou pak takové mobilní stánky, které jsou přes den zaparkované v jednom z přilehlých dvorů náměstí a kolem čtvrté hodiny odpoledne je borci vyvezou na náměstí, smontují, a začnou v nich vařit základní pokrmy jako couscous nebo různé špízy. Průvodce psal, že za malý peníz se tam člověk pěkně nadlábne. První den jsme se teda panicky nezkušeni nechali do jednoho takového stánku nalákat, nakonec nám ale předložili účet bratru dvojnásobný, než byla reálná hodnota. Tyto stánky zcela logicky produkují neskutečné množství kouře, který se pak mísí s kouřem z motorek a aut a vytváří docela specifický puch. Jak to tam musí vypadat v létě, kdy je kolem 40°C, si nechci ani představovat.
Kromě těchto stánkařů jsou na náměstí také všelijací lapáci turistů: krámkaři; dále pak ‚tradičně‘ odění staříci, kteří byť o ně jen zavadíš na mikrosekundu pohledem, chtějí finanční odměnu; ženské neustále pokřikující, jestli by slečna nechtěla hennový obrázek na ruku; bleděmodře odění muzikanti, kteří to mastili do bubnů plnou silou; zaříkávači kober, kteří s drobnějšími hady dělali nájezdy na turisty, pokoušejíc zavěsit jim hada na krk; trapitele opic, které za nima hopkaly na řetězu a pitvořily se do foťáků; černochy sedící na koberci, obklopení pštrosími vejci a rozličnými lektvary, barevnými lahvičkami a pilulkami a nákresy mega erekce, v nesrozumitelném jazyce nejspíš zaručujícími nekonečné blaho; skupinky něčeho jako muzikantů, kteří dělali divadlo sami pro sebe, ale hlavně pro místní muže (holka tam nebyla ani jedna), protože jazyk byl opět lokální; potom taky bezzubého dědu, co seděl na ušmudlané dece s houslema opřenýma o zem o šíleně něco fidlal, požadujíce za svou produkci taky tučný honorář; potom taky různě staré a špinavé děti, které nabízely sušenky podobné makarónům (jako z La Durée, ne těm těstovinovým), balíček kapesníků za ojro nebo jen tak pochtívali nějaký ten peníz, no a večer se k této výbušné směsi přidali taky pokoutní prodavači hašiše, kteří chodili po náměstí a směrem k turistům šeptali: hašiš, hašiš a J. si z nich dělal srandu a chodil a šeptal hašiš hašiš taky.
Kromě náměstí a již zmiňovaných souks jsou ve městě taky několikeré zahrady. Nejhezčí se jmenujou Majorelle a byly vytvořeny v okolí modré vily samotným Yves Saint Laurentem. S modrou dominantou se tu kloubí červená na chodnících, žlutě a zeleně malované květináče a různě barevná květena. V jezírcích jsou žabky a želvy, které si jinak pohybují i venku v krajině. Před hradbama jsme viděli kluka, co si z želvy dělal kopačák, ale jelikož se stmívalo a nikde nikdo, neodvážila jsem se mu nic říct, aby si neudělal kopačák taky ze mě. Druhé zahrady, do kterých jsme zavítali, se jmenují Jardins de la Menara, stejně jako ulice, ve které jsme bydleli, a jsou v nich stovky olivovníků a uprostřed olysalé umělé čtvercové jezírko, na jehož břehu byla tribuna. Marně jsem přemýšlela, proboha, k čemu tam jen in the middle of nowhere, je? Dělají snad v takovém konci světa něco jako kanoistické závody na klidné vodě umělého velkého bazénu? Jak poznamenal J., být takové místo někde ve Francii, ani o něj nezavadíme pohledem, ale tady jsme se usilovně snažili najít v něm nějakou vnitřní poezii, značně efemérní.
Vélety
Pekelným strojem Uno jsme podnikli dva vélety mimo Marrakéš a jeden den jsme si taky objeli její předměstí a palmový háj. Původně čítal asi 150 000 palem na jednom souvislém pozemku, ale v posledním desetiletí se začal háj parcelovat a vyrostly na něm golfová hřiště a luxusní rezidence francouzských filmových a hudebních hvězd. Ve zbylém porostu se prohání velbloudi na hřbetu s nepěkně namaškařenýma turistama v hábitech na sobě a na hlavě. Když jsme zastavili a jedněm takovým turistům se posmívali, přicupital k nám mohamedán, pokecal si s J. o Nedvědovi a upletl nám na památku z palmového listí dva velbloudy.
Dále jsme se pak vydali do hor, napřed do údolí Ourika a pak nahoru na horu do pohoří Atlas, do místa Oukaïmeden, kde je údajně nejvýše položená sjezdovka v Africe. Túrovali jsme vozítko přes mnohé berberské vesnice, a to, co člověk viděl, možná ani vidět nechtěl. Většinu vesnic tvořily splácané hliněné domy, bez oken, některé s mřížemi, satelity na nich ale nechyběly, ostatně tak jako skoro na každém jiném domě všude. Většina ušmudlaných obyvatel vesnice posedávala jen tak okolo ulice, popřípadě se věnovala oblíbené činnosti opravy a pulírování motorek. V nižších polohách jsme viděli děti jdoucí do či ze školy, jelikož ale bylo kolem jedenácté dopoledne, nemohli jsme se shodnout, jestli jdou teprve tam, nebo už zpět. Vy vyšších polohách bych si pak už povinnou školní docházkou nebyla tak jistá, protože otrhané děti tam většinou pásly kozy nebo ovce a natahovaly na cizácký vůz ruku s prosbou o nějaký ten dirham. Já jsem ale zcela zbaběle po předchozí zkušenosti s pojízdnými prodejci odmítala vylézt z auta a hlavně mé útroby se upínaly k představě návratu k hotelovému prkénku. Nahoru na horu jsme ale nakonec dojeli. Cesta končila přehrazením a berberem ve falešné tří proužkové bundě, který vyžadoval bakšiš za průjezd závorou, a to se ještě nevědělo, co je za ní. Takže jsme si jen vyfotili odraz hory v jezeru, do kterého údajně uměle vysadili pstruhy, aby měli turisti co v létě lovit, a odfrčeli jsme zpět do velkoměsta. Je ale fakt, že střídání krajiny od vyprahlé země, temně červené krajiny, přes zelené terasovité pásy jako v Asii až po zasněžené vrcholky, bylo impozantní.
Poslední vélet jsme podnikli v den již zmiňovaných pokutových J. narozenin, a to do města Essaouira, bývalého to Mogadoru, jehož medina je na seznamu památek chráněných UNESCO. Essaouira je oproti Marrakéši celá bílá (teda kdysi asi byla, teď má lehkou patinku) a modrá, takže vzdáleně může připomínat Řecko. Je relativně malá, skoro v centru města se nachází písková pláž, s naprosto fascinující jakože ‚glazurou’ na písku těsně před vodou, což v praxi znamená, že v písku se zrcadlí nebe – romantika jak vyšitá! Posílená o to víc, že přímo naproti pláži je ostrov Mogador, za který příšerně kýčovitě zapadalo obrovské slunce, uááááá a na horizontu pláže se procházeli velbloudi, ale i když drobně pršelo, bylo to úžasné. Na pláži jsem se dokonce ‚skamarádila‘ s dvěma autentickýma berberama bez zubů, kteří neuměli ani slovo francouzsky, ale posunkovou řečí mi naznačili, že by byli rádi, když už jsem teda po kotníky v tom Atlantiku, ať jim naberu do vědra vodu. Celá jsem se sice smáčela, ale radost byla veliká. Cestou do Essaoury jsme podél cesty viděli naprosto idylické scenérie z marockého venkova, kdy na stromech argan (česky??? každopádně pro botaniky je to latinsky dle Wiki Argania spinosa) ve větvích ve výšce několika metrů postávaly ovce a živily se tak říkajíc na vysoké noze. Další z prefíkaných triků lokálních jak donutit zastavit obrázkuchtivého cizince a požádat o nějaký ten peníz za to divotvorné představní…
Poučení z putování napříč krajinou je jednoznačné: čím blíž k přístavu, tím více evropeizovaná společnost, čím dál do vnitrozemí, tím větší středověk. Je fakt, že jsem čekala, že přece jen dlouholetý francouzský vliv na tuto zemi se projeví víc. Každopádně to celé stálo za to a je to nezapomenutelný clash of civilizations, abych tak citovala provařeného Huntingtona.
Au revoir
Při odletu bylo přidělení razítka jako povolení opustit zemi daleko rychlejší. Ostatně bylo pět hodin ráno a úředníci asi ještě chtěli mít klid. Jako vždy jsme si vybrali tu neproblematičtější a nejpomalejší frontu ze všech, kdy kousek před námi byl nějaký vousáč, kterého napřed odmítli pustit dál, ale po mírném povyku si odbavení vymohl. Rozhodně mě neuklidnilo, když jsme po sobě procházeli bezpečnostní kontrolou rámem a scannerem, protože slečna mající dozor nad scannerem, se dívala všude jinde jen ne na monitor. Takže i kdyby měl v tašce deset kilo dynamitu, nikdo by si toho nevšiml. Ono je krásné mít bezpečnostní směrnice, ale když nikdo jejich uplatnění nekontroluje, míjí se to jaksi účinkem. A jelikož Airbus byl jaksi plně v rukou Royal Air Maroc, nepřidalo mi na klidu ani neustálé hlášení pilota/letušek v arabštině. Když je člověk vystresovaný, dojde mu, že arabština zní zřejmě i při sebebanálnějším sdělení jako naléhavé hlášení o blížící katastrofě. Podezřelé mi přišlo, že to bylo jako s japonštinou: arabsky něco říkali hrozně dlouho a úpěnlivým tónem a ve francouzštině to dalo ve výsledku jen větu jako ‚za chvíli si budete moct koupit duty free produkty z našeho katalogu.‘
Nakonec jsem ale usnula a probudila se až v upršené Paris, kde na nás zase čekala ‚civilizace‘ a její shon.
P.S. Photos budou vbrzku následovat na Flickru. Promis.
