Game is bientôt over, my friends

Mám za sebou epesní týden zkoušek velmi výživné kvality, nejen na materiální komunitární právo budu do smrti vzpomínat - učil nás ho chlap, co zásadně chodil v tmavě zeleném obleku s kravatou, na které byli koně, koně, koně a koně a ke všemu se jmenoval Rambaud (čti Rambo). Má zkoušející z historie západní civilizace, paní Benedicte Sere, což je naozaj její jméno, na mne bude nejspíš též vzpomínat, neb jsem jí tvrdila, že papež Klement VI byl fakt úleťák, protože si do svého Pokoje s jelenem v avignonském papežském paláci nechat nakreslit do rohu fresky šukající králiky, což bylo na svou dobu docela avantgardní. Na její doplňující otázku ohledně francouzských spisovatelů XVIIe století jsem dokázala rychle vyřknout jen jméno markýze de Sade, všichni ti Rousseauové a Voltairové mě vzrušují o něco míň. Další zkoušku jsem měla ještě lobbyingu a z ‚porovnávání evropských politických systémů‘, přičemž se přiznám, že jméno vyučujícího – Olivier Rozenberg – mě přimělo se podívat na stránku R. Rosenberga, která skýtá mnohá poučná videa a fotografie…

Z kulturního soudku jsme stihli navštívit vernisage Miroslava Tichého v Beaubourgu, což bylo minimálně poučné. Docela mě pobavilo, že když už má po dlouhé době samostatnou výstavu v tomto svatostánku umění Čech, jde o naprostého šílence, jehož fotky jsou zajímavé jen okolnostmi a technikou jejich vzniku. Vděčný zdroj legrace bylo taky poslouchat welmi zasvěcené pseudokunsthistorické komentáře okolních Francouzů, kteří po prvním pohledu na fotografie bryskně tvrdili něco na ten způsob, že focením lidí zboku dosáhl Tichý dokonalé autenticity, čímž chtěl vyjádřit neuchopitelnost dané emoce a situace. A on pan Tichý přitom jen šmíroval holky na plovárně! Jinak vidět pohoršující hrůzu v očích některých našich diplomatů trachtaci přítomných v momentě, kdy popatřili na božská holá lýtka mého drahého v kraťasech, bylo taky k nezaplacení! Jenže venku bylo dle našeho teploměru 38°C a ta slavná instituce nám nenabídla ni kapku champagne na oslavu, což bylo do značné míry zklamání.

A když už mám dnes to lascivní téma, za zmínku ještě stojí Svátek hudby, jež proběhl minulou sobotu, a který byl obzvláště hot po půlnoci na Saint Michel. Za sochou anděla na vrcholu monumentu si totiž vylezlo pár chlapíků, kteří začali provozovat za notného povzbuzování stovek lidí pod nimi dosti odvážnou peep show, proti které bylo Olžino křepčení na baru v den naší rozlučky v ČC jen velmi slabým odvarem.

Or, už je tomu tak, že poslední dny trávím ve znaku farewell večírků, ze kterých se vracím s ranním kuropěním. Onehdy jsem při vypadávání z taxíku před domem narazila přímo před naším vchodem na ruského kamaráda z Dijonu, který neustál Sciences Po a utekl – inu padli jsme si do náruče a děkovali prozřetelnosti.

A jinak tedy ano, vracím se po čtyřech letech zase na chvíli do vlasti, nicméně zatím žádné podrobnosti, neb kola osudu jsou nevyzpytatelná a navíc zřejmě mají úchylku pro surrealistickou frašku, jak ukazuje poslední vývoj událostí. Takže affaire à suivre, nejlépe u dobře vychlazeného plzeňského a v ústním podání.