Na Sciences Po je dobrým zvykem, že profesoři zvou do hodin externí hosty, přední odborníky daného oboru, aby nám povyprávěli o jejich práci a zodpověděli naše všetečné dotazy. V předmětu s názvem Forecasting in International Relations byl jako jeden z těchto hostů naplánovaný Emmanuel Todd, slovutný to francouzský historik, sociolog a hlavně demograf, který získal vzdělání napřed na Sciences Po a poté doktorát v Cambridgi.
V roce 1976 se jako pětadvacetiletý proslavil knihou „The Finall Fall“, ve které jako první předpověděl pád USSR právě na základě některých neblahých demografických ukazatelů. Co na tom, že datum neupřesnil a tak jsme si přes dvacet let počkali. S ohledem na kariéru pana Todda bylo datum jeho intervence neustále posouváno, což způsobilo nemalé komplikace v neustálém přesouvání prezentací studentů z jednoho týdne na druhý, nicméně tento týden nadešel konečně den D.
Namísto hosta ale seděl ve třídě jen zkroušený a osamocený profesor, který nám sdělil, že má dvě novinky – jednu špatnou a druhou vtipnou. Inu špatná je ta, že drahý host nedorazí, ale ta vtipná je, proč nedorazí. Když mu profesor posílal konfirmační mail ohledně jeho přítomnosti v hodině, jen mu připomněl, že předmět je vyučován v angličtině, během intervence bude tedy potřeba hovořit v tomto jazyce. Načež Todd odvětil, že v tom případě nechť se s jeho přítomností nepočítá, protože on odmítá na své alma mater hovořit tímto cizím jazykem, jež ohrožuje roli francouzštiny ve světě. Jeden by to nečekal od někoho, kdo získal část vzdělání také v Anglii, ale jak známo, velcí muži mají své vrtochy a tak jsme ostrouhali.
Ve středu se hrál důležitý fotbal, což je normálně událost hluboko pod mou rozlišovací schopnost. Když ale kolem půl deváté večer začaly před mým domem jezdit desítky troubících aut a motorek, bouchaly ohňostroje a rachejtle, zaduněla hudba a kluci omotaní vlajkou pobíhali po ulicích, pochopila jsem, že Alžír to opravdu natřel Egyptu a postupuje na MS. Deníky tématu ten den věnovaly dost prostoru, hlavně co se týkalo konstatování, jak se mladíci ze soupeřících národů v posledních dnech vzájemně mydlí na potkání. Tak jsem jen doufala, že na znamení radosti či naopak frustrace mi zas nezačnou pod okny hořet auta a se stoickým klidem jsem přešla i tříhodinový neutuchající rachot venku. Ten večer ale došlo i k dalšímu postupu, a to Francie na úkor Irska, když padl nefér gól za pomocí ručky jednoho z francouzských fotbalistů.
Druhý den jsem se večer vracela domů svým oblíbeným příměstským vlakem a seděla jsem nedaleko dvou nefalšovaných Francouzek, které si povídaly o včerejším večeru a jak jim bylo líto těch Irů, že to přeci jen není fér, no ale zas postoupila Francie, že jo, tak v konečném výsledku je to super. "A všimla sis, jak v jednu chvíli úplně zazněl křik směrem jakoby od předměstí a pak to tam hrozně dlouho slavili. No byl to sice rachot, ale zas je hezké, jak to slavili i ‚oni‘, že se tak jako identifikujou s Francií.". Načež se zvedlo blízko sedící dvoumetrové monstrum z posilovny tmavší pleti a přes celý vagon zařvalo "Ste úplně blbý voe, né, ňáká Francie je nám u prdele, vyhrál Alžír né, voe". Paní radši změnily téma hovoru na večerní vaření a já se zakoukala zpět do svých textů do školy. Do fotbalu je prostě lepší se nemíchat.
V roce 1976 se jako pětadvacetiletý proslavil knihou „The Finall Fall“, ve které jako první předpověděl pád USSR právě na základě některých neblahých demografických ukazatelů. Co na tom, že datum neupřesnil a tak jsme si přes dvacet let počkali. S ohledem na kariéru pana Todda bylo datum jeho intervence neustále posouváno, což způsobilo nemalé komplikace v neustálém přesouvání prezentací studentů z jednoho týdne na druhý, nicméně tento týden nadešel konečně den D.
Namísto hosta ale seděl ve třídě jen zkroušený a osamocený profesor, který nám sdělil, že má dvě novinky – jednu špatnou a druhou vtipnou. Inu špatná je ta, že drahý host nedorazí, ale ta vtipná je, proč nedorazí. Když mu profesor posílal konfirmační mail ohledně jeho přítomnosti v hodině, jen mu připomněl, že předmět je vyučován v angličtině, během intervence bude tedy potřeba hovořit v tomto jazyce. Načež Todd odvětil, že v tom případě nechť se s jeho přítomností nepočítá, protože on odmítá na své alma mater hovořit tímto cizím jazykem, jež ohrožuje roli francouzštiny ve světě. Jeden by to nečekal od někoho, kdo získal část vzdělání také v Anglii, ale jak známo, velcí muži mají své vrtochy a tak jsme ostrouhali.
Ve středu se hrál důležitý fotbal, což je normálně událost hluboko pod mou rozlišovací schopnost. Když ale kolem půl deváté večer začaly před mým domem jezdit desítky troubících aut a motorek, bouchaly ohňostroje a rachejtle, zaduněla hudba a kluci omotaní vlajkou pobíhali po ulicích, pochopila jsem, že Alžír to opravdu natřel Egyptu a postupuje na MS. Deníky tématu ten den věnovaly dost prostoru, hlavně co se týkalo konstatování, jak se mladíci ze soupeřících národů v posledních dnech vzájemně mydlí na potkání. Tak jsem jen doufala, že na znamení radosti či naopak frustrace mi zas nezačnou pod okny hořet auta a se stoickým klidem jsem přešla i tříhodinový neutuchající rachot venku. Ten večer ale došlo i k dalšímu postupu, a to Francie na úkor Irska, když padl nefér gól za pomocí ručky jednoho z francouzských fotbalistů.
Druhý den jsem se večer vracela domů svým oblíbeným příměstským vlakem a seděla jsem nedaleko dvou nefalšovaných Francouzek, které si povídaly o včerejším večeru a jak jim bylo líto těch Irů, že to přeci jen není fér, no ale zas postoupila Francie, že jo, tak v konečném výsledku je to super. "A všimla sis, jak v jednu chvíli úplně zazněl křik směrem jakoby od předměstí a pak to tam hrozně dlouho slavili. No byl to sice rachot, ale zas je hezké, jak to slavili i ‚oni‘, že se tak jako identifikujou s Francií.". Načež se zvedlo blízko sedící dvoumetrové monstrum z posilovny tmavší pleti a přes celý vagon zařvalo "Ste úplně blbý voe, né, ňáká Francie je nám u prdele, vyhrál Alžír né, voe". Paní radši změnily téma hovoru na večerní vaření a já se zakoukala zpět do svých textů do školy. Do fotbalu je prostě lepší se nemíchat.
