Zvěřinec v paneláku

‚Můj‘ dočasný 13-ti patrový panelák se čtyřmi byty pro čtyřčlennou rodinu (rozuměj krát dva) na každém podlaží má počet výtahů jedna. Výtah často nefunguje nebo jej někdo ‚vtipně‘ blokuje v horních patrech, takže jsem se už naučila chodit potmě postranními schody à la dům hrůzy. Když ale výtah funguje, jeho použití rovná se trénink zejména čichového smyslu.

V našem domě bydlí také majestátní šedá doga, která je dost velká, i když na ni při venčení koukám z šestého patra. Fakt, že absolvovala cestu výtahem, je možno vystopovat i o pár desítek minut později po inkriminované projížďce. Někoho z nájemníků to popudilo natolik, že na stěnu výtahu klíčem vyryl: « salob! laver vos chien, ca pue grave. penser au autre ». Být majitelem, napíšu v odpověď něco jako « apprenez le français, pensez aux autres » a pak teprve půjdu vymydlit psa.

Jinak jsem tuhle v sobotu šla spát o půl šesté, jelikož jsem neměla na práci nic jiného než patlat další z nekonečné série paperů do školy. Chvíli poté, co jsem ulehla, začal z útrob domu kokrhat kohout. Pravý a nefalšovaný, ten, co dělá poctivé francouzské cocorico a ne kykyryký, s protivnou vytrvalostí sobě vlastní až do rozednění.

V noci z neděle na pondělí už nekokrhal, zato ve výtahu se na zemi objevily malé kapičky krve, takové ty, co nesměle prosakují odpadkovým pytlem a padají k zemi.

Jak jsem se již zmínila, na začátku pobytu, když majitelé bytu něco dělali s vanou a odsunuli její spodní kryt, zabojovala jsem si tu trochu se šváby. V kontextu zvěřince mi došlo, že to je možná důvod, proč mají domácí kočku. Její oblíbená činnost je slídění po koupelně, zejména potmě a posezení ve výlevce v kuchyni. Potvoře dokonce ani nevadí, když na ni člověk pustí vodu, čeká a číhá… radši nechci vědět, na co všechno.