Zmijovka a sekt rulezz

Dlouhou dobu jsem žila v přesvědčení, že Bolelouc je konec světa par excellence. Kde jinde hledat závistivé sousedy se slepicema lítajícíma kolem epesních bazénů, na které se cestujícím ČD skýtá pohled z trati. Ale! Lákavé nabídce strávit Silvestra v ob-vedlejší nejmenované vesnici, kde bydlí kamarádka A., prostě nešlo odolat. A tak jsem se vydala na strastiplnou cestu do vesnice zaslíbené, během které jsem mimo jiné musela například projít přes pole, kde úporně vanul severák, který mi málem způsobil umrznutí. Nicméně jako každá kladná hrdinka jsem i já navzdory nepřízni počasí a všeobecnému spiknutí temných sil proti mně v pořádku a včas dorazila do cíle. Odměnou mi bylo zahájení večírku v časných odpoledních hodinách. Poučeny mnohými krušnými předcházejícími zkušenostmi jsme s A. rozumně rozhodly, že nejlepší bude držet se jednoho druhu alkoholu po celý večer, což jak mnozí z vás tuší, je v mém případě červené víno. Vydaly jsme se tedy do příbytku kamaráda A., kde událost probíhala. Pan «domácí» byl sympatický mladík s velmi osobitým hanáckým slovníkem, ale hlavně: s opravdovou zmijovkou na hlavě! Večírkové prostory se nacházely v domečku po zesnulé babičce, slepice byly vzadu na zahradě (zaparkované vedle motorky) a záchod, prosím, představovala latrína. Ta mě ale dost zklamala, protože nejen že v ní bylo světlo, ale dokonce ani otvor ve dveřích neměl srdíčkový tvar. Jen všudypřítomné pavučiny byly stylové. Zhýčkaný západoevropský obyvatel tak znovu objevoval svět, kde ani dveře, ani světlo, ani splachování, ani voda opravdu, ale opravdu nejsou na fotobuňky; bylo to dobrodružné!
Co se týká ostatních návštěvníků, i ti byli zajímaví. Minimálně jsem došla k poznatku, že mít na hlavě litr H₂O₂ je zřejmě jediná možnost, jak jako místní holka zapadnout do party…a tak jsem asi nezapadla.Néanmoins to byl vyvedený večírek: ke konci jsme tancovali na několikrát se opakující O.S.T. z Včelích medvídků. Přátelé chvátám, chvátám, nemám chvíli klid, já tam, já tam dávno už měl být, ne ne ne, nestíhám, nestačím, nestihnu to, nesvačím... No a tak dál. Někdy je fajn mít mladší sourozence, při takovýchto akcích jste zaručeně nejlepší předříkávač dotyčných textů, takže se dá docela slušně zamachrovat. Ale přežila jsem to ve zdraví, i když jsem snad poprve v životě držela v ruce malou petardu, dokonce jsem ji sama zapálila a odhodila. Takže díky!