Začal mi druhý semestr, který se vyznačuje tím, že mi škola po většinu týdne začíná v osm ráno a končí o čtvrt na deset večer. Od úterního do sobotního odpoledne se nezastavím a zbytek týdne nutně věnuji regeneraci. Nepěkně jsem se sekla jen s výběrem jednoho předmětu, přitažlivě nazvaného Historie západní civilizace – bohužel je to jen prachsprostě převlečená historie francouzského středověku. Komu by se nechtělo číst stohy vědeckých disputací vážených medievistů nad spisy autorů, jejichž jména jsou nemožná byť jen vyslovit! A ti z vás, kteří ještě nechopili: ano, ve zdejším podání historie západní civilizace = historie Francie. Jak prosté, drahý Watsone. Budeme se tvářit, že anglosaská, skandinávská, španělská nedej bože snad italská či dokonce arabská civilizace neexistovala, potažmo její středověké dějiny jsou bezvýznamné. Že jsem mohla být tak naivní i po těch několika letech tady, mě samotnou udivilo.
Ve ojedinělých volných chvílích ulítávám. Naposledy mě nadchla jarní Praha. Byt, kde budeme od léta bydlet a hlavně jeho okolí, pracovně nazývané ‘u slepiček‘ a to jak vzhledem k přítomnosti vily s kurníkem za naším domem, tak vzhledem k blízkosti obory Hvězda. Venkov uprostřed velkoměsta, byť Praha jako velkoměsto je pojem značně relativní. Potěšitelný byl Michael Rittstein ve Veletržáku. Ve stejném svatostánku umění mě pobavily některé artefakty soudobého českého, slovenského, maďarského a polského designu. Jako tyto parohy:
Manžel si ve stálé expozici taky přišel na své…
V až nezvykle zamračené Paříži na tuto dobu mě nadchla národní ‘Mittarrandova‘ knihovna, její glóby z doby Ludvíka XVI a výstava o zakázaných knihách plných erotiky na všechny způsoby.
V uličce Paul Klee, ve čtvrti striktně kancelářských budov a sídel firem, jsme natrefili na moc vtipnou stavbu: na jedné ze stěn budovy je jakoby zevnitř vypouklá silueta dračího těla, dole z ní pak vystupuje trubka s trny alias drak do podzemí a před budovou samotnou jsou pak dva oblouky vynořujících se a zanořujících se hadích/dračích těl. Fakt úlet, i když to nejspíš bude jen nápadité řešení nějaké větrací šachty.
V rámci koleček pravidelných návštěv z domova k nám dorazil taky papa & comp. Versailles opět nezklamalo svou pompézností a přilehlé zahrady svou rozlehlostí, nabízela se jen otázka pokolikáté už a kolikrát ještě? S takovou narozeninovou procházkou jsem ale byla spokojena.
Dorazily také mé dvě dávné souputnice z SGO. Objevovaly jsme spolu noční život na Champs-Elysées a shodou okolností jsme se octily v klubu, kde, alespoň dle galerie fotek na webu, byla pár dnů před námi Madonna. Skoro jsme se začaly cítit světově! Ale asi stárnu, jednou stačilo...
