Still alive and kicking, jak říkají naši angličtí přátelé!

Nemám čas, nestíhám, nestačím! Škola, práce, škola, práce, škola, práce, až do zblbnutí, respektive ještě jeden měsíc, než bude le grand stěhování do Prague. Ale těším se tam moc, nejen na přestavbu bytu, ale i na práci, která mě tam od 1.7. čeká, a která snad bude tak inspirativní, jak to zatím vypadá.
Z excitujících zážitků poslední doby možno poznamenat, že jsem letmo navštívila severní sousedy a tudíž evropskou metropoli. Na první pocit před sedmi lety bylo okouzlení větší, dnes se mi město zdálo malinké a relativně neuspořádané, neb všude trčely jeřáby. Hlavní náměstí je ale stále stejně spektakulární, čurající chlapeček malý, Atomium bizardní, masa úředníků impozantní, holandština neposlouchatelná a úzké domečky na předměstí krásně secesní. Nicméně medvěd Josef byl spokojen a do sbírky fotek si připsal další emblematické snímky, společně s ostatními k nahlédnutí zde. Jen ti lidé se na mě zas dívali docela pobaveně, když jsem ho fotila. Nicméně vše mohlo být jinak, neb předtím vzal manžel Josefa na výlet do Alp na via ferraty a ten mu zrovna u pořizování akčního snímku v soutěsce spadl dolů do průrvy! Po údajně velmi dramatické záchranné akci byl ale Josef triumfálně vysvobozen, dokonce vyvázl bez zranění.
Z dalších výletů, tentokráte již společných, jsme zvládli 43 km na kole ( nekecám !!! ) po zámcích v okolí Paris, dále pak sedmihodinové bloudění po slavném barbizonském lese, jehož skálami se pro fotografování nechal inspirovat i slovutný slovenský expat Peter Župnik. Jinak vzhledem k tomu, že je tady poslední dva týdny docela hnusně, tak žádné další expedice nehrozily.
Z adrenalinových zážitků mohu zmínit každotýdenní nákupy v lokálním Championu, kde nejenom že si vždy zcela neomylně vyberu nejpomaleji jdoucí frontu, ale spolehlivě taky pokladní, která si namísto práce s oblibou začne uprostřed markování povídat arabsky/nějak africky nebo já nevím jak, s kolegyní stejného původu. Naposledy se mi stalo, že jsem měla cukání tam ten nákup nechat a jít pryč, pak se mi zatmělo před očima a ovládla mě touha naházet na pokladní rajčata a začít sprostě ječet a v tom momentě jsem zcela pochopila lidi, kterým přeskočí a dělají na veřejnosti nepřístojné věci…Nevím, který marketingový genius to vymyslel, ale jako předělníky mezi jednotlivými nákupy mají cedule, kde je napsáno, že má zákazník požádat o otevření další pokladny v momentě, kdy jsou před ním další dva zákazníci, nebo že mohou dostat speciální bodový bonus na zákaznickou kartu, pokud je čekání příliš dlouhé. Ten nevinný kus plastu byl pak jen další ingrediencí v koktejlu hysterie…Pak jsem se ale ovládla, pěkně si počkala, až to holky spolu vyřeší, vyťukala kód od karty a odkráčela k domovu, kde jsem si vztek vylila na hovězím mase – blanky to schytaly strašně.
Další mňamku představuje návštěva banky, kde nedej bože i prosba o zaslání nové platební karty z jedné pobočky do druhé představuje nepřekonatelný problém. Nemluvě o prosbě přejít v rámci jedné banky z jednoho města do druhého: musíte doložit, že ve městě, kam chcete účet převést, platíte nájem, respektive účet u zdejší analogie ČEZu. Vysvětlujte paní na přepážce, že bydlíte s přítelem, co má služební byt v domě patřícímu českému státu. Vysloužíte si nenávistný pohled a razantní konstatování, že účet převést nepůjde, a že pokud si chci vybrat větší částku z účtu, musím si zajet do Dijonu. No neberte to! V identické situaci, ale v jiné bance, zažil manžel taky povedenou situaci, kdy na jeho prosbu o výběr peněz zareagovali na přepážce otázkou, na co je chce!? Plácnul, že na nákup auta a s úsměvem mu bylo sděleno, že to přece udal jako důvod už minulý rok, a jestli o tom má tentokrát nějaký doklad, třeba kupní smlouvu. Stejně tak pokus o zrušení smlouvy s telefonním operátorem, na který máte při přestěhování do zahraničí relevantní nárok, je taky kapitola sama pro sebe, kdy se člověk de facto dostává do těžké hlavy XXII, ze které není úniku. Chcete zrušit smlouvu? Dodejte kopii pracovní smlouvy. Nemáte zatím pracovní smlouvu? Nejde to zrušit! Jakože nemáte kopii pracovní smlouvy, když říkáte, že za měsíc začínáte? A co je Vám, kurva, po tom?!
Proto se nějak v poslední době nemůžu ubránit pocitu, že koncentrace debilů mezi lidmi, od kterých bohužel něco potřebujete, je v tomto státě taky vyšší, než by bylo záhodno.
A touto pěknou optimistickou tečkou se dnes loučím.