Možno pustit palce i pěsti, slovy klasika se stalo neuvěřitelné a po ‚pouhých‘ osmi týdnech, tedy pět týdnů po oficiálním uplynutí lhůty, si našla MHD karta cestu do mé schránky. Člověk se hned cítí lépe, tak nějak součástí systému, byť mě to stále každé ráno táhne jít si koupit spořádaně lístky na dopravu do nádražní budovy. Pípání na bránách do metra si teď ale vyloženě užívám.
Teď mě čeká ta ještě míň příjemná část, tedy sesumírovat do srozumitelného dopisu stížnost, která bude rekapitulovat celou zábavnou dvouměsíční anabázi a která dostatečně prokáže vinu společnosti tak, abych viděla zpět aspoň nějaké peníze z oněch několika stovek ojro zbytečně vydaných chybou zdejší nefungující administrace. Takže to be continued.
K tématu doprava ještě nutno poznamenat, že Francie opět nezklamala, co se týká oblíbeného národního sportu - v úterý proběhla celonárodnií stávka SNCF. Postižena byla třetina všech spojů a já jsem si říkala, jak je to fajn, že mi do mailu přišel den předem seznam vlaků, které by měly jet. Pak jsem si přečetla v novinách, že dle zákona existuje povinnost na webu informovat o zrušených spojích a problematických linkách, takže zas tak vysoká míra kultury a empatie není SNCF úplně vlastní. Naivně věřící informačnímu mailu jsem vyrazila na nádraží, abych zjistila, že příští vlak do civilizace jede až za hodinu a půl oproti původně avizované hodině. Celou tu dobu, co jsem tam mrzla a bavila se při pohledu na rozčílené spolučekající, kteří většinou ani nevěděli, že nějaká stávka je, jsem se dívala na nadšeně environmentalistické reklamní plakáty SNCF, podtrhující fakt, že jízda vlakem představuje pouze 1% emisí CO2 v porovnání s letem. Slogan "Prenez le train, le ciel vous le rendra." mi v té chvíli přišel jako opravdu bohapustý výsměch.
Vytržením z neustávajícího pracovního nasazení byl čtvrteční večer, kdy proběhlo slavnostní předávání doktorátu honoris causa Václavu Havlovi na Sciences Po. Jacques Rupnik jako vždy nezklamal svou brilantní řečí, bývalý prezident přednesl jímavý projev hodný spisovatele a státníka v jednom a potlesk ve stoje se udál během večera v počtu tří opakování.
HN přinesly druhý den přepis projevu, takže si ho i vy můžete vychutnat zde.
Na konci večera proběhla, z iniciativy osvícených přátel českého a slovenského původu, za což jim tímto děkuji, rychlá a provizorní akce předání kytice prezidentu společně s poděkováním, že je to mimo jiné i díky němu, že jsme dnes opět součástí Evropy a že tu dnes vlastně můžeme být. Občan Havel vypadal dojatě, přijal dary a při potřesení rukou konstatoval, že se těší, až se jednou v Čechách vystřídají generace a vezmeme to do rukou my :) Inu večer, na který se jen tak nezapomíná, takže díky za vše, pane prezidente.
Teď mě čeká ta ještě míň příjemná část, tedy sesumírovat do srozumitelného dopisu stížnost, která bude rekapitulovat celou zábavnou dvouměsíční anabázi a která dostatečně prokáže vinu společnosti tak, abych viděla zpět aspoň nějaké peníze z oněch několika stovek ojro zbytečně vydaných chybou zdejší nefungující administrace. Takže to be continued.
K tématu doprava ještě nutno poznamenat, že Francie opět nezklamala, co se týká oblíbeného národního sportu - v úterý proběhla celonárodnií stávka SNCF. Postižena byla třetina všech spojů a já jsem si říkala, jak je to fajn, že mi do mailu přišel den předem seznam vlaků, které by měly jet. Pak jsem si přečetla v novinách, že dle zákona existuje povinnost na webu informovat o zrušených spojích a problematických linkách, takže zas tak vysoká míra kultury a empatie není SNCF úplně vlastní. Naivně věřící informačnímu mailu jsem vyrazila na nádraží, abych zjistila, že příští vlak do civilizace jede až za hodinu a půl oproti původně avizované hodině. Celou tu dobu, co jsem tam mrzla a bavila se při pohledu na rozčílené spolučekající, kteří většinou ani nevěděli, že nějaká stávka je, jsem se dívala na nadšeně environmentalistické reklamní plakáty SNCF, podtrhující fakt, že jízda vlakem představuje pouze 1% emisí CO2 v porovnání s letem. Slogan "Prenez le train, le ciel vous le rendra." mi v té chvíli přišel jako opravdu bohapustý výsměch.
Vytržením z neustávajícího pracovního nasazení byl čtvrteční večer, kdy proběhlo slavnostní předávání doktorátu honoris causa Václavu Havlovi na Sciences Po. Jacques Rupnik jako vždy nezklamal svou brilantní řečí, bývalý prezident přednesl jímavý projev hodný spisovatele a státníka v jednom a potlesk ve stoje se udál během večera v počtu tří opakování.
HN přinesly druhý den přepis projevu, takže si ho i vy můžete vychutnat zde.
Na konci večera proběhla, z iniciativy osvícených přátel českého a slovenského původu, za což jim tímto děkuji, rychlá a provizorní akce předání kytice prezidentu společně s poděkováním, že je to mimo jiné i díky němu, že jsme dnes opět součástí Evropy a že tu dnes vlastně můžeme být. Občan Havel vypadal dojatě, přijal dary a při potřesení rukou konstatoval, že se těší, až se jednou v Čechách vystřídají generace a vezmeme to do rukou my :) Inu večer, na který se jen tak nezapomíná, takže díky za vše, pane prezidente.
Žádné komentáře:
Okomentovat