Vacances

Vím, že teď asi naštvu většinu stážistů a taky pilných studentů, nicméně mám od včerejška volno. Tzn., že zítra velmi brzo ráno frčím směr Prague; návrat zpět do civilizace 3.1. 2007. Luxus.
Přežijte všichni Vánoce a Nový rok!

Grèves, grèves, grèves

Jsem předvolaná na Cité universitaire, kam si jedu takhle v pracovní dobu hodinu a půl pro pobytovou kartu. Narvané metro i busy, protože stávkují některé trasy RER. / Stávkují už asi 4 dny, takže nejsem ráno výjimečně poslední z přicházejících do práce. / Dojedu na místo, chvíli se motám, než najdu správnou ulici, dům, dvůr, křídlo, chodbu, patro, směr, sál. Po další půlhodině čekání se dostanu na řadu. A co mi neřekne neskutečně znuděná a kysele se tvářící slečna u přepážky?

« Vaši kartu tu ještě nemáme »
« Ano ? To jsem ráda, že mi to říkáte po tom, co jsem ztratila několik desítek minut jízdou sem, a to na Vaše předvolání. Ostatně máte v mých papírech na mě jen dva maily, dva telefony a poštovní adresu, asi to není dostačující... »

(...Alice exploduje a kleje v duchu...)

« A mohla bych vědět, proč tu ta karta není ? »
« Protože továrna na jejich výrobu byla ve stávce »

(Uááááááááááá. Pchchchchchchchchchr!!! Bléeeeee! Nasrat! )

« Aha, já zapoměla, že jsem ve Francii »
« Tak si znovu přijďte 28.prosince. »
« Cože ? 28. prosince? Já jsem do 4. ledna pryč »
« Hm, tak to nevím, jestli se ta karta pak od nás nevrátí zpět na prefekturu a jestli vám ji nestornují. Pak byste si musela žádat znovu. A to už vám ji taky nemusí dát, když už vám jednu vydají a vy neprojevíte zájem si ji v patřičném termínu vyzvednout. »
« Tak vám pěkně děkuju, nashledanou »

(Další přes hodinu trvající anabáze v dopravních prostředcích. Jediná otáka v mé hlavě: máme ještě v práci nějakou otevřenou láhev zbylou po poledním vánočním obědě s kolegy? Může proti člověku vstoupit do stávky celý svět?Která KK tohle spiknutí řídí?)

Jak jsme jeli na vélet - do třetice - tentokráte na urgences

To bylo tak. Bylo sobotní poledne, já se právě probrala a chystala jsem se něco spapkat, abych mohla odejít pro změnu o víkendu do práce a tam se převléct za čerta a tímto se zúčastnit, jako úhlavní vrchol trojúhelníku postaviček strašících děti, Mikulášské besídky. Jenže podvědomí a má láska k dětem nejspíš zapracovaly a tak jsem se namísto instalace rohů a jiných propriet v kuchyni welice pěkně řízla do levého ukazováčku ne zrovna neostrým nožem. Krve jak z prasete, podkožní tuk deroucí se ven; přiznávám, drobet jsem zbledla. Debilní Monoprix! Kdyby neprodávali tvrdé bagety, co se tváří jako čerstvé, tak se určitě neříznu. Těm z vás, co si myslí něco o mé šikovnosti, vzkazuju, že si máte trhnout nohou. Mna!
Ukázala jsem své zranění kolegyni/lékařce a ta mě s konstatováním, že nějaký steh by neuškodil, poslala na pohotovost s varováním, že by tam čekání mohlo zabrat nějakou tu dobu. Tak jsem si cvičně s krvácející rukou obvolala chirurgy v bezprostředním okolí 6tého arrondissement a zjistila, že mi to nikdo, ale opravdu nikdo hned zašít nemůže. I vydal se tedy J. se mnou vozem na pohotovost jedné z nemocnic, kde údajně bývá míň lidí. Vlídně nás hned u dveří přivítal nápis « Urgences en grève ». Chvíli jsem přemýšlela, jestli náhodou nemám halucinace, ale ono ne. Opravdu zaslíbená zem…socialistické je tu fungování snad všech veřejných služeb, ale tohle už je fakt maso. Tak jsem se připojila k davu asi 35 již čekajících lidí a přemýšlela, mám-li to zapotřebí. Když během půl hodiny přijelo několik hasičů s novýma várkama urgentnějších pacientů, než jsem já /ano, funkci sanitek tu většinou mají hasiči/ došlo mi, že bych si počkala dobrých 7 hodin kvůli jednomu stehu. A tak jsem usoudila, že bude lepší zajít do hospody za rohem, dát si panáka, přestat se klepat a navštívit vedlejší lékárnu a tam nakoupit nezbytnosti pro ošetření kolegyní. Paní lékárnice na mou větu: « Dobrý den, já jsem se pořezala », reagovala větou: « A proč to děláte? » a následně mi doporučila, ať si mimo jiné zajdu do Picarda koupit Magnum, abych si z dřevěného držátka mohla udělat dlahu. Sobota je údajně den, kdy les femmes bricolent, tak už se ničemu nedivila a já se aspoň pobavila. Drahá kolegyně mě pak zafačovala a já se od té doby modlím, ať se rána zacelí. Pekelně se ale bojím dne, kdy všechny ty leukoplasti a steri-stripy a obvazy půjdou dolů…
A tož tak, jsem prostě hrozně šikovná.

Jak jsme jeli na vélet na jih

To bylo tak. Kolega J. dostal bojový úkol odjet do Monaca a pořešit tam lednovou výstavku jednoho českého umělce. Tak jsem se obětovala a jela s ním jako doprovod zajišťující nezbytné doplňování tekutin, jídla, vyplňování kuponů na benzín etc. Z pracovní cesty se vyklubal příjemný výlet na côte d´Azur, během kterého jsme projeli Cannes/Nice/Antibes/Menton a pro mě taky novou Marseille. Po letech jsem taky navštívila Monte Carlo, kde jsme dokonce bydleli hned dans le centre naproti onému proslavenému casinu. Nejlepší ale byla pláž. Kdo by věřil, že se člověk v prosinci skoro vykoupe? Chyběly mi k tomu jen plavky….

Jak jsme jeli na vélet na jmelí

To bylo tak. Měli jsme doma návštěvu, a ta si dvě hodiny před odletem vzpomněla, že v minulých letech se jezdilo hromadně na lov jmelí kamsi na campagne, kde na vytipovaném místě roste při zemi, a že by bylo fajn první adventní neděli tradici dodržet. A tak jsme se tedy nedbajíce prudkého deště a mlhy vydali na vélet. Po několika peripetiích na cestě jsme nakonec zdárně na místo dorazili, a já zjistila, že už jsem tam kdysi v prváku na gymplu byla, neb jsme se ocitli v Abbaye Challis, což je asi 3 km od Nanteuil, a kde jsme byli na exkurzi…
Za Abbaye jsme uhnuli na polní cestu, kde bylo bahýnka tak bratru dvacet čísel a tvářili se, že Mondeo je 4x4. Návštěvě do odletu zbývalo asi 50 min. Provedli jsme rychlou záškodnickou akci a vyběhli jsme z vozu k nejbližšímu stromu, kterému opravdu rostlo jmelí u země a chlapci už vytahovali nože, že jdou pižlat, a já se mezitím rochnila v bahníčku. Spatřila jsem ale zhruba jeden metr kubický už odřezaného jmelí válejícího se poblíž, takže jsme ho jen prachsprostě odtáhli, naložili a odjeli. Tímto se náš pobyt mimo auto značně zkrátil – řekla bych, že víc než 2 minuty jsme nemohli na čerstvém vzduchu pobýt. Návštěva ale stihla letadlo a my zdárně po další hodině strávené na ucpaném BP dojeli do cíle. Takže úkol splněn, najetých 130 km, a máme jmelí pro celou čtvrť. Jen mě mrzí, že jsme všichni zapomněli foťáky, protože za fotodokumentaci by to určitě stálo…

And now for something completely different. Až do čtvrtka Vás ušetřím svých duchaplných postů, neb odjíždím na jih. A pro ty, co by mi chtěli závidět, říkám ano! Svítí tam slunce a je tam asi 19ºC, yes!

Tak život chode

Výlet do Prague jsem přežila více čí méně ve zdraví. Nejvýživnějším zážitkem byl nedělní finální dýchánek s K.a K., kdy jsme v jednu chvíli skončily ve sklepním potemnělém bytě, s talířem slovenského špeku a klobás, popíjejíce borovičku a hlavně poslouchajíce Hanu H. a jejího Potměšilého hosta...Vidím jako velmi pravděpodobné, že to tak s náma bude vypadat i za 40 let, oh my god... Následně jsme vyrazily ven a k výše jmenované kombinaci jsme připojily pivo, vodku, metaxu a fernet. Ještě ve 4 ráno jsme vzpouzely v Akropoli a v deset jsem už seděla v kanceláři na Saint Germain. Svět je fascinující. Jen pasovým úředníkům se nějak nezdála podobizna v dokladu shodná s mým ranním vzhledem. Dýchla jsem na ně a pochopili; chudáci.

Během týdne jsem se snažila regenerovat. Dnes jsem trhla asi osobní rekord v posouvání budíků: 8.30/8.45/9.00/9.10/9.20/9.40. V 9.46 se vrátil pan J. z běhání a byla jsem nemilosrdně vyhozena z postele. Ještě že pan riaditel je na dovolené a na docházku se momentálně nehraje, uh.
Jinak dělám pokroky v používání pitomých asijských hůlek. Základní observace: v japonských restos je mají kratší, než v thajských. Jestli někdo tuší proč, sem s vysvětlením! Ale je to docela sranda, když se člověk zrovna nezasere wasabi se sauce sucré nebo si nehodí do výstřihu kus nedešifrovatelné mořské potvory. Ne že by se u toho okolí královsky nebavilo, ale košer to není.
Kromě učení se jíst jsem taky učinila významné rozhodnutí, které zajisté zamrzí příznivce dekoru mých tapet z pokoje v 16ème - opouštím ho. Přece jen se přiznávám, že tam bydlí jen můj červený kufr. Jako historka by to možná bylo stylové, platit kufříku separé pokojíček v bourgeois čtvrti v Paris, ale bankovní účet se z toho neraduje.
Tak, musím jít ještě chvíli pracovat, neb pracovnímu pátku ještě není konec. Víkendu zdar! A sílu, v Devětsilu.