WTF

Padá na mě spleen nebo co. V poslední době jsem se prolouskávala blogy jisté dvojice chlapců z London a následně jednoho odvážlivce v Shanghaji. Podotýkám, že z vlastní lenosti jsem nehledala nikoho jiného mimo zorné pole odkazů na spřátelených stránkách. Je ale docela sranda, jak velké množství mladých, inteligentních a nadějných lidí blogguje z různých koutů světa a mimoděk tím světu sdělují, jací jsou mástři. Nic proti tomu, tak trošku v tom frčím taky, ehm…nebo že by ne?

Možná je to tím, že v Paříži už nějakou dobu prší a já kromě letmých, leč vydatných výpadů do okolních stravovacích zařízení nevystrčím paty z práce. Nebo je to tím, že navzdory soldes, ze kterých tu všichni šílí, jsem se nevypravila na žádné velké pokupky. Zaopatřila jsem si jen pp kozačky (parádo, trp, a to hodně) a taky námořnické tričenko / identické s J. – je to normální? GAP for MEN…auch! /.
Další varianta je ta, že jsem se opravdu zbláznila: za poslední týden jsem v chronologickém pořadí dělala tiramisu/štrúdl/bábovku. A to se bavíme jen o dezertech. Tak trošku dělám matku o tři roky starší ‘dceři‘ /«XY, jak ses vyspala? »; « XY, nemáš hlad? »; « XY, zabírají ti ty antibiotika? »; « XY, jdeš se s náma dívat na film? »; « XY, jdeme nakupovat, chceš něco? »; « XY, jak bylo v práci? »; « XY, můžu do koupelny? » …/.
Navíc: včera jsem se dobrovolně zúčastnila tanečního p o l k o v é h o večera v ČC / no dobře, prokládali jsme to volně panákama a v pauze jsme se zdekovali, ale quand même …/. Dobrovolně jsem si taky zakoupila lístek na dubnový koncert Boba Dylana na Bercy. Jako výčet znepokojujících událostí to stačí, ne?
Jinak došlo na slova Lucie B., která se bavila při vyřizování carte de séjour dost podobně jako já. Dle jejího scénáře jsem se i já vypravila na druhý pokus sice opět do 14^e, ale tentokráte na policajty. Měla jsem předvolání na 28. prosince. Na dveřích policejního okrsku stojí velkými písmeny: Upozornění pro studenty - studentské pobytové karty pro cizince se od 14. hod dne 26. prosince vydávají v 19^e . Proč mi ti debilové zrovna neřekli, že mám jet hned do 19^e ? Je nutné podniknout 3 hodinovou cestu na trase 6^e → 14^e → 19^e →6^e ? A to jsem prosím měla tu čest být vezena služebním autem, takže to bylo rychlejší než metrem. Zábavné to bylo i na místě: do budovy se vejde dveřmi, kde je napsáno Entrée – to by dávalo smysl. U dveří stáli dva cajti a ti nám řekli, že máme vyjít ven a vejít opětovně vchodem vpravo, a to přes bezpečnostní rám. Prošla jsem rámem se slzným plynem a dvěma zapalovači v kabelce. J. prošel i se svým věrným přítelem Laguiolem. Tentokrát je logika kde? V místnosti bylo 99% čekatelů z jiho-východní Asie a blíže nedefinovatelné lokace Afriky. A Krutilová. Čekala jsem asi jen 30 min, což docela jde. Ale! Byla bych bývala byla čekala o něco míň, kdyby pracovníci za přepážkami pracovali a ne se bavili o krémech na pleť. Jeden chlapeček, a nebudu specifikovat jaký, abych nebyla nařčena z rasismu, za tu půl hodinu jen seděl a prohlížel si čekatele přes okýnko. Jinak neudělal vůbec, ale vůbec NIC. Laguiol se otvíral samovolně v kapse. Co to, kurva, je za přístup? A nejlepší na tom je, že na rozdíl od Lucie mi tu kartu konečně dali, ale de facto je neplatná, neb když jsem o ni žádala, měla jsem jiné bydliště než teď. Odmítám tuto anabázi ale podstoupit znovu kvůli změně adresy /i když dle toho, co je na té kartě napsané, jsem povinna to nahlásit do 8 dní/.
K dovršení portrétu mého aktuálního psychického zdraví sděluji, že už dva týdny dělám na rekapitulaci kompletního programu ČC za posledních 10 let. Z toho k prvním třem letem neexistují tištěné programy… a aspoň minimálně srozumitelný archiv. Takže se položme na otázku: jak si mám uchovat chladnou mysl?

Elevator

Asi jsem se ještě nikdy nezmínila o skvělém výtahu, který máme v práci. Výtah je totiž, navzdory tomu, co by si někteří posměváčci mohli myslet, naprosto zásadní pracovní pomůcka. Máme tady 4 patra plus sklepení, takže výtah se celý den nezastaví mezi recepcí a kanceláří, mezaninem a sálem, kanceláří « touristů» a knihovnou. Ti matematicky zdatnější z vás si mohou vypočítat všechny možné kombinace pater...je jich dost. A to ještě nepočítám zastavování ve vícero patrech během jedné jízdy!

Sám o sobě je to dost specifický výtah, a mnozí nad způsobem jeho fungování jen kroutí bezmocně hlavou bez toho, aby opravdu pochopili, kdy se výtahu zachce a někam vás odveze, popřípadě jak ho k tomu donutit.

Náš výtah si ale žije svým vlastním životem a tak se rozhodl, že bude stávkovat a vyvrhovat čudlíky. Čudlíky, jejichž oprava stojí desetinásobek českého průměrného platu, a tak se nějak nikdo z uživatelů a majitelů budovy nemůže shodnout na tom, kdo to zaplatí. A tak to tedy u nás ve výtahu momentálně vypadá nějak takto.

Nepřála bych vám vidět ty grimasy, které strouhají ať už důležití, či jen méně důležití návštěvníci, kteří mají tu čest a výtahem se za doprovodu zaměstnanců svezou.

Když chcete někam jet výtahem, musíte mít u sebe klíč, který ho spustí.
Pakliže překonáte problém « jak co nejchytřeji někomu ukrást klíč, když je v budově kolem 15 lidí a klíčů je o dost míň?»,zbývá vám už jen problém «bude fungovat tlačítko indikující číslo patra? nebo je zatlačené, popřípadě vyvržené?a když do něj budu i přesto mačkat, zabije mě výtah strašnou smrtí elektrického kopance? »
V případě,že se vám podaří rozchodit patrové tlačítko, máte vyhráno. Pokud se to nepodaří, zbývá poslední varianta: žluté tlačítko, o jehož existenci jste se mohli vizuálně i textově už přesvědčit.
Ono magické tlačítko po stisknutí kvičí dosti prapodivným způsobem v nejvyšší kanceláři /teda tam, kde mám tu čest sedět/. Pavlov by zajásal, jak jsou obyvatelé této kanceláře naučení, že po kviknutí se hbitě vymrští ze židle, utíkají k výtahu a stlačením jiného tlačítka si výtah /a hlavně vytočeného mačkatele žlutého čudlíku/ přivolají do vyšších sfér.
A tak se tu celý den zabíjíme útěkem jeden před druhého, soutěžíme, kdo zmáčkne první, krademe si klíče, supíme do schodů, utíkáme ze schodů, omlouváme se návštěvníkům, smějeme se těm, kdo vystoupí do posledního patra a jen taktak popadají dech, blokujeme si výtah naschvál, a hlavně se při tom všem snažíme věřit firmě, která výtah instalovala, že nemůže spadnout, protože je zakotven na nějakém nepadavém mechanismu.

A pro ty, kteří by přece jen nějakým záhadným způsobem zůstali zaklíněni mezi patry, a výtah by s nimi odmítal jet dál, obsahuje jedna z jeho stěn návod na to, jak si zavolat pomoc.

Já osobně bych asi se asi v případě nouze a uvěznění ve výtahu v instrukcích moc nevyznala; že by mi přepínání mezi čudlíky A a B mělo přinést nějakou pomoc...A tak radši lítám pěšky. Dnes, v očekávání večerní vernisáže, mi to na podpatcích moooooc jde.

Zmijovka a sekt rulezz

Dlouhou dobu jsem žila v přesvědčení, že Bolelouc je konec světa par excellence. Kde jinde hledat závistivé sousedy se slepicema lítajícíma kolem epesních bazénů, na které se cestujícím ČD skýtá pohled z trati. Ale! Lákavé nabídce strávit Silvestra v ob-vedlejší nejmenované vesnici, kde bydlí kamarádka A., prostě nešlo odolat. A tak jsem se vydala na strastiplnou cestu do vesnice zaslíbené, během které jsem mimo jiné musela například projít přes pole, kde úporně vanul severák, který mi málem způsobil umrznutí. Nicméně jako každá kladná hrdinka jsem i já navzdory nepřízni počasí a všeobecnému spiknutí temných sil proti mně v pořádku a včas dorazila do cíle. Odměnou mi bylo zahájení večírku v časných odpoledních hodinách. Poučeny mnohými krušnými předcházejícími zkušenostmi jsme s A. rozumně rozhodly, že nejlepší bude držet se jednoho druhu alkoholu po celý večer, což jak mnozí z vás tuší, je v mém případě červené víno. Vydaly jsme se tedy do příbytku kamaráda A., kde událost probíhala. Pan «domácí» byl sympatický mladík s velmi osobitým hanáckým slovníkem, ale hlavně: s opravdovou zmijovkou na hlavě! Večírkové prostory se nacházely v domečku po zesnulé babičce, slepice byly vzadu na zahradě (zaparkované vedle motorky) a záchod, prosím, představovala latrína. Ta mě ale dost zklamala, protože nejen že v ní bylo světlo, ale dokonce ani otvor ve dveřích neměl srdíčkový tvar. Jen všudypřítomné pavučiny byly stylové. Zhýčkaný západoevropský obyvatel tak znovu objevoval svět, kde ani dveře, ani světlo, ani splachování, ani voda opravdu, ale opravdu nejsou na fotobuňky; bylo to dobrodružné!
Co se týká ostatních návštěvníků, i ti byli zajímaví. Minimálně jsem došla k poznatku, že mít na hlavě litr H₂O₂ je zřejmě jediná možnost, jak jako místní holka zapadnout do party…a tak jsem asi nezapadla.Néanmoins to byl vyvedený večírek: ke konci jsme tancovali na několikrát se opakující O.S.T. z Včelích medvídků. Přátelé chvátám, chvátám, nemám chvíli klid, já tam, já tam dávno už měl být, ne ne ne, nestíhám, nestačím, nestihnu to, nesvačím... No a tak dál. Někdy je fajn mít mladší sourozence, při takovýchto akcích jste zaručeně nejlepší předříkávač dotyčných textů, takže se dá docela slušně zamachrovat. Ale přežila jsem to ve zdraví, i když jsem snad poprve v životě držela v ruce malou petardu, dokonce jsem ji sama zapálila a odhodila. Takže díky!

I´m back!

To je radosti na starém bělidle, není-liž pravda? Ve zdraví fyzickém, méně už psychickém, jsem přežila poslední dva týdny a plnými doušky si užívala krajů českých, moravských i západo-slovenských. Nicméně není nad to, ocitnout se v zase ve staré dobré F. a užívat si relativního tepla. Na druhou stranu nehezké je, že je tu ráno déle tma, což mi komplikuje i tak dost těžké ranní vstávání. Ale pozor: jsem v práci už dva dny a zatím jsem vždy přišla dřív, než pan riaditeľ; tomu říkám dobrý start do Nového roku.

Nedobrý start do Nového roku je fakt, že mi práce začíná přetýkat přes hlavu. Takže howgh, neb jdu ke strojům.