Elevator

Asi jsem se ještě nikdy nezmínila o skvělém výtahu, který máme v práci. Výtah je totiž, navzdory tomu, co by si někteří posměváčci mohli myslet, naprosto zásadní pracovní pomůcka. Máme tady 4 patra plus sklepení, takže výtah se celý den nezastaví mezi recepcí a kanceláří, mezaninem a sálem, kanceláří « touristů» a knihovnou. Ti matematicky zdatnější z vás si mohou vypočítat všechny možné kombinace pater...je jich dost. A to ještě nepočítám zastavování ve vícero patrech během jedné jízdy!

Sám o sobě je to dost specifický výtah, a mnozí nad způsobem jeho fungování jen kroutí bezmocně hlavou bez toho, aby opravdu pochopili, kdy se výtahu zachce a někam vás odveze, popřípadě jak ho k tomu donutit.

Náš výtah si ale žije svým vlastním životem a tak se rozhodl, že bude stávkovat a vyvrhovat čudlíky. Čudlíky, jejichž oprava stojí desetinásobek českého průměrného platu, a tak se nějak nikdo z uživatelů a majitelů budovy nemůže shodnout na tom, kdo to zaplatí. A tak to tedy u nás ve výtahu momentálně vypadá nějak takto.

Nepřála bych vám vidět ty grimasy, které strouhají ať už důležití, či jen méně důležití návštěvníci, kteří mají tu čest a výtahem se za doprovodu zaměstnanců svezou.

Když chcete někam jet výtahem, musíte mít u sebe klíč, který ho spustí.
Pakliže překonáte problém « jak co nejchytřeji někomu ukrást klíč, když je v budově kolem 15 lidí a klíčů je o dost míň?»,zbývá vám už jen problém «bude fungovat tlačítko indikující číslo patra? nebo je zatlačené, popřípadě vyvržené?a když do něj budu i přesto mačkat, zabije mě výtah strašnou smrtí elektrického kopance? »
V případě,že se vám podaří rozchodit patrové tlačítko, máte vyhráno. Pokud se to nepodaří, zbývá poslední varianta: žluté tlačítko, o jehož existenci jste se mohli vizuálně i textově už přesvědčit.
Ono magické tlačítko po stisknutí kvičí dosti prapodivným způsobem v nejvyšší kanceláři /teda tam, kde mám tu čest sedět/. Pavlov by zajásal, jak jsou obyvatelé této kanceláře naučení, že po kviknutí se hbitě vymrští ze židle, utíkají k výtahu a stlačením jiného tlačítka si výtah /a hlavně vytočeného mačkatele žlutého čudlíku/ přivolají do vyšších sfér.
A tak se tu celý den zabíjíme útěkem jeden před druhého, soutěžíme, kdo zmáčkne první, krademe si klíče, supíme do schodů, utíkáme ze schodů, omlouváme se návštěvníkům, smějeme se těm, kdo vystoupí do posledního patra a jen taktak popadají dech, blokujeme si výtah naschvál, a hlavně se při tom všem snažíme věřit firmě, která výtah instalovala, že nemůže spadnout, protože je zakotven na nějakém nepadavém mechanismu.

A pro ty, kteří by přece jen nějakým záhadným způsobem zůstali zaklíněni mezi patry, a výtah by s nimi odmítal jet dál, obsahuje jedna z jeho stěn návod na to, jak si zavolat pomoc.

Já osobně bych asi se asi v případě nouze a uvěznění ve výtahu v instrukcích moc nevyznala; že by mi přepínání mezi čudlíky A a B mělo přinést nějakou pomoc...A tak radši lítám pěšky. Dnes, v očekávání večerní vernisáže, mi to na podpatcích moooooc jde.