Rapport z hor

Tak za prvé: přežila jsem to. I když mi mnozí členové rodiny / a taky někteří skeptičtí přátelé říkali/ že někdo jako já prostě nemůže být sportovní typ a nepřežije víc než 24 hodin bez smrtelného zranění. Mně se podařilo si jen udělat exkluzivní modřinku jejíž podobu možno shlédnout zde:

Za druhé: skromně by se dalo říct, že mi to v mé úžasné nové výbavičce docela slušelo. A naozaj nevadí, že jsem si roztrhla kalhoty na prdeli.

Welmi sa mi na horách páčilo. I to sportování. Fakt! Ostatně medvědovi Josefovi se líbilo také. Manžel s ním dokonce jezdil jeden den v kapse u bundy. Nicméně jen do té doby, než jsme na sjezdovce narazili na známého z Paříže... pak byl medvěd nemilosrdně zazipován do kapsy a měl po výhledu na okolní impozantní kopce a ledovce.

První den po příjezdu /po 11 hodinové cestě z Paris/ jsem při pohledu na svahy obklopující místo našeho bydliště konstatovala, že jejich sklon překračuje mou představivost a že vzhledem k tomu, že pud sebezáchovy docela mám, hodlám strávit týden v hospodě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem měla denně budíček kolem osmé a po deváté jsem již zcela poslušně stála dole na kruháči u vleků na všechny možné světové strany. A těšila se nahoru. Živý pohled na sjezdovky můžete najít zde: http://tignes.net/panoramique.html

Inu vzpomněla jsem si na školní lyžařský kurz a začla poslušně zelenýma a modrýma sjezdovkama v pomalém tempu za použití metody polo-pluh. Pak jsem se údajně zlepšovala sjezd od sjezdu. J., jehož lyžařské schopnosti překračují hranice mého chápání, byl naštěstí více než trpělivý. Zřejmě se rozhodl, že nejlepší bude učení šokem a tak mě druhý den /údajně omylem/ vzal na černou. Zde ilustrační foto, když jsem si nahoře na kopci ještě myslela, že míříme do restauračního zařízení a ne na Trolla.

I tuto zkoušku osudu jsem ale zdárně přežila a zbytek týdne jsem sice s pravidelnýma, ale stále méně častýma pádama, probrázdila všechny kopce Espace Killy. Tato poloha patřila k mým nejoblíbenějším, protože si odpočinula kolena. A to jsem celý týden frčela zodpovědně na brufenu.

Samozřejmě se občas vyskytly zastávky v občerstvovacích zařízeních. Chytali jsme bronz poměrně intenzivně, protože jsme měli 7 dnů bez jednoho odpoledne azur. Nejvýše jsme se vyšplhali něčím jako metro do 3456 m nad mořem na ledovec Grande Motte.

Mě osobně ale v mapě nejvíc zaujala sjezdovka jménem rhododendron. / i bez kuřátka, hehe/. Nicméně cesta k ní byla trnitá. Z oblasti, kde jsme se vyskytovali, k ní nebyl přímý přístup a tak jsme si říkali, že ten kousek na mapě nějak přejdeme s lyžemi v rukou. Nakonec se ukázalo, že musíme stoupat i do kopce za nějakou chatou, abychom se na sjezdovku napojili. A to prosím v 2,4 metrech sněhu. Ještě nikdy jsem neviděla J. s takovým záchvatem smíchu, jako když mě pozoroval, jak se bořím, nořím, vynářím, znovu bořím, kurvuju, hážu lyžema, hůlkama a bořím se ještě víc.

Ale útrapy byly překonány a nakonec jsme se do cíle dostali:

V každém případě jsem si to hrozně užila, i když jsem prý někdy komunikovala pouze ve větách „ mě bolí nohy“, „tam nejedu, tam jsou moc velké muldy“, „debilní snowboardisti“, „bolí mě rty“, „pálí mě obličej, „niečo bych zožrala“ „ne, na tuhle červenou nasrat“ a „ne, já prostě rychleji nepojedu“. Komu by se ale tady nelíbilo, že.