Saint of Me in Bordelland

Tak jsem strávila první víkend ve svém vyhnanství. Co se týká vzrušujících zážitků, byl charakterizován zejména střetem se šváby v koupelně. Vyhrála jsem dva nula! Vylézají nejspíš z odkrytého prostoru pod vanou: majitelé bytu odmontovali ochrannou desku, protože jdou prý měnit kohoutek ve vaně (?), tak snad to zas brzy zamontují. Jinak na dveře mého pokoje v sobotu večer zaklepala paní domácí, že jestli si můžu radši zavřít okno, z venku jde totiž smrad: za rohem hoří dvě auta. A opravdu, kdo by si myslel, že z jedné hořící dodávky a jednoho osobáku bude tolik puchu. Přijeli hasiči, policajti, inu zábava pro celý blok na pár hodin. Opatrně jsem se zeptala, zda je to jev v této lokalitě normální. Prý ne, naposledy auta hořela na Nový rok, nejspíš jen jako pozůstatek bujarých oslav. Když jsem do googlu dala hledat ‚Argenteuil a zapálené auto‘, vylezlo pár odkazů, kterak to ve žhavém roce 2005, kdy se revoltovalo mnoho předměstí, sálalo poměrně dost i ‚u nás‘. Tak snad letos zůstane jen u těchhle dvou vraků.

Jinak asi nikoho nepřekvapí, že již třetí týden nepožívám výhod dávno zaplacených služeb. Zábavného poučení, proč nefunguje příjem dopisů, se mi dostalo na poště. Lišácky jsem vyrazila na vzdálenější pobočku poptat se, jak je možné, že když je mé jméno na schránce už dýl než měsíc, nechodí mi stále nic. Paní se mě mile zeptala, zda jsem se po přistěhování šla zaregistrovat na poštu. No, ani mě to vskutku nenapadlo. Bylo mi vysvětleno, že pokud se přestěhuju, musím zajít na poštu a vyplnit jim tam přihlašovací kartičku, která je pak předána dotyčnému pošťákovi. Ten si moje jméno a adresu napíše do svého sešitku a dle něj teprve distribuuje poštu. Zkoušela jsem namítat, že když pošťák dorazí na určitou adresu, na schránce vidí jméno XY a v ruce má obálku s dotyčnou adresou a stejným jménem, mohlo by ho trknout, kam má dopis hodit. A ne ho poslat zpět odesílateli. Navíc, ve Francii jsem prodělala už pět stěhování, ale nikdy jsem se nikam nehlásila a pošta chodila vzorně. Paní se tvářila, že nikdy neslyšela, že by to mohlo jít takhle jednoduše. Celou dobu o pošťákovi našeho domu mluvila jako o ‚ní‘. Nakonec jsem se zeptala, zda bych mohla dostat jméno dotyčné a nějaký kontakt na ni. Paní houkla přes rameno, zeptat se kolegyně, kdo má vlastně na starosti náš dům a odpověď byla odzbrojující: „mais là il y a personne“. Jinými slovy – nikdo. No takže pak se divme, že služby nefungují.
Jinak crash se SciencesPo. je odzbrojující. Ve středu mám dva předměty, ve kterých je povinná četba. A to, jestli člověk četl či ne, se jako v mateřské školce kontroluje. Jako akční studentka ještě plná entusiasmu prvních týdnů, jsem se jala pátrat po čtyřech dokumentech na tento týden. Po hodinové anabázi v naší slovutné knihovně, chlubící se tím, že je nejobsáhlejší co se týká humanitní literatury v kontinentální Evropě, jsem zjistila, že jedno dílo sice již zakoupeno bylo, ještě ale jaksi nebylo dáno do provozu - „Zatím nemá kód, takže jestli si ho chcete půjčit, požádejte o to online a za několik dní by to mělo být k dispozici.“ Jasné! Druhé dílko v knihovně není vůbec, je ale ke koupi na Internetu za několik desítek dolarů plus daň. Třetí text se mi podařil stáhnout z google books poté, co mi třikrát po sobě spadl počítač, evidentně nešťasten z poněkud nejasného manévru, kdy se stahováním de facto ukazuje vztyčený prostředníček autorským právům. EU zatím nějak není schopna se dohodnout, jak se k tomuto delikátnímu a složitému problému postavit. No a o čtvrtém textu jsem se dozvěděla, že si můžu požádat o jeho dovezení do knihovny z externího skladu – dorazí už do tří dnů! Napsala jsem mail profesorům, že takhle si úplně nepředstavuju studijní podmínky, navíc když je četba povinná. Hned od začátku mě asi budou mít moc rádi.
A poslední zážitek: affaire česnek. V mém vyhnanství existuje jeden zcela vybílený diskont, ve kterém jsem odkázána nakupovat. O víkendu jsem to dopracovala na halal hovězí steak, jiný tu neprodávají. Chtěla jsem si koupit taky oblíbenou antiupíří pochutinu, nicméně jsem narazila pouze na půl kilovou síťku velmi nahnilého česneku, kusový prodej neexistuje. Jelikož principiálně odmítám investovat do produktu, který nesplňuje kvalitu, navíc mi jej prodejce nutí v nadměrném množství a tudíž mě více obere, měla jsem útlum. Využila jsem teda dnes pauzy mezi hodinama a nostalgicky vyrazila do mého oblíbeného Monoprix na St. Germain. Při pohledu na plné regály mi dojetím téměř vyhrkly slzy. Vzala jsem krásný strouček a mířím s ním k vahám, kde stojí okrojovaný zaměstnanec a sdělí mi, že je problém s elektronickými vahami a že mi to zváží výjimečně na pokladně. Vystojím tedy vzorně frontu u express pokladen (míň než 5 položek) a paní mi říká: „Ale to nemáte zvážené, to musíte na normální pokladnu, my tu váhy nemáme“. Při pohledu na deseti metrovou frontu, ve které má každá správná hospodyňka z šestky trendy textilní koš na nákupy narvaný k prasknutí, schlíple odcházím.
Tak snad někdy příště.