Vítejte v Absurdistánu aneb zpět v Paris po 14 měsících

Po ročním intermezzu ve školní docházce, které jsem zasvětila obětavé, nevděčné a vyčerpávající službě vlasti v době českého předsednictví, jsem v pondělí opět plna nadšeného očekávání přiletěla do milované Paříže.

Úsměv na tváři byl brzy zkřiven realitou. Vlastně stále nevycházím z údivu, jak je možné, že se Francie ještě nerozložila na prvočinitele.
První ze série drobných překvapení se týkalo bydlení. Po letech strávených v 16. a 6. obvodu jsem si řekla, že trochu adrenalinu na banlieue nemůže zaškodit. Majitelka bytu mi tvrdila, že Argenteuil je šarmantní městečko 15 minut vlakem od Paříže. Opomněla dodat, že nabízený pokoj k pronájmu není v Argenteuil, což je vcelku pitoreskní městečko, které zaujalo impresionisty natolik, že v něm malovali jak o život, ale ve Val d’Argenteuil, což je bratru jiná lokalita. Inu, ocitla jsem se mezi vysokými paneláky nefalšovaného předměstí, v náležitém multikulturním mixu, kde jsem pravda jedna z mála bílých na ulici (v domě jsem asi sama). Majitelka taky opomněla sdělit, že s manželem Mohammedem, který bývá celé dny doma, mají dvouměsíční dcerku. Kromě tohoto osazenstva bydlí v bytě v 6. z 13. poschodí panelákového domu ještě dvě sestry, údajně odněkud z černé Afriky. Při náhodném potkání na chodbě bytu odpovídají na pozdrav jen sporadicky a neochotně, tak nevím. Můj pokoj o velikosti zhruba 2,5 x 2 zřejmě metry láme světové rekordy v ceně za pronájem na cm2 v této lokalitě. Až na místě mi došlo, že dva pronajaté pokoje v rámci společného bytu zřejmě majitelům zajišťují pohodlné zaplacení nájmu bez námahy. No, mám, co jsem chtěla.
Druhé rozladění pochází z fungování dopravního systému, respektive tanečků kolem vydání kartičky na MDH. Francouzský systém předplatného je značně rozkošatělý, ve zkratce je potřeba o průkazku fungující na bázi čipu požádat s měsíčním předstihem. Po třech týdnech od obdržení vaší žádosti byste normálně měli do schránky obdržet onu vytouženou plastikovou kartu. Ta mi ale jaksi ani po měsíci čekání nedorazila, tudíž mi nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat a denně platit ekvivalent ceny lístku Praha – Olomouc na trase Val d'Argenteuil – Paris. Nepotěší. Vydavateli karty se přes telefon dovolat nedá, na e-maily nikdo nereaguje, u přepážek na lísky, a to jsem jich zkusila asi 6, jsem vždy byla poslána k šípku – tyto informace neposkytujeme. Zakoupení týdenní karty nic moc neřeší, napřed je k ní taky potřeba zakoupit plastikový support, který vydávají jen na několika stanicích metra a navíc, nezáleží na tom, kdy týdenní kartu koupíte, všechny platí vždy od pondělí do neděle. Logika, že.
Další skvělý zážitek s francouzskou bureaucratie spočívá v komunikaci s organismem, kde se dá získat stipendium – CROUSem. Princip je ten, že každý rok do konce dubna musí kandidát na webu vytvořit svou žádost, tu elektronicky potvrdí a do dvou týdnů by mu domů mělo přijít papírové potvrzení, které se musí podepsat, přidat k němu dokumenty a zaslat zpět na CROUS. Způsobně jsem podala žádost v půlce dubna, za pět měsíců mi papíry nedorazily, přes tři doporučené a prokazatelně doručené dopisy, kterými jsem žádala o opětovné zaslání papírů. Takže jsem se vydala na místo činu v Paříži. Když jsem slavnostně dorazila v očekávání brzkého rozuzlení půlroční anabáze, zjistila jsem, že vzhledem k poruše počítačové sítě má CROUS výjimečně zavřeno. Ne, že by o tom byla zmínka na jejich webu. Dovolat se tam samozřejmě nedá, člověk narazí jen na přednahrané vzkazy a reprodukovanou hudbu, která má zřejmě člověka pozitivně naladit. Mě jen rozzuřila. Kontrolně jsem se tedy včera přeptala, zda bude otevřeno druhý den, a ze dvou nezávislých zdrojů se mi dostalo kladné odpovědi. Vypravila jsem se tedy dnes podruhé na více než hodinovou pouť, abych zjistila, že je stále výjimečně zavřeno a nikdo stále nic nevyřizuje. Spolu se mnou se v malé hale nacházelo asi 150 podobně nepříčetných studentů, hystericky mávajících svými ne či špatně vyřízenými papíry. Přijďte v pondělí, bylo nám řečeno, prý bude otevřeno. To je sice pěkné, od pondělí mám ale pravidelně v otevírací bodu CROUSu hodiny ve škole.
A když už jsme u školy, vlastně jsem tento týden přiletěla zbytečně. Napřed mě koncem srpna potkalo rozhořčení z krachu Skyeurope a tedy ztráty čtyř zakoupených letenek. Dle rozvrhu hodin vyvěšeném na webových stránkách Sciences Po., které byly až doposud pět let psány správně, jsem si zakoupila alternativní letenku, abych teda byla v Paris v avizovanou dobu začátku přednášek. Jaké bylo mé překvapení, když mi v pátek večer, tři dny před plánovaným začátkem akademického roku, přistál ve schránce mail od sekretářky mého masteru, slavnostně nám oznamující, že všechny naše hodiny začínají vlastně až o týden později. Jak kdyby se to paní sekretářka dozvěděla až v ten pátek večer a nemohla nám dát vědět dřív…
K velkému nadšení jsem při surfování na netu objevila existenci virtuálních mobilních operátorů, takže jsem celá šťastná zakoupila francouzskou SIMku a naivně věřila, že mi opravdu dorazí za avizovaných maximálních 72 hodin. Uplynulo pět dní, karta nikde.

Šla jsem tedy na místní poštu (před kterou právě zasahovala policejní jednotka proti skupince silně zkouřených či jinak omámených mladíků, kteří obtěžovali zjevně mentálně postiženou černošku) zjistit, zda nemůže být, navzdory faktu, že mé jméno je na schránce bytu už skoro měsíc, obálka se SIMkou někde mezi poste restante. Po vystání obří fronty jsem se dozvěděla, že na pobočce pošty nic takového jako nedoručenou poštu nevedou, musím si prý najít svého pošťáka a zeptat se ho. Takže si mám asi sednout před panelák a celý den čekat, kdy se objeví mužíček ve žluto-modrém mundúru. Jak jednoduché.
Poslední radostí do rakve bylo, když jsem si dopoledne ve škole úspěšně vyřídila studentskou kartu na tento rok a tohoto samého dne odpoledne jsem ji vytrousila z kapsy při zmateném pobíhání na nádraží Saint Lazare, když jsem se snažila najít vlak „domů“. Ono to nádraží taky stojí za zmínku, ale o tom až jindy. Nová karta mě z vlastní blbosti stála 15 € a asi 10 let života vzhledem k tomu, jak dlouho jsem musela stát ve frontě studentů ve škole a jak jsem to pak musela vzdát, protože paní úřednice neměla drobné na vrácení. Vyběhla jsem tedy ven a za pomoci škemrání u třech tabakistů jsem rozměnila 50 €. Vrátila jsem se zpět na SciencesPo., natvrdo předběhla celou frontu a vysloužila si mnoho znechucených pohledů podobně frustrovaných studentů a stoupla si vedle okýnka, odkud mě úřednice prve poslala si rozměnit, abych se na ni vrhla hned po tom, co dojedná se studentem, kterého měla zrovna u sebe. Napřed se jí sekl počítač a nemohla ho rozchodit, tak jsem čekala. Pak si s chlapcem dlouze povídala o tom, jaké všechny papíry jí musí přinést na zápis (seznam visí na webu) a poté, co chlapec odtančil, se paní zvedla a odešla taky. Źmoulala jsem těch 15 € a čekala, až se paní po deseti minutách vrátí. Paní si oblékla kabát a ucedila, že má pauzu na oběd, ale že ji určitě nekdo příjde zastoupit na její místo. Aha. Tak jsem způsobně stála dalších pět minut a přemýšlela, jestli mě lidé z fronty zabijou, když je opět předběhnu a nahrnu se k jinému okýnku. Vzhledem k tomu, že za paní stále náhrada nepřicházela, očinila jsem tak a po hodinu a půl dlouhém martyriu jsem dostala novou kartu.

No prostě, bienvenue en France.

PS: Původně jsem majitelům bytu dovezla Becherovku jako dárek, pak mi ale došlo, že kojící matka a Mohammed asi nejsou nejlepšími příjemci, tak jsem si ji otevřela a vzpomínám na lepší časy.