Zjistila jsem, že s MHD se dá komunikovat mailem: můžete napsat až 240 znaků! Vměstnant do mailu jméno, číslo klienta, problém a požadované řešení je vskuku prací pro stenografa, ale budiž. Odpověď mi přišla po dvou dnech: vaše karta byla v pořádku odeslána dne 3. září na adresu: ulice Francois VRILLONA. Pokud je adresa špatná, napiště nám mail. Hm, tak buď mi uniklo něco zcela zásadního z dějin kultury Francie, nebo je člověk, jež adresu psal, naprostý idiot. B je správně. Údajně mi bude vystavena nová a zaslána na adresu, kterou jim zašlu. Při pokusu o 'odpovědět' se mi mail vrátil jako undelivered. Zkoušela jsem z několika různých mailů, stále 'nedoručeno'. Tak jsem napsala další univerzální téměř sms-kový vzkaz přes portál MHD a čekám, kdy tedy onen slavný duplikát příjde. Hlavně že mi neustále chodí propagační maily, jak je skvělé využívat magnetickou kartu a jaké všemožné výhody se mi nabízejí. Jsem zvědavá, od kdy jich budu moci požívat.
Náhodou jsem ob-ulici od domu narazila na pošťáka. Ptám se ho, zda má v režii i náš panelák. "Ne, to dělá kolega. Ale dnes ještě nezačal roznášet, musíte se zeptat jeho." To prosím bylo v půl jedné. Vydala jsem se kontrolně opět vystát si frontu na poštu, s pokusem se zeptat, zda mezi nedoručenými doporučenými zásilkami přeci jen není nějaká má pošta. Odpověď byla lakonická: pokud nám neřeknete číslo doporučené zásilky, neřekneme vám, zda ji tu máte. Kde si mám číslo vycucat, když mi žádný papír o nezastižení doma do schránky nepřístál, nevím. Heller by se smál.
Mailem jsem taky kontaktovala firmu, kde jsem si koupila po netu SIMku. Dle odpovědi, která přišla tři dny po mém dotazu, mi prý byla SIMka zaslána dne 15. září na udanou adresu. Kde teda je, když ne ve schránce, je ve hvězdách. Pokud prý ale mám problém s doručením, mám zavolat na zákaznickou linku. Odpověděla jsem, že velmi děkuji za výtečnou radu, zvláště v situaci, kdy nemám čím na onu linku zavolat.
Jinak Sciences Po. nepřestává překvapovat. Ve škole jsou nainstalovány nové hlavní vstupní dveře na fotobuňku, namísto pověstných asi metrák vážících železných vrat. Reakční doba fotobuňky je nepřímo úměrná počtu studentů valících se dovnitř, takže si člověk počká a fronty se tvoří. Další věc je, že vstupní hala je evidentně poddimenzovaná s ohledem na neustále vzrůstající počet studentů, takže než se člověk prokouše směrem, který potřebuje, zmasakruje loktem či taškou s NB značný počet okolo se tlačících studentů. V momentě, kdy je nutné v patnáctiminutových přestávkách mezi hodinami přebíhat mezi x různými budovami rozesetými po sedmém arrondissementu, se lehce stane, že není čas vůbec na nic.
V pondělí jsem ocenila, že automat na kávu zcela výjimečně, oproti zkušenostem z předchozích let, funguje. Dnes jsem spadla zpět do reality: nápis zněl hors service. Stejně tak výtahy se tvářily, že se jim jet nechce.
Co se týká samotných hodin, pocity jsou smíšené. Mám tu čest mít jako prof. např Jean-Pierra Jouyeta, což je vskutku ikona francouzského, ale i evropského politického života. Škoda je, že člověk jeho zkušeností nás v pátém ročníku učí, co jsme se dozvěděli v prváku v Dijonu v couru Lukáše Macka. Doufám, že časem se dozvíme i něco více z evropské kuchyně než to, co se dá najít v každé učebnici o EU. Mimo jiné, jako volitelný předmět mi byl nabídnut například kurz, který jsme absolvovali v druháku taktéž v Dijonu.
Otevření Sciences Po. studentům pro výměnné pobyty je zajisté dobrý a chvályhodný nápad. Drobně mě ale překvapuje, že až dosud jsem v rámci každé hodiny většinou jediná, kdo je takříkajíc "z domu" už od prváku. Studenti mají diametrálně jiné studijní backgroundy, specializace a zájmy a v neposlední řadě také jinou úroveň znalosti francouzštiny, což přispívá ke značné inkoherenci a nevyváženosti. Bohužel jsem také zjistila, že předměty, které mě baví, budu mít pouze 6krát za semestr, naproti tomu s vysoce nesympatickými hodinami, které se svým naturelem hodí spíše na master recherche (s ohledem na kontrolovanou povinnost každotýdenní intenzivní četby nudných a pro praktický život nepoužitelných "slavných" teoretiků), se budu potýkat každý týden. Nepotěší.
Abych zakončila po vzoru ostrovních přátel, aspoň to počasí se tu ještě nepokazilo. Při cestě do Lucemburky za účelem koupání v odpoledním slunci a četby pro vyplnění proluky mezi hodinami jsem zjistila, že na křižovatce St.Germain a St. Michel vzniklo nové velké hypermoderní Monoprix. Hypermoderní proto, že má instalovány "samoobslužné kasy", kde si má zákazník sám markovat a vážit zboží, které pak zaplatí kartou. Píšu zcela záměrně, že zákazník "má", protože dle toho, co jsem stihla odpozorovat, tato procedura se bez kurvování podařila málokomu. Většina moderních nadšenců opětovně zabrousila se sklopeným zrakem zpět do trapné staré řady a upnula své naděje na živou pokladní. No ale třeba se to časem podaří rozchodit.
Jinak jsem při procházce starou dobrou "šestkou" zjistila, že ani po třech letech, co si pamatuju lešení na St.Sulpice, není opravena levá věž, která dlí stále pod plachtou. Vrchních pět metrů je již ale odhaleno! Měla jsem za to, že vzlášť v době hospodářské krize jsou stavební/renovační práce privilegovány, vzhledem k tomu, že na místě jsem ale nikdy nikoho neviděla pracovat, ve Francii to zřejmě neplatí.
Ono je tu ale často vše postavené na hlavu. Možné jsem si to předurčila, když jsem už jako malá měla nejradší knihu Ema naopak. Ostatně všichni mí početní sourozenci to měli stejně.
Žádné komentáře:
Okomentovat