Neuvěřitelné se stalo skutkem

Možno pustit palce i pěsti, slovy klasika se stalo neuvěřitelné a po ‚pouhých‘ osmi týdnech, tedy pět týdnů po oficiálním uplynutí lhůty, si našla MHD karta cestu do mé schránky. Člověk se hned cítí lépe, tak nějak součástí systému, byť mě to stále každé ráno táhne jít si koupit spořádaně lístky na dopravu do nádražní budovy. Pípání na bránách do metra si teď ale vyloženě užívám.
Teď mě čeká ta ještě míň příjemná část, tedy sesumírovat do srozumitelného dopisu stížnost, která bude rekapitulovat celou zábavnou dvouměsíční anabázi a která dostatečně prokáže vinu společnosti tak, abych viděla zpět aspoň nějaké peníze z oněch několika stovek ojro zbytečně vydaných chybou zdejší nefungující administrace. Takže to be continued.

K tématu doprava ještě nutno poznamenat, že Francie opět nezklamala, co se týká oblíbeného národního sportu - v úterý proběhla celonárodnií stávka SNCF. Postižena byla třetina všech spojů a já jsem si říkala, jak je to fajn, že mi do mailu přišel den předem seznam vlaků, které by měly jet. Pak jsem si přečetla v novinách, že dle zákona existuje povinnost na webu informovat o zrušených spojích a problematických linkách, takže zas tak vysoká míra kultury a empatie není SNCF úplně vlastní. Naivně věřící informačnímu mailu jsem vyrazila na nádraží, abych zjistila, že příští vlak do civilizace jede až za hodinu a půl oproti původně avizované hodině. Celou tu dobu, co jsem tam mrzla a bavila se při pohledu na rozčílené spolučekající, kteří většinou ani nevěděli, že nějaká stávka je, jsem se dívala na nadšeně environmentalistické reklamní plakáty SNCF, podtrhující fakt, že jízda vlakem představuje pouze 1% emisí CO2 v porovnání s letem. Slogan "Prenez le train, le ciel vous le rendra." mi v té chvíli přišel jako opravdu bohapustý výsměch.

Vytržením z neustávajícího pracovního nasazení byl čtvrteční večer, kdy proběhlo slavnostní předávání doktorátu honoris causa Václavu Havlovi na Sciences Po. Jacques Rupnik jako vždy nezklamal svou brilantní řečí, bývalý prezident přednesl jímavý projev hodný spisovatele a státníka v jednom a potlesk ve stoje se udál během večera v počtu tří opakování.
HN přinesly druhý den přepis projevu, takže si ho i vy můžete vychutnat zde.
Na konci večera proběhla, z iniciativy osvícených přátel českého a slovenského původu, za což jim tímto děkuji, rychlá a provizorní akce předání kytice prezidentu společně s poděkováním, že je to mimo jiné i díky němu, že jsme dnes opět součástí Evropy a že tu dnes vlastně můžeme být. Občan Havel vypadal dojatě, přijal dary a při potřesení rukou konstatoval, že se těší, až se jednou v Čechách vystřídají generace a vezmeme to do rukou my :) Inu večer, na který se jen tak nezapomíná, takže díky za vše, pane prezidente.

Jak přitáhnout Francouze k angličtině

Metro je obvykle plné více či méně vtipných reklam na nejrůznější jazykovky, tahle mě ale docela pobavila. Je založená na slovní hříčce, která mění smysl věty dle užití členu: 'Soignez votre anglais, ne massacrez pas votre l’anglais.'
Ve značně freestylovém překladu tedy něco jako: ‚Starejte se o vaši angličtinu a nemasakrujte svého Angličana‘ vs ‚Starejte se o vašeho Angličana a nemasakrujte angličtinu.‘

V kombinaci s obrázkama docela výstižné :)

Zaslechnuto včera ve vestibulu metra

Scéna: dvě Američanky před mapou metra: „…we could go up to mad line…“.
WTF? že by nějaká šílená nová linka pro turisty? nebo že by o víkendu postavili novou stanici?
Došlo mi, že je to mnohem prozaičtější: holky jely na Madeleine.

Exile on Main Street…or maybe not

Argenteuil je synonymem pro mé dočasné vyhnanství. Byť je to vyhnanství, přišlo mi docela rozumné se o něm něco dozvědět a pak se vydat na empirickou návštěvu, zde je tedy výsledek.

Napřed několik geografických a demografických dat pro lepší orientaci: Argenteuil se nachází na břehu řeky Seiny v departmentu Val d’Oise asi 12 km severozápadně od Paříže v tzv. 4 zóně Île-de-France, kde je jediným přístupovým nádražím gare Saint-Lazare. Po Boulogne-Billancourt se jedná o druhé nejzalidněnější předměstí Paříže a nejčerstvější čísla z roku 2009 hovoří o populaci 105 tisíc obyvatel na rozloze 17 km2. To odpovídá zhruba hustotě, která je v Praze v centrálních čtvrtích města. V roce 1250 mělo Argenteuil přitom pouhých 450 obyvatel, populační růst byl po staletí konstantně brzděn nejen vysokou mortalitou novorozenců (bakterie způsobující smrtelnou horečku pocházející ze splašků obsažených v Seině), ale také epidemiemi tyfu a cholery, které byly zvlášť smrtící v 19. století. Demografický skok zažilo Argenteuil až v době industriální revoluce, poté v době mezi světovými válkami a to zejména díky masivní imigraci (Italů, Španělů, Poláků a Francouzů z Pikardie), největší nárůst populace – dvojnásobení - ale nastal v době mezi 30. a 70. lety minulého století.
Co se týká složení obyvatel, 77,5% je prý narozeno v metropolitní Francii. Z těch zbylých 22,5% jsou 2% narozena v zámořské Francii, 2% narozena v cizí zemi, ale měla FR národnost již při narození, přes 4% jsou emigranti z EU 15 a zbylých 14% jsou emigranti mimo EU. No, jak jsem psala již minule, v části Val d’Argenteuil musí být ty proporce naopak, další dcery a syny ředitelů vápenek aby tu pohledal. Nikoho asi tedy v tomto kontextu moc nepřekvapí, že aktuálním starostou je socialista, Philippe Doucet.

Z historického okýnka je možné říct, že první zmínky o městě pocházejí ze 7. století, respektive z královské listiny z roku 697, kde se hovoří o městě Argentoialum. Latinský či galský kořen argento znamená stříbrný či lesklý a keltská přípona – ialo značí ‚místo‘. Nejčastějším etymologickým vysvětlením názvu je tedy lesknoucí se hladina Seiny, na jejímž břehu Argenteuil stojí. Město jako takové vzniklo nejspíš založením kláštera v 7. století, který ovšem o nějakých tisíc let později nepřežil Velkou francouzskou revoluci. Postupně se stalo známé díky pěstování chřestu a hroznového vína, ne náhodou argenteuil v kulinářském světě znamená bílý chřest a ne náhodou má město ve znaku právě tyto dvě plodiny. Od 19. století se zde hromadně pěstovaly také fíky, o čemž svědčí mnohé fíkovníky, které jsou dodnes k vidění v zahradách rodinných domů poblíž centra.
Dnes je Argenteuil známé především proto, že v době, kdy bylo ještě venkovským útočištěm pro buržoazní Pařížany, podlehli jeho kouzlu i Monet, Manet, Delacroix, Renoir či Sisley a zvěčnili ponejvíce jeho nábřeží u Seiny s plachetnicemi či kvetoucí louky s vlčími máky v pastelových barvách a impresionistickém ‚tečkovaném‘ provedení. Známý to kubista Georges Braque se zde dokonce narodil.
Na začátku 20. století se pak Argenteuil stalo kolébkou hydroplánů, ty se tu vyráběly již dva roky po jejich vynalezení v Marseille. O rok později v roce 1913 se začínají díky letounům vyrobeným v Argenteuil otevírat komerční lety na těchto vymoženostech moderní techniky. Letecký průmysl zůstal v Argenteuil klíčovým i v dalším století, stejně tak jako lodní průmysl, který se rozvíjel zejména s ohledem na blízkost řeky. O stabilní oblíbenosti „lodních sportů“ a relaxačních aktivit spojených s okolím řeky svědčí také slavné Monetovy ‚Regaty v Argenteil‘, ‚Červené lodě v Argenteuil‘ či ‚Most u Argenteuil‘.
Pro katolicky naladěné čtenáře bude možná zajímavé, že místní bazilika Saint-Denys ukrývá údajnou Kristovu tuniku, kterou na sobě měl mít při (u)mučení. Dle legendy našla tuniku ve 4. století sv. Helena. Tunika byla poté až do 8. století uchovávána v Istanbulu (ehm, Konstantinopoli), kdy ji císařovna Irena darovala Karlu Velikému za věrnost. Jak známo, o Vánocích roku 800 byl Karel Veliký korunován císařem a pomazán na krále papežem Lvem III. Tuniku pak údajně věnoval své dceři Théodradě, která byla představenou právě kláštera v Argenteuil. Jak už to bývá, legendy nesedí s historickými fakty, problém tedy je, že Karlova dcera se stala představenou až po jeho smrti v roce 814. Tunika nicméně byla v klášteře evidentně dobře schovaná (zejména před normandskými loupeživými hordami), protože dle legendy ji mniši ze Saint-Denis k jejich překvapení ze zdiva kostela vykopali až ve 12. století. Oficiální historické prameny hovoří o tunice až právě od 12. století, zejména v souvislosti s biskupem z Amiens, který ji poprvé veřejně vystavil právě v Argenteuil. Začalo období mnoha století, kdy byla uctívána, mimo jiné mnoha králi a vysokými představiteli církve, a kdy za ní proudily davy poutníků, jak už to od středověku bývalo zvykem co se týká relikvií. Ve veselém období Francouzské revoluce nebylo radno provokovat, tunika bylo tedy schována v kostele a po uzavření převorství byla pro jistotu rozstřihána na kousky jistým knězem, který ji následně zakopal na několika různých místech. V 19. století byl puzzlík zase dán dohromady a mohla začít nová éra uctívání svaté tuniky, která je mimo jiné od roku 1979 historickou památkou. A jako vždy nejlepší na závěr: v letech 2003 a 2004 byly provedeny vědecké analýzy látky, na základě kterých bylo určeno, že s pravděpodobností 95,4% pochází z období 6.-7. století. Tyto závěry jsou v příkrém rozporu s rozborem jakéhosi prof. André Mariona z 90. let minulého století, který tvrdí, že krvavé skvrny na tunice v úrovni ramen, zad a beder patří s velkou pravděpodobností tomu samému člověku, jež byl zavinut do turínského plátna (a navíc prý nesl celý kříž, ne jen příčný trám, jak se domnívají ostatní historikové). Ostatně jako ve většině náboženských hádanek, pravdu se nikdy nedozvíme, aspoň ale tunice nelze upřít, že se zasloužila o rozvoj turismu ve městě a že představuje alespoň jakousi symboliku tohoto místa.

Po teoreticko-historickém okénku a prostudování mapy jsem se teda vydala ze svého severního konce, správně Val d’Argenteuil, do pravého centra, onoho údajně kdysi pitoreskního městečka. Po paměti jsem teda šla asi dvacet minut džunglí paneláků s plastovou fasádou, která pěkně hoří, jak jsem se vizuálně na některých přesvědčila. Před domy posedávala v hloučcích mládež (striktně oddělení kluci a holky), ti první si odpoledního slunce užívali evidentně víc, protože si dávali šíšu a na mobilech poslouchali ‚hudbu‘. Ti, kteří už měli nakouřeno se bavili popojížděním na skútrech po ulici, vytáčením otáček a jízdě střídavě pouze na předním, či zadním kole skútru, doprovázené působivou akrobacií dolních končetin. Aspoň měli na sobě helmy. Dlouho jsem šla Leninovým bulvárem lemovaným tou vysokopatrovou krásou, až jsem došla k ulici Karla Marxe, kde začala starší zástavba, relativně pěkně udržovaných rodinných domů z kamene, s červenými a zelenými dekorativními prvky, včetně dřevěných trámů v horních patrech či romantických věžiček, které všechen ten mix korunovaly. I při svém naturelu přiznávám, že kostelní věž je dobrý orientační bod, když se člověk snaží najít historické centrum města. Problém byl, že věž nebyla nikde vidět, takže jsem se brzo začala navzdory svému dobrému orientačnímu talentu motat. S pomocí hodného starého pána na procházce jsem byla nasměrována do onoho pravého centra, kde se konalo zklamání: pár uliček s opravdovou historií bylo skoupeno a ve většině z nich se v přízemí nachází obchody, stejné jako všude jinde v Evropě. Zbytek jsou různá bistra a levné restaurace, kakofonie konzumu završená obřím nákupním centrem. Opodál stojící radnice musí být výplodem šíleného architekta přelomu 80. a 90. let, jediné její plus je příjemně zelený parčík, který ji obklopuje, který byl ale pln svatebních hostů, proudících z a do radnice. Jednotlivé svatební delegace se musely domlouvat, aby ten a ten člen vycouval z jejich snímku, všichni si zavazeli a chodili do zorného pole špatné svatební fotografie… Kostelní věž, respektive věž baziliky jsem nakonec našla, pod ní se na průčelí nacházel nápis liberté-égalité-fraternité, což mě fakt pobavilo. Vevnitř na mě sice nespadl strop, relikviář jsem našla, ale že bych v něm opravdu něco dešifrovala jako onu slavnou tuniku, se říct nedá. Udělala jsem rychlé kolečko na jediném náměstí v klasickém smyslu slova, které se nachází právě u baziliky a mírně zklamaná jsem si to namířila zpět do panelákového areálu.

I shall never surrender

Neuvěřitelné se stalo skutkem a dva týdny poté, co jsem zakoupila SIMku, byla mi na druhý pokus doručena. Respektive doručena: nebyla ve schránce, ale ve vestibulu na okýnku uklízečky. Nebýt toho, že přes měsíc a půl je na schránce mé jméno a že jsem podnikla tři návštěvy pošty za účelem stěžování si na nedoručování, asi bych nezuřila. Teď jsem ale nepříčetná vyrazila na poštu počtvrté, zeptat se, jestli zaměstnávají debily namísto pošťáků a poptat se po kartě na MDH, která mi byla, také již podruhé, zaslána, ale nikdy nedoručena. Jako kolovrátek jsem paní pověděla svůj svízel a ta mi, jako již jednou předtím, odvětila, že je jí líto, že pošťák neumí číst a že pokud nemám číslo zásilky, nejde ji najít. Ztropila jsem scénu, kdy ke mně upínala zrak celá pošta a ostatní přepážky přestaly fungovat. Výsledkem bylo, že prohledali všechny doporučené zásilky ručně, a nic nenašli. Kromě toho se mě asi zželelo zákaznice u vedlejší přepážky, dle slušivého úboru také zaměstnankyně pošty, která si ode mě vzala všechny potřebné údaje a slíbila stížnost předat své šéfové na hlavní poště. Jaké bylo mé překvapení, když mi druhý den opravdu zazvonil telefon. Opět jsem paní vysvětlila svůj problém a ta slíbila hledat. Za další dva dny (!) se ozvala s informací, že dohledala, že moje doporučená zásilka s kartou odeslaná 23. září sice v pořádku dorazila 25. září na místní poštu, ale „par erreur“ byla vrácena zpět odesílateli bez toho, aby se pokusili mi ji doručit. Takže jsem si požádala o zaslání karty napotřetí, zatím bez odpovědi. Do té doby budu stále nedobrovolně a bohatě sponzorovat SNCF.
Vzhledem k tomu, kolik důvěry můžu vkládat do služeb pošty, s hrůzou mi došlo, že měsíc starý slib zaměstnance CROUSu – organismu dávajícího stipendium, poslat mi domů papíry, které si od nich žádám od dubna, asi nebude úplně reálný. Toto osvícení přišlo den předtím, než CROUS definitivně uzavřel letošní „kampaň“, tedy periodu, kdy je možné žádat o peníze na rok 2009/2010. Vybrala jsem se tedy (potřetí!) na návštěvu CROUSu, kam jsem dorazila půl hodiny po otevírací době. Kanceláře stipendií sídlí v prvním patře. Konec fronty se nacházel v patře třetím, a nebuďme prosím naivní, na schodech se sedělo a jinak stálo ve čtyřstupech. Šťastlivci, jež přišli po mě, už tvořili tzv. proti frontu, seděli teda na stejném schodě jako já na cestě dolů, oni ale teprve mířili nahoru. Tak jsem si pěkně poseděla čtyři hodiny, než jsem se dostala do vytoužené prosklené kukaně, kde seděli důležití úředníci. V počtu 3! A to se ještě mezi sebou střídali na kouření, kafe, oběd a spol., takže de facto stále pracovali pouze dva. Dobrý vtip. Už zvyklá na omílání strastí, zopakovala jsem pánovi historku, kterak jsem si včas podala v dubnu žádost na Internetu, ale nikdy mi nepřišly domů nutné papíry, kterak jsem jim poslala tři dopisy, na které nebylo nikdy zodpovězeno a kterak jsem již byla dvakrát na CROUSu, z čehož jednou bylo zcela výjimečně zavřeno a podruhé taky, to mi ale alespoň slíbili, že mi pošlou papíry domů. Teď je možné, že jsem je nedostala buď díky laxnosti pošty nebo neschopnosti CROUSu. Pán mi sdělil, že jsem jim určitě musela dát špatnou adresu a stěžující dopisy poslat na špatnou adresu, jiný argument pro nefunkčnost jejich systému neměl. Tak jsem jej požádala, ať mi ty zpropadené papíry vytiskne a jelikož mám s sebou všechny nutné přílohy, že spolu uzavřeme mou složku. A pán že ne, že si to mám pěkně doplnit vše doma a poslat poštou. Ze strategického hlediska ječet nešlo, takže jsem zkusila variantu ublížená hodná a velmi nešťastná holka ztracená v cizí nepřátelské zemi, takže nakonec za mohutného dělání obličejů svolil. Zkoušel na mě, že jeden papír je nutné, aby vyplnil „váš otec- chef de famille“, což je v mém případě zrovna z daňového hlediska máti. Představila jsem si, jak by zuřila při tomto zcela gender nekorektním termínu a následně jsem se zhrozila při představě, že posílám domů papír máti k vyplnění a ona mi ho vrací nefunkční poštou zpět sem – takže zdržení o další měsíc minimálně. S velmi nevinným výrazem jsem navrhla, že umím perfektně falšovat její podpis, takže bych to mohla třeba udělat za ni? V pánovi se asi něco zlomilo a s úsměvem svolil, dokonce mi pak odpustil poplatek za zpracování žádosti. Po pěti hodinách (a jednom zmeškaném couru ve škole) jsem nakonec vítězoslavně odcházela s potvrzeným stipendiem. Takže tak asi co se týká boje proti zdejší neschopnosti.