Argenteuil je synonymem pro mé dočasné vyhnanství. Byť je to vyhnanství, přišlo mi docela rozumné se o něm něco dozvědět a pak se vydat na empirickou návštěvu, zde je tedy výsledek.
Napřed několik geografických a demografických dat pro lepší orientaci: Argenteuil se nachází na břehu řeky Seiny v departmentu Val d’Oise asi 12 km severozápadně od Paříže v tzv. 4 zóně Île-de-France, kde je jediným přístupovým nádražím gare Saint-Lazare. Po Boulogne-Billancourt se jedná o druhé nejzalidněnější předměstí Paříže a nejčerstvější čísla z roku 2009 hovoří o populaci 105 tisíc obyvatel na rozloze 17 km2. To odpovídá zhruba hustotě, která je v Praze v centrálních čtvrtích města. V roce 1250 mělo Argenteuil přitom pouhých 450 obyvatel, populační růst byl po staletí konstantně brzděn nejen vysokou mortalitou novorozenců (bakterie způsobující smrtelnou horečku pocházející ze splašků obsažených v Seině), ale také epidemiemi tyfu a cholery, které byly zvlášť smrtící v 19. století. Demografický skok zažilo Argenteuil až v době industriální revoluce, poté v době mezi světovými válkami a to zejména díky masivní imigraci (Italů, Španělů, Poláků a Francouzů z Pikardie), největší nárůst populace – dvojnásobení - ale nastal v době mezi 30. a 70. lety minulého století.
Co se týká složení obyvatel, 77,5% je prý narozeno v metropolitní Francii. Z těch zbylých 22,5% jsou 2% narozena v zámořské Francii, 2% narozena v cizí zemi, ale měla FR národnost již při narození, přes 4% jsou emigranti z EU 15 a zbylých 14% jsou emigranti mimo EU. No, jak jsem psala již minule, v části Val d’Argenteuil musí být ty proporce naopak, další dcery a syny ředitelů vápenek aby tu pohledal. Nikoho asi tedy v tomto kontextu moc nepřekvapí, že aktuálním starostou je socialista, Philippe Doucet.
Z historického okýnka je možné říct, že první zmínky o městě pocházejí ze 7. století, respektive z královské listiny z roku 697, kde se hovoří o městě Argentoialum. Latinský či galský kořen argento znamená stříbrný či lesklý a keltská přípona – ialo značí ‚místo‘. Nejčastějším etymologickým vysvětlením názvu je tedy lesknoucí se hladina Seiny, na jejímž břehu Argenteuil stojí. Město jako takové vzniklo nejspíš založením kláštera v 7. století, který ovšem o nějakých tisíc let později nepřežil Velkou francouzskou revoluci. Postupně se stalo známé díky pěstování chřestu a hroznového vína, ne náhodou argenteuil v kulinářském světě znamená bílý chřest a ne náhodou má město ve znaku právě tyto dvě plodiny. Od 19. století se zde hromadně pěstovaly také fíky, o čemž svědčí mnohé fíkovníky, které jsou dodnes k vidění v zahradách rodinných domů poblíž centra.
Dnes je Argenteuil známé především proto, že v době, kdy bylo ještě venkovským útočištěm pro buržoazní Pařížany, podlehli jeho kouzlu i Monet, Manet, Delacroix, Renoir či Sisley a zvěčnili ponejvíce jeho nábřeží u Seiny s plachetnicemi či kvetoucí louky s vlčími máky v pastelových barvách a impresionistickém ‚tečkovaném‘ provedení. Známý to kubista Georges Braque se zde dokonce narodil.
Na začátku 20. století se pak Argenteuil stalo kolébkou hydroplánů, ty se tu vyráběly již dva roky po jejich vynalezení v Marseille. O rok později v roce 1913 se začínají díky letounům vyrobeným v Argenteuil otevírat komerční lety na těchto vymoženostech moderní techniky. Letecký průmysl zůstal v Argenteuil klíčovým i v dalším století, stejně tak jako lodní průmysl, který se rozvíjel zejména s ohledem na blízkost řeky. O stabilní oblíbenosti „lodních sportů“ a relaxačních aktivit spojených s okolím řeky svědčí také slavné Monetovy ‚Regaty v Argenteil‘, ‚Červené lodě v Argenteuil‘ či ‚Most u Argenteuil‘.
Pro katolicky naladěné čtenáře bude možná zajímavé, že místní bazilika Saint-Denys ukrývá údajnou Kristovu tuniku, kterou na sobě měl mít při (u)mučení. Dle legendy našla tuniku ve 4. století sv. Helena. Tunika byla poté až do 8. století uchovávána v Istanbulu (ehm, Konstantinopoli), kdy ji císařovna Irena darovala Karlu Velikému za věrnost. Jak známo, o Vánocích roku 800 byl Karel Veliký korunován císařem a pomazán na krále papežem Lvem III. Tuniku pak údajně věnoval své dceři Théodradě, která byla představenou právě kláštera v Argenteuil. Jak už to bývá, legendy nesedí s historickými fakty, problém tedy je, že Karlova dcera se stala představenou až po jeho smrti v roce 814. Tunika nicméně byla v klášteře evidentně dobře schovaná (zejména před normandskými loupeživými hordami), protože dle legendy ji mniši ze Saint-Denis k jejich překvapení ze zdiva kostela vykopali až ve 12. století. Oficiální historické prameny hovoří o tunice až právě od 12. století, zejména v souvislosti s biskupem z Amiens, který ji poprvé veřejně vystavil právě v Argenteuil. Začalo období mnoha století, kdy byla uctívána, mimo jiné mnoha králi a vysokými představiteli církve, a kdy za ní proudily davy poutníků, jak už to od středověku bývalo zvykem co se týká relikvií. Ve veselém období Francouzské revoluce nebylo radno provokovat, tunika bylo tedy schována v kostele a po uzavření převorství byla pro jistotu rozstřihána na kousky jistým knězem, který ji následně zakopal na několika různých místech. V 19. století byl puzzlík zase dán dohromady a mohla začít nová éra uctívání svaté tuniky, která je mimo jiné od roku 1979 historickou památkou. A jako vždy nejlepší na závěr: v letech 2003 a 2004 byly provedeny vědecké analýzy látky, na základě kterých bylo určeno, že s pravděpodobností 95,4% pochází z období 6.-7. století. Tyto závěry jsou v příkrém rozporu s rozborem jakéhosi prof. André Mariona z 90. let minulého století, který tvrdí, že krvavé skvrny na tunice v úrovni ramen, zad a beder patří s velkou pravděpodobností tomu samému člověku, jež byl zavinut do turínského plátna (a navíc prý nesl celý kříž, ne jen příčný trám, jak se domnívají ostatní historikové). Ostatně jako ve většině náboženských hádanek, pravdu se nikdy nedozvíme, aspoň ale tunice nelze upřít, že se zasloužila o rozvoj turismu ve městě a že představuje alespoň jakousi symboliku tohoto místa.
Po teoreticko-historickém okénku a prostudování mapy jsem se teda vydala ze svého severního konce, správně Val d’Argenteuil, do pravého centra, onoho údajně kdysi pitoreskního městečka. Po paměti jsem teda šla asi dvacet minut džunglí paneláků s plastovou fasádou, která pěkně hoří, jak jsem se vizuálně na některých přesvědčila. Před domy posedávala v hloučcích mládež (striktně oddělení kluci a holky), ti první si odpoledního slunce užívali evidentně víc, protože si dávali šíšu a na mobilech poslouchali ‚hudbu‘. Ti, kteří už měli nakouřeno se bavili popojížděním na skútrech po ulici, vytáčením otáček a jízdě střídavě pouze na předním, či zadním kole skútru, doprovázené působivou akrobacií dolních končetin. Aspoň měli na sobě helmy. Dlouho jsem šla Leninovým bulvárem lemovaným tou vysokopatrovou krásou, až jsem došla k ulici Karla Marxe, kde začala starší zástavba, relativně pěkně udržovaných rodinných domů z kamene, s červenými a zelenými dekorativními prvky, včetně dřevěných trámů v horních patrech či romantických věžiček, které všechen ten mix korunovaly. I při svém naturelu přiznávám, že kostelní věž je dobrý orientační bod, když se člověk snaží najít historické centrum města. Problém byl, že věž nebyla nikde vidět, takže jsem se brzo začala navzdory svému dobrému orientačnímu talentu motat. S pomocí hodného starého pána na procházce jsem byla nasměrována do onoho pravého centra, kde se konalo zklamání: pár uliček s opravdovou historií bylo skoupeno a ve většině z nich se v přízemí nachází obchody, stejné jako všude jinde v Evropě. Zbytek jsou různá bistra a levné restaurace, kakofonie konzumu završená obřím nákupním centrem. Opodál stojící radnice musí být výplodem šíleného architekta přelomu 80. a 90. let, jediné její plus je příjemně zelený parčík, který ji obklopuje, který byl ale pln svatebních hostů, proudících z a do radnice. Jednotlivé svatební delegace se musely domlouvat, aby ten a ten člen vycouval z jejich snímku, všichni si zavazeli a chodili do zorného pole špatné svatební fotografie… Kostelní věž, respektive věž baziliky jsem nakonec našla, pod ní se na průčelí nacházel nápis liberté-égalité-fraternité, což mě fakt pobavilo. Vevnitř na mě sice nespadl strop, relikviář jsem našla, ale že bych v něm opravdu něco dešifrovala jako onu slavnou tuniku, se říct nedá. Udělala jsem rychlé kolečko na jediném náměstí v klasickém smyslu slova, které se nachází právě u baziliky a mírně zklamaná jsem si to namířila zpět do panelákového areálu.
Napřed několik geografických a demografických dat pro lepší orientaci: Argenteuil se nachází na břehu řeky Seiny v departmentu Val d’Oise asi 12 km severozápadně od Paříže v tzv. 4 zóně Île-de-France, kde je jediným přístupovým nádražím gare Saint-Lazare. Po Boulogne-Billancourt se jedná o druhé nejzalidněnější předměstí Paříže a nejčerstvější čísla z roku 2009 hovoří o populaci 105 tisíc obyvatel na rozloze 17 km2. To odpovídá zhruba hustotě, která je v Praze v centrálních čtvrtích města. V roce 1250 mělo Argenteuil přitom pouhých 450 obyvatel, populační růst byl po staletí konstantně brzděn nejen vysokou mortalitou novorozenců (bakterie způsobující smrtelnou horečku pocházející ze splašků obsažených v Seině), ale také epidemiemi tyfu a cholery, které byly zvlášť smrtící v 19. století. Demografický skok zažilo Argenteuil až v době industriální revoluce, poté v době mezi světovými válkami a to zejména díky masivní imigraci (Italů, Španělů, Poláků a Francouzů z Pikardie), největší nárůst populace – dvojnásobení - ale nastal v době mezi 30. a 70. lety minulého století.
Co se týká složení obyvatel, 77,5% je prý narozeno v metropolitní Francii. Z těch zbylých 22,5% jsou 2% narozena v zámořské Francii, 2% narozena v cizí zemi, ale měla FR národnost již při narození, přes 4% jsou emigranti z EU 15 a zbylých 14% jsou emigranti mimo EU. No, jak jsem psala již minule, v části Val d’Argenteuil musí být ty proporce naopak, další dcery a syny ředitelů vápenek aby tu pohledal. Nikoho asi tedy v tomto kontextu moc nepřekvapí, že aktuálním starostou je socialista, Philippe Doucet.
Z historického okýnka je možné říct, že první zmínky o městě pocházejí ze 7. století, respektive z královské listiny z roku 697, kde se hovoří o městě Argentoialum. Latinský či galský kořen argento znamená stříbrný či lesklý a keltská přípona – ialo značí ‚místo‘. Nejčastějším etymologickým vysvětlením názvu je tedy lesknoucí se hladina Seiny, na jejímž břehu Argenteuil stojí. Město jako takové vzniklo nejspíš založením kláštera v 7. století, který ovšem o nějakých tisíc let později nepřežil Velkou francouzskou revoluci. Postupně se stalo známé díky pěstování chřestu a hroznového vína, ne náhodou argenteuil v kulinářském světě znamená bílý chřest a ne náhodou má město ve znaku právě tyto dvě plodiny. Od 19. století se zde hromadně pěstovaly také fíky, o čemž svědčí mnohé fíkovníky, které jsou dodnes k vidění v zahradách rodinných domů poblíž centra.
Dnes je Argenteuil známé především proto, že v době, kdy bylo ještě venkovským útočištěm pro buržoazní Pařížany, podlehli jeho kouzlu i Monet, Manet, Delacroix, Renoir či Sisley a zvěčnili ponejvíce jeho nábřeží u Seiny s plachetnicemi či kvetoucí louky s vlčími máky v pastelových barvách a impresionistickém ‚tečkovaném‘ provedení. Známý to kubista Georges Braque se zde dokonce narodil.
Na začátku 20. století se pak Argenteuil stalo kolébkou hydroplánů, ty se tu vyráběly již dva roky po jejich vynalezení v Marseille. O rok později v roce 1913 se začínají díky letounům vyrobeným v Argenteuil otevírat komerční lety na těchto vymoženostech moderní techniky. Letecký průmysl zůstal v Argenteuil klíčovým i v dalším století, stejně tak jako lodní průmysl, který se rozvíjel zejména s ohledem na blízkost řeky. O stabilní oblíbenosti „lodních sportů“ a relaxačních aktivit spojených s okolím řeky svědčí také slavné Monetovy ‚Regaty v Argenteil‘, ‚Červené lodě v Argenteuil‘ či ‚Most u Argenteuil‘.
Pro katolicky naladěné čtenáře bude možná zajímavé, že místní bazilika Saint-Denys ukrývá údajnou Kristovu tuniku, kterou na sobě měl mít při (u)mučení. Dle legendy našla tuniku ve 4. století sv. Helena. Tunika byla poté až do 8. století uchovávána v Istanbulu (ehm, Konstantinopoli), kdy ji císařovna Irena darovala Karlu Velikému za věrnost. Jak známo, o Vánocích roku 800 byl Karel Veliký korunován císařem a pomazán na krále papežem Lvem III. Tuniku pak údajně věnoval své dceři Théodradě, která byla představenou právě kláštera v Argenteuil. Jak už to bývá, legendy nesedí s historickými fakty, problém tedy je, že Karlova dcera se stala představenou až po jeho smrti v roce 814. Tunika nicméně byla v klášteře evidentně dobře schovaná (zejména před normandskými loupeživými hordami), protože dle legendy ji mniši ze Saint-Denis k jejich překvapení ze zdiva kostela vykopali až ve 12. století. Oficiální historické prameny hovoří o tunice až právě od 12. století, zejména v souvislosti s biskupem z Amiens, který ji poprvé veřejně vystavil právě v Argenteuil. Začalo období mnoha století, kdy byla uctívána, mimo jiné mnoha králi a vysokými představiteli církve, a kdy za ní proudily davy poutníků, jak už to od středověku bývalo zvykem co se týká relikvií. Ve veselém období Francouzské revoluce nebylo radno provokovat, tunika bylo tedy schována v kostele a po uzavření převorství byla pro jistotu rozstřihána na kousky jistým knězem, který ji následně zakopal na několika různých místech. V 19. století byl puzzlík zase dán dohromady a mohla začít nová éra uctívání svaté tuniky, která je mimo jiné od roku 1979 historickou památkou. A jako vždy nejlepší na závěr: v letech 2003 a 2004 byly provedeny vědecké analýzy látky, na základě kterých bylo určeno, že s pravděpodobností 95,4% pochází z období 6.-7. století. Tyto závěry jsou v příkrém rozporu s rozborem jakéhosi prof. André Mariona z 90. let minulého století, který tvrdí, že krvavé skvrny na tunice v úrovni ramen, zad a beder patří s velkou pravděpodobností tomu samému člověku, jež byl zavinut do turínského plátna (a navíc prý nesl celý kříž, ne jen příčný trám, jak se domnívají ostatní historikové). Ostatně jako ve většině náboženských hádanek, pravdu se nikdy nedozvíme, aspoň ale tunice nelze upřít, že se zasloužila o rozvoj turismu ve městě a že představuje alespoň jakousi symboliku tohoto místa.
Po teoreticko-historickém okénku a prostudování mapy jsem se teda vydala ze svého severního konce, správně Val d’Argenteuil, do pravého centra, onoho údajně kdysi pitoreskního městečka. Po paměti jsem teda šla asi dvacet minut džunglí paneláků s plastovou fasádou, která pěkně hoří, jak jsem se vizuálně na některých přesvědčila. Před domy posedávala v hloučcích mládež (striktně oddělení kluci a holky), ti první si odpoledního slunce užívali evidentně víc, protože si dávali šíšu a na mobilech poslouchali ‚hudbu‘. Ti, kteří už měli nakouřeno se bavili popojížděním na skútrech po ulici, vytáčením otáček a jízdě střídavě pouze na předním, či zadním kole skútru, doprovázené působivou akrobacií dolních končetin. Aspoň měli na sobě helmy. Dlouho jsem šla Leninovým bulvárem lemovaným tou vysokopatrovou krásou, až jsem došla k ulici Karla Marxe, kde začala starší zástavba, relativně pěkně udržovaných rodinných domů z kamene, s červenými a zelenými dekorativními prvky, včetně dřevěných trámů v horních patrech či romantických věžiček, které všechen ten mix korunovaly. I při svém naturelu přiznávám, že kostelní věž je dobrý orientační bod, když se člověk snaží najít historické centrum města. Problém byl, že věž nebyla nikde vidět, takže jsem se brzo začala navzdory svému dobrému orientačnímu talentu motat. S pomocí hodného starého pána na procházce jsem byla nasměrována do onoho pravého centra, kde se konalo zklamání: pár uliček s opravdovou historií bylo skoupeno a ve většině z nich se v přízemí nachází obchody, stejné jako všude jinde v Evropě. Zbytek jsou různá bistra a levné restaurace, kakofonie konzumu završená obřím nákupním centrem. Opodál stojící radnice musí být výplodem šíleného architekta přelomu 80. a 90. let, jediné její plus je příjemně zelený parčík, který ji obklopuje, který byl ale pln svatebních hostů, proudících z a do radnice. Jednotlivé svatební delegace se musely domlouvat, aby ten a ten člen vycouval z jejich snímku, všichni si zavazeli a chodili do zorného pole špatné svatební fotografie… Kostelní věž, respektive věž baziliky jsem nakonec našla, pod ní se na průčelí nacházel nápis liberté-égalité-fraternité, což mě fakt pobavilo. Vevnitř na mě sice nespadl strop, relikviář jsem našla, ale že bych v něm opravdu něco dešifrovala jako onu slavnou tuniku, se říct nedá. Udělala jsem rychlé kolečko na jediném náměstí v klasickém smyslu slova, které se nachází právě u baziliky a mírně zklamaná jsem si to namířila zpět do panelákového areálu.
1 komentář:
wow, napsat tohle ti muselo dát víc práce než průměrné exposé! chvilku jsem chtěla špačkovat, že mi v tom vyčerpávajícím výčtu informací o argenteuil chybí politická historie, ale leninova třída a ulice karla marxe ji ilustrují jasně. good luck.
Okomentovat