Bydlím, tedy jsem

Ano, deníčku, je tomu tak. Nebo teda přesněji: zítra tomu tak bude. Dnes jsem si udělala kolečko po dalších bytech, jež byly buď nevyhovující, nebo seznam papírů a dokladů, které po mě jejich majitelé chtěli, přesahoval i mé nejbujnější fantazie. A jak už to tak v pohádkách bývá, jela jsem unavená, znechucená a zplihlá podívati se na poslední pokoj do XVI. Po výstupu z metra jsem minula pána venčícího lokálního Sigiho, což mi hned udělalo radost. A kaštanové listy líně padaly k zemi...a kapky lehkého deště se snášely tím samým směrem, gravitace dělala svou starou dobrou práci. Ach. A v tomto nostalgickém podzimním rozpoložení jsem dorazila na danou adresu, zadala kód, vešla do ulice v ulici a našla ten správný větší rodinný dům, ve kterém už mě čekala stylová paní majitelka v růžovém županu a omlouvala se, že má bronchitidu. Zavedla mě do druhého patra vchodem přes jejich dům a ukázala mi pronajímaný pokoj o velikosti téměř 20m2, ze kterého vedou ještě další dveře do koupelny a spol. Vybavení sestává z velké postele (yes!), vestavěné skříně, stolu, poliček a malého kusu nábytku, co se tváří jako komoda. Až na dost šílené staré fialovo-růžové tapety není místnosti moc co vytknout. Na stejné chodbě jako můj pokoj se nachází ještě dva menší, ve kterých aktuálně bydlí dvě čínské studentky, se kterými se budu dělit o plně vybavenou kuchyňku. Jednu z nich jsem už měla tu čest poznat, děvče se tvářilo docela mile a potěšilo mě tím, že má u sebe wifi, na kterou se pak za drobný úplatek budu moci připíchnout. Jako bonus k pronájmu mám společně se všemi majiteli domu přístup na velkou terasu na střeše domu (třetí patro s výhledem do oné uličky v uličce plné stromů a vůbec zeleně). Lokalita je to dle pohledu poklidná a tichá, kousek od domu je obchod + boulangerie. A idylka pokračuje, neb paní majitelka na rozdíl od ostatních striktně nevyžaduje francouzského finančního garanta a jako kauci si nebere dopředu dva měsíce nájmu, ale jen jeden. Odpadají u ní taky stohy jiných dokladů, jež by mi jen znepříjemňovaly život. Takže resumé dnešního dne je konečně přeci jen pozitivní. Čeká mě tedy poslední noc u dobrodinky Kláry a zítra odpoledne si balím svůj červený kufřík a fičím na rue de la Tour. Incroyable!

Hledání evidentně to be continued

Lov pokračuje, bohužel. Z fáze obvolávání jsem přešla do fáze návštěv bytů. První dva navštívené pokoje byly, co se týká vybavení a údržby zcela evidentně netknuté zhruba od doby konce 2. světové války. Paní majitelka jednoho z nich, velice šarmantní a asi stoletá paní Goldschmidtová se mi svěřila, že prostoru, kterou pronajímá, vůbec v průběhu posledních několika let nenavštívila, protože se nachází v sedmém patře bez výtahu, a tudíž neví, jak to tam teď vypadá. To by možná vysvětlovalo, proč hrála "sprcha" všemi barevnými variacemi plísní a v různých koutech se válely zbytky svršků předcházejících nájemníků. V druhém pokoji o celkové rozloze 10m2 byla pro změnu toaleta hned v e d l e postele – velmi lákavá představa pravidelného užívání, zvláště v přítomnosti návštěv. Papírové stěny a společné sprchy pro 7 dalších bytů taky nebyly nejpřitažlivější. Další dva byty vypadající nadějněji spolu se mnou navštívilo v průměru asi tak 30/40 dalších zájemců. Pamatuje si někdo z matematiky, jak by se dala vypočítat pravděpodobnost toho, že dá majitel přednost mně, vezmeme-li do úvahy veškeré mé handicapy? Včera jsem se mimo jiné taky dověděla při telefonátu s jednou majitelkou, že u nás máme něco jako občanskou válku, devalvovanou měnu a že mi tady přece nikdo byt nemůže pronajmout, protože je přece jasné, že nebudu schopná ho platit. Velmi zajímavé. Návdavkem se mě ještě paní zeptala, proč volám z utajeného čísla. Starosti, drzost a ignorance některých lidí mě nepřestávají fascinovat. Další návštěvy mě čekají o víkendu. Už teď se těším, ale snad už to dospěje do šťastného konce.
Z jiného soudku moc podnětů nepřišlo. Pro příznivce adrenalinových sportů se sebevražednými sklony doporučuji zkusit jízdu po jednom z největších bulvárů na kolečkových bruslích bez helmy a jiných ochranných pomůcek, ovšem pozor: v závěsu na okénku auta řidiče. Velmi stylové. Turisti nestíhali cvakat digitály.
Pro příznivce mladých krasavic s inteligencí limitně se blížící nule by mohlo být dobrým tipem okolí place Vendôme. Takovou koncentraci dlouhovlasých blondýnek v minisukních s nohama končícíma zhruba někde tam, kde mi začíná krk, jsem snad ještě neviděla. Truman Capote by měl radost, Tiffany a jemu podobné značky v průběhu vleku času neztrácí svou přitažlivost. A když už jsme u kultury, můj soukromý žebříček ATP nejbizardnějších filmů má od včerejška nového vítěze. Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec překonal i staršího kandidáta podobného tematického ražení Delikatessen. Velmi velmi nechutné. Vzhledem k tomu, že oba dva zmíněné filmy mi dal do počítače papa, chvíli jsem nevěděla, co si o tom myslet. Naštěstí jsem ale dostala od Rádi flašku portského, kterým jsem své drobné obavy rozptýlila. A tak můžu zase klidně spát.

Flat hunting a jiné

Mými nejlepšími kamarády jsou v posledních třech dnech Google a Skype Out. Sedím v garsonce v sedmém patře bourgeois domu v 8.arrondissement u Kláry H., jež mi poskytla provizorní útočiště (jak se jí za to všechno odvděčím ještě nevím) a intenzivně chytám ze spodního patra od sousedů wifi signál. Za těch pár desítek hodin, co jsem odjela z téměř rodných HL. jsem získala sérii poznatků, jež mě občas mile, občas nemile překvapily. Namátkou zde několik z nich:

• fungování lidské paměti ja prapodivná záležitost. ještě než stihl po nástupu ve vlaku pán z reproduktoru říct "welcome on board of super city pendolino train", už jsem věděla, že jsem doma zapomněla kromě nezbytného diáře taky žvýkačku na krk (ach ano!). půl hodiny předtím jsem ale ještě doma byla přesvědčená, že vše mám. nepotěší.
  
• letadla společnosti Skyeurope mohou (navzdory všeobecně sdílenému opačnému názoru jejich pravidelných cestujících) létat načas
• jejich piloti mají občas romantickou náladu a při vzletu nad Prahu naschvál zamíří přímo nad Karlův most, Hradčany a Žižkovskou věž v pozdním podzimním odpoledním slunci. krása!
  
• Pařížani nejsou zas tak galantní a vychovaní, jak se o Francouzích všeobecně občas říká. ani tentokrát nikoho na schodech mezi různými linkami metra nenapadlo pomoci nešťastně vypadající, taškami ověšené slečně, tahající obrovský kufr. ještěže českým nadávkám nikdo nemohl rozumět
• v metru moc často francouzštinu neuslyšíš
• v metru je šílené teplo, i když je venku jen kolem 20C. o tom, jak tam bude, až bude venku 40C, radši zatím nepřemýšlím
• v metru člověk může trávit denně spoustu času. jen ho to asi po jednom dni omrzí.
  
• fyzické proporce drtivé většiny cestujících afrického původu přesahují standardní velikost sedadel; z tohoto důvodu se jeví stání při jízdě jako lepší varianta
• studenti Sciences Po na rue St.Guillaume se i během pauzy na cigáro na ulici tváří, jako by už TEĎ řídili celou zeměkouli. na kolemjdoucí (pokud také nezamíří na IEP) se dívají s jakýmsi prapodivným despektem. syndrome de supériorité by se asi opravdu v některých případech měl začít akutně léčit.
  
• už jsem objevila onu bájnou kavárnu u školy, údajně místo s největší koncentrací homosexuálů v celé Paříži. mýty padají někdy až pozoruhodně rychle.
  
• člověk by si neměl myslet, že existence různých školních kanceláří věnující se jednotlivým záležitostem může opravdu pomoci efektivně řešit problémy. když si chce například člověk vyřídit kartičku na metro, potřebuje vedle adresy také potvrzení o studiu. takže si zajede do školy a o potvrzení zažádá. tam mu ale řeknou, že dnes se v kanceláři přijímají jen studenti, jejichž příjmení začínají na písmena A - C. pokus říct, že se píšu Crutilová nevyšel...takže mi potvrzení údajně do tří dnů doručí domů. jen když já ještě nemám "domů". podobně pokus navštívit v kanceláři paní mající na starosti pomoc s hledáním ubytování není nejjednodušší. celé úterní dopoledne jsem se jí snažila dovolat, abych zjistila, zda-li mi řekne víc než site ScPo a zda-li má i jiné nabídky pronájmů, než ty, které taky visí na síti. odpovídal mi jen její záznamník s tím, že paní teď momentálně nemůže, ale že není problém za ní do té kanceláře dojít. tak jsem přes půl P. dorazila a milá paní právě zavírala kancelář, že úřaduje jen do 12.00 a tak že mám přijít druhý den. další den jsem teda dorazila dopoledne a na dveřích pro změnu stálo, že zcela výjimečně je kancelář zavřena z důvodu organizačních schůzek administrace. hlavně se nenechat vyprudit!
  
• zábavné je taky volání na inzeráty s nabídkou pronájmu. ono vůbec najít nějaký byt v rozumné geografické zóně, který by zároveň nestál součet měsíčních platů mých rodičů je heroický úkol. potencionální kandidát na můj budoucí příbytek teda dle dosavadního hledání vypadá zhruba takto: 9m2 (bývalé pokojíčky pro služku), 7.patro bez výtahu, záchod a koupelna na chodbě (sice na kód, ale společné s dalšími x pokojíky), elektrické destičky na vaření, umyvadlo, postel a skříň. polovina inzerovaných čísel hovor nezvedá, půlka z té půlky, co to zvedne vám oznámí, že byt už je pronajatý a zbytek se zarazí v momentě, kdy si bere vaše jméno s číslem, že vám zavolá, a ptá se, co že jste to vlastně za národnost. obávám se, že zaměňování ČR a Čečny je tu stále mezi domorodci na denním pořádku. jinak mezi oblíbené podmínky pronajímatelů patří mimojiné i existence francouzského garanta nebo taky třeba požadavek na zaplacení celoročního (nebo aspoň půlročního) nájemného dopředu navíc s tím, že vám ho na konci zase vrátí, když budete hodní. no prostě ideálně nastavené podmínky pro studenty. ale naděje umírá poslední, že.
  
• fajn je, že v pondělí začínám stážistovat, na což už se těším. psala jsem kontrolně mail paní, co mě bude mít nejspíš pod palcem a ta mi obratem sdělila, že už se na mě všichni těší. nápodobně! mozek snad po letní pauze opět začne pracovat.

Takže tak tady život chode. Dnes už asi na nic duchaplnějšího nemám.
A.

Here I am

Vážení a milí, přiznávám se dobrovolně.
Upustila jsem od svého dobrého vychování neopičit se, od pudu sebezáchovy a kritičnosti, a přidávám se do nekonečné hmoty oněch narcistických grafomanských šílenců publikujících pravidelně okolnosti svého více či méně zábavného života do nekonečných záhybů netu. Učinila jsem tak částečně na popud kamarádů trpích pocitem, že se mi občas podaří být vtipná; nicméně hlavním motorem byl pragmatismus a prachobyčejná lenost vypisovat do jednotlivých mailů či skypovacích konverzací své pocity, dojmy, zážitky a kriticismy z "nové etapy" života v Paris. Takže ještě jednou, here I am, s celou svou drzostí, invencí, asertivitou, arogancí a neochvějným talentem vše ironicky glosovat. Snad vás občas potěším, nebo navnadím, každopádně doufám, že mě postupem času nebudete chtít virtuálně ukamenovat za mé deníčkové záznamy.
A.