Z dnešní četby na lince 63

La France se croit toujours le centre de l´univers. Autrefois, je veux dire à la belle époque d´avant la mondialisation, à l´école communale, les petits Français avaient devant les yeux une immense carte de France, qui semblait dominer la classe avec ses longues fleuves toutes bleus, si bien tracés. Parfois, on exhibait une deuxième carte, beaucoup plus petite, appelée « Le monde », mais personne n´y prêtait vraiment l´attention. Tous comprenaient que le reste du globe était destiné à recevoir le rayonnement de la France, voir à fournir des lieux de vacances un peu moins pluvieux. Avec la mondialisation, hélas, tout a changé. Cette vision nombriliste a été chamboulée. Editorialistes, économistes, et autres individus mal élevés se sont mis à parler de la France comme d´un pays comme tant d´autres. Un pays qui ne représente qu´infime pourcentage de l´économie de la planète. Pire, on apprenait que l´économie française ne pesait pas plus qu´un seul État américain, la Californie, pourtant plus réputée pour sa consommation de marijuana et de cocaine que pour ses performances industrielles. Vous avez bien lu : la France et la Californie sont ex-aequo économiquement.

Další perly v knize Sacrés Français! Un Américain nous regarde od Teda Stangera; vhodné k pěknému startu dne (nevhodné k nahlídnutí sousedovi v dopravním prostředku...).

Bilan

57 hodin strávených v práci
2 dny úplně bez hlasu
2 dny skřehotání
desítky odporných bonbónů proti kašli a desítky ml ještě odpornějšího sirupu
hektolitry čaje
3 výživné večírky jako bolestné

Stává se ze mě expert na ředitele škol v Paříži, Lyonu a Nimes. Bombarduju je dopisy, ve kterých je nutím buď zapojit jejich studenty do naší kreslící soutěže, nebo jim nabízím, pozor, zdarma jeden výtisk Labyrintu světa a ráje srdce ve francouzštině. Brzy ze mě bude poštovní spammer par excellence!
Btw, víte, co znamená pro všechny zaměstnance dovezení čerstvě vytištěných programů ČC na další čtvrtletí? Ne? Já vám to řeknu: 2500 obálek/2500 štítků/7500 známek (protože pošta změnila tarify a rozdíl se musí dolepit) a 2500 vložení programu a pozvánky na vernisage do dotyčných obálek. Ale protože to bylo ve společnosti těchto lidí, dalo se to přežít.

Tož tak.

Jak přijít úspěšně o hlas v deseti krocích

1) nastěhujte se do starého domu s velkými dírami pod prahem a okny, přičemž pro jistotu neustále větrejte, abyste z domu vyhnali z vedlejší místnosti se linoucí smrad hnijící slaniny vašich spolubydlících. choďte spát s mokrou hlavou.
2) jezdětě MHD a pravidelně tak vystavujte svůj organismus prudkým změnám teplot: venkovní zimy versus upocený přecpaný dopravní prostředek. když začínáte mít pocit, že chytáte rýmu, atakujte babiččin bylinkový čaj po hektolitrech.
3) zůstaňte v práci přesčas, jako vždy, ale tentokrát fest. až do té doby, než odchází i big boss a společně s komplicem kolegou vás pozvou na "vietnamskou polévku fo" (nebo tak nějak)
4) nechte se doslova svézt CD autem a za žádných okolností nesrolovávejte okénko
5) spojte protiklady: po horkém čaji kopněte blíže nespecifikovaný počet Bushmills s hodně ledem. léčba šokem...
6) dejte si své 3 cigaretky denně, přejděte na Bordeaux
7) jezte fo s veškerými servírovnými proprietami, to znamená kromě čerstvé bazalky taky se zeleným koriandrem a hlavně! s malinkýma červenýma a zelenýma papričkama. pekelně pálivýma. a všechny je pořádně rozkousejte, hrdinně.
8) najednou si všimnete, že tak drsně skřehotáte, ale to vlastně nevadí, je to takové, ehm, sexy
9) sedněte si do taxíku a marně hledejte na zadním sedadle pás. rozpoutejte na dané téma diskuzi s řidičem, která se vyvine do menší hádky. živě odpovídejte na jeho výpady, že si nemáte co sedat do taxíku, když se chcete za jízdy připoutat (logika?!?). po deseti minutách (hlasivky vyčerpávající) hádky si nechte od taxikáře vysvětlit, že je Řek a tyto drobné výměny názoru jsou jeho národním sportem, takže nic ve zlým
10) ráno se probudíte a zjistíte, že prostě nemluvíte. což je vlastně v pohodě, protože po vás v práci nikdo nemůže chtít, abyste zvedala telefony. a kolegové vám nosí čajíčky, vitamíny, oříšky a jiné až pod nos, pohoda.

Ve znamení žlutého slunce a hvězdy

Mám za sebou další týden v pracovním procesu, který mě jak časově, tak energeticky vysál do té míry, že jsem nebyla schopná se jakkoliv mobilizovat k psaní. Mám ten pocit, že tu vše plyne kosmickou rychlostí, což je mi překvapivě příjemné.
Kromě sezení v kanceláři jsem zvládla návštěvu Maison de la culture juive, ve které probíhalo něco jako salon čerstvě do francouzštiny přeložených knih pocházejících ze střední a východní Evropy; z pěti knih měly tři co do činění s válečnou minulostí a nacistickým režimem. Otázka viny a stigmata minulosti jsou jak vidět i do dnes nosným tématem i současných autorů. Soirée jsem zakončila ve skupince lidí v tibetské restauraci, kam údajně chodí v P. dalajláma. Škoda jen, že byl zrovna v Prague. Poměrně jsem se ale pobavila "typickým tibetským chlebem vařeným v páře": už na první pohled vypadal jako knedlík (nebo nok?), při ochutnání se má domněnka potvrdila. Konzistence úplně knedlíková, barva taky, stejně jako mazlavost; jen těsto jako by bylo půl na půl bramborové a houskové a výsledný produkt vypadal spíš jako parenica. S tou chutí v ústech jsem se chvíli cítila jako doma, jen si nedovedu představit, že by v české hospodě hostům hned po příchodu servírovali čaj. Pravdou je, že knedlík se mi na chvíli i udělal v krku v momentě, kdy nám jeden bývalý diplomatický pracovník ČR v Alžíru vyprávěl, jak fungují lokální islámské školy a vůbec celý tamní systém vzdělávání; nic pozitivního a do budoucna naděj přinášejícího to nebylo...
V pátek jsem se příjemně umrtvila opět u nás na jazzu nejen plzní, jdouce domů mě tady už poněkolikáté napadlo, že všechno je, jak má být. Potěšil mě taky již dřív zmiňovaný J. Šmíd, jež si na mě překvapivě vzpomněl a slíbil mi donést dvd s Postřehy odjinud z Dijonu, takže snad konečně uvidím, co s námi na jaře spáchal.
Pokračování ve jménu židovské tematiky jsem si střihla v sobotu, kdy jsem se vydala na další literární zážitek: autorská čtení z dvou knih opět na téma WWII a vyhlazovacích táborů. Jelikož mi pak nebylo lehce na duši, vyšla jsem se pak vzpružit se na výstavku Yves Klein v Centre Pompidou; nicméně jsem cestou zapomněla, že jsem ve Francii a že tu stávkovat může opravdu každý a neustále, a tak jsem zůstala jen vytočená stát před zavřenými dveřmi, na kterých zel nápis: "zaměstnanci stávkují" v mnoha jazycích (včetně polštiny, jen čeština nikde). Doma v klidu postele jsem tedy kulturní okénko týdne zakončila "Letem číslo 93", což taky rozhodně není film z nejveselejších. Jak již trefně psal jeden z českých kritiků, mrazivé na něm je to, že už dopředu víte, že se nakonec neobjeví žádný Bruce Willis a nevyseká na poslední chvíli všechny z průseru. Poslouchat autentické záznamy telefonátů lidí, co mají před sebou poslední minuty života a jejich loučení s blízkými je poměrně emotivní záležitost.
Tak jsem zase načerpala sil, něco se dověděla, přežvýkala několikery noviny a časopisy a nabita (snad) se těším na další týden. Doufám, že i vy se máte srovnatelně dobře!

Till I Roll Over Dead

Tak mě tady máte zas s novou várkou drobných, byť obsáhlých poznámek.
Mám za sebou první pracovní týden, který mě příjemně vyčerpal a naučil pár nových věcí. Nechci si to malovat moc růžově, ale zatím to vypadá, že jsem se upsala na 8 měsíců a 8 hodin denně instituci, ve které mi bude ctí se angažovat. Nejen že mám milé a sympatické kolegy (teda vlastně většinou kolegyně), ale navíc mám i pocit (na rozdíl od mého snažení na Sciences Po, korunovaném jen prodejem prací na Oboulot), že práce, kterou dělám, i k něčemu vede. Což je docela příjemná změna. Samozřejmě vám nebudu tvrdit, že vše co mám na starost a za úkol je činnost vysoce povznášející, ale pocitu satisfakce mě to nezbavuje. Takže si do budoucna budu držet palce, aby se má současná povznesená nálada nezměnila!
Milou skutečností, neoddělitelně spojenou s Centre tchèque, je páteční jazz dole "u nás" v klubu, zvaném Janem Šmídem "Jeskyň". V pátek jsem jeden z prvních koncertů navštívila s pár dobrodruhy ze čtvrtého ročníku a nutno říct, že to byl vcelku příjemný relax. I když dle názoru některých patřil spectacle spíše ke slabším. No každopádně si nenechám ani tento pátek ujít další koncert minimálně pro srovnání, ale taky proto, že na čepu je Budvar za zde naprosto výjimečnou cenu (a ano, přiznávám, i zaměstnanecká sleva dělá své).

O víkendu jsem se jala si zútulnit svůj příbytek, pročež jsem se vypravila do lokální nejmenované švédské firmy zabývající se prodejem nábytku a čekoholiv s bydlením souvisícím. Takový vélet doporučuji ale jen povahám silným, pakliže nedisponují autem. Napřed jsem strávila půl hodinu v metru, následně dalších 30 minut v autobuse ve třetí zóně. Pozorujíce ale oknem podzimní taje a čarokrásy Bouloňských lesíků, zapomněla jsem vystoupit tam, kde mi to plán ratp.fr nařizoval. Zcela logicky jsem se tedy vydala zpět proti směru jízdy, po několika stovkách metrů mě ale několik dálničních tepen vzájemně se křížících v nejrozmanitějších uskupeních přečíslovalo. Pevně věřím ve vaši představivost a schopnost vykreslit si mě, jak coby přerostlý zajíc hopkám přes mohutné dvojpruhy a snažím se marně dostat se na druhou stranu spleti silnic, za kterou se rýsovaly staré dobré vlaječky Ikea. Mějte na paměti, že jsem se nacházela někde v industriální zóně, kde se někomu o přechodu/podchodu/nadchodu pro chodce může jen zdát. Pro přiblížení situace má pouť vypadala asi tak, jako kdyby člověk vystoupil z MHD někde v Brně u Makra a měl heroický úkol dostat se bez úhony do Shopping parku Avion. Tedy nic moc vyhlídka. Nakonec má pouť trvala něco málo přes 4 hodiny, z toho zhruba 20 minut strávených přímo v cílovém bodě cesty, no ale ono za to ten Bibbi Snurr v červené a mé milované Rattviky fakt stojí. Nemluvě o tom, že jsem si pořídila taky pořádnou peřinu a tak tady v tom ledovém království možná ani nezmrznu do doby, než začne topná sezóna.
V uplynulém týdnu jsem taky začala intenzivně přemýšlet o změně garderoby (ne, Olgo, nezačnu nosit nic fosforového ani jinak barevného). Empirickým výzkumem jsem ale došla k závěru, že se na mě přece jenom dívá okolí jinak, když mám na sobě jeany s teniskama, a když se promenuju na vysokých podpatcích v decentní sukni, i když s nedecentním výstřihem. Ono je to smutné, ale asi je to opravdu tak, že na jistou část zemské populace víc zabírá ta druhá varianta. Ach jo.
Jeden postřeh mám taky co se týče techniky. Zkusil si někdo z vás v poslední době na veřejnosti vytáhnout z tašky discmana? Ano, myslím ten dnes už evidentně zastaralý vynález. Docela jsem se v buse i metru bavila vytřeštěnýma pohledama všech těch i-podářů či jiných vyznavačů miniaturních přehrávačů; skoro jako bych jeho používáním provedla nějaký hrozný smrtelný hřích!
Dnes jsem poprvé viděla Trocadéro a okolí Tour Eiffel bez pouličních prodavačů kopií věže v jakékoliv velikosti či barvě. Ne že bych se bavila chozením kolem každý den, pohled z autobusu mi normálně stačí, ale dnes mě vezl směrem k domovu manžel mé kolegyně, který si pro ni přijel obětavě do práce. A tak mě cestou vyhodil u věže, a já si udělala procházku v drobném dešti domů, přičemž jsem byla svědkem policejního zátahu na již zmíněné prodavače/šmelináře. Z policejního autobusu vyskákalo komando oobuškovaných maníků a jalo se utíkat na všechny možné světové strany, kde byla vidět prostěradla posetá Eiffelovkami. V mikrosekundě podavači zareagovali, sbalili své zboží a utíkali i s nákladem, co jim nohy stačily. Nutno říct, že Afričané asi mají opravdu něco v genech, protože zmizeli v dál neuvěřitelnou rychlostí. A tak se prostranství na chvíli ocitlo zcela bez komerce a otravného nabízení cetek. Škoda jen, že tou dobou už lilo tak, že to žádný turista nemohl ocenit, protože všichni seděli v okolních kavárničkách; jen já jsem se neohroženě brodila potoky vody a málem se přizabila na kluzkém mramoru.
Méně úsměvný mám postřeh o ČR a její snaze podporovat studenty v zahraničí. Se zájmem a radostným očekáváním jsem si přečetla článek v regionální příloze MF o tom, že olomoucký kraj hodlá od příštího roku dávat stipendia studentům jak vysokých, tak středních škol na jejich zahraniční pobyty. Obratem jsem si našla na webu, jaké jsou podmínky podání žádosti a dověděla se tak, že žadatel musí kromě jiných poměrně neobtížně splnitelných podmínek taky být zapsán do řádného studia na jedné z univerzit přímo v olomouckém kraji. Kontrolně jsem napsala mail paní, co má dané žádosti pod palcem, nepochybuju ale o tom, že fakt, že nejsem studentkou v českém systému, bude tak vážným handicapem, že mi znemožní se o podporu jen ucházet. Známe přece striktnost úředníků, že. Takže jsem se opět na svou vlast zcela právem rozhořčila, protože jak víc by nám "jiným a divným" venku o studium se snažícím, mohla ještě házet klacky pod nohy, si už moc nedokážu představit. Asi máme tento přístup za trest nebo co.
V rámci uklidnění jsem se šla v neděli odpoledne procházet. Takticky jsem si před vyrazením prohlídla detailněji mapu okolí a s úžasem jsem zjistila, že mé bydliště je obklopeno desítkami nejrůznějších ambasád a konzulátů. Takže už aspoň konečně vím, proč se tu motá neustále tolik CD aut. Jen mě moc neuklidňuje, že valná většina z nich tu reprezentuje a hájí zájmy států jihovýchodní Asie, blízkého i dálného východu, popřípadě subsaharské Afriky. Snad se ale pan Huntington mýlí ve svých úvahách… Mimo jiné, pro ty z vás, co se v tom taky vezou, doporučuji článek JXD "Islám proti násilí" v předposledním Reflexu č. 39, a následnou diskuzi pod ním; jako doplňující četbu navrhuju z archivu víkendové Kavárny MF Dnes "Válka, v níž prohráváme" od Agnieszky Kolakowské. Výživné!
A nakonec ještě poslední tip pro vyznavače Dana Browna: sežeňte si Urbanův Santiniho jazyk, o kterém jsem se už zmiňovala. Je to taková milá variace, obsahující tajemno, vraždy, znamení, numerologii, náhody a v neposlední řadě taky tajný odkaz dávných staletí, to vše zasazeno do českého kontextu, jehož reálie určitě mnozí znáte. Pěkná, byť místy málo uvěřitelná oddychovka.

Virtuální návštěva

Rozhodla jsem se zprostředkovat vám pár momentek z mého nového bydliště. Takže vítejte na tour virtual!

Na stanici Rue de la Pompe na lince devět se nachází tento krásný vstup/výstup z metra. Vede na širokou avenue Georges Mandel, která je poseta kaštany, a když se po ní jdete ne pod zemským, ale naopak nad zemským povrchem, dostanete se zhruba za 5 minut na Trocadéro.

Přes tuhle avenue Mandel taky musím přejít, abych došla domů. Kromě toho, že vás na ní můžou srazit auta jedoucí ve dvou pruzích v každém směru, je také zajímavá tím, že uprosřed je něco jako parkovací pruh, ve kterém se prohánějí dost rozjetí cyklisté.

Po úspěšném přechodu se dostáváme na rue Eugene Delacroix. Zhruba v její polovině se nachází École irakienne complémentaire. Tak jsem si včera v tomto kontextu jdouce domů představovala, jak by asi vypadala aktualizovaná Liberté guidant le peuple...

Na konci této uličky se nachází brána do mé uličky v uličce (stihla jsem pochopit, že mnozí z vás tento pojem ne tak úplně zpracovali), takže to vypadá to asi takhle:

Po zadání kodů jsem vpuštěna dovnitř. Anebo se taky můžu rozhodnout si cestu prodloužit, obejít roh domu a do své uličky vejít přes druhou zakódovanou bránu:

V každém případě dorazím k tomuto domu, kde jsou mým výsostným územím dvě velká a jedno malé okno vlevo nahoře.


Povšimněte si, prosím, terasy nad mými okny.


Vevnitř vystoupám po schodech, pravda ne moc nápaditých, do druhého patra:

A po otevření dveří se mi naskytne zhruba následující pohled:

Po mírném otočení doprava, dveře vedoucí do koupelny:

A čelem vzad: levé dveře jsou vchodové, pravé falešné vedoucí do vestavěné skřině. Lampička s artyčokovým dekorem je jednou z dominant mého stolu.

Zde zátiší s mým nesmrtelným sarongem, novým koberečkem a beddings.



A zde výhled z okna při přechodu do koupelny:

Která vypadá takhle. A má ucpané umyvadlo, zřejmě mé prokletí ve Francii. Paní majitelové už mi ale slíbila zapůjčit zvon. Tak si zas ve volném čase budu hrát na instalatéra.

I toto je důležité. Když si na něj sednete a nezatáhnete předtím závěsy, s velkou pravděpodobnosté připravíte pěknou podívanou sousedům odnaproti. Ještě jsem to ale nezkoušela...

A nakonec ještě pohled z okna vlevo,

vpravo,
a dolů:

A pro ty, co to vydrželi až do konce, zde mám třešničku na dortu: detail z mých fenomenálních tapet!

Doufám, že se vám u mě líbilo. Škoda jen, že do jpegů nejde narvat zdejší zima. A taky sílící smrádek ze společné ledničky s Číňankami, docela by mě zajímalo, co to tam děvčata skladují. Ti bystřejší z vás si zajisté všimli, že chybí fotodokumentace kuchyně; tu jsem ale nazhrnula do své visite, protože je v ní tma a fotku mikrovlnky jste už všichni asi někdy viděli...takže das ist alles.

Vše nejlepší Ferdinandu Vaňkovi

Tady ten pán má dnes 70. narozeniny.
Takže mu přeju jen to nejlepší, zaslouží si to.

Dead duck day

Vážení a milí, jsem vyřízená. Poznávám, že život poctivě pracujících ve velkých městech je náročný. Ale mám, co jsem chtěla – aspoň teda v práci. Rozhodně jsem ale nesnila o dopravních útrapách. Dnes jsem si spočítala, že jsem celkově strávila přes dvě a čtvrt hodiny v metru či busech. Děs. Máte li bujnou fantazii, zkuste si představit situaci, kdy je nejen vyhlášená stávka lokální MHD, takže jakžtakž jede jeden spoj ze dvou, ale do toho se ještě přihodí nějaký technický problém na klíčové trase mající na sobě 11 dopravních uzlů. K tomu na sobě máte vypolstrovanou podzimní bundu, hlídáte si kabelku a notebook a je na vás namačkaných spoooooousta lidí, všelijakých. Vlak metra ujede vždy jednu stanici, 5minut stojí a pak se zas rozjede. A zhruba na každém druhém rozjezdu se zastaví uprostřed tunelu, zhasne elektrika a jen tak se stojí potmě. A do toho vám ječí Mick Jagger do uší: "It's just torture baby/Why don't just get a gun and shoot it/Why don't you just get a gun/Why don't you just get a gun" Uáááá! Utěšuju se jen myšlenkami na M. v Kuala Lumpur, jak ta se dostává do práce mi není jasné vůbec.

Ale abych nebyla jen negativní, musím říct, že jsem zde zaznamenala pozitivní différence s ČR: velmi malý výskyt oranžové barvy prakticky všude/na všem. Dokonce si tu nikdo tu šílenost ani nepatlá na hlavu, abych se na to pak musela dívat. Díky ti osude!

Poslední poznámku mám ještě ze svého bydliště. Moc se tu s ostatními obyvateli domu nepotkávám, což je s docela s podivem, ale dole u vchodu pravidelně visí klíče od aut zaparkovaných přede dveřmi. Překvapivá míra důvěry, na dnešní dobu. Majitelé jsou ale asi ještě stará škola. Pan manžel je údajně bývalý šéf francouzského Červeného kříže, aktuálně je v čele Alliance France-Bulgarie. To by vysvětlovalo, proč nedostali osýpky při zjištění, že jsem z Europe centrale. A navíc vypadá trochu jako děda Bohuško, to mu dává několik bodů k dobru.
Uzmula jsem si dnes v práci Santiniho jazyk od Urbana, tak se do něj jdu pustit. Ostatním přeju dobrou noc.

Věci se dějí aneb změna je život

V neděli večer jsem se úspěšně přestěhovala do XVI-tého arrondissement do Villy de la Tour. Odtáhla jsem si metrem tuny svých bagáží (tentokrát mi ale jeden pán pomohl!), což v Klářiném bytě ihned zvětšilo obyvatelný prostor o polovinu. A to mě tak vyčerpalo, že jsem večer odfrčela, navzdory značné únavě, na Champs de Mars pod Eiffelovku na sraz ScPo. Sedět jen tak (tehdy ještě bez netu) v růžovém pokojíku a přemýšlet nad tím, jaké to cesty pekelné mě do této země kdysi zavedly, bych asi nezvládla. Velice kýčařské posezení pod blikající věží, výhled na dobrodruhy žonglující ve tmě se zapálenými loučemi, historky od lidí, co právě úspěšně prošli 3.ročníkem (třeba ty výživné o Ismailovi, snažícím se handlovat ceny potravin v pražských supermarketech dle domácího zvyku z Maroka), kolem neustále projíždějící angličtí cyklisté pídící se po papírcích, Despe a vlezlá zima způsobily, že jsem ze sebe vyždímala i poslední zbytky energie a usnula snad ještě před dopadením do postele (kterou jsem si ale během první návštěvy pokoje nezkusila, a tak jsem pak byla překvapena její měkkostí). Ráno jsem prozřetelně vyrazila na první den na stáž asi o hodinu dřív v předtuše, že místní MHD nemusí vždy jezdit dle plánu (má cesta přímým autobusem na Saint Germain des Prés měla údajně trvat 24 minut). Inu bylo pondělní ráno, zácpy, všude mnoho osamopalovaných policistů a k mému velkému štěstí se v mém čísle 63 nacházel taky autistický chlapec, který byl evidentně ztracen, lost in translation, protože nekomunikoval, nic u sebe neměl, jen se tvářil dost vyjeveně. Takže zodpovědná paní řidička zavolala policii, aby s ním něco provedla a my, ostatní cestující, co jsme až příliš dobře znali veškeré podrobnosti a destinace našich plytkých dní, jsme museli čekat, až muži zákona dítě "zachrání". To pak celou akci zpestřilo hysterickým křikem a striktním odmítnutím vystoupit z autobusu a dalším desetiminutovým vyjednáváním. Další nečekaná prodleva nastala u Národního shromáždění, kde byl náš autobus zastaven kolonou projíždějících zuřivě blikajících limuzín. Do Centra jsem nakonec přijela po skoro 50 minutách a před branou stanula právě minutu předtím, než jsem tam měla být. Jaká bude cesta ve středu, na kdy jsou plánované stávky, nevím.
V práci jsem pak byla poměrně rychle včleněna do kolektivu, jež se zdá býti sympatickým (5 ženských -sic - pan ředitel a pan správce). Na ranní poradě jsem se dozvěděla, že průběžně budu využívána všemi, co budou s něčím potřebovat pomoct. A kromě této pěkné funkce, které si někteří troufají říkat "holka pro všechno" budu mít taky na starosti communication. To znamená, že se budu starat o propagační materiály (s prvním kolem stahování zábavností jako gimp, paintdotnet či skribus už mi pomohl klasicky papa) a vůbec zprostředkování informací potencionálním návštěvníkům. A návdavkem, snad jakoby i mé nové kolegyně vycítily mou neutuchající náklonnost k dětem, jsem dostala na starost akci nazvanou "mon carnet de voyage", což je v podstatě soutěž pro děti od 9 - 15 let, ve které mají ztvárnit téma letní dovolené se zajímavým prožitkem. Odměnou jim pak bude víkendový pobyt i s rodiči v Praze. A vice versa funguje soutěž i pro české děti u nás. Já mám začít komunikovat s řediteli/telkami škol v 5 a 6 arr. (ještě že ne ve všech 20) a snažit se získat je, a především jejich žáky, pro tuto soutěž. Jsem velmi zvědavá, kolik moderních hyper bourgeois a hyper noble dětiček se nechá svést vidinou vodovek a patlání obrázků z letní dovolené někde v Dominikánské republice. A to vše za výlet do země, o níž si tu stejně většina lidí stále myslí, že se jmenuje Československo a nachází se někde mezi Kavkazem a Mandžuskem...No ale třeba budu jen mile překvapena.

A to by asi tak pro dnešek bylo vše. Vydealovala jsem dnes večer konečně se sousedkama Číňankama připojení na net, tak už pěkně frčím po síti přímo z postele, ale nutno říct, že má únava překonává i nadšení z připojení. Howgh.