Věci se dějí aneb změna je život

V neděli večer jsem se úspěšně přestěhovala do XVI-tého arrondissement do Villy de la Tour. Odtáhla jsem si metrem tuny svých bagáží (tentokrát mi ale jeden pán pomohl!), což v Klářiném bytě ihned zvětšilo obyvatelný prostor o polovinu. A to mě tak vyčerpalo, že jsem večer odfrčela, navzdory značné únavě, na Champs de Mars pod Eiffelovku na sraz ScPo. Sedět jen tak (tehdy ještě bez netu) v růžovém pokojíku a přemýšlet nad tím, jaké to cesty pekelné mě do této země kdysi zavedly, bych asi nezvládla. Velice kýčařské posezení pod blikající věží, výhled na dobrodruhy žonglující ve tmě se zapálenými loučemi, historky od lidí, co právě úspěšně prošli 3.ročníkem (třeba ty výživné o Ismailovi, snažícím se handlovat ceny potravin v pražských supermarketech dle domácího zvyku z Maroka), kolem neustále projíždějící angličtí cyklisté pídící se po papírcích, Despe a vlezlá zima způsobily, že jsem ze sebe vyždímala i poslední zbytky energie a usnula snad ještě před dopadením do postele (kterou jsem si ale během první návštěvy pokoje nezkusila, a tak jsem pak byla překvapena její měkkostí). Ráno jsem prozřetelně vyrazila na první den na stáž asi o hodinu dřív v předtuše, že místní MHD nemusí vždy jezdit dle plánu (má cesta přímým autobusem na Saint Germain des Prés měla údajně trvat 24 minut). Inu bylo pondělní ráno, zácpy, všude mnoho osamopalovaných policistů a k mému velkému štěstí se v mém čísle 63 nacházel taky autistický chlapec, který byl evidentně ztracen, lost in translation, protože nekomunikoval, nic u sebe neměl, jen se tvářil dost vyjeveně. Takže zodpovědná paní řidička zavolala policii, aby s ním něco provedla a my, ostatní cestující, co jsme až příliš dobře znali veškeré podrobnosti a destinace našich plytkých dní, jsme museli čekat, až muži zákona dítě "zachrání". To pak celou akci zpestřilo hysterickým křikem a striktním odmítnutím vystoupit z autobusu a dalším desetiminutovým vyjednáváním. Další nečekaná prodleva nastala u Národního shromáždění, kde byl náš autobus zastaven kolonou projíždějících zuřivě blikajících limuzín. Do Centra jsem nakonec přijela po skoro 50 minutách a před branou stanula právě minutu předtím, než jsem tam měla být. Jaká bude cesta ve středu, na kdy jsou plánované stávky, nevím.
V práci jsem pak byla poměrně rychle včleněna do kolektivu, jež se zdá býti sympatickým (5 ženských -sic - pan ředitel a pan správce). Na ranní poradě jsem se dozvěděla, že průběžně budu využívána všemi, co budou s něčím potřebovat pomoct. A kromě této pěkné funkce, které si někteří troufají říkat "holka pro všechno" budu mít taky na starosti communication. To znamená, že se budu starat o propagační materiály (s prvním kolem stahování zábavností jako gimp, paintdotnet či skribus už mi pomohl klasicky papa) a vůbec zprostředkování informací potencionálním návštěvníkům. A návdavkem, snad jakoby i mé nové kolegyně vycítily mou neutuchající náklonnost k dětem, jsem dostala na starost akci nazvanou "mon carnet de voyage", což je v podstatě soutěž pro děti od 9 - 15 let, ve které mají ztvárnit téma letní dovolené se zajímavým prožitkem. Odměnou jim pak bude víkendový pobyt i s rodiči v Praze. A vice versa funguje soutěž i pro české děti u nás. Já mám začít komunikovat s řediteli/telkami škol v 5 a 6 arr. (ještě že ne ve všech 20) a snažit se získat je, a především jejich žáky, pro tuto soutěž. Jsem velmi zvědavá, kolik moderních hyper bourgeois a hyper noble dětiček se nechá svést vidinou vodovek a patlání obrázků z letní dovolené někde v Dominikánské republice. A to vše za výlet do země, o níž si tu stejně většina lidí stále myslí, že se jmenuje Československo a nachází se někde mezi Kavkazem a Mandžuskem...No ale třeba budu jen mile překvapena.

A to by asi tak pro dnešek bylo vše. Vydealovala jsem dnes večer konečně se sousedkama Číňankama připojení na net, tak už pěkně frčím po síti přímo z postele, ale nutno říct, že má únava překonává i nadšení z připojení. Howgh.