Till I Roll Over Dead

Tak mě tady máte zas s novou várkou drobných, byť obsáhlých poznámek.
Mám za sebou první pracovní týden, který mě příjemně vyčerpal a naučil pár nových věcí. Nechci si to malovat moc růžově, ale zatím to vypadá, že jsem se upsala na 8 měsíců a 8 hodin denně instituci, ve které mi bude ctí se angažovat. Nejen že mám milé a sympatické kolegy (teda vlastně většinou kolegyně), ale navíc mám i pocit (na rozdíl od mého snažení na Sciences Po, korunovaném jen prodejem prací na Oboulot), že práce, kterou dělám, i k něčemu vede. Což je docela příjemná změna. Samozřejmě vám nebudu tvrdit, že vše co mám na starost a za úkol je činnost vysoce povznášející, ale pocitu satisfakce mě to nezbavuje. Takže si do budoucna budu držet palce, aby se má současná povznesená nálada nezměnila!
Milou skutečností, neoddělitelně spojenou s Centre tchèque, je páteční jazz dole "u nás" v klubu, zvaném Janem Šmídem "Jeskyň". V pátek jsem jeden z prvních koncertů navštívila s pár dobrodruhy ze čtvrtého ročníku a nutno říct, že to byl vcelku příjemný relax. I když dle názoru některých patřil spectacle spíše ke slabším. No každopádně si nenechám ani tento pátek ujít další koncert minimálně pro srovnání, ale taky proto, že na čepu je Budvar za zde naprosto výjimečnou cenu (a ano, přiznávám, i zaměstnanecká sleva dělá své).

O víkendu jsem se jala si zútulnit svůj příbytek, pročež jsem se vypravila do lokální nejmenované švédské firmy zabývající se prodejem nábytku a čekoholiv s bydlením souvisícím. Takový vélet doporučuji ale jen povahám silným, pakliže nedisponují autem. Napřed jsem strávila půl hodinu v metru, následně dalších 30 minut v autobuse ve třetí zóně. Pozorujíce ale oknem podzimní taje a čarokrásy Bouloňských lesíků, zapomněla jsem vystoupit tam, kde mi to plán ratp.fr nařizoval. Zcela logicky jsem se tedy vydala zpět proti směru jízdy, po několika stovkách metrů mě ale několik dálničních tepen vzájemně se křížících v nejrozmanitějších uskupeních přečíslovalo. Pevně věřím ve vaši představivost a schopnost vykreslit si mě, jak coby přerostlý zajíc hopkám přes mohutné dvojpruhy a snažím se marně dostat se na druhou stranu spleti silnic, za kterou se rýsovaly staré dobré vlaječky Ikea. Mějte na paměti, že jsem se nacházela někde v industriální zóně, kde se někomu o přechodu/podchodu/nadchodu pro chodce může jen zdát. Pro přiblížení situace má pouť vypadala asi tak, jako kdyby člověk vystoupil z MHD někde v Brně u Makra a měl heroický úkol dostat se bez úhony do Shopping parku Avion. Tedy nic moc vyhlídka. Nakonec má pouť trvala něco málo přes 4 hodiny, z toho zhruba 20 minut strávených přímo v cílovém bodě cesty, no ale ono za to ten Bibbi Snurr v červené a mé milované Rattviky fakt stojí. Nemluvě o tom, že jsem si pořídila taky pořádnou peřinu a tak tady v tom ledovém království možná ani nezmrznu do doby, než začne topná sezóna.
V uplynulém týdnu jsem taky začala intenzivně přemýšlet o změně garderoby (ne, Olgo, nezačnu nosit nic fosforového ani jinak barevného). Empirickým výzkumem jsem ale došla k závěru, že se na mě přece jenom dívá okolí jinak, když mám na sobě jeany s teniskama, a když se promenuju na vysokých podpatcích v decentní sukni, i když s nedecentním výstřihem. Ono je to smutné, ale asi je to opravdu tak, že na jistou část zemské populace víc zabírá ta druhá varianta. Ach jo.
Jeden postřeh mám taky co se týče techniky. Zkusil si někdo z vás v poslední době na veřejnosti vytáhnout z tašky discmana? Ano, myslím ten dnes už evidentně zastaralý vynález. Docela jsem se v buse i metru bavila vytřeštěnýma pohledama všech těch i-podářů či jiných vyznavačů miniaturních přehrávačů; skoro jako bych jeho používáním provedla nějaký hrozný smrtelný hřích!
Dnes jsem poprvé viděla Trocadéro a okolí Tour Eiffel bez pouličních prodavačů kopií věže v jakékoliv velikosti či barvě. Ne že bych se bavila chozením kolem každý den, pohled z autobusu mi normálně stačí, ale dnes mě vezl směrem k domovu manžel mé kolegyně, který si pro ni přijel obětavě do práce. A tak mě cestou vyhodil u věže, a já si udělala procházku v drobném dešti domů, přičemž jsem byla svědkem policejního zátahu na již zmíněné prodavače/šmelináře. Z policejního autobusu vyskákalo komando oobuškovaných maníků a jalo se utíkat na všechny možné světové strany, kde byla vidět prostěradla posetá Eiffelovkami. V mikrosekundě podavači zareagovali, sbalili své zboží a utíkali i s nákladem, co jim nohy stačily. Nutno říct, že Afričané asi mají opravdu něco v genech, protože zmizeli v dál neuvěřitelnou rychlostí. A tak se prostranství na chvíli ocitlo zcela bez komerce a otravného nabízení cetek. Škoda jen, že tou dobou už lilo tak, že to žádný turista nemohl ocenit, protože všichni seděli v okolních kavárničkách; jen já jsem se neohroženě brodila potoky vody a málem se přizabila na kluzkém mramoru.
Méně úsměvný mám postřeh o ČR a její snaze podporovat studenty v zahraničí. Se zájmem a radostným očekáváním jsem si přečetla článek v regionální příloze MF o tom, že olomoucký kraj hodlá od příštího roku dávat stipendia studentům jak vysokých, tak středních škol na jejich zahraniční pobyty. Obratem jsem si našla na webu, jaké jsou podmínky podání žádosti a dověděla se tak, že žadatel musí kromě jiných poměrně neobtížně splnitelných podmínek taky být zapsán do řádného studia na jedné z univerzit přímo v olomouckém kraji. Kontrolně jsem napsala mail paní, co má dané žádosti pod palcem, nepochybuju ale o tom, že fakt, že nejsem studentkou v českém systému, bude tak vážným handicapem, že mi znemožní se o podporu jen ucházet. Známe přece striktnost úředníků, že. Takže jsem se opět na svou vlast zcela právem rozhořčila, protože jak víc by nám "jiným a divným" venku o studium se snažícím, mohla ještě házet klacky pod nohy, si už moc nedokážu představit. Asi máme tento přístup za trest nebo co.
V rámci uklidnění jsem se šla v neděli odpoledne procházet. Takticky jsem si před vyrazením prohlídla detailněji mapu okolí a s úžasem jsem zjistila, že mé bydliště je obklopeno desítkami nejrůznějších ambasád a konzulátů. Takže už aspoň konečně vím, proč se tu motá neustále tolik CD aut. Jen mě moc neuklidňuje, že valná většina z nich tu reprezentuje a hájí zájmy států jihovýchodní Asie, blízkého i dálného východu, popřípadě subsaharské Afriky. Snad se ale pan Huntington mýlí ve svých úvahách… Mimo jiné, pro ty z vás, co se v tom taky vezou, doporučuji článek JXD "Islám proti násilí" v předposledním Reflexu č. 39, a následnou diskuzi pod ním; jako doplňující četbu navrhuju z archivu víkendové Kavárny MF Dnes "Válka, v níž prohráváme" od Agnieszky Kolakowské. Výživné!
A nakonec ještě poslední tip pro vyznavače Dana Browna: sežeňte si Urbanův Santiniho jazyk, o kterém jsem se už zmiňovala. Je to taková milá variace, obsahující tajemno, vraždy, znamení, numerologii, náhody a v neposlední řadě taky tajný odkaz dávných staletí, to vše zasazeno do českého kontextu, jehož reálie určitě mnozí znáte. Pěkná, byť místy málo uvěřitelná oddychovka.