Ve znamení žlutého slunce a hvězdy

Mám za sebou další týden v pracovním procesu, který mě jak časově, tak energeticky vysál do té míry, že jsem nebyla schopná se jakkoliv mobilizovat k psaní. Mám ten pocit, že tu vše plyne kosmickou rychlostí, což je mi překvapivě příjemné.
Kromě sezení v kanceláři jsem zvládla návštěvu Maison de la culture juive, ve které probíhalo něco jako salon čerstvě do francouzštiny přeložených knih pocházejících ze střední a východní Evropy; z pěti knih měly tři co do činění s válečnou minulostí a nacistickým režimem. Otázka viny a stigmata minulosti jsou jak vidět i do dnes nosným tématem i současných autorů. Soirée jsem zakončila ve skupince lidí v tibetské restauraci, kam údajně chodí v P. dalajláma. Škoda jen, že byl zrovna v Prague. Poměrně jsem se ale pobavila "typickým tibetským chlebem vařeným v páře": už na první pohled vypadal jako knedlík (nebo nok?), při ochutnání se má domněnka potvrdila. Konzistence úplně knedlíková, barva taky, stejně jako mazlavost; jen těsto jako by bylo půl na půl bramborové a houskové a výsledný produkt vypadal spíš jako parenica. S tou chutí v ústech jsem se chvíli cítila jako doma, jen si nedovedu představit, že by v české hospodě hostům hned po příchodu servírovali čaj. Pravdou je, že knedlík se mi na chvíli i udělal v krku v momentě, kdy nám jeden bývalý diplomatický pracovník ČR v Alžíru vyprávěl, jak fungují lokální islámské školy a vůbec celý tamní systém vzdělávání; nic pozitivního a do budoucna naděj přinášejícího to nebylo...
V pátek jsem se příjemně umrtvila opět u nás na jazzu nejen plzní, jdouce domů mě tady už poněkolikáté napadlo, že všechno je, jak má být. Potěšil mě taky již dřív zmiňovaný J. Šmíd, jež si na mě překvapivě vzpomněl a slíbil mi donést dvd s Postřehy odjinud z Dijonu, takže snad konečně uvidím, co s námi na jaře spáchal.
Pokračování ve jménu židovské tematiky jsem si střihla v sobotu, kdy jsem se vydala na další literární zážitek: autorská čtení z dvou knih opět na téma WWII a vyhlazovacích táborů. Jelikož mi pak nebylo lehce na duši, vyšla jsem se pak vzpružit se na výstavku Yves Klein v Centre Pompidou; nicméně jsem cestou zapomněla, že jsem ve Francii a že tu stávkovat může opravdu každý a neustále, a tak jsem zůstala jen vytočená stát před zavřenými dveřmi, na kterých zel nápis: "zaměstnanci stávkují" v mnoha jazycích (včetně polštiny, jen čeština nikde). Doma v klidu postele jsem tedy kulturní okénko týdne zakončila "Letem číslo 93", což taky rozhodně není film z nejveselejších. Jak již trefně psal jeden z českých kritiků, mrazivé na něm je to, že už dopředu víte, že se nakonec neobjeví žádný Bruce Willis a nevyseká na poslední chvíli všechny z průseru. Poslouchat autentické záznamy telefonátů lidí, co mají před sebou poslední minuty života a jejich loučení s blízkými je poměrně emotivní záležitost.
Tak jsem zase načerpala sil, něco se dověděla, přežvýkala několikery noviny a časopisy a nabita (snad) se těším na další týden. Doufám, že i vy se máte srovnatelně dobře!