Neuvěřitelné se stalo skutkem a dva týdny poté, co jsem zakoupila SIMku, byla mi na druhý pokus doručena. Respektive doručena: nebyla ve schránce, ale ve vestibulu na okýnku uklízečky. Nebýt toho, že přes měsíc a půl je na schránce mé jméno a že jsem podnikla tři návštěvy pošty za účelem stěžování si na nedoručování, asi bych nezuřila. Teď jsem ale nepříčetná vyrazila na poštu počtvrté, zeptat se, jestli zaměstnávají debily namísto pošťáků a poptat se po kartě na MDH, která mi byla, také již podruhé, zaslána, ale nikdy nedoručena. Jako kolovrátek jsem paní pověděla svůj svízel a ta mi, jako již jednou předtím, odvětila, že je jí líto, že pošťák neumí číst a že pokud nemám číslo zásilky, nejde ji najít. Ztropila jsem scénu, kdy ke mně upínala zrak celá pošta a ostatní přepážky přestaly fungovat. Výsledkem bylo, že prohledali všechny doporučené zásilky ručně, a nic nenašli. Kromě toho se mě asi zželelo zákaznice u vedlejší přepážky, dle slušivého úboru také zaměstnankyně pošty, která si ode mě vzala všechny potřebné údaje a slíbila stížnost předat své šéfové na hlavní poště. Jaké bylo mé překvapení, když mi druhý den opravdu zazvonil telefon. Opět jsem paní vysvětlila svůj problém a ta slíbila hledat. Za další dva dny (!) se ozvala s informací, že dohledala, že moje doporučená zásilka s kartou odeslaná 23. září sice v pořádku dorazila 25. září na místní poštu, ale „par erreur“ byla vrácena zpět odesílateli bez toho, aby se pokusili mi ji doručit. Takže jsem si požádala o zaslání karty napotřetí, zatím bez odpovědi. Do té doby budu stále nedobrovolně a bohatě sponzorovat SNCF.
Vzhledem k tomu, kolik důvěry můžu vkládat do služeb pošty, s hrůzou mi došlo, že měsíc starý slib zaměstnance CROUSu – organismu dávajícího stipendium, poslat mi domů papíry, které si od nich žádám od dubna, asi nebude úplně reálný. Toto osvícení přišlo den předtím, než CROUS definitivně uzavřel letošní „kampaň“, tedy periodu, kdy je možné žádat o peníze na rok 2009/2010. Vybrala jsem se tedy (potřetí!) na návštěvu CROUSu, kam jsem dorazila půl hodiny po otevírací době. Kanceláře stipendií sídlí v prvním patře. Konec fronty se nacházel v patře třetím, a nebuďme prosím naivní, na schodech se sedělo a jinak stálo ve čtyřstupech. Šťastlivci, jež přišli po mě, už tvořili tzv. proti frontu, seděli teda na stejném schodě jako já na cestě dolů, oni ale teprve mířili nahoru. Tak jsem si pěkně poseděla čtyři hodiny, než jsem se dostala do vytoužené prosklené kukaně, kde seděli důležití úředníci. V počtu 3! A to se ještě mezi sebou střídali na kouření, kafe, oběd a spol., takže de facto stále pracovali pouze dva. Dobrý vtip. Už zvyklá na omílání strastí, zopakovala jsem pánovi historku, kterak jsem si včas podala v dubnu žádost na Internetu, ale nikdy mi nepřišly domů nutné papíry, kterak jsem jim poslala tři dopisy, na které nebylo nikdy zodpovězeno a kterak jsem již byla dvakrát na CROUSu, z čehož jednou bylo zcela výjimečně zavřeno a podruhé taky, to mi ale alespoň slíbili, že mi pošlou papíry domů. Teď je možné, že jsem je nedostala buď díky laxnosti pošty nebo neschopnosti CROUSu. Pán mi sdělil, že jsem jim určitě musela dát špatnou adresu a stěžující dopisy poslat na špatnou adresu, jiný argument pro nefunkčnost jejich systému neměl. Tak jsem jej požádala, ať mi ty zpropadené papíry vytiskne a jelikož mám s sebou všechny nutné přílohy, že spolu uzavřeme mou složku. A pán že ne, že si to mám pěkně doplnit vše doma a poslat poštou. Ze strategického hlediska ječet nešlo, takže jsem zkusila variantu ublížená hodná a velmi nešťastná holka ztracená v cizí nepřátelské zemi, takže nakonec za mohutného dělání obličejů svolil. Zkoušel na mě, že jeden papír je nutné, aby vyplnil „váš otec- chef de famille“, což je v mém případě zrovna z daňového hlediska máti. Představila jsem si, jak by zuřila při tomto zcela gender nekorektním termínu a následně jsem se zhrozila při představě, že posílám domů papír máti k vyplnění a ona mi ho vrací nefunkční poštou zpět sem – takže zdržení o další měsíc minimálně. S velmi nevinným výrazem jsem navrhla, že umím perfektně falšovat její podpis, takže bych to mohla třeba udělat za ni? V pánovi se asi něco zlomilo a s úsměvem svolil, dokonce mi pak odpustil poplatek za zpracování žádosti. Po pěti hodinách (a jednom zmeškaném couru ve škole) jsem nakonec vítězoslavně odcházela s potvrzeným stipendiem. Takže tak asi co se týká boje proti zdejší neschopnosti.
Vzhledem k tomu, kolik důvěry můžu vkládat do služeb pošty, s hrůzou mi došlo, že měsíc starý slib zaměstnance CROUSu – organismu dávajícího stipendium, poslat mi domů papíry, které si od nich žádám od dubna, asi nebude úplně reálný. Toto osvícení přišlo den předtím, než CROUS definitivně uzavřel letošní „kampaň“, tedy periodu, kdy je možné žádat o peníze na rok 2009/2010. Vybrala jsem se tedy (potřetí!) na návštěvu CROUSu, kam jsem dorazila půl hodiny po otevírací době. Kanceláře stipendií sídlí v prvním patře. Konec fronty se nacházel v patře třetím, a nebuďme prosím naivní, na schodech se sedělo a jinak stálo ve čtyřstupech. Šťastlivci, jež přišli po mě, už tvořili tzv. proti frontu, seděli teda na stejném schodě jako já na cestě dolů, oni ale teprve mířili nahoru. Tak jsem si pěkně poseděla čtyři hodiny, než jsem se dostala do vytoužené prosklené kukaně, kde seděli důležití úředníci. V počtu 3! A to se ještě mezi sebou střídali na kouření, kafe, oběd a spol., takže de facto stále pracovali pouze dva. Dobrý vtip. Už zvyklá na omílání strastí, zopakovala jsem pánovi historku, kterak jsem si včas podala v dubnu žádost na Internetu, ale nikdy mi nepřišly domů nutné papíry, kterak jsem jim poslala tři dopisy, na které nebylo nikdy zodpovězeno a kterak jsem již byla dvakrát na CROUSu, z čehož jednou bylo zcela výjimečně zavřeno a podruhé taky, to mi ale alespoň slíbili, že mi pošlou papíry domů. Teď je možné, že jsem je nedostala buď díky laxnosti pošty nebo neschopnosti CROUSu. Pán mi sdělil, že jsem jim určitě musela dát špatnou adresu a stěžující dopisy poslat na špatnou adresu, jiný argument pro nefunkčnost jejich systému neměl. Tak jsem jej požádala, ať mi ty zpropadené papíry vytiskne a jelikož mám s sebou všechny nutné přílohy, že spolu uzavřeme mou složku. A pán že ne, že si to mám pěkně doplnit vše doma a poslat poštou. Ze strategického hlediska ječet nešlo, takže jsem zkusila variantu ublížená hodná a velmi nešťastná holka ztracená v cizí nepřátelské zemi, takže nakonec za mohutného dělání obličejů svolil. Zkoušel na mě, že jeden papír je nutné, aby vyplnil „váš otec- chef de famille“, což je v mém případě zrovna z daňového hlediska máti. Představila jsem si, jak by zuřila při tomto zcela gender nekorektním termínu a následně jsem se zhrozila při představě, že posílám domů papír máti k vyplnění a ona mi ho vrací nefunkční poštou zpět sem – takže zdržení o další měsíc minimálně. S velmi nevinným výrazem jsem navrhla, že umím perfektně falšovat její podpis, takže bych to mohla třeba udělat za ni? V pánovi se asi něco zlomilo a s úsměvem svolil, dokonce mi pak odpustil poplatek za zpracování žádosti. Po pěti hodinách (a jednom zmeškaném couru ve škole) jsem nakonec vítězoslavně odcházela s potvrzeným stipendiem. Takže tak asi co se týká boje proti zdejší neschopnosti.
2 komentáře:
Ajo, crossing fingers :-)
Nezapomen, ze boj stale pokracuje (RAF mela prece jen v necem pravdu :-) Bojovat proti nesvarum v jakekoli administrative se musi, jinak se pak premnozi jako ty Tvoji svabove :-)
Preji peknou nedeli, ujizdejice na kole po moravskych cyklo-vino stezkach :-)
G.
Po dlouhe dobe si procitam tvuj blog a fakt se bavim. Americanky me pekne rozesmaly ale hlavne ten CROUS. Ja cekala 3h a pak jsem padla na tu horsi zenskou ze dvou co tam byly(ta predemnou jecela na starou pani,kt tam sla za svou vnuckou,ze pry obe dve jsou neschopny). Takze jedina mozna strategie bylo sypat si popel na hlavu,milionkrat se omluvit za svoji(teda jejich)neschopnost a polichotit ji,ze je desne sympa ze mi to potvrzeni udela na pockani.
Nekdy si rikam,ze vsichno co timhle museli projit,kdyby si na ne stezovali,misto aby jim lezli do pr...jestli by se neco zmenilo. To jsem ale asi naivni.
N
Okomentovat