Off 2 Prague 4 the w-end!

Mám dopřekládáno, dopracováno, takže mi zbývá už jen sbalit si kufřík a odfčet na Orly. Jen kdyby venku tak nepršelo, nebyla tam mlha a nefoukalo, blééé. A v Prague nebylo o 5C míň, než tady. Ale zas je tam plzeň a zelíčko a jiné. No prostě hard life. Tout ça pour vous dire, že se tam těším... A to je dnes asi vše, na co se zmůžu.

TOHLE jsou důvody, proč žít en France

Jahůdková vodička, naprosto zásadní záležitost. Kdo nezná, neuvěří.


Taboulé s kuřátkem. Bez rododendronu...

A konečně rebarborovo-jablečný kompot!


Extáze!

Mr J. je mrtev, ať žije Mr J.

Po intervenci papa opravuju onu původně tragicky vypadající zprávu: medvěd Josef je stále s námi! Šlo o nedorozumění a záměnu dvou Josefů ( a dvou sester).

A pokud byste chtěli, aby byl i s Vámi, musíte si zajet do Ikea. Jedná se už ale o typ remade.

Starý dobrý Josef je už prostě nedostupný :(
.....
A jestli máte pochyby o mém mentálním zdraví, odpověď je ano! Nejenom že jsem včera viděla utopenou lišku (!!!) v jezírku ve Versailles, ale dokonce jsem se pak dobrovolně dívala na Snowboarďáky.

Nostalgická

Je pátek odpoledne, sedím v kanceláři ve 4.patře, venku se pomalu ale jistě stmívá, mně se klíží zrak a twinings/earl grey chládne. Běží nám tu česká televize a v ní sestřih ze 17. listopadu, takže mi to promiňte, ale budu trapně nudná a sentimentální a symbolicky tu vyvěsím aspoň fotku.

Ono je totiž neskutečné, že ani ne před čtvrt stoletím bylo všechno jinak. A kdyby sametu a štěrchání klíčů nebylo, asi bych tu teď neseděla. Takže mi připadá občas dobrý si to jen připomenout a nebrat vše jako samozřejmost. A to ne jen forcément 17.11...
Howgh.

Tak a teď už méně vážně. Kdyby vás zajímalo, jaký ma fotografický talent můj zploditel (a jaké má krásně děti, n´est-ce pas), čekněte tohle. Nachází se tam i obrázek legendárního medvěda Josefa, pijáka Mythosu, který byl ale bohužel nedávno nanávratně ztracen.
Pro dnešek by to mohlo stačit, přece jen bych ještě měla trošku pracovat. Ať si tu revoluci můžu večer na jazzu oslavit dole ve sklepě v klidu.

Still alive

Nějak to tu zanedbávám, přiznávám. Neznamená to ale, že bych neměla o čem psát, popřípadě byla v nějaké kryse inspirace. Jak vidno, lingvistické vtipy ještě zvládám, hehe, no nic.
Jen prostě zas klasicky nestíhám. Pro představu, jak jsem moc pracovité děvče, musím konstatovat, že kromě každodenní 8/9 hodinové práce v ČC stíhám ještě placeně ve volném čase zaskakovat za jednu nešťastnici v naší knihovně (kde nejede topení, a proto mi sem vozí kolega víno…). A v extra povedené dny, jako například dnes, jsem v práci od rána do dvou, od dvou odpoledne do osmi večer v knihovně a následně od osmi do půlnoci na recepci, neb máme spešl jazzový koncert a někdo tam ty davy musí krotit a prodávat jim vstupenky a poukázky na pití, že. Spolu-údernice z kanceláře se mě ještě ptala, zda-li bych náhodou nestihla zaskočit ještě dole ve sklepě na baru, neb děvče, co tam bude samo, údajně není úplně schopné. A kdyby se Vám náhodou zdálo, že se nudím, vězte, že ani nie, protože jsem jen tak ze srandy vzala překlad pro Arte, nesestřihaný materiál na dokument o Petře Procházkové. V praxi je to 12 DVD-ček po hodině a půl syrového materiálu. Paní novinářka (i když nejen ona, neb v tom vystupuje i jedna z mých nejlepších kamarádek Ivana P.) částečně česky a částečně rusky hovoří o svém životě a angažovanosti ve veselých zemích jako Čečna, Rusko nebo Afghánistán. Nevím, jestli jste to někdy zkoušeli, ale já zjistila, že člověk si toho může říct na blbých deseti vteřinách setsakra mnoho, a copak teprve během 18 hodin?! Mezi mé oblíbené pasáže při překládání patřily například momenty, kdy mluví na valné hromadě asociace asi 15 lidí přes sebe a od paní režisérky mám příkaz to vše vyhmátnout, neb je to zrovna sekvence, kterou hodlá použít ve finální verzi filmu…To si tak prostě člověk sedí se sluchátkama na uších a třeba 30x si sjíždí jednu pasáž, aby vše zachytil. A není nad to, když se vám uprostřed toho všeho sekne komp na znamení, že jet 16hodin denně v kuse ho zas tak úplně nebaví. Ale jinak life is fun…Takže to je asi tak ve zkratce vše, čím v posledních dnech žiju, neb šibeniční termín jednoho týdne na celý překlad je přece jen o hubu.
A to je prosím dnes onen požehnaný den, kdy « Le Beaujolais nouveau est arrivé », nicméně já sedím a makám. To jsou mi ale konce….

Hypochondrický úlet pro Olgu

Druhá návštěva lékárny (efekt první várky sirupu a pastilek se limitně blížil nule) proběhla ve znamení «dejte mi něco fakt silného, ať se toho kašle po třech týdnech už opravdu zbavím». Krabička něčeho, co na sobě mělo napsaný Eucalyptine vypadala velmi tempting, takže jsem do ní vložila své poslední naděje. Nicméně jsem zapomněla, kde žiju. Onen zázračný lék jsou totiž č í p k y.

Ano, čtete dobře, na rozdrásané hrdlo si má člověk aplikovat tady ten zázrak. Být latentním homosexuálem, asi bych zajásala… ale takhle? Tiše trpím a přemýšlím, jaký problém mají vývojáři lokálních farmaceutických firem.

Ano, věříte správě svým očím a vidíte před sebou nový post, po poměrně dlouhé době. Život je prostě plný nástrah a tajemných překvapení, které vám ubírají času a noukají vás věnovat se bohulibějším činnostem, než je grafomanie. Takže stručně k uplynulým týdnům:

• Zdárně pracuju, až do vyčerpání. Minulý týden byl extrémně náročný, neb se tu instalovala nová výstava, tentokrát fotografií Milana Davida, který mimojiné zná půlku Zlína. Welice vyčerpávající záležitost, pro ilustraci informace o tom, že pán umělec vytahoval první sedmičky či pivánko zhruba kolem desáté hodiny ranní. A až do nočních hodin nás pak bavil historkama například o tom, jak se za komoušů oženil s kamarádovým psem a celou záležitost dovedl opravdu až do regulérního obřadu a večírku. K památným se také zařadí věty: «Kuř, kuř, zajímáš mě» nebo «Nespi, budeš malátnej». Už se opravdu těším na derniéru výstavy, přejmenovanou na dernissage.
• K mé velké radosti se mi vrátilo nachlazení, neb navzdory stále svítícímu slunci se pekelně ochladilo a vyměkla jsem do té míry, že jsem vytáhla ze skříně ponožky a hubertus. Zima, zima, zima. Obzvláště oblíbené jsou mé hodinové záchvaty kašle zhruba kolem páté ráno…
• Je ze mě těžká Pařížanka. V neděli jsem se vypravila (no pravda ne úplně za ranního kuropění) na trh na Bastilu za účelem nákupu čerstvých rybiček a zeleniny. Byl to ráj nejen pro kapsáře, ale taky pro oči. Nejednou jsem si vzpomněla na Zdenku a vznik našeho barevného vaření, bylo to krásné, ale foťák jsem se vytáhnout neodvážila. A ratatouille jsem pak udělala asi 200kg, takže ho budu jíst tak zhruba do Vánoc.
• Poučena z pobytu v Dijonu jsem se rozhodla, že bude záhodno začít poznávat nejen Paris, ale i okolí. A tak jsem navštívila o víkendu na jihu městečko Fontainebleau s jeho slavným zámkem a velkými zahradami. Před zámkem stál povoz s koňma, a jelikož zrovna padla mlha, připadal si najednou člověk jako o dvě století pozadu. Vélet jsme zakončili procházkou po lese, který vypadal zhruba jako by někdo udělal copier/coller v Českém ráji, jeho název ale zněl o něco prozaičtěji, Barbizon. Prý je to vesnička, kde kdysi žila spousta malířů. Jediný škraloup byl fakt, že trojpruhová dálnice byla zacpaná už 35kilometrů před Paříží, ale na to si člověk asi časem zvykne.

Takže tak nějak, to je asi vše zaznamenání-hodné, co se ve zdejších končinách událo.