Je pátek odpoledne, sedím v kanceláři ve 4.patře, venku se pomalu ale jistě stmívá, mně se klíží zrak a twinings/earl grey chládne. Běží nám tu česká televize a v ní sestřih ze 17. listopadu, takže mi to promiňte, ale budu trapně nudná a sentimentální a symbolicky tu vyvěsím aspoň fotku.
Ono je totiž neskutečné, že ani ne před čtvrt stoletím bylo všechno jinak. A kdyby sametu a štěrchání klíčů nebylo, asi bych tu teď neseděla. Takže mi připadá občas dobrý si to jen připomenout a nebrat vše jako samozřejmost. A to ne jen forcément 17.11...
Howgh.
Howgh.
Tak a teď už méně vážně. Kdyby vás zajímalo, jaký ma fotografický talent můj zploditel (a jaké má krásně děti, n´est-ce pas), čekněte tohle. Nachází se tam i obrázek legendárního medvěda Josefa, pijáka Mythosu, který byl ale bohužel nedávno nanávratně ztracen.
Pro dnešek by to mohlo stačit, přece jen bych ještě měla trošku pracovat. Ať si tu revoluci můžu večer na jazzu oslavit dole ve sklepě v klidu.
Pro dnešek by to mohlo stačit, přece jen bych ještě měla trošku pracovat. Ať si tu revoluci můžu večer na jazzu oslavit dole ve sklepě v klidu.
3 komentáře:
no sluší to všem: tobě u moře (!), všem dětičkám a samozřejmě panu otci. blogu taky!
milacku, nemystifikuj, josefa ma stale johana, ztratil se druhy josef, ktereho mela dita. ale uz se zase nasel, skladove zasoby ikea jsou nevycerpatelne....
a co je na tom nasem listopadku uplne nejhorsi? ze uz je to SEDMNACT let. kurvafix, starneme. ale neklesame na mysli.
Okomentovat