Zvěřinec v paneláku

‚Můj‘ dočasný 13-ti patrový panelák se čtyřmi byty pro čtyřčlennou rodinu (rozuměj krát dva) na každém podlaží má počet výtahů jedna. Výtah často nefunguje nebo jej někdo ‚vtipně‘ blokuje v horních patrech, takže jsem se už naučila chodit potmě postranními schody à la dům hrůzy. Když ale výtah funguje, jeho použití rovná se trénink zejména čichového smyslu.

V našem domě bydlí také majestátní šedá doga, která je dost velká, i když na ni při venčení koukám z šestého patra. Fakt, že absolvovala cestu výtahem, je možno vystopovat i o pár desítek minut později po inkriminované projížďce. Někoho z nájemníků to popudilo natolik, že na stěnu výtahu klíčem vyryl: « salob! laver vos chien, ca pue grave. penser au autre ». Být majitelem, napíšu v odpověď něco jako « apprenez le français, pensez aux autres » a pak teprve půjdu vymydlit psa.

Jinak jsem tuhle v sobotu šla spát o půl šesté, jelikož jsem neměla na práci nic jiného než patlat další z nekonečné série paperů do školy. Chvíli poté, co jsem ulehla, začal z útrob domu kokrhat kohout. Pravý a nefalšovaný, ten, co dělá poctivé francouzské cocorico a ne kykyryký, s protivnou vytrvalostí sobě vlastní až do rozednění.

V noci z neděle na pondělí už nekokrhal, zato ve výtahu se na zemi objevily malé kapičky krve, takové ty, co nesměle prosakují odpadkovým pytlem a padají k zemi.

Jak jsem se již zmínila, na začátku pobytu, když majitelé bytu něco dělali s vanou a odsunuli její spodní kryt, zabojovala jsem si tu trochu se šváby. V kontextu zvěřince mi došlo, že to je možná důvod, proč mají domácí kočku. Její oblíbená činnost je slídění po koupelně, zejména potmě a posezení ve výlevce v kuchyni. Potvoře dokonce ani nevadí, když na ni člověk pustí vodu, čeká a číhá… radši nechci vědět, na co všechno.

O vrtoších, fotbalu, blbosti a tak ...

Na Sciences Po je dobrým zvykem, že profesoři zvou do hodin externí hosty, přední odborníky daného oboru, aby nám povyprávěli o jejich práci a zodpověděli naše všetečné dotazy. V předmětu s názvem Forecasting in International Relations byl jako jeden z těchto hostů naplánovaný Emmanuel Todd, slovutný to francouzský historik, sociolog a hlavně demograf, který získal vzdělání napřed na Sciences Po a poté doktorát v Cambridgi.
V roce 1976 se jako pětadvacetiletý proslavil knihou „The Finall Fall“, ve které jako první předpověděl pád USSR právě na základě některých neblahých demografických ukazatelů. Co na tom, že datum neupřesnil a tak jsme si přes dvacet let počkali. S ohledem na kariéru pana Todda bylo datum jeho intervence neustále posouváno, což způsobilo nemalé komplikace v neustálém přesouvání prezentací studentů z jednoho týdne na druhý, nicméně tento týden nadešel konečně den D.
Namísto hosta ale seděl ve třídě jen zkroušený a osamocený profesor, který nám sdělil, že má dvě novinky – jednu špatnou a druhou vtipnou. Inu špatná je ta, že drahý host nedorazí, ale ta vtipná je, proč nedorazí. Když mu profesor posílal konfirmační mail ohledně jeho přítomnosti v hodině, jen mu připomněl, že předmět je vyučován v angličtině, během intervence bude tedy potřeba hovořit v tomto jazyce. Načež Todd odvětil, že v tom případě nechť se s jeho přítomností nepočítá, protože on odmítá na své alma mater hovořit tímto cizím jazykem, jež ohrožuje roli francouzštiny ve světě. Jeden by to nečekal od někoho, kdo získal část vzdělání také v Anglii, ale jak známo, velcí muži mají své vrtochy a tak jsme ostrouhali.

Ve středu se hrál důležitý fotbal, což je normálně událost hluboko pod mou rozlišovací schopnost. Když ale kolem půl deváté večer začaly před mým domem jezdit desítky troubících aut a motorek, bouchaly ohňostroje a rachejtle, zaduněla hudba a kluci omotaní vlajkou pobíhali po ulicích, pochopila jsem, že Alžír to opravdu natřel Egyptu a postupuje na MS. Deníky tématu ten den věnovaly dost prostoru, hlavně co se týkalo konstatování, jak se mladíci ze soupeřících národů v posledních dnech vzájemně mydlí na potkání. Tak jsem jen doufala, že na znamení radosti či naopak frustrace mi zas nezačnou pod okny hořet auta a se stoickým klidem jsem přešla i tříhodinový neutuchající rachot venku. Ten večer ale došlo i k dalšímu postupu, a to Francie na úkor Irska, když padl nefér gól za pomocí ručky jednoho z francouzských fotbalistů.
Druhý den jsem se večer vracela domů svým oblíbeným příměstským vlakem a seděla jsem nedaleko dvou nefalšovaných Francouzek, které si povídaly o včerejším večeru a jak jim bylo líto těch Irů, že to přeci jen není fér, no ale zas postoupila Francie, že jo, tak v konečném výsledku je to super. "A všimla sis, jak v jednu chvíli úplně zazněl křik směrem jakoby od předměstí a pak to tam hrozně dlouho slavili. No byl to sice rachot, ale zas je hezké, jak to slavili i ‚oni‘, že se tak jako identifikujou s Francií.". Načež se zvedlo blízko sedící dvoumetrové monstrum z posilovny tmavší pleti a přes celý vagon zařvalo "Ste úplně blbý voe, né, ňáká Francie je nám u prdele, vyhrál Alžír né, voe". Paní radši změnily téma hovoru na večerní vaření a já se zakoukala zpět do svých textů do školy. Do fotbalu je prostě lepší se nemíchat.

Neuvěřitelné se stalo skutkem

Možno pustit palce i pěsti, slovy klasika se stalo neuvěřitelné a po ‚pouhých‘ osmi týdnech, tedy pět týdnů po oficiálním uplynutí lhůty, si našla MHD karta cestu do mé schránky. Člověk se hned cítí lépe, tak nějak součástí systému, byť mě to stále každé ráno táhne jít si koupit spořádaně lístky na dopravu do nádražní budovy. Pípání na bránách do metra si teď ale vyloženě užívám.
Teď mě čeká ta ještě míň příjemná část, tedy sesumírovat do srozumitelného dopisu stížnost, která bude rekapitulovat celou zábavnou dvouměsíční anabázi a která dostatečně prokáže vinu společnosti tak, abych viděla zpět aspoň nějaké peníze z oněch několika stovek ojro zbytečně vydaných chybou zdejší nefungující administrace. Takže to be continued.

K tématu doprava ještě nutno poznamenat, že Francie opět nezklamala, co se týká oblíbeného národního sportu - v úterý proběhla celonárodnií stávka SNCF. Postižena byla třetina všech spojů a já jsem si říkala, jak je to fajn, že mi do mailu přišel den předem seznam vlaků, které by měly jet. Pak jsem si přečetla v novinách, že dle zákona existuje povinnost na webu informovat o zrušených spojích a problematických linkách, takže zas tak vysoká míra kultury a empatie není SNCF úplně vlastní. Naivně věřící informačnímu mailu jsem vyrazila na nádraží, abych zjistila, že příští vlak do civilizace jede až za hodinu a půl oproti původně avizované hodině. Celou tu dobu, co jsem tam mrzla a bavila se při pohledu na rozčílené spolučekající, kteří většinou ani nevěděli, že nějaká stávka je, jsem se dívala na nadšeně environmentalistické reklamní plakáty SNCF, podtrhující fakt, že jízda vlakem představuje pouze 1% emisí CO2 v porovnání s letem. Slogan "Prenez le train, le ciel vous le rendra." mi v té chvíli přišel jako opravdu bohapustý výsměch.

Vytržením z neustávajícího pracovního nasazení byl čtvrteční večer, kdy proběhlo slavnostní předávání doktorátu honoris causa Václavu Havlovi na Sciences Po. Jacques Rupnik jako vždy nezklamal svou brilantní řečí, bývalý prezident přednesl jímavý projev hodný spisovatele a státníka v jednom a potlesk ve stoje se udál během večera v počtu tří opakování.
HN přinesly druhý den přepis projevu, takže si ho i vy můžete vychutnat zde.
Na konci večera proběhla, z iniciativy osvícených přátel českého a slovenského původu, za což jim tímto děkuji, rychlá a provizorní akce předání kytice prezidentu společně s poděkováním, že je to mimo jiné i díky němu, že jsme dnes opět součástí Evropy a že tu dnes vlastně můžeme být. Občan Havel vypadal dojatě, přijal dary a při potřesení rukou konstatoval, že se těší, až se jednou v Čechách vystřídají generace a vezmeme to do rukou my :) Inu večer, na který se jen tak nezapomíná, takže díky za vše, pane prezidente.

Jak přitáhnout Francouze k angličtině

Metro je obvykle plné více či méně vtipných reklam na nejrůznější jazykovky, tahle mě ale docela pobavila. Je založená na slovní hříčce, která mění smysl věty dle užití členu: 'Soignez votre anglais, ne massacrez pas votre l’anglais.'
Ve značně freestylovém překladu tedy něco jako: ‚Starejte se o vaši angličtinu a nemasakrujte svého Angličana‘ vs ‚Starejte se o vašeho Angličana a nemasakrujte angličtinu.‘

V kombinaci s obrázkama docela výstižné :)

Zaslechnuto včera ve vestibulu metra

Scéna: dvě Američanky před mapou metra: „…we could go up to mad line…“.
WTF? že by nějaká šílená nová linka pro turisty? nebo že by o víkendu postavili novou stanici?
Došlo mi, že je to mnohem prozaičtější: holky jely na Madeleine.

Exile on Main Street…or maybe not

Argenteuil je synonymem pro mé dočasné vyhnanství. Byť je to vyhnanství, přišlo mi docela rozumné se o něm něco dozvědět a pak se vydat na empirickou návštěvu, zde je tedy výsledek.

Napřed několik geografických a demografických dat pro lepší orientaci: Argenteuil se nachází na břehu řeky Seiny v departmentu Val d’Oise asi 12 km severozápadně od Paříže v tzv. 4 zóně Île-de-France, kde je jediným přístupovým nádražím gare Saint-Lazare. Po Boulogne-Billancourt se jedná o druhé nejzalidněnější předměstí Paříže a nejčerstvější čísla z roku 2009 hovoří o populaci 105 tisíc obyvatel na rozloze 17 km2. To odpovídá zhruba hustotě, která je v Praze v centrálních čtvrtích města. V roce 1250 mělo Argenteuil přitom pouhých 450 obyvatel, populační růst byl po staletí konstantně brzděn nejen vysokou mortalitou novorozenců (bakterie způsobující smrtelnou horečku pocházející ze splašků obsažených v Seině), ale také epidemiemi tyfu a cholery, které byly zvlášť smrtící v 19. století. Demografický skok zažilo Argenteuil až v době industriální revoluce, poté v době mezi světovými válkami a to zejména díky masivní imigraci (Italů, Španělů, Poláků a Francouzů z Pikardie), největší nárůst populace – dvojnásobení - ale nastal v době mezi 30. a 70. lety minulého století.
Co se týká složení obyvatel, 77,5% je prý narozeno v metropolitní Francii. Z těch zbylých 22,5% jsou 2% narozena v zámořské Francii, 2% narozena v cizí zemi, ale měla FR národnost již při narození, přes 4% jsou emigranti z EU 15 a zbylých 14% jsou emigranti mimo EU. No, jak jsem psala již minule, v části Val d’Argenteuil musí být ty proporce naopak, další dcery a syny ředitelů vápenek aby tu pohledal. Nikoho asi tedy v tomto kontextu moc nepřekvapí, že aktuálním starostou je socialista, Philippe Doucet.

Z historického okýnka je možné říct, že první zmínky o městě pocházejí ze 7. století, respektive z královské listiny z roku 697, kde se hovoří o městě Argentoialum. Latinský či galský kořen argento znamená stříbrný či lesklý a keltská přípona – ialo značí ‚místo‘. Nejčastějším etymologickým vysvětlením názvu je tedy lesknoucí se hladina Seiny, na jejímž břehu Argenteuil stojí. Město jako takové vzniklo nejspíš založením kláštera v 7. století, který ovšem o nějakých tisíc let později nepřežil Velkou francouzskou revoluci. Postupně se stalo známé díky pěstování chřestu a hroznového vína, ne náhodou argenteuil v kulinářském světě znamená bílý chřest a ne náhodou má město ve znaku právě tyto dvě plodiny. Od 19. století se zde hromadně pěstovaly také fíky, o čemž svědčí mnohé fíkovníky, které jsou dodnes k vidění v zahradách rodinných domů poblíž centra.
Dnes je Argenteuil známé především proto, že v době, kdy bylo ještě venkovským útočištěm pro buržoazní Pařížany, podlehli jeho kouzlu i Monet, Manet, Delacroix, Renoir či Sisley a zvěčnili ponejvíce jeho nábřeží u Seiny s plachetnicemi či kvetoucí louky s vlčími máky v pastelových barvách a impresionistickém ‚tečkovaném‘ provedení. Známý to kubista Georges Braque se zde dokonce narodil.
Na začátku 20. století se pak Argenteuil stalo kolébkou hydroplánů, ty se tu vyráběly již dva roky po jejich vynalezení v Marseille. O rok později v roce 1913 se začínají díky letounům vyrobeným v Argenteuil otevírat komerční lety na těchto vymoženostech moderní techniky. Letecký průmysl zůstal v Argenteuil klíčovým i v dalším století, stejně tak jako lodní průmysl, který se rozvíjel zejména s ohledem na blízkost řeky. O stabilní oblíbenosti „lodních sportů“ a relaxačních aktivit spojených s okolím řeky svědčí také slavné Monetovy ‚Regaty v Argenteil‘, ‚Červené lodě v Argenteuil‘ či ‚Most u Argenteuil‘.
Pro katolicky naladěné čtenáře bude možná zajímavé, že místní bazilika Saint-Denys ukrývá údajnou Kristovu tuniku, kterou na sobě měl mít při (u)mučení. Dle legendy našla tuniku ve 4. století sv. Helena. Tunika byla poté až do 8. století uchovávána v Istanbulu (ehm, Konstantinopoli), kdy ji císařovna Irena darovala Karlu Velikému za věrnost. Jak známo, o Vánocích roku 800 byl Karel Veliký korunován císařem a pomazán na krále papežem Lvem III. Tuniku pak údajně věnoval své dceři Théodradě, která byla představenou právě kláštera v Argenteuil. Jak už to bývá, legendy nesedí s historickými fakty, problém tedy je, že Karlova dcera se stala představenou až po jeho smrti v roce 814. Tunika nicméně byla v klášteře evidentně dobře schovaná (zejména před normandskými loupeživými hordami), protože dle legendy ji mniši ze Saint-Denis k jejich překvapení ze zdiva kostela vykopali až ve 12. století. Oficiální historické prameny hovoří o tunice až právě od 12. století, zejména v souvislosti s biskupem z Amiens, který ji poprvé veřejně vystavil právě v Argenteuil. Začalo období mnoha století, kdy byla uctívána, mimo jiné mnoha králi a vysokými představiteli církve, a kdy za ní proudily davy poutníků, jak už to od středověku bývalo zvykem co se týká relikvií. Ve veselém období Francouzské revoluce nebylo radno provokovat, tunika bylo tedy schována v kostele a po uzavření převorství byla pro jistotu rozstřihána na kousky jistým knězem, který ji následně zakopal na několika různých místech. V 19. století byl puzzlík zase dán dohromady a mohla začít nová éra uctívání svaté tuniky, která je mimo jiné od roku 1979 historickou památkou. A jako vždy nejlepší na závěr: v letech 2003 a 2004 byly provedeny vědecké analýzy látky, na základě kterých bylo určeno, že s pravděpodobností 95,4% pochází z období 6.-7. století. Tyto závěry jsou v příkrém rozporu s rozborem jakéhosi prof. André Mariona z 90. let minulého století, který tvrdí, že krvavé skvrny na tunice v úrovni ramen, zad a beder patří s velkou pravděpodobností tomu samému člověku, jež byl zavinut do turínského plátna (a navíc prý nesl celý kříž, ne jen příčný trám, jak se domnívají ostatní historikové). Ostatně jako ve většině náboženských hádanek, pravdu se nikdy nedozvíme, aspoň ale tunice nelze upřít, že se zasloužila o rozvoj turismu ve městě a že představuje alespoň jakousi symboliku tohoto místa.

Po teoreticko-historickém okénku a prostudování mapy jsem se teda vydala ze svého severního konce, správně Val d’Argenteuil, do pravého centra, onoho údajně kdysi pitoreskního městečka. Po paměti jsem teda šla asi dvacet minut džunglí paneláků s plastovou fasádou, která pěkně hoří, jak jsem se vizuálně na některých přesvědčila. Před domy posedávala v hloučcích mládež (striktně oddělení kluci a holky), ti první si odpoledního slunce užívali evidentně víc, protože si dávali šíšu a na mobilech poslouchali ‚hudbu‘. Ti, kteří už měli nakouřeno se bavili popojížděním na skútrech po ulici, vytáčením otáček a jízdě střídavě pouze na předním, či zadním kole skútru, doprovázené působivou akrobacií dolních končetin. Aspoň měli na sobě helmy. Dlouho jsem šla Leninovým bulvárem lemovaným tou vysokopatrovou krásou, až jsem došla k ulici Karla Marxe, kde začala starší zástavba, relativně pěkně udržovaných rodinných domů z kamene, s červenými a zelenými dekorativními prvky, včetně dřevěných trámů v horních patrech či romantických věžiček, které všechen ten mix korunovaly. I při svém naturelu přiznávám, že kostelní věž je dobrý orientační bod, když se člověk snaží najít historické centrum města. Problém byl, že věž nebyla nikde vidět, takže jsem se brzo začala navzdory svému dobrému orientačnímu talentu motat. S pomocí hodného starého pána na procházce jsem byla nasměrována do onoho pravého centra, kde se konalo zklamání: pár uliček s opravdovou historií bylo skoupeno a ve většině z nich se v přízemí nachází obchody, stejné jako všude jinde v Evropě. Zbytek jsou různá bistra a levné restaurace, kakofonie konzumu završená obřím nákupním centrem. Opodál stojící radnice musí být výplodem šíleného architekta přelomu 80. a 90. let, jediné její plus je příjemně zelený parčík, který ji obklopuje, který byl ale pln svatebních hostů, proudících z a do radnice. Jednotlivé svatební delegace se musely domlouvat, aby ten a ten člen vycouval z jejich snímku, všichni si zavazeli a chodili do zorného pole špatné svatební fotografie… Kostelní věž, respektive věž baziliky jsem nakonec našla, pod ní se na průčelí nacházel nápis liberté-égalité-fraternité, což mě fakt pobavilo. Vevnitř na mě sice nespadl strop, relikviář jsem našla, ale že bych v něm opravdu něco dešifrovala jako onu slavnou tuniku, se říct nedá. Udělala jsem rychlé kolečko na jediném náměstí v klasickém smyslu slova, které se nachází právě u baziliky a mírně zklamaná jsem si to namířila zpět do panelákového areálu.

I shall never surrender

Neuvěřitelné se stalo skutkem a dva týdny poté, co jsem zakoupila SIMku, byla mi na druhý pokus doručena. Respektive doručena: nebyla ve schránce, ale ve vestibulu na okýnku uklízečky. Nebýt toho, že přes měsíc a půl je na schránce mé jméno a že jsem podnikla tři návštěvy pošty za účelem stěžování si na nedoručování, asi bych nezuřila. Teď jsem ale nepříčetná vyrazila na poštu počtvrté, zeptat se, jestli zaměstnávají debily namísto pošťáků a poptat se po kartě na MDH, která mi byla, také již podruhé, zaslána, ale nikdy nedoručena. Jako kolovrátek jsem paní pověděla svůj svízel a ta mi, jako již jednou předtím, odvětila, že je jí líto, že pošťák neumí číst a že pokud nemám číslo zásilky, nejde ji najít. Ztropila jsem scénu, kdy ke mně upínala zrak celá pošta a ostatní přepážky přestaly fungovat. Výsledkem bylo, že prohledali všechny doporučené zásilky ručně, a nic nenašli. Kromě toho se mě asi zželelo zákaznice u vedlejší přepážky, dle slušivého úboru také zaměstnankyně pošty, která si ode mě vzala všechny potřebné údaje a slíbila stížnost předat své šéfové na hlavní poště. Jaké bylo mé překvapení, když mi druhý den opravdu zazvonil telefon. Opět jsem paní vysvětlila svůj problém a ta slíbila hledat. Za další dva dny (!) se ozvala s informací, že dohledala, že moje doporučená zásilka s kartou odeslaná 23. září sice v pořádku dorazila 25. září na místní poštu, ale „par erreur“ byla vrácena zpět odesílateli bez toho, aby se pokusili mi ji doručit. Takže jsem si požádala o zaslání karty napotřetí, zatím bez odpovědi. Do té doby budu stále nedobrovolně a bohatě sponzorovat SNCF.
Vzhledem k tomu, kolik důvěry můžu vkládat do služeb pošty, s hrůzou mi došlo, že měsíc starý slib zaměstnance CROUSu – organismu dávajícího stipendium, poslat mi domů papíry, které si od nich žádám od dubna, asi nebude úplně reálný. Toto osvícení přišlo den předtím, než CROUS definitivně uzavřel letošní „kampaň“, tedy periodu, kdy je možné žádat o peníze na rok 2009/2010. Vybrala jsem se tedy (potřetí!) na návštěvu CROUSu, kam jsem dorazila půl hodiny po otevírací době. Kanceláře stipendií sídlí v prvním patře. Konec fronty se nacházel v patře třetím, a nebuďme prosím naivní, na schodech se sedělo a jinak stálo ve čtyřstupech. Šťastlivci, jež přišli po mě, už tvořili tzv. proti frontu, seděli teda na stejném schodě jako já na cestě dolů, oni ale teprve mířili nahoru. Tak jsem si pěkně poseděla čtyři hodiny, než jsem se dostala do vytoužené prosklené kukaně, kde seděli důležití úředníci. V počtu 3! A to se ještě mezi sebou střídali na kouření, kafe, oběd a spol., takže de facto stále pracovali pouze dva. Dobrý vtip. Už zvyklá na omílání strastí, zopakovala jsem pánovi historku, kterak jsem si včas podala v dubnu žádost na Internetu, ale nikdy mi nepřišly domů nutné papíry, kterak jsem jim poslala tři dopisy, na které nebylo nikdy zodpovězeno a kterak jsem již byla dvakrát na CROUSu, z čehož jednou bylo zcela výjimečně zavřeno a podruhé taky, to mi ale alespoň slíbili, že mi pošlou papíry domů. Teď je možné, že jsem je nedostala buď díky laxnosti pošty nebo neschopnosti CROUSu. Pán mi sdělil, že jsem jim určitě musela dát špatnou adresu a stěžující dopisy poslat na špatnou adresu, jiný argument pro nefunkčnost jejich systému neměl. Tak jsem jej požádala, ať mi ty zpropadené papíry vytiskne a jelikož mám s sebou všechny nutné přílohy, že spolu uzavřeme mou složku. A pán že ne, že si to mám pěkně doplnit vše doma a poslat poštou. Ze strategického hlediska ječet nešlo, takže jsem zkusila variantu ublížená hodná a velmi nešťastná holka ztracená v cizí nepřátelské zemi, takže nakonec za mohutného dělání obličejů svolil. Zkoušel na mě, že jeden papír je nutné, aby vyplnil „váš otec- chef de famille“, což je v mém případě zrovna z daňového hlediska máti. Představila jsem si, jak by zuřila při tomto zcela gender nekorektním termínu a následně jsem se zhrozila při představě, že posílám domů papír máti k vyplnění a ona mi ho vrací nefunkční poštou zpět sem – takže zdržení o další měsíc minimálně. S velmi nevinným výrazem jsem navrhla, že umím perfektně falšovat její podpis, takže bych to mohla třeba udělat za ni? V pánovi se asi něco zlomilo a s úsměvem svolil, dokonce mi pak odpustil poplatek za zpracování žádosti. Po pěti hodinách (a jednom zmeškaném couru ve škole) jsem nakonec vítězoslavně odcházela s potvrzeným stipendiem. Takže tak asi co se týká boje proti zdejší neschopnosti.

Saint of Me in Bordelland

Tak jsem strávila první víkend ve svém vyhnanství. Co se týká vzrušujících zážitků, byl charakterizován zejména střetem se šváby v koupelně. Vyhrála jsem dva nula! Vylézají nejspíš z odkrytého prostoru pod vanou: majitelé bytu odmontovali ochrannou desku, protože jdou prý měnit kohoutek ve vaně (?), tak snad to zas brzy zamontují. Jinak na dveře mého pokoje v sobotu večer zaklepala paní domácí, že jestli si můžu radši zavřít okno, z venku jde totiž smrad: za rohem hoří dvě auta. A opravdu, kdo by si myslel, že z jedné hořící dodávky a jednoho osobáku bude tolik puchu. Přijeli hasiči, policajti, inu zábava pro celý blok na pár hodin. Opatrně jsem se zeptala, zda je to jev v této lokalitě normální. Prý ne, naposledy auta hořela na Nový rok, nejspíš jen jako pozůstatek bujarých oslav. Když jsem do googlu dala hledat ‚Argenteuil a zapálené auto‘, vylezlo pár odkazů, kterak to ve žhavém roce 2005, kdy se revoltovalo mnoho předměstí, sálalo poměrně dost i ‚u nás‘. Tak snad letos zůstane jen u těchhle dvou vraků.

Jinak asi nikoho nepřekvapí, že již třetí týden nepožívám výhod dávno zaplacených služeb. Zábavného poučení, proč nefunguje příjem dopisů, se mi dostalo na poště. Lišácky jsem vyrazila na vzdálenější pobočku poptat se, jak je možné, že když je mé jméno na schránce už dýl než měsíc, nechodí mi stále nic. Paní se mě mile zeptala, zda jsem se po přistěhování šla zaregistrovat na poštu. No, ani mě to vskutku nenapadlo. Bylo mi vysvětleno, že pokud se přestěhuju, musím zajít na poštu a vyplnit jim tam přihlašovací kartičku, která je pak předána dotyčnému pošťákovi. Ten si moje jméno a adresu napíše do svého sešitku a dle něj teprve distribuuje poštu. Zkoušela jsem namítat, že když pošťák dorazí na určitou adresu, na schránce vidí jméno XY a v ruce má obálku s dotyčnou adresou a stejným jménem, mohlo by ho trknout, kam má dopis hodit. A ne ho poslat zpět odesílateli. Navíc, ve Francii jsem prodělala už pět stěhování, ale nikdy jsem se nikam nehlásila a pošta chodila vzorně. Paní se tvářila, že nikdy neslyšela, že by to mohlo jít takhle jednoduše. Celou dobu o pošťákovi našeho domu mluvila jako o ‚ní‘. Nakonec jsem se zeptala, zda bych mohla dostat jméno dotyčné a nějaký kontakt na ni. Paní houkla přes rameno, zeptat se kolegyně, kdo má vlastně na starosti náš dům a odpověď byla odzbrojující: „mais là il y a personne“. Jinými slovy – nikdo. No takže pak se divme, že služby nefungují.
Jinak crash se SciencesPo. je odzbrojující. Ve středu mám dva předměty, ve kterých je povinná četba. A to, jestli člověk četl či ne, se jako v mateřské školce kontroluje. Jako akční studentka ještě plná entusiasmu prvních týdnů, jsem se jala pátrat po čtyřech dokumentech na tento týden. Po hodinové anabázi v naší slovutné knihovně, chlubící se tím, že je nejobsáhlejší co se týká humanitní literatury v kontinentální Evropě, jsem zjistila, že jedno dílo sice již zakoupeno bylo, ještě ale jaksi nebylo dáno do provozu - „Zatím nemá kód, takže jestli si ho chcete půjčit, požádejte o to online a za několik dní by to mělo být k dispozici.“ Jasné! Druhé dílko v knihovně není vůbec, je ale ke koupi na Internetu za několik desítek dolarů plus daň. Třetí text se mi podařil stáhnout z google books poté, co mi třikrát po sobě spadl počítač, evidentně nešťasten z poněkud nejasného manévru, kdy se stahováním de facto ukazuje vztyčený prostředníček autorským právům. EU zatím nějak není schopna se dohodnout, jak se k tomuto delikátnímu a složitému problému postavit. No a o čtvrtém textu jsem se dozvěděla, že si můžu požádat o jeho dovezení do knihovny z externího skladu – dorazí už do tří dnů! Napsala jsem mail profesorům, že takhle si úplně nepředstavuju studijní podmínky, navíc když je četba povinná. Hned od začátku mě asi budou mít moc rádi.
A poslední zážitek: affaire česnek. V mém vyhnanství existuje jeden zcela vybílený diskont, ve kterém jsem odkázána nakupovat. O víkendu jsem to dopracovala na halal hovězí steak, jiný tu neprodávají. Chtěla jsem si koupit taky oblíbenou antiupíří pochutinu, nicméně jsem narazila pouze na půl kilovou síťku velmi nahnilého česneku, kusový prodej neexistuje. Jelikož principiálně odmítám investovat do produktu, který nesplňuje kvalitu, navíc mi jej prodejce nutí v nadměrném množství a tudíž mě více obere, měla jsem útlum. Využila jsem teda dnes pauzy mezi hodinama a nostalgicky vyrazila do mého oblíbeného Monoprix na St. Germain. Při pohledu na plné regály mi dojetím téměř vyhrkly slzy. Vzala jsem krásný strouček a mířím s ním k vahám, kde stojí okrojovaný zaměstnanec a sdělí mi, že je problém s elektronickými vahami a že mi to zváží výjimečně na pokladně. Vystojím tedy vzorně frontu u express pokladen (míň než 5 položek) a paní mi říká: „Ale to nemáte zvážené, to musíte na normální pokladnu, my tu váhy nemáme“. Při pohledu na deseti metrovou frontu, ve které má každá správná hospodyňka z šestky trendy textilní koš na nákupy narvaný k prasknutí, schlíple odcházím.
Tak snad někdy příště.

Bilan týden poté

Uplynulo sedm dní a jsem na tom tak, že nemám ani lítačku, ani SIMku, ani papíry na stýpko.

Zjistila jsem, že s MHD se dá komunikovat mailem: můžete napsat až 240 znaků! Vměstnant do mailu jméno, číslo klienta, problém a požadované řešení je vskuku prací pro stenografa, ale budiž. Odpověď mi přišla po dvou dnech: vaše karta byla v pořádku odeslána dne 3. září na adresu: ulice Francois VRILLONA. Pokud je adresa špatná, napiště nám mail. Hm, tak buď mi uniklo něco zcela zásadního z dějin kultury Francie, nebo je člověk, jež adresu psal, naprostý idiot. B je správně. Údajně mi bude vystavena nová a zaslána na adresu, kterou jim zašlu. Při pokusu o 'odpovědět' se mi mail vrátil jako undelivered. Zkoušela jsem z několika různých mailů, stále 'nedoručeno'. Tak jsem napsala další univerzální téměř sms-kový vzkaz přes portál MHD a čekám, kdy tedy onen slavný duplikát příjde. Hlavně že mi neustále chodí propagační maily, jak je skvělé využívat magnetickou kartu a jaké všemožné výhody se mi nabízejí. Jsem zvědavá, od kdy jich budu moci požívat.

Náhodou jsem ob-ulici od domu narazila na pošťáka. Ptám se ho, zda má v režii i náš panelák. "Ne, to dělá kolega. Ale dnes ještě nezačal roznášet, musíte se zeptat jeho." To prosím bylo v půl jedné. Vydala jsem se kontrolně opět vystát si frontu na poštu, s pokusem se zeptat, zda mezi nedoručenými doporučenými zásilkami přeci jen není nějaká má pošta. Odpověď byla lakonická: pokud nám neřeknete číslo doporučené zásilky, neřekneme vám, zda ji tu máte. Kde si mám číslo vycucat, když mi žádný papír o nezastižení doma do schránky nepřístál, nevím. Heller by se smál.

Mailem jsem taky kontaktovala firmu, kde jsem si koupila po netu SIMku. Dle odpovědi, která přišla tři dny po mém dotazu, mi prý byla SIMka zaslána dne 15. září na udanou adresu. Kde teda je, když ne ve schránce, je ve hvězdách. Pokud prý ale mám problém s doručením, mám zavolat na zákaznickou linku. Odpověděla jsem, že velmi děkuji za výtečnou radu, zvláště v situaci, kdy nemám čím na onu linku zavolat.

Jinak Sciences Po. nepřestává překvapovat. Ve škole jsou nainstalovány nové hlavní vstupní dveře na fotobuňku, namísto pověstných asi metrák vážících železných vrat. Reakční doba fotobuňky je nepřímo úměrná počtu studentů valících se dovnitř, takže si člověk počká a fronty se tvoří. Další věc je, že vstupní hala je evidentně poddimenzovaná s ohledem na neustále vzrůstající počet studentů, takže než se člověk prokouše směrem, který potřebuje, zmasakruje loktem či taškou s NB značný počet okolo se tlačících studentů. V momentě, kdy je nutné v patnáctiminutových přestávkách mezi hodinami přebíhat mezi x různými budovami rozesetými po sedmém arrondissementu, se lehce stane, že není čas vůbec na nic.
V pondělí jsem ocenila, že automat na kávu zcela výjimečně, oproti zkušenostem z předchozích let, funguje. Dnes jsem spadla zpět do reality: nápis zněl hors service. Stejně tak výtahy se tvářily, že se jim jet nechce.
Co se týká samotných hodin, pocity jsou smíšené. Mám tu čest mít jako prof. např Jean-Pierra Jouyeta, což je vskutku ikona francouzského, ale i evropského politického života. Škoda je, že člověk jeho zkušeností nás v pátém ročníku učí, co jsme se dozvěděli v prváku v Dijonu v couru Lukáše Macka. Doufám, že časem se dozvíme i něco více z evropské kuchyně než to, co se dá najít v každé učebnici o EU. Mimo jiné, jako volitelný předmět mi byl nabídnut například kurz, který jsme absolvovali v druháku taktéž v Dijonu.
Otevření Sciences Po. studentům pro výměnné pobyty je zajisté dobrý a chvályhodný nápad. Drobně mě ale překvapuje, že až dosud jsem v rámci každé hodiny většinou jediná, kdo je takříkajíc "z domu" už od prváku. Studenti mají diametrálně jiné studijní backgroundy, specializace a zájmy a v neposlední řadě také jinou úroveň znalosti francouzštiny, což přispívá ke značné inkoherenci a nevyváženosti. Bohužel jsem také zjistila, že předměty, které mě baví, budu mít pouze 6krát za semestr, naproti tomu s vysoce nesympatickými hodinami, které se svým naturelem hodí spíše na master recherche (s ohledem na kontrolovanou povinnost každotýdenní intenzivní četby nudných a pro praktický život nepoužitelných "slavných" teoretiků), se budu potýkat každý týden. Nepotěší.

Abych zakončila po vzoru ostrovních přátel, aspoň to počasí se tu ještě nepokazilo. Při cestě do Lucemburky za účelem koupání v odpoledním slunci a četby pro vyplnění proluky mezi hodinami jsem zjistila, že na křižovatce St.Germain a St. Michel vzniklo nové velké hypermoderní Monoprix. Hypermoderní proto, že má instalovány "samoobslužné kasy", kde si má zákazník sám markovat a vážit zboží, které pak zaplatí kartou. Píšu zcela záměrně, že zákazník "má", protože dle toho, co jsem stihla odpozorovat, tato procedura se bez kurvování podařila málokomu. Většina moderních nadšenců opětovně zabrousila se sklopeným zrakem zpět do trapné staré řady a upnula své naděje na živou pokladní. No ale třeba se to časem podaří rozchodit.
Jinak jsem při procházce starou dobrou "šestkou" zjistila, že ani po třech letech, co si pamatuju lešení na St.Sulpice, není opravena levá věž, která dlí stále pod plachtou. Vrchních pět metrů je již ale odhaleno! Měla jsem za to, že vzlášť v době hospodářské krize jsou stavební/renovační práce privilegovány, vzhledem k tomu, že na místě jsem ale nikdy nikoho neviděla pracovat, ve Francii to zřejmě neplatí.
Ono je tu ale často vše postavené na hlavu. Možné jsem si to předurčila, když jsem už jako malá měla nejradší knihu Ema naopak. Ostatně všichni mí početní sourozenci to měli stejně.

Vítejte v Absurdistánu aneb zpět v Paris po 14 měsících

Po ročním intermezzu ve školní docházce, které jsem zasvětila obětavé, nevděčné a vyčerpávající službě vlasti v době českého předsednictví, jsem v pondělí opět plna nadšeného očekávání přiletěla do milované Paříže.

Úsměv na tváři byl brzy zkřiven realitou. Vlastně stále nevycházím z údivu, jak je možné, že se Francie ještě nerozložila na prvočinitele.
První ze série drobných překvapení se týkalo bydlení. Po letech strávených v 16. a 6. obvodu jsem si řekla, že trochu adrenalinu na banlieue nemůže zaškodit. Majitelka bytu mi tvrdila, že Argenteuil je šarmantní městečko 15 minut vlakem od Paříže. Opomněla dodat, že nabízený pokoj k pronájmu není v Argenteuil, což je vcelku pitoreskní městečko, které zaujalo impresionisty natolik, že v něm malovali jak o život, ale ve Val d’Argenteuil, což je bratru jiná lokalita. Inu, ocitla jsem se mezi vysokými paneláky nefalšovaného předměstí, v náležitém multikulturním mixu, kde jsem pravda jedna z mála bílých na ulici (v domě jsem asi sama). Majitelka taky opomněla sdělit, že s manželem Mohammedem, který bývá celé dny doma, mají dvouměsíční dcerku. Kromě tohoto osazenstva bydlí v bytě v 6. z 13. poschodí panelákového domu ještě dvě sestry, údajně odněkud z černé Afriky. Při náhodném potkání na chodbě bytu odpovídají na pozdrav jen sporadicky a neochotně, tak nevím. Můj pokoj o velikosti zhruba 2,5 x 2 zřejmě metry láme světové rekordy v ceně za pronájem na cm2 v této lokalitě. Až na místě mi došlo, že dva pronajaté pokoje v rámci společného bytu zřejmě majitelům zajišťují pohodlné zaplacení nájmu bez námahy. No, mám, co jsem chtěla.
Druhé rozladění pochází z fungování dopravního systému, respektive tanečků kolem vydání kartičky na MDH. Francouzský systém předplatného je značně rozkošatělý, ve zkratce je potřeba o průkazku fungující na bázi čipu požádat s měsíčním předstihem. Po třech týdnech od obdržení vaší žádosti byste normálně měli do schránky obdržet onu vytouženou plastikovou kartu. Ta mi ale jaksi ani po měsíci čekání nedorazila, tudíž mi nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat a denně platit ekvivalent ceny lístku Praha – Olomouc na trase Val d'Argenteuil – Paris. Nepotěší. Vydavateli karty se přes telefon dovolat nedá, na e-maily nikdo nereaguje, u přepážek na lísky, a to jsem jich zkusila asi 6, jsem vždy byla poslána k šípku – tyto informace neposkytujeme. Zakoupení týdenní karty nic moc neřeší, napřed je k ní taky potřeba zakoupit plastikový support, který vydávají jen na několika stanicích metra a navíc, nezáleží na tom, kdy týdenní kartu koupíte, všechny platí vždy od pondělí do neděle. Logika, že.
Další skvělý zážitek s francouzskou bureaucratie spočívá v komunikaci s organismem, kde se dá získat stipendium – CROUSem. Princip je ten, že každý rok do konce dubna musí kandidát na webu vytvořit svou žádost, tu elektronicky potvrdí a do dvou týdnů by mu domů mělo přijít papírové potvrzení, které se musí podepsat, přidat k němu dokumenty a zaslat zpět na CROUS. Způsobně jsem podala žádost v půlce dubna, za pět měsíců mi papíry nedorazily, přes tři doporučené a prokazatelně doručené dopisy, kterými jsem žádala o opětovné zaslání papírů. Takže jsem se vydala na místo činu v Paříži. Když jsem slavnostně dorazila v očekávání brzkého rozuzlení půlroční anabáze, zjistila jsem, že vzhledem k poruše počítačové sítě má CROUS výjimečně zavřeno. Ne, že by o tom byla zmínka na jejich webu. Dovolat se tam samozřejmě nedá, člověk narazí jen na přednahrané vzkazy a reprodukovanou hudbu, která má zřejmě člověka pozitivně naladit. Mě jen rozzuřila. Kontrolně jsem se tedy včera přeptala, zda bude otevřeno druhý den, a ze dvou nezávislých zdrojů se mi dostalo kladné odpovědi. Vypravila jsem se tedy dnes podruhé na více než hodinovou pouť, abych zjistila, že je stále výjimečně zavřeno a nikdo stále nic nevyřizuje. Spolu se mnou se v malé hale nacházelo asi 150 podobně nepříčetných studentů, hystericky mávajících svými ne či špatně vyřízenými papíry. Přijďte v pondělí, bylo nám řečeno, prý bude otevřeno. To je sice pěkné, od pondělí mám ale pravidelně v otevírací bodu CROUSu hodiny ve škole.
A když už jsme u školy, vlastně jsem tento týden přiletěla zbytečně. Napřed mě koncem srpna potkalo rozhořčení z krachu Skyeurope a tedy ztráty čtyř zakoupených letenek. Dle rozvrhu hodin vyvěšeném na webových stránkách Sciences Po., které byly až doposud pět let psány správně, jsem si zakoupila alternativní letenku, abych teda byla v Paris v avizovanou dobu začátku přednášek. Jaké bylo mé překvapení, když mi v pátek večer, tři dny před plánovaným začátkem akademického roku, přistál ve schránce mail od sekretářky mého masteru, slavnostně nám oznamující, že všechny naše hodiny začínají vlastně až o týden později. Jak kdyby se to paní sekretářka dozvěděla až v ten pátek večer a nemohla nám dát vědět dřív…
K velkému nadšení jsem při surfování na netu objevila existenci virtuálních mobilních operátorů, takže jsem celá šťastná zakoupila francouzskou SIMku a naivně věřila, že mi opravdu dorazí za avizovaných maximálních 72 hodin. Uplynulo pět dní, karta nikde.

Šla jsem tedy na místní poštu (před kterou právě zasahovala policejní jednotka proti skupince silně zkouřených či jinak omámených mladíků, kteří obtěžovali zjevně mentálně postiženou černošku) zjistit, zda nemůže být, navzdory faktu, že mé jméno je na schránce bytu už skoro měsíc, obálka se SIMkou někde mezi poste restante. Po vystání obří fronty jsem se dozvěděla, že na pobočce pošty nic takového jako nedoručenou poštu nevedou, musím si prý najít svého pošťáka a zeptat se ho. Takže si mám asi sednout před panelák a celý den čekat, kdy se objeví mužíček ve žluto-modrém mundúru. Jak jednoduché.
Poslední radostí do rakve bylo, když jsem si dopoledne ve škole úspěšně vyřídila studentskou kartu na tento rok a tohoto samého dne odpoledne jsem ji vytrousila z kapsy při zmateném pobíhání na nádraží Saint Lazare, když jsem se snažila najít vlak „domů“. Ono to nádraží taky stojí za zmínku, ale o tom až jindy. Nová karta mě z vlastní blbosti stála 15 € a asi 10 let života vzhledem k tomu, jak dlouho jsem musela stát ve frontě studentů ve škole a jak jsem to pak musela vzdát, protože paní úřednice neměla drobné na vrácení. Vyběhla jsem tedy ven a za pomoci škemrání u třech tabakistů jsem rozměnila 50 €. Vrátila jsem se zpět na SciencesPo., natvrdo předběhla celou frontu a vysloužila si mnoho znechucených pohledů podobně frustrovaných studentů a stoupla si vedle okýnka, odkud mě úřednice prve poslala si rozměnit, abych se na ni vrhla hned po tom, co dojedná se studentem, kterého měla zrovna u sebe. Napřed se jí sekl počítač a nemohla ho rozchodit, tak jsem čekala. Pak si s chlapcem dlouze povídala o tom, jaké všechny papíry jí musí přinést na zápis (seznam visí na webu) a poté, co chlapec odtančil, se paní zvedla a odešla taky. Źmoulala jsem těch 15 € a čekala, až se paní po deseti minutách vrátí. Paní si oblékla kabát a ucedila, že má pauzu na oběd, ale že ji určitě nekdo příjde zastoupit na její místo. Aha. Tak jsem způsobně stála dalších pět minut a přemýšlela, jestli mě lidé z fronty zabijou, když je opět předběhnu a nahrnu se k jinému okýnku. Vzhledem k tomu, že za paní stále náhrada nepřicházela, očinila jsem tak a po hodinu a půl dlouhém martyriu jsem dostala novou kartu.

No prostě, bienvenue en France.

PS: Původně jsem majitelům bytu dovezla Becherovku jako dárek, pak mi ale došlo, že kojící matka a Mohammed asi nejsou nejlepšími příjemci, tak jsem si ji otevřela a vzpomínám na lepší časy.

PF 2009

Alles gute vinšuju!